1. kapitola

 

Zima 1625....

            Cecilia Meiden stála na přídi a sledovala, jak loď vplouvá do přístavu v Kodani.
Počasí bylo velmi špatné, loď měla zpoždění. Únorový soumrak již padl na město
i přístav, a shnilý, vlhký chlad způsobil, že si čas od času musela dýchat na prsty, aby je ohřála, protože i přes kožešinové rukavice mrzla.

            Nechtěla se dotýkat dehtem pokrytého boku lodi, proto musela stát široce rozkročená, aby neupadla při složitých manévrech lodi. Bylo však příjemné cítit na tváři mořský vánek. Když člověk stojí na přídi a pluje vpřed, má pocit, že vlastní celý svět.

            Na události posledních dní vzpomínala jen nerada. Co vlastně udělala se svým životem? I když snad všechno nebyla jen její vina…

            Nebyla by schopna znovu potkat Alexandra Paladina, pomyslela si už po sté během této cesty. Nemohla by se mu podívat do očí a říct, že zná jeho tajemství.

Mohla by snad připustit, že toto poznání bude pro ni tak bolestné? Cecilia si dokonce nikdy nepřiznala, co všechno pro ni Alexandr znamená.Vzpomínala na jejich první setkání.

Den, kdy byla vyděšená a smutná, protože obdržela strašnou zprávu z domova o ztrátách, které epidemie způsobila její rodině, zatímco ona seděla sama v jedné z komnat hradu v dalekém Dánsku. Tehdy k ní omylem vešel a během krátkého rozhovoru se mu podařilo obnovit její touhu po životě. Měla ho ráda od první chvíle, a on ji pak neustále podporoval v těžkém světě intrik a podezřívání. Jeho přítomnost ji vždy naplnila radostí. Byl jedním z královských dvořanů, mimořádně pohledný muž, obdařený mocí i autoritou. Jeho tmavé vlasy, mužské a ušlechtilé rysy, smutný úsměv...  Ach, ten úsměv, který se později stal tak směšným, když způsobil její pád!

            Paladin Alexandr byl vždy tak uzavřený a rezervovaný. Ukázal, že se mu líbí, ale nic víc. Byl někdo, na koho se můžete spolehnout, věrný přítel, který se o ni staral. Proč tedy poznání jeho tajemství způsobilo tolik bolesti?Opravdu jí, dceři Lidí ledu a rovněž tolerantních Meidenovců, chyběla velkorysost? Proč byla tak rozrušená? To Tarjei, mladý bratranec s mimořádnými a rozsáhlými znalostmi lidské povahy, jí vysvětlil Alexandrovo tajemství. Stalo se to právě teď, během její návštěvy doma v Norsku.

            Jak zareagovala? Byla vyděšená a smutná, ale to je snad přirozené, ne? Ale bylo nutné, aby se vrhla do náruče mladého pastora Martina jen proto, že měl stejně smutný úsměv jako Alexander? A byli si vůbec tak podobní?

            Ničeho v životě Cecilia tak upřímně nelitovala, jako toho krátkého, horečnatého vztahu s Martinem. Jak to bylo ubohé! Dva lidé, oba hořce zklamaní a osamělí, oba stejně tak žízniví po lásce, nebo spíš - řečeno více otevřeně - hladoví po tělesném kontaktu. A teď se stydí. Pokud se někdy vdá, bude muset stanout tváří v tvář svému muži a říct, že není panna.

Co na to řekne? Neodvrátí se od ní?

            Loď vplula do přístavu. Cecilii na nábřeží nikdo nečekal, i když dvůr byl informován, že dnes přijede. Loď měla zpoždění, ale ze zámku je dobře vidět, že již připluli. Proto musela dojít domů pěšky neosvětlenými ulicemi, kde se po soumraku v koutech ukrývala veškerá městská chátra, útočící na cestující pod rouškou tmy. Na lodi také neviděla nikoho, kdo by jí mohl dělat společnost. Cecilie se chopila svého cestovního kufru, zhluboka se nadechla, jako by si chtěla dodat odvahu, a vyšla na břeh.

