12. kapitola

Když se vraceli zpátky domů, slunce zapadalo na zlověstně šedé obloze. Pospíchali Londýnem v přátelském tichu a Helen se divila, že mohla být tak v pohodě s někým, kterého včera ani neznala.

Darius čekal v knihovně, seděl za stolem a hrál si a něčím ve své dlani. Ve stínech nadcházející noci, ho jizva na jeho tváři dělala hrozivým.

„Dobře, dobře,“ řekl. „Marnotratný bratr se vrátil.“

Zdálo se, že ztuhl, když přešel dál do místnosti a sedli si na židli naproti bratrovi. Helen cítila jiskry putující jejími žilami, dokud už dál nemohla držet jazyk za zuby.

„Ano a má s sebou společnost! Pokud…“ Rozhlédla se kolem v předstíraném zmatku. „Pokud není neviditelná.“

Darius na ni pohlédl. „Neshledávám sarkasmus zábavným.“

Sedla si na sedadlo vedle Griffina. „Ty ji nacházíš v řízení ostatní zábavy.“

Chladně si ji prohlížel. Přemýšlela jak někdo, koho sotva znala, v ní mohl probudit to nejhorší pokaždé, když byla v jeho přítomností.

O chvíli později upustil něco na stůl. Griffin to zvedl.

„Další,“ řekl tiše.

„Další co?“ Helen se naklonila blíž, aby lépe viděla.

„Další klíč.“ Podal ji objekt.

Podívala se na předmět v ruce, něco dráždilo její paměť, když přejela prsty podél jeho okrajů.

„Co je to?“ Zeptal se jí Griffin.

„Nevím.“ Otočila klíč ve své ruce. „Myslím, že už jsem to někdy předtím viděla.“

„Viděla,“ řekl Darius. „Je stejný jako ten, který udržuje Galizurův pozemek bezpečným. S jedním rozdílem.“

Podívala se nahoru na něj. „Jakým rozdílem?“

„Je prázdný. Nebyl vyřezaný, aby něco odemykal.“

„Co tím myslíš?“

Griffin vedle ní promluvil. „Funguje to jako kterýkoli běžný klíč, ačkoli je více komplikované a těžké udělat kopii. Musí to být vyřezané, aby se to přizpůsobilo zámku předtím, než může něco otevírat. Všechny, které jsme našli po vraždách, nebyly vyřezané.“

„Našli jste další?“ zeptala se.

„Jeden na každém místě popravy,“ řekl Darius.

Teď to pochopila.

„Tohle je ten, který se našel v domě. V mém domě.“  Byla překvapená, že slyší svůj hlas klidný a stabilní.

„Správně,“ potvrdil Darius.

„Takže jsou opravdu mrtví.“ Podívala se nahoru na Griffina. Věděla odpověď, ale nesnesla potvrzení doručené od Daria s jeho charakteristickým nedostatkem emocí. „Moji rodiče jsou opravdu mrtví.“

Griffin přikývl. „Je mi to líto Helen.“

Podívala se jinam, snažila se překonat smutek číhající jako tíživý slídič v jejím srdci, ale žádné slzy tu nebyly.  Věděla to celou dobu, ačkoli živila naději, že její rodiče nějak mohli uniknout ohni.

„Co jejich… pozůstatky?“ Snažila se nezadusit otázkou.

„Jsou v péči Dictaty, dokud jsou viditelná opatření.“ Dariův hlas byl překvapivě klidný. „Žádný spěch.“

Helen přikývla, zhluboka se nadechla a přinutila svou mysl vrátit se z minulosti. Nyní se musela dívat jen dopředu, pokud chtěla najít vraha svých rodičů. Obrátila svou pozornost zpátky k divnému klíči.

„Co to znamená?“ zeptala se. „Proč by někdo zanechával něco jako tohle po vraždě každého Opatrovatele?

Darius se postavil a přešel k oknu. Chvíli mu trvalo, než začal mluvit. „Před třemi roky jedna z nejmocnějších rodin Aliance, Baranovovi, byli chyceni při prodeji tajných informací Syndikátu.“

„Syndikátu?“

Helen si vzpomněla na jednu vzpomínku. Ona a její otec snídali u dlouhého mahagonového jídelního stolu, noviny ležely vedle jeho talíře, když vysvětloval stav firemních záležitostí v Anglii a ve světě. Viděla, jak jeho tvář ztuhla, když zmínil Syndikát a jeho oči více zešedly, když vysvětloval jeho roli ve světovém obchodu.

