Jedna
Vystřelila jsem ven z postele, jednou rukou jsem svírala přívěšek, druhou jsem měla zamotanou v prostěradle. Snažila jsem se zachytit pramínky snu odlétajícího pryč. Něco o sklepě…malé holčičce…mě? Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsme někdy měli sklep – vždy jsme bydleli ve vlastních bytech.
Holčička ve sklepě, něco děsivého…nebyly sklepy vždycky děsivé? Zachvěla jsem se a přemýšlela o nich, tmavé a vlhké a prázdné. Ale tenhle nebyl prázdný. Bylo tam…nemohla jsem si vzpomenout co. Muž za pecí…?
Rána na moje dveře od ložnice mě přinutila vyskočit.
„Chloe!“ zaječela Annette. „Proč tvůj budík nefunguje? Jsem hospodyně, ne chůva. Jestli znovu přijdeš pozdě, zavolám tvému otci.“
Jak hrozby plynuly, to byla zrovna látka nočních můr. I kdyby se Annette podařilo sehnat tátu v Berlíně, předstíral by, že poslouchá s očima upřenýma na BlackBerry a pozoroval něco důležitého jako je předpověď počasí. Mumlal by: „Ano, postarám se o to, až se vrátím“ a zapomene na všechno o mně v okamžiku, kdy zavěsí.
Obrátila jsem se k rádiu, zapnula ho a vylezla z postele.
***
O půl hodinu později jsem se v koupelně chystala do školy.
Stáhla jsem si vlasy po stranách sponkami, podívala se do zrcadla a otřásla se. Vypadala jsem na dvanáct let…a jsem nepotřebovala pomoc. Překročila jsem patnáct, ale v restauracích mi stále podávali dětské menu. Nemohla jsem jim to mít za zlé. Byla jsem pět stop s křivkami, které se ukázaly pouze, když jsem na sobě měla těsné džíny a ještě těsnější tričko.
Teta Lauren přísahala, že vyletí nahoru – a ven – až konečně dostanu periodu. V tomto tvrzení šlo o „pokud“, ne „když“. Většina mých přátel to dostala ve dvanácti, dokonce jedenácti. Snažila jsem se na to moc nemysle, ale samozřejmě jsem myslela. Bála jsem se, že se mnou něco není v pořádku, cítila jsme se jako zrůda pokaždé, když o tom moje kamarádky mluvili a modlila se, aby nezjistili, že já jsem to ještě nedostala. Teta Lauren řekla, že jsem v pořádku a ona je doktorka, hádám, že by to měla vědět. Ale stále mě to štvalo. Hodně.
„Chloe!“ Dveře se otřásly pod Annettinými masitými pěstmi.
„Jsem na záchodě,“ zakřičela jsem nazpět. „Můžu mít nějaké soukromí?“
Snažila jsem se připnout sponku na zadní část hlavy, aby držel strany nahoru. To není špatné. Když jsem natočila hlavu zboku, sponka sklouzla z mých dětsky jemných vlasů.
Nikdy jsem je neměla nechat ostříhat. Ale byla jsem otrávená dlouhými, rovnými vlasy malé holky. Rozhodla jsem se pro jemný styl po ramena. Na modelu vypadal skvěle. Na mně? Ani ne.
Prohlížela jsem si neotevřenou tubu barvy na vlasy. Kari přísahala, že červené pruhy by byly ideální k mým jahodově-blond vlasům. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že bych vypadala jako cukrová vata. Přesto, mohlo by mě to udělat starší…
„Zvedám telefon, Chloe,“ zakřičela Annette.
Popadla jsem tubu barvy, nacpala ji do batohu a prudce otevřela dveře.
* * *
Schody jsem seběhla jako vždy. Budova se možná změnila, ale moje rutina ne. V den, kdy jsem začala chodit do školky, mě mamka držela za ruku a mým Sailor Moon batohem v druhé, jak jsme stáli na odpočívadle.
„Připrav se, Chloe,“ řekla. „Jedna, dva, tři -“
A byly jsme pryč, závodící dolů po schodech, až jsme se dostali na zem, lapali jsme po dechu a chychotaly se, podlaha se nestabilně houpala a posouvala pod našima nohama, všechny obavy nad mým prvním školním dnem byly pryč.
Rády jsme spolu běhaly ze schodů každé ráno po celou školu a půl prvního stupně a pak…no, pak tam nebyl nikdo, s kým bych běhala.
Zastavila jsem se na zemi, dotýkala se náhrdelníku pod svým tričkem, pak jsem setřásla vzpomínky, zvedla batoh a šla ze schodiště.
Poté, co maminka zemřela, jsme hodně se stěhovali po Buffalu.
Můj otec přebýval v luxusních apartmánech, což znamená, že ho koupil v budovách v závěrečné fázi výstavby, a když skončila práce, prodal ho. Protože byl většinu času služebně pryč, pokládat kořeny nebylo důležité. Každopádně ne pro něj.
Dnes ráno schody nebyly tak brilantní nápad. Můj žaludek se už nervózně třepotal ze zkoušky ze španělštiny. Zkazila jsem poslední test – přespávala jsem u Beth, když jsem měla studovat – a stěží jsem prošla. Španělština nikdy nebyl můj nejoblíbenější předmět, ale když ji nevytáhnu nad C, táta si toho může skutečně všimnout a začít se ptát, zda umělecká škola byla tak chytrá volba.
Miloš na mě čekal ve svém taxi u chodníku. Vozil mě už dva roky, skrz dvě stěhování a tři školy. Jak jsem nastoupila, nastavil stínítko na mé straně. Ranní slunce mě stále bodalo do očí, ale neřekla jsem mu to.
Žaludek se mi uvolnil, když jsem prsty přejela po známých vrypech v loketní opěrce a vdechovala chemickou borovici ze stočeného osvěžovače vzduchu nad ventilátorem.
„Včera v noci jsem viděl film,“ řekl, když předjel taxi přes tři pruhy. „Jeden z těch, který se ti líbí.“
„Thriller?“
„Ne.“ Zamračil se, pohyboval rty, jakoby testoval volbu svých slov. „Akční-dobrodružný. Víš, spousta zbraní, vybuchujících věcí. Opravdové střel je dolů film“.
Nenáviděla jsme opravování Milošovi angličtiny, ale on na tom trval. „Chceš říct, sejmi je všechny film.“
Zvedl jedno tmavé obočí. „Když střelíš člověka, jakým směrem bude padat? Nahoru?“
Zasmála jsem se a chvíli jsme mluvili o filmech. Moje oblíbené téma.
Když Miloš přijal hovor od dispečera, podívala jsem se ven bočním oknem. Dlouhovlasý chlapec se zezadu vrhl na hlouček podnikatelů. Nesl staromódní plastikový box na oběd se superhrdinou. Byla jsem zaneprázdněna snahou zjistit, co to je za superhrdinu, že jsem si nevšimla, kudy chlapec šel, až vyskočil z obrubníku na odpočívadlo mezi námi a dalším autem.
„Miloši!“ zakřičela jsem. „Dávej pozor -“
Poslední slovo mi zaniklo v plicích, když jsem narazila na bezpečnostní pás. Řidič za námi a ten za ním zatroubili, řetězová reakce protestu.
„Co?“ řekl Miloš. „Chloe? Co se děje?“
Podívala jsem se přes kapotu auta a viděla…nic. Jen prázdný pruh vepředu a měnící se dopravu po naší levici, řidiči hrozili Milošovi prstem, když projížděli kolem.
„T-t-t -“ Zaťala jsme pěsti, jakoby to nějak mohlo donutit to slovo vyjít. Pokud se zasekneš, vem to jinou cestou, vždycky říkal můj logoped. „Myslela jsem, že jsem viděla něco-co-co- “
Mluv pomalu. Rozmysli si nejdřív svoje slova.
„Omlouvám se. Myslela jsem, že jsem viděla někoho před nás skočit.“
Miloš snadno posunul taxi dopředu. „To se mi občas stává, zvlášť když otočím hlavu. Myslím, že někoho vidím, ale nikdo tam není.“
Přikývla jsem. Můj žaludek znovu bolel.