Neochotně opouštěla tlumeně osvětlené nábřeží a došla k již vylidněnému místu, kde v tento čas obchod i veškerý ruch už ustal. Začal se v ní probouzet strach. Sol z Lidí ledu, které byla podobná, by pravděpodobně přijala tuto situaci jako výzvu. Sol miluje smutek a úzkost. Pravděpodobně by si přála, aby se objevil útočník, na kterém by mohla zkusit svou tajnou sílu. Cecilie však neměla sílu Lidí ledu, i když k nim patřila. Malá a drobná. Mohla se spolehnout jen sama na sebe.

            Krom toho věděla, jaké chování přísluší dámě. Na královském dvoře byla dámou vždy a v každém ohledu. Jen během pobytu doma, u své milované a tolerantní rodiny, se mohla chovat trochu volněji. Ale zapomněla se natolik, že se vrhla do náruče pastora ...   Sklonila hlavu jak provinilý žáček, nebo jako pes, prchající se staženým ocasem. Tak velmi se styděla za to, co provedla tam, v kůlně u hřbitova.

            Jedinou útěchou jí bylo vědomí, že se Martin chopil iniciativy. Kdyby ji neobjal a nešeptal svůdná slova o osamělosti a touze, nikdy by se to nestalo. Ale je to slabá útěcha. Vždyť ona sama to chtěla, a jak moc!

            Bez problémů překonala první úsek cesty od přístavu. Pouze nějaká pouliční dívka na ni vztekle křikla, aby se držela daleko od jejího revíru. Problémy se objevily teprve těsně před hradem. Blok, kterým musela projít, naplňoval halasný dav temných osob, které z úkrytů vychází pouze v noci. Bezdomovci, opilci, pouliční holky a zločinci zapálili uprostřed ulice oheň ze slámy a zahřívaje se u něj, proklínali svůj chmurný osud.Váhala, ale musela tudy projít. Se srdcem až v krku se snažila proplížit bokem a co nejdříve opustit nebezpečné místo. V dálce spatřila velké, otevřené náměstí před zámkem. Tam také hořely ohně, byli tam koně a lidé, bylo tam živo, ale úplně jinak než tady.

            Náměstí nebylo tak daleko, jak si Cecilie zpočátku myslela, ale cesta, kterou musela překonat, se před ní rozprostírala plná nebezpečí. Téměř bez povšimnutí dosáhla konce bloku, ale když si chtěla vydechnout úlevou, uslyšela za sebou posměšný hlas. Strnula.

            - No, ne, podívejte se sem! - zvolal hlas a Cecilie cítila, jak ji někdo chytil za plášť. Prudce se obrátila a uviděla bezzubá ústa ošklivého muže rozšklebená v odporném úsměvu. Pochopila, že tady nemá cenu hrát povýšenou šlechtičnu. Tady bylo třeba držet se zásady: vzít nohy na ramena a utéct! Uvolnila se a energickým trhnutím se dala na útěk.

            Dva muži se za ní rozběhli.

 - Hrdost sis, jasná panenko, mohla ponechat, byli bychom tě stejně dostali! - zařval jeden z útočníků, a popadl kufr.

Cecilie zareagovala horší stránkou své povahy, zděděné od Lidí ledu. Vzala v úvahu, že pokud jde o hrdost, je už pozdě a vytrhla se útočníkovi. Celou silou a s rozmachem ho udeřila kufříkem. Dřevěná skřínka ho zasáhla tak silně, že lupič zakopl a upadl. Mezitím však přiběhl jiný, takže měla proti sobě ještě dva. Zvedla kufr a běžela tak rychle, jak jen to dovolovala dlouhá sukně.