„Nikdy není moudré svěřit tolik moci do rukou tak málo lidí, Helen.“

„Ale Syndikát je průmyslová organizace, nebo ne?“ Zeptala se. „Skupina podnikatelských sfér?“

„Čtyři z nich, abych byl přesný,“ řekl její otec, „reprezentuji nejmocnější transportní a komunikační firmy, vládu a finance. Čtyři okruhy, které jim dávají kompletní a totální kontrolu nad celým světovým obchodem.“

Zatlačila vzpomínku zpátky, když ji Griffinův hlas přenesl zpátky do současnosti.

„Proč by Syndikát chtěl informace o Alianci?“

Griffin odpověděl. „Myslíme si, že se pokouší zjistit, který z Opatrovatelů má klíč k záznamům. Anrei Baranova měl schopnost, která měla přístup jen k těmto informacím.“

„Jaký druh schopnosti?“ zeptala se Helen.

„Byl zámečníkem Dictaty.“ Griffin vytrhl klíč z Heleniny dlaně a podržel ho na světle. „Tohle je jeden z jeho klíčů.“

„Čerstvě vyřezaný a ze stejného stroje jako ostatní,“ dodal Darius.

Helen zavrtěla hlavou. „Jak si můžete být jisti?“

„Existují jenom dva stroje, které dokážou vyrobit takový klíč,“ řekl. „Jeden z nich má Dictata, kteří nyní vyrábí klíč mimo smrtelný svět, aby se ujistili, že se taková zrada už nebude opakovat.“

„A ten druhý?“ zeptala se Helen.

„Předpokládáme, že je stále schovaný v Barranově dílně,“ odpověděl Griffin. „po jeho zradě byly všechny klíče nahrazeny použitím nového stroje Dictaty. Staré nebyly nikdy znovu použity. Nikdo ve smrtelném světě by neměl vědět, co byly a odkdy se už nepoužívají…“ Pokrčil rameny. „Byly ponechány korozi.“

„Co se s ním stalo?“ zeptala se Helen. „S Baranovou?“

„Spáchal sebevraždu krátce poté, co byl uvězněn Aliancí.“  Dariův tón dal jasně najevo, že nechová ke zrádcům žádné sympatie.

„Takže, kdo zabíjí Opatrovatele a nechává tam klíče?“

Griffin se podíval na svého bratra, jakoby čekal na schválení. Darius malinko přikývl a Griffin obrátil pohled zpět k Helen.

„Nejsme si jisti. Ale možná víme, kde začít hledat.“

Po delší debatě bratři konečně povolili, aby se k nim Helen přidala. Ačkoli „povolili“ se zdálo téměř přesné od chvíle, kdy si Helen zkřížila ruce na prsou a rozhodně odmítla zůstat v domě.  Přesto to bylo až poté, co jim pohrozila, že je bude následovat s nebo bez jejich souhlasu, co se vzdali.

Sestoupili po schodech společně. Helen se zastavila pod schody a čekala na bratry, aby udali směr, ale žádný z nich se nepohnul.

„Nejdeme?“ zeptala se jich.

„My jdeme,“ řekl Darius s úšklebkem.

Snažila se ovládnout svůj hněv. Měla neodbytný pocit, že jeho humor byl na její účet. „Dobře, nepotřebujeme teda chodit?“

„Ne nezbytně.“  Darius přešel chodník a držel dlouhý, štíhlý předmět, který Griffin nazval glaive. „Jsou tu jiné způsoby, jak přejít město. A budeš to dělat s Griffinem.“

„Rozdělíme se?“

„V jistém smyslu.“ Dariův hlas byl jízlivý.

Podívala se na Griffina. „Nechtěli byste mě zasvětit?“

Griffin otevřel pusu, aby to vysvětlil právě, když Darius vkročil do světla vycházejícího z jedné z pouličních lamp.

Zazubil se. „Bav se, bratře.“

A pak byl pryč.

„Darie? Já… Kde…“ Podívala se zpět na Griffina. „Cestuje stejným způsobem jako přízraky minulou noc?“

Griffin přikývl, zastrčil svůj vlastní glaive za oko pásku. Stále nechápala, jak předmět, který není nic jiného než velmi dlouhá rákoska, může být zbraň, ale nebyl čas na to se zeptat.

 Griffin přešel do prázdného kruhu světla a natáhl ruku. „Můžeš cestovat se mnou. Bude to bezpečnější než chození.“

Podívala se na nabízenou ruku a její žaludek se scvrkl úzkostí. „To je to, co jsi myslel včera v noci? Ohledně cestování světlem?“

Jeho výraz zjemněl. „Vím, že to vypadá divně, ale vědecky to dává dokonalý smysl. A nechci riskovat  a vést tě přes Londýnské ulice. Ne po včerejší noci.“

Jeho slova potvrdila, co už očekávala: Horečnaté balení její matkou byl začátek konce. Každou chvíli, kdy se vzdalovala realitě, to věděla. A nechala ji v bratry a jejich divnou izolovaností v jejich obrovském domě. Galizur v podzemním bunkru drží kouli, která jakoby šeptala její jméno. Na místě, kde démoni přichází ze světla na ulici a kde by měla zvážit vstoupení do stejného světla s vědomím, že by ji to neslo v čase a prostoru.

Nic už nikdy nebude znovu stejné. Očekávání bylo nejhorší druh popírání.

Přešla ke Griffinovi a uchopila jeho ruku. Byla teplá a suchá. „Pokud je to tak nebezpečné, proč jsme takhle šli zpátky od Galizura minulou noc?“

„Cestování tímto způsobem je také nebezpečné. Je nemožné vědět, co může čekat na druhé straně. Je to riziko, ale musíme to tak brát vzhledem k přízrakům včera v noci.“

„Půvabné,“ řekla a zatnula zuby.

Cítila, jak se smál, rachotem v jeho hrudi, když ji objal. Byl překvapivě silný a voněl po mátě a čistém prádle.

 „Bez obav. Je to nejbezpečnější způsob dopravy pro nás v tuhle chvíli.  A světlo, naše těla…“ Něco se jí zachvělo v žaludku při tom slově, ačkoli pro to nebyl žádný důvod. Nadechla se, když si ji přitáhl na svou svalnatou hruď. „Je to všechno energie.  Jednoduše se sloučíme s některou další, abychom tuto energii mohli využít pro cestování.“

„Takže to může dělat kdokoli, když ví jak se to děla?“ zeptala se.

„Ne přesně. Tyto přívěsky nám pomohou proniknout do té schopnosti, mimo jiné.“

„Je to matoucí.  A děsivé,“ dodala, snažila se nemyslet na jeho blízkost.

„Věř mi Helen.“  Jeho hlas byl jako pohlazení poblíž jejího ucha. Dalo to úsilí udržet své tělo v klidu, když ji přejel mráz po zádech. „Vím, co dělám. Darius je výborný ve skákání a já se učil od něho.“

„Snažila se zpomalit svůj dech. „Skákání?“

„Světelné skákání,“ řekl. „Tak to nazýváme, mimochodem.“  Přitiskl si ji ještě blíže k sobě. „Drž se mě.  A neboj se, držím tě.“

Sáhla dolů a uchopila zbraně, které držely kolem pasu. „Bude to bolet?“

Zaváhal, jako kdyby byl tou otázkou překvapen.  Když odpověděl, v jeho hlase byla něha. „Nedovolím ničemu, aby ti ublížilo.“

Myslela, že by měl říct něco, aby vykouzlil sílu ke skoku. Mohlo by to vyžadovat nějaký druh magie. Ale o chvíli později všechno zmizelo v oslepujícím záblesku. Na zlomek vteřiny cítila, že se rozpouští, rozbíjí na milion malých kousků světla. A pak, vše najednou, cítila, že se dává znovu dohromady. Když záblesk vybledl, před očima jí tančili tmavé skvrny. Když se jí pohled vyjasnil, byla stále zabalena do Griffinových paží, ale nyní stáli pod lampou ve středu něčeho, co vypadalo jako pochybná čtvrť.

„Je to o čase.“ Darius stál opřený o schody rozpadající se budovy.

„Odpočiň si.“ Griffin od ní odstoupil. „Myslím, že bude dobrý nápad to vysvětlit předtím, než ji nechám zmizet v řídkém vzduchu.“

„Dobře, myslím, že rytířství se daří dobře, ne?“ Darius  přecházel ulici.

Griffin se podíval do Heleniny tváře. „Všechno v pořádku?“

Přikývla. „Cítím se, jako bych byla rozebrána a pak složena dohromady trochu pokřiveně, ale jinak myslím, že jsem v pohodě.“

Usmál se. „Dostaneš se do toho. A časem tě naučíme, jak to udělat sama, takže nebudeš závislá na nás, aby ses dostala z jednoho místa na druhé bezpečně.“

Helen si nebyla jistá, jestli chce zmizet ve světle úplně sama a doufat, že se objeví o chvíli později na správném místě. Ale neměla šanci říct to nahlas. O vteřinu později ji Griffin překvapil tím, že ji vzal za ruku a vedl ji přes silnici za Dariem.