1. kapitola - 1. část

Ten chlap vedle ní v řadě u pokladny vypadal trochu jako upír. Miranda se nedívala na lidi. Pořád odvracela oči, i když to bylo v chaosu ulic města Austin. Vklouzla do volného prostoru mezi těly a šla bez povšimnutí, neuspořádaný culík poskakoval a rozostřená, bledá tvář ve tvaru srdce byla ztrhaná nespavostí. Pokud někdo postřehl její přítomnost, řekl si asi něco o vlasech;  prosté rudé kadeře rozlité nahodile dolů přes ramena, s odstínem drahokamu, který se při vzácné příležitosti slunečního doteku vznítil. Pokud si o ní něco vůbec pomysleli, bylo by to pravděpodobně, že její vlasy jsou falešné.  Určitě by si nezapamatovali oči, protože je nikdy nikdo neviděl. Byla na to velmi opatrná.

Žena kráčející po Sixth Street nesoucí kytaru, by byla stěží označena za novinku v Austinu, která sama sebe v určitém okamžiku prohlásí " Živou hudbou hlavního města světa."  Hudebníci zde byli jako herci v Los Angeles, početní a většinou pracující v restauracích.

Žena s kytarou stojící ve frontě v mini tržišti, byla trochu zajímavější, hlavně proto, že by do ní měli lidé narážet, ale Miranda si uvědomovala každý centimetr kolem ní, vycítila jednotlivé lidi na všech stranách a věděla, že se k ní nedostali příliš blízko. Nedívejte se, nedotýkejte se. Budou toho litovat. Budete toho litovat.

Přendala rovnováhu z jedné nohy na druhou, neustále červený plastový koš v rukou, dívala se dolů, jako vždy na svůj nákup. Lék na alergii, humus, chleba, malou kostku čedaru pečlivě vybraného z hromady, pomeranče, šest lahví Shineru. Mohla být kdokoliv v Austinu. V obchodě tu byla jen hrstka lidí, což byl důvod, proč sem šla po půlnoci. Dav v klubu byl hustý a neklidný z horka, a ona nechtěla nic víc než sprintovat domů s kytarou na zádech a získat chráněné ticho svého malého bytu mimo Lamar, zahřát si v noci tělo ve sprše, zapít pár BenadrylůShinerem a spadnout do krátkého, ale vítaného kómatu. Ale její lednička byla prázdná. Jedla míň a míň a pila víc a víc.  Ruce se jí třásly hladem, na krku její dvanácti – strunovky a vynechala téměř všechny ostatní akordy. Ne, že by to vadilo. Mohla by tlouct na dvě dohromady a ještě by přišli. Otočila volně rukou po držadle košíku a netrpělivě si strčila uvolněné kadeře zpět za ucho. Nebude na to myslet. Ne teď. Kdyby začala, nedokázala by přestat a nedošla domů. Byl tam už jen jeden člověk před ní, a pak dva bloky odtud na autobusovou zastávku, deset minut na bytový komplex. Mohla by to zvládnout. Blíže u okraje pokladny, sebrala pár Snickers tyčinek a hodila je do košíku.

„Dávám přednost Milky Way,“ ozval se tichý hlas povážlivě blízko levého ramene.

Miranda zadržela výkřik, zvedla hlavu, otočila se a podívala se.

Mladý muž nějak přišel přímo za ní a stál jen o pár metrů dál, pozoroval ji s nestrannou zvědavostí.

Ve světle zářivek byl podivně bledý a na sobě měl dlouhý, černý kabát, který ho kryl od krku ke kotníkům.

V Texasu, v srpnu.

Zírala na něj, srdce v hrudi jí bušilo šokem, že se za ní vplížil.

Nikdy nikdo nepřišel z její nebo do její přítomnosti, aniž by to cítila.

Cítila holuby mrkat na padesát kroků. Spoléhala se na poznání, i když to nenáviděla.

Zdálo se, že ho její reakce neovlivnila, jen ji stále pozoroval, bylo to, když si uvědomila, jaké má šíleně modré oči. Byly tmavé, téměř borůvkové barvy, takový odstín ještě nikdy neviděla.

Musely to být kontaktní čočky… nikdo neměl oči takové barvy. Kdyby nebyla tak vynervovaná, usmála by se; tohle si o jejích očích myslela většina lidí.

„ Jsi v pořádku?“ Zeptal se. Bylo tam něco hudebně přesvědčivého, v jeho hlase, téměř uklidňujícího a to obsahovalo i omluvu za to, že jí vyděsil.

Chtěla zavzlykat, Ne, jsem kurva daleko od veškerého pořádku, ale vše, co by jí vyšlo z úst, by bylo přiškrcené, skoro zakňourání.

Udělala nedobrovolně krok zpátky, a popruh její kytary začal sklouzávat z ramena.

Sáhla po něm, ale bylo to buď chytit kytaru anebo držet košík… žádné dilema, opravdu. Začala se pouštět madla… a bledá ruka s dlouhými prsty vystřelila a vzala košík, držel ho před sebou v opatrné vzdálenosti, zatímco se ona dávala zase dohromady. Byla to silná ruka, pěkně pěstěná, a nemohla si pomoci, ale srovnávala jí s její vlastní, stále se třesoucíma k rychlému ubití hřebíků.

Její pravá ruka měla slušné nehty, aby mohla hrát, ale levou si pár let okusovala.

Třásla se, vzala si košík zpět a zamumlala své díky, vrátila oči k zemi, kam patří. Pokladní k ní vysílal kousavý pohled, a ona si uvědomila, že je další na řadě. Klopýtla vpřed a zvedla košík na běžící pás, obrátila se sesklouzávajícím pásem od kytary po straně, současně vyndávala peněženku z modré vyšívané kabelky, kterou koupila na veletrhu na ulici zpátky když… zpátky když.

Takhle se věci neměly vyvíjet. Nikdo si jí neměl všímat. Znuděně vyhlížející blondýna, kroužící se ve svém jídle, si ani nepamatovala, že bych tam byla. Jediní lidé, kteří jí nikdy nevěnovali pozornost, byly ti, kteří platili patnáct dolarů krycí poplatek a postávali před a pod jejím zorným polem každou středu a pátek večer v Mel’s.

Viděli ji, a poslouchali. Náhodné cizince neřešila. Ohlédla se za sebe, téměř jistá, že bude pryč, ale on tam stále trpělivě čekal a pozoroval ji. Odvážila se na sekundu ohodnotit jeho velikost, jen pro případ, že by šel za ní po ulici. Byl vyšší než ona, to ale moc neznamenalo oproti 162cm vysoké ženě… Štíhlý, bledý… černé vlasy, které se leskly ve světle jako havraní peří. Žádné viditelné tetování nebo piercing. Kabát zapnutý až ke krku, téměř církevní.  Viděla černé, kožené boty.

Držel jednu položku: pintu Ben &Jerry’sCherryGarcia. Něco na tom, že ji překvapil, bylo mimořádně divné.