            Pronásledovatelé ji dohnali na okraji otevřeného náměstí před zámkem. Kéž by již byla vidět ve světle ohně, u kterého stála skupinka vojáků s koňmi. Jeden z mužů vší silou přimáčkl ruku dívce na rty a pokusil se ji vtáhnout zpátky do tmy, zatímco druhý se snažil vzít kufřík. Na chvíli se Cecilii podařilo osvobodit a zavolat o pomoc. Výkřik byl krátký a částečně potlačen, neboť útočník jí opět ucpal ústa ve snaze ji umlčet.

            Jeden z vojáků to však uslyšel a hned se zorientoval v situaci. Několik koní jí spěchalo na pomoc. Zloděj, který to zaregistroval, ji okamžitě pustil a zmizel bezpečně pod rouškou tmy.

- Jsi v pořádku, slečno? -  zeptal se vousatý důstojník.

            - Ano, děkuji! Děkuji vám všem nastokrát - vydechla. S obtížemi se držela na nohách.

Pak přišel druhý důstojník.

             - Ale je to Cecilie! - Uslyšela dobře známý hlas. - Dítě drahé, co tady děláš? Vzhlédla. V mihotavém světle ohně poznala siluetu Alexandra Paladina a už jen pohled na něj jí udělal nevýslovnou radost. V tu chvíli zcela zapomněla na fatální tajemství, viděla jen drahého přítele, důstojného a neobvykle velkého, protože seděl na koni. V lesklé zbroji a černé peleríně, v klobouku se širokou krempou přizdobenou peřím, na nohou vysoké boty s ostruhami.

            - Alexandře! - radostně se jí rozzářil obličej. Natáhl se a vzal ji za nataženou ruku.

            - Vracíš se z Norska?

 - Ano. Loď měla zpoždění a nikdo na mě nečekal.

Zamumlal si pod vousy něco o hlouposti dvorní služby. - O ničem jsem nevěděl - řekl nahlas.  - A kromě toho, tady cvičíme ... - otočil se k čekajícím tovaryšům a dal jednomu z

nich nějaký příkaz. On musí jít s pannou Meiden,vysvětlil, doprovodit ji bezpečně do hradu. Seskočil z koně a podal uzdu nejblíže stojícímu vojákovi.

            - Jak dobře, že jsi zpátky, Cecilie - řekl přátelsky, když kráčeli k bráně hradu. - Kodaň byla bez tebe prázdná. Jak bylo doma?

            - Ach, bylo pěkné být, i když krátce, zpět u rodiny, Alexandře!

            Začala mu nadšeně vyprávět o životě v Grastensholmu. Alexander Paladin ji vzal za ruku.

            - Je skvělé vidět tě zase šťastnou, drahoušku.

Teprve nyní si připomněla tu strašnou věc. Jeho vřelý mužský šarm nebyl pro ni. Bezděky se od něj trochu odtáhla, a on okamžitě stáhl rameno. Beze slova prošli kolem stráží a vstoupili do pravého křídla zámku. Když se blížili ke dveřím jejího pokoje, Alexander tiše řekl:

            - Myslím, že teď už víš …

             Cecilie přikývla. Jeho oči, ve světle lamp zavěšených na zdi, se zdály být černé a nekonečně smutné.

            - Kdo ti to vysvětlil?

            - Můj bratranec, Tarjei. Ten, který má schopnost léčení, říkala jsem ti o něm.

            - Samozřejmě. A jak jsi to vzala?

             Nezvykle těžko se o těchto věcech mluvilo. Nejradši by utekla do svého pokoje a zabouchl za sebou dveře, ale on si takové chování nezasloužil.

            -Předtím jsem nerozuměla. Tvé... situaci, mám na mysli. Nikdy předtím jsem neslyšela o něčem podobném. Napřed jsem tomu nerozumněla. A pak jsem byla tak rozrušená a...

            Umlkla.

             - A? - zeptal se Alexander tiše.

            - A smutná. - zašeptala.

            Dlouho stál, nic neříkal. Hleděla na podlahu. Srdce jí bušilo jako zvon.

            - Ale dnes, právě když jsme se setkali - řekl sotva slyšitelně - jsi vypadala velmi potěšeně. Bylo to setkání se mnou, co tě udělalo šťastnou?

            - Opravdu, moje radost byla upřímná. Zapomněla jsem na to.

            - A teď?

            - No, co myslíš?

            - Tak moc bych si chtěl zachovat tvou přízeň, Cecilie.

            Mohla splnit požadavky tohoto přátelství? Je dost silná, aby skryla zášť? Jak moc by se cítil ponížen, vidět její odpor, její tichou výčitku? Najednou si vzpomněla na svůj příběh s Martinem. Zaplavil ji pocit hanby. Ona na sebe také nemůže být hrdá.

             - Moje přátelství, Alexandře, máš navždy - řekla trochu nejistě. - Víš o tom.

            - Děkuji, Cecilie.

            Slabě se usmála a položila ruku na kliku. Pochopil to gesto a políbil jí ruku na dobrou noc.

            - Kdy odcházíš z města? - zeptal se ještě.

            - Myslíš výlet do Dalum Kloster?

            - Ne, královské děti jsou nyní na návštěvě v Frederiksborg.

            - Ach, tak? Nevím, kdy pojedeme. Musím se zítra zeptat.

            - Udělej to prosím. Rád bych to věděl. Dobrou noc, drahá přítelkyně!

            Cecilie následovala pohledem jeho hrdou postavu, když odcházel chodbou. Pohyboval se jako jeden z rytířů kulatého stolu, a jim se přece také říkalo paladinové.  Alexander nosí své jméno s náležitou důstojností. To drobné kulhání jen stěží naruší obraz rytíře bez vady… Teprve ve svém pokoji si uvědomila, že se nezeptala, co za cvičení se koná na náměstí před zámkem.

            Příští den se k ní donesly divné zvěsti. Alexandrova situace byla velmi nejistá, a jen jeho pozoruhodné schopnosti a královská obliba důstojníků jej zachránila od největšího pošpinění. Říkali něco o procesu, ale nemohla přesně zjistit, co se děje. Vážně o něj měla strach, protože, po tom všem, se s ním cítila být spjatá.

            Po pár dnech v Kodani si Cecilie uvědomila, že se také ocitla tváří v tvář katastrofě. Dobrodružství s Martinem, ten prchavý, nepromyšlený incident, začal mít fatální následky. Byl to nejhorší den v jejím životě. Vědomí toho, co se stalo, ji nejdřív úplně zdrtilo. Dlouhou dobu trpěla trýznivě protichůdnými pocity extrémního strachu a naděje. Zažívala nepokoj, který prožívají mladé ženy ve všech dobách, které se pustily do lehkomyslného dobrodružství v lásce. Zaťala ruce tak silně, že bylo slyšet křupnutí kostí, a znovu propukla v nervózní smích a snažíc se přesvědčit sama sebe, že se mýlí, že se všecko vyjasní během několika týdnů.

            Vybuchla zlostí. Proklela mladého pastora nejhoršími slovy, vzala mu čest i víru, dokud konečně nepochopila, že to byla také její vina. Koneckonců, neprotestovala ve správnou dobu.

Ale teď potřebovala radu, ne provinilost. Mohlo jí být útěchou, že ještě není nic vidět, protože od setkání v kůlně u hřbitova uběhlo něco málo přes dva týdny. Cecilie však měla dostatek intuice, aby poznala, že situace je vážná.

            Čekala na cestu z hlavního města a dokončovala výšivkou na šatech Catheriny Anne, dcery krále a paní Kirsten Munk, nakonec se ji podařilo přišít drobné perličky správně na své místo. Vzor se jí měnil před očima, místo něj tam najednou byly děsivé vize budoucnosti: ona s dítětem, které nikdo neuznal, odmítnutá, opovrhovaná, potrestáná ...

            Cecilie si povzdechla a snažila se soustředit na vyšívání, ale šlo jí to jen s obtížemi. Za

tři dny měla povozem odjet do Frederiksborgu, a přesto jen seděla a nemohla přijít na žádný způsob, jak vyřešit svou situací. Pokud její stav vyjde najevo, nemůže očekávat slitování. V nejlepším případě budou vyhoštěni z hradu. V nejhorším případě jí čeká pranýř a ponížení po zbytek života.

            Když se jednoho rána nedostavilo to, co očekávala celý týden, uvědomila si hrůzu své  situace. Cítila churavá a ponížená, přesto však během dne pracovala jako vždy.

            Po celý den přemýšlela a zoufale hledala řešení. Ty nejvíce šílené nápady zamítla.  Samozřejmě že slyšela o různých způsobech, jak se zbavit plodu. Například pracovat do vyčerpání nebo po celou noc tančit do padnutí, nebo zvedat těžká břemena, až vám bude praskat v kříži. Hledala rychlé a efektivní řešení. Ale nebyla schopna, vzít život.

            I když ji to úplně neuklidnilo, když nastal večer, byl rozhodnutá. Jen kdyby měla více času na přípravu! Kdyby tak věc nebyla tak strašně naléhavá! Rozhodla se neztrácet čas. Deprimovaná ale rozhodnutá šla do bytu Alexandra Paladina.

            - Pan markrabě tady není - řekl jí majordomus, a v tu chvíli Cecilii opouštěla všechna odvaha ..

            - Zůstává  v křídle pro dvořany.

            - Oh! A kde bych ho mohla zastihnout?

            - Nevím, slečno baronko. Je teď velmi zaneprázdněn. Jeho královská Výsost se připravuje na válku s katolíky, shromažďuje velkou sílu vojska.

            Právě v tuto chvíli Cecilii zajímaly přípravy na válku nejméně. Nevěděla mnoho o činnosti verbířů v Norsku nebo o osudu svých příbuzných.  Opustila Grastensholm dříve, než se to stalo. Všímala si pouze akutních nepříjemnosti plynoucích z těchto příprav

            Bála se setkání s Alexandrem, ale chtěla ho vidět co nejdříve. Zpoždění v ní vyvolalo hněv.

            - Co mám dělat? - Zašeptala si pro sebe pobledlými rty. - Je to naléhavé! Je to tak strašně naléhavé!

            Sluha na chvíli zaváhal.

            - Pokud byste byla ochotna jít na chvíli dovnitř, mohl bych poslat posla pro pana markraběte. Cecilia chvíli o této možnosti přemýšlela, nebyla zrovna nadšená, ale co …

            - Dobře, děkuji.

            Šla za sluhou, a po chvíli mu položila ruku na rameno. Zarazil se, udiven.

            - Prosím, řekněte mi - řekla nejistě. - Slyšela jsem strašnou zvěst. Dostal se náš přítel, markrabě, do potíží?

            Tvář starého sluhy se neznatelně změnila. Dobře věděl, o přátelství Cecilii a Alexandra, o její laskavosti vůči svému pánovi, a teď viděl v jejích očích, úzkost a obavy.

            - Vážné potíže, slečno baronko. Situace je velmi špatná. Má už jen pár dní a pak konec.  Cecilie přikývla.

            - Soud?

             Ano.

            Nebylo třeba více slov. Majordomus ji dovedl do elegantního salonku a zmizel.

            Cecilie cítila úlevu, i přes důvod jejího rozhovoru. Musela čekat hodně dlouho, což pro ni nebylo příjemné. Cítila, jak se jí začínají potit ruce. Nervózně přecházela po místnosti a vnímala každičký detail.

            Salonek byl zařízen s velkým citem. Viděla velice cenné vybavení, nádherné vyřezávané renesanční židle, mapu světa, z které toho Cecilie neuměla mnoho pojmenovat, krásné knihy … Alexander Paladín musel být velmi bohatý. Nyní mu však bohatství nemohlo v žádném případě pomoci.

            Konečně na chodbě uslyšela chvatné kroky, a Cecilie, stojící před portrétem rodinných předků, se lekla. Cítila, jak se jí krev hrne do hlavy, a pevně sevřela ruce. Stála nehybