1. kapitola
Už nejsem člověk. Jsem něco jiného. Sice mi stále tluče srdce, chodím na slunci, spím a mívám sny. Podle čeho můžete poznat, že nejsem normální, je, že nepotřebuji dýchat a nestárnu stejnou rychlostí jako člověk, ale hodně pomalu. Změnily se také mé stravovací návyky. Už nejsem ta holka jako dřív, která milovala čokoládu nebo by pro pizzu i vraždila. Ano, jíst to mohu stále, ale už mi to tolik nechutná. Začala jsem dávat přednost ovoci, vychutnávám si ho víc než kdy předtím, dokonce i hrušky, na které jsem dřív byla alergická, mi nic nedělají špatného, ba naopak, připadá mi, jako by mi to dávalo sílu. A jediné, co s chutí vypiji, je čistá voda.
Prohledala jsem všechny mě dostupné zdroje informací, ale nezjistila jsem, co jsem a jak jsem se tím stala. Pouze vím to, že jsem jistý druh nadpřirozené bytosti.
Nebyla jsem vždy taková. Narodila jsem se jako člověk. Měla jsem rodinu, kterou jsem měla ráda. Bohužel se jednoho dne něco přihodilo a už jsem to nebyla já – na ten večer nikdy nezapomenu.
Jako každý večer jsem šla z tréninku volejbalu, ale zdržela jsem se se spoluhráčkami v hospodě a musela jsem jít domů pěšky, nebydlela jsem moc daleko, maximálně 2 km. Už bylo opravdu pozdě, nikde ani živáčka a z ničeho nic vedle mě zastavilo černé SUV. Myslela jsem, že se ztratili a potřebují se na něco zeptat, takže jsem si vyndala sluchátka z uší. Ale oni prostě otevřeli posuvné dveře, 2 muži vyskočili ven, popadli mě a nacpali do auta. Vše trvalo nanejvýš 10 sekund.
Nevím, jak dlouho jsme jeli, protože mě něčím uspali. Když jsem se probudila, měla jsem připoutané ruce, nohy a hlavu k operačnímu stolu v nějakém zatuchlém skladišti, a abych nemohla křičet, pusu jsem měla přelepenou páskou. Vedle mě stál muž v bílém doktorském plášti. A něco mi pýchal do ruky. Nevím, co to bylo, ale myslím, že tohle způsobilo, co jsem nyní za bytost. Po těch injekcích jsem vždy usnula.
Nikdy jsem nezjistila, kde a jak dlouho jsem to byla, ale jednoho večera jsem se ocitla v parku, ve kterém jsem nikdy neviděla. Nebyl to opravdu příjemný pocit – nevěděla jsem, kde se nacházím a, kromě toho co jsem měla na sobě, jsem nic neměla.
Když jsem našla cestu z parku, šla jsem hledat novinový stánek. Jakmile jsem ho našla, stála jsem před ním dobrých 10 minut, než mi to konečně došlo – noviny ukazovaly 2. 5. 2010 San Francisko – ocitla jsem se tam o 5 let později, než jsem byla unesena a na jiném kontinentě. Způsoby, na které nejsem hrdá, jsem získala peníze na nové doklady, které jsem si koupila od padělatele a začala nový život v San Francisku jako Ashley Jones.