13,5 kapitola Bonus pohled Gianny

02.03.2012 08:25
 
Pohled Gianny
Zrovna jsem si četla e-maily, když se rozezněl zvonek výtahu. Rychle jsem vyjela z e-mailů a začala psát objednávku krve, kterou mi přinesla slečna Isabell. Přece jen, co kdyby to byl někdo z vládců a přišli by na to, že chodím na e-maily, i když je to zakázané? No, to bych se mohla s přeměnou tuplem rozloučit.
Halou se roznesly kroky. Musel to dělat naschvál, abych ho slyšela. Asi mě nechtěl vylekat. Pomalu jsem vzhlédla a myslela jsem, že mi oči snad vypadnou z důlků. Proti mně stál upír. Nádherný upír. Ostře řezané rysy v obličeji. Červené oči, které si mě se zájmem prohlížely. Kolem obličeje se mu vlnily delší vlasy, ve kterých se třpytily kapičky deště.
Na sobě měl bílou košili, kterou měl rozepnutou. Pod ní vykukovaly svaly na jeho dokonalém břiše. Černé rifle mu skvěle seděly a na nohách měl značkové černé boty, podobné nosí vládci.
Okouzleně jsem na něho hleděla. Lehce si odkašlal, aby na sebe upozornil. To určitě netušil, že každičká buňka v mém těle mu věnovala pozornost. Zastrčila jsem si uvolněný pramen vlasů za ucho a nenápadně stáhla tričko, aby lépe vynikl můj výstřih.
"Dobrý den! Přejete si?" zeptala jsem se mile a zamrkala řasami.
"Dobrý. Jmenuji se Christian Dayar. Před třiceti lety jsem potkal Ara a ten mi nabídl místo v gardě. Sice je to dlouho, ale jsem tady," odpověděl mi naprosto úžasným hlasem. Kdybych neseděla, tak už jsem na zemi.
"Půjdu to ohlásit," usmála jsem se na něj a vstala ze židle. Obešla jsem stůl a vydala se do sálu.
Slečna Isabell mi řekla, že ho mám poslat za ní. Upřímně doufám, že ho tu nechá. Myslím, že se mu líbím. Třeba bych mohla mít štěstí. Kam se na Christiana hrabe Felix!
Došla jsem zpět na recepci a sedla si za stůl.
"Dubové dveře na konci téhle chodby. Hodně štěstí," popřála jsem mu, a když se vydal na cestu, obdivovala jsem jeho krásný zadek. Než zmizel za rohem chodby, ještě se otočil a usmál se na mě.
Snažila jsem se normálně fungovat. Najela jsem zpět na e-maily a začala je pročítat. Celkem nic zajímavého. Psala mi rodina, se kterou se nebavím už dva roky. Jo, stýská se mi po nich. Ale musí si zvyknout jak oni, tak já. Jestli ze mě bude upír, tak se s nimi stýkat stejně nebudu moct.
Když jsem dočetla e-maily, dopsala jsem objednávku krve a odeslala ji do krevní banky.
Poté jsem vytáhla ze šuplíku knihu a začetla se do děje. Byla jsem na stránce 325, když se ozval pobavený hlas.
"Je ta knížka aspoň zábavná?" zeptal se mě. Pomalu jsem zvedla hlavu a málem sebou plácla. Nade mnou se skláněl Alec a připitoměle se usmíval. Jestli tohle práskne, tak jsem nahraná. Tohle je totiž stejně zakázané jako čtení e-mailů.
"Em, jo. Je to hezká knížka. O upírech."
"Co je zač?"
"Nosferatu."
"To je pěkná kravina. Není na tom nic pravdy," řekl mi a podíval se směrem, kudy odešel Christian.
"Někdo nový?"
"Ano. Christian Dayar. Je naprosto úžasný!" začala jsem básnit. Kdyby mne nezastavil jeho pohled, jistě bych pokračovala.
"Poslala jsem ho za slečnou Isabell. Aro mu před třiceti lety nabídl místo v gardě."
"Vážně je tak úžasný?"
"Ano. Divila bych se, kdyby mu slečna Isabell nepodlehla stejně tak jako já. Je asi tak milionkrát hezčí než Felix," odpověděla jsem mu a začala se divit, proč tak rychle odkráčel.
Myslí jsem se začala věnovat zase Christianovi. On je tak úžasný! Tak dokonalý! Tak… a vtom mi to došlo. Ach můj Bože! Já se zamilovala!
V tu chvíli jsem ještě vůbec netušila, jak dopadnu.
Zpět