1.kapitola
02.03.2012 08:38
V nemocni na onkologickém oddělení seděl muž tak ve středních letech a na pohled velmi unavený. Vyprávěl malé holčičce pohádku na dobrou noc. Ačkoliv už spala třetí den a stále se neprobouzela. Doufal, že jeho maličká dcerka se opět vrátí ze svého snového ráje. Jeho dramatický výklad o zhltnutí Karkulky byl přerušen otevírajícími dveřmi. Rychle se otočil po nově příchozí.
"Co říkal doktor?" zeptal se onen muž a odložil pohádkovou knihu na stolek. Nepotřeboval ji, znal všechny pohádky z paměti, ale byl klidnější, když mohl předčítat.
"Nebyl moc optimistický," povzdychla si žena - jeho manželka - a přistoupila blíže k posteli, na které spala asi osmiletá holčička. Její krásný nevinný vzhled kazily trubičky zavedené do její pusy a drátky, které vedly od jejich rukou k přístrojům.
"Vypadá tak klidně…" zauvažoval muž a pohladil ji po šátku, který skrýval, že vlasy dívka už nemá.
"Asi se jí něco zdá," pousmála se žena a naklonila lehce hlavu. Pozorovala přitom dívčiny oči, jenž pod zavřenými víčky kmitaly ze strany na stranu, na tváři pokojný výraz.
"Třeba se jí zdá o nás."
***
"Probuď se, Amálko," zašeptal chraplavý ženský hlas a lehounce ta žena, co se skrývala pod černým dlouhým pláštěm, štípla dívku do ramene.
Holčička se poškrábala na rameni, potichu něco zamumlala a dál pokračovala v blaženém spánku. To způsobilo, že se ta žena lehce usmála a pohladila malou po líčku.
"Amálko, vstávej. Musíš jít se mnou," zašeptala ještě jednou, tentokrát bez štípnutí.
Malá zamžikala a pak se pomalu posadila. Zmateně se rozhlížela kolem sebe. Obě její ručičky držel jeden z jejich rodičů, kteří u ní usnuli. Potom svůj pohled upřela na neznámou ženu v černém. Mohla vidět pouze její ústa, oči jí zakrývala dlouhá kapuce od černého pláště.
"Ahoj, paní," zaskřehotala, vymanila své ručičky a protřela si oči.
"Ahoj, Amálko," odpověděla jí potichounku žena. "Přišla jsem si pro tebe," dodala lehce.
Dívka naklonila hlavičku na jednu stranu, na tváři přemýšlivý výraz. "My půjdeme na výlet?" zeptala se podezřívavě.
Tón jejího hlasu způsobil lehký zvuk smíchu přicházející od té záhadné ženy. "Dá se to tak říct, maličká. Nastal tvůj čas. Pojď ke mně." Zvedla svou ruku před ni.
"Ale maminka mi říkala, že nemám nikam chodit s cizími lidmi," nedala se holčička.
"Já nejsem cizí. Jsem Smrt a přišla jsem ti pomoct od bolesti," usmála se na ni vlídně.
Maličká si ji podezřívavě měřila, ale pak chytla její ruku a s její pomocí se vyhrabala z postele.
"A kam půjdeme?" zeptala se.
"Do nebíčka," řekla něžně žena a pohladila ji po vláscích. "Dej mamince a tatínkovi pusu a půjdeme, ano?"
Maličká udělala, co se po ní chtělo a oběma svým rodičům ještě zašeptala, že je má ráda. Pak se přidala ke Smrti.
***
Šílený a neústupný zvuk vlezl obou rodičům malé Amálky do snů. Oba téměř ve stejný okamžik zamžikali do světla a rychle hledali příčinu toho otravného zvuku. Našli ho. Vydával ho monitor, který kontrolovat životní funkce maličké.
Už odešla.
A paní Smrt si povzdychla a šla pro dalšího...