12.Kapitola
02.03.2012 06:51
Přikrčená za monitorem, tak aby jí neviděl, se na něj po očku dívala. Sledovala jeho zamyšlený pohled a vrásku na čele, která ho dělala přísnějším. Mísily se v ní pocity. Hněv, nenávist, ale taky pocit, který už necítila dlouho a byla z něho více než zmatená. Co jí to jenom připomínalo? Vtom se na ní podíval a ona rychle ucukla očima a schovala se zpátky za monitor.
Jak nesnášela toho nafoukaného chlapa. Nejradši by mu zakroutila krkem. Možná by vymyslela i jiný způsob, jak si na Danielovi vybít svůj vztek, ale musela se věnovat práci. Potřebovali zjistit, jak zabít nebo zneškodnit to, co se pro ně stalo nebezpečné.
Pokud tu opravdu někde pobíhají upíři, tak musí zabránit tomu, aby se množili dál. Nemohli si dovolit, aby se jim začali ve městě množit jak upíři, tak nevysvětlitelné vraždy. Už tak mají práce dost. Rostla jim jako houby po dešti. Nájemní vrazi, teroristické útoky, rasové neshody a někdy i velké manželské spory, které se nedaly vyřešit jinak než přes policii, někdy i FBI.
Prohlížela každou internetovou stránku, kterou vygooglovala pod heslem upír, a zapisovala si důležité věci nebo ty, o kterých si myslela, že by mohly být důležité. Vypisovala a sepisovala, ale stále se pokradmu dívala na Daniela.
Občas pohodil hlavou, asi když si přečetl nějaký nesmysl. Sledoval pozorně obrazovku a občas mlasknul, jako by udělal chybu. Sledovala každý jeho posunek, gesto, úšklebek obličeje. Pozorovala ho, jako by byl nějaká bakterie a ona biolog. Chtěla vědět všechno, ale nic zároveň.
Připadala si zase jako ta malá třináctiletá holka, která platonicky milovala svého spolužáka. Jako by se zase vrátila a prožívala ty pocity znovu. Pocit, který říká, že se něco stane nebo by se aspoň mohlo stát, ale ještě nevěděla co. Trapný pocit, že něco najde a nevěděla co. Bude se jí to líbit? A co když ne? Bude to stát vůbec za to? A stojí o to vlastně?
Musela ven. Potřebovala si popovídat.
Rychle se zvedla od stolu. Převrhla kelímek s tužkami, ale nevšímala si toho. Skoro to vypadalo, že jí hoří za patami. Popadla sako a vyběhla z jejich společné kanceláře. Málem porazila kolegu, ale ten si jí všimnul dříve a včas jí uhnul.
Vyběhla ven na ulici a rychle se rozhlédla kolem. Zaběhla do blízkého občerstvení a koupila dvě kávy "s sebou". Cukr a tyčky na míchání strčila do kapsy, zase vyběhla na ulici a hvízdla na taxi. Naskočila do taxíku a udala adresu, kam chtěla dojet. Když dojela na místo, rychle zaplatila a vylezla ven. Jen co její noha dopadla na chodník, rozplakala se. Svěsila hlavu a dala slzám volný průchod. Stála na chodníku a slza stíhala slzu.
Byla unavená ze všeho kolem. Najednou jako by nic nechápala. Stála zlomená na chodníku a slzy jí tekly.
'Musím být silná, kruci,' řekla si a otřela slzy volnou rukou. Nadechla se a vydechla. Udělala to znovu. Znovu se rozešla.
Došla do dalšího oddělení, které bylo trochu z ruky od jejich kanceláří. Patologie. Proklouzla několika chodbami natřenými na zeleno a vešla přes těžké dveře na pitevnu.
"Dobrý den, Lewi!" vykřikla vesele, až muž u počítače nadskočil leknutím. "Nesu vám kávu, popovídáme si?"
Dělala to pravidelně. Chodila k němu a mluvili o všem možném i nemožném. Rozhovory s ním byly lepší jak s kdejakým psychologem. A navíc to bylo jen za kávu. Povídali si o všemožném: o rodině, kočce, práci, vztazích, Lewiho odrostlých dětech. Byl pro ni přítelem, ale vždy se viděli jen v práci. Nikdy si nedovolila mu zavolat, když se třeba probudila uprostřed noci se špatným pocitem, ale pak hned ráno šla za ním a povídali si. Dokázali si povídat hodiny a hodiny.
"Cali, stalo se něco? Přivítal bych váš klidnější příchod, málem jsem si kvůli vám vymazal soubor!" poposunul si brýle ke kořeni nosu a díval se na ní, ale nezlobil se. Usmíval se a zkoumal její obličej. Byl to jeho zlozvyk naučený na mrtvolách. Pokaždé si mrtvolu pořádně prohlédl, výraz v obličeji, polohu těla a spoustu dalších malých detailů.
"Ale Lewi. Tady byste se vůbec neměl lekat, máte tu jen mrtvoly a ty vás těžko vyděsí." Snažila se smát, ale moc jí to nešlo. Přesto snaha byla.
"No právě. Nikdo mě tu neleká a pak když sem vlítnete jako neřízená střela, tak se prostě leknu," pokrčil rameny a stále sledoval její obličej, jako by se z něj snad dala vyčíst budoucnost.
Povídali si. Vyměnili si zdvořilostní fráze o jeho rodině, její kočce, práci. Postěžovala si na Daniela. Mluvila o něm plná vzteku a mocně gestikulovala rukama. Lewi ji sledoval s pobavením, viděl, že se něco mezi nimi asi rýsuje. Nevšimla si, že na ní doktor kouká s jistým zkoumavým pohledem, byla dokonale zahlcená tím, jak si stěžovala na Daniela. Jak ten jí dokázal vytočit…
Nakonec přešli zase obětem záhadných vražd.
"Lewi, myslíte, že by to vážně mohli být upíři?" zeptala se, když už nemluvili skoro o ničem.
"No, z vědeckého hlediska je to hloupost, ale dějí se i divnější věci," pokrčil rameny.
"Celý den dneska koukám do počítače a hledám nějaké informace, ale některé z nich mi prostě nedávají smysl. Pokud by měli upíři nějaké kořeny až ve starém Egyptě, tak je snad hloupost, aby na ně platila nějaká svěcená voda, kříže nebo tak. Co myslíte?" podívala se na něj s nadějí v očích.
"Zní to logicky. Ale čím byste ho teda chtěla dostat? Zabít nebo aspoň zneškodnit?" drbal se ve svých zbylých vlasech na hlavě a snažil se myslet na tu šílenost, že by opravdu nějací upíři byli.
"Myslíte, že by mohlo být něco na česneku? A co kůl do srdce? Useknutí hlavy a tak? Lewi, poraďte mi…" s nadějí se dívala na doktora.
"Proč se neporadíte s Danielem? Vždyť je to přece váš partner, to s ním byste se měla radit a ne se mnou," pokýval hlavou a pokračoval v drbání hlavy. Tohle rýpnutí si prostě nemohl odpustit. Sledoval, jak jí pomaličku tvrdnou rysy v obličeji a v očích se jí objevuje stín naštvanosti.
"Lewi, není to ani hodina, co jsem vám říkala, že Daniel je akorát tak pořádný idiot, který momentálně obtěžuje. Je to namyšlený tupoun, se kterým nehodlám ztrácet čas," řekla pevným hlasem a zkřížila si křečovitě ruce na prsou.
"Ale Cali, přece byste se nerozčilovala. Nemyslel jsem to tak. Víte, tohle je těžký problém. Taky byste měla popřemýšlet, jak se k těm upírům dostat co nejblíže, ale tak, aby se vám nic nestalo. Vážně byste to měla probrat i s Danielem, já jsem přece jen patolog, se mnou žádná akce nebude," dodal ještě a přestal se konečně drbat. Přešel zpátky k počítači a usadil se k němu.
"No, už půjdu, děkuji za váš čas. Máte pravdu, musím jít mluvit s Danielem, jinak to nikdy nevyřešíme. Mějte se prima," řekla doktorovi zamyšleně a vydala se ven z velké místnosti, pryč z budovy.
Jen co za ní zapadly dveře, velmi pomaličku se otevřela obrovská klimatizační trubka a z ní se ladně vysoukala postava. Neslyšně dopadla na zem a dívala se na doktora. Potichu sunula nohu přes nohu a sledovala doktora.
"Dobrý den, doktore," řekla velice pomalu a snažila se mazlit s každým slovem, které vyslovila.
Doktor sebou polekaně cuknul. Další návštěvu už nečekal, navíc se během té chvilky stačil zamyslet do práce a nevnímat. Stávalo se mu to často, ale většinou si toho nevšímal, přece jen dělal ve velmi klidném prostředí.
Pomalu se otočil za milým hlasem a spatřil ženu. Krásnou mladou ženu v těsných kalhotách a volném tričku. Díval se na ni s neskrývaným obdivem. Ona stála a dívala se na něj. Usmívala se.
"Mohu vám nějak pomoci, slečno?" Stále si ji prohlížel dokola a nemohl se na ní vynadívat.
"Ano, to opravdu můžete," řekla tajemně a přešla k němu mnohem blíže, ale ne na tolik, aby se ho dotýkala.
"A co tedy pro vás mohu udělat?" zeptal se a žena se usmála.
"Jmenuji se Elen. A jsem vaše noční můra."
"Ale, prosím vás. To není možné, taková krásná žena…"
"A to je právě ono…" řekla a podívala se na něj svým nejlepším pohledem.
Díval se do jejího obličeje, ale ten se najednou jakoby začal měnit. Jemné rysy o kousek zhrubly a z úst jí začaly lézt zuby. Celý ztuhnul a díval se na ženu.
"Upír…" zašeptal.
"Jo, říká se to o mě…" usmála se Elen a dál se bavila doktorovým pohledem.
Cali přišla zase do kanceláře a Daniel jí sledoval.
"Stalo se něco?" zeptal se opatrně.
"Jistěže ne," zavrčela.
"Tak kde jsi byla?"
"Nemusím se ti zpovídat!"
"Přestaň se chovat jako malé děcko! Jsme snad partneři, ne? Měl bych vědět, kde se pohybuješ!"
"Nevím, na co bys to měl vědět! A nekřič na mě!"
"Tak mě laskavě už vem na vědomí! Nemůžeš mě pořád přehlížet." Vstal, pomalu se sunul k ní. Vytáčela ho, jak se k němu chovala.
"Někdo jako ty se fakt přehlížet nedá! Seš děsně samolibej!" Vztek se v ní vařil.
"No jistě, prohlásila ta, která je nejúžasnější na světě! Už jsem zapomněl, že dělám s takovou hvězdou jako seš ty!"
Propichovali se pohledy, přibližovali se k sobě a už na sebe skoro řvali. Když už byli u sebe, pokračovali v hádce a dívali se z očí do očí. Kdyby pohledy zabíjely, už by tam leželi na podlaze mrtví.
"Kdyby tvoje IQ bylo stejně vysoký jako ty, tak by sis možná zvládl zavázat i tkaničky! Tobě se nemusím svěřovat s ničím!"
"No jo, sem zapomněl, že si fakt madam dokonalá! Kruci, přestaň bejt do sebe tak zahleděná!"
A pak mlčeli. Jen se probodávali pohledy a ona si všimla, že má vcelku pěkné oči, ale tuhle myšlenku hned zaplašila, protože pocit, že je to hlupák a jenom otrava, byl přece jen silnější.
"Vypadni!" zasyčela mu do obličeje.
"Ne! Je to společná kancelář a já nikam nemusím!"
"Tak půjdu já!" A otočila se k odchodu.
"Nikam nejdeš!" zařval, chytl ji za ruku a strhnul na sebe. Škubnul trošku víc a tak mu skončila na hrudníku a přitom ho hlavou udeřila do brady, jen to cvaklo.
"Jsi v pořádku?" řekl už smířlivěji
"Co ti je do toho!" mnula si hlavu na místě, kterým se bouchla o něj.
"Nemůžeme být prostě přátelé? Být na sebe milejší?"
"Ne, to fakt ne!"
"Co jsem ti udělal?"
"Nic!" štěkla na něj naposledy a už se s ním nadále odmítala bavit.
Rozešli se každý do svého rohu k počítači a občas se probodli nenávistným pohledem. Do konce dne spolu nepromluvili. Každý se rozešel domů. Mysleli na sebe, ale pouze jen v tom, že se litovali, že s tím druhým musí pracovat. Ale naštěstí, den má pouhých 24 hodin, takže se zase nevidí tak často.
Jenže přesto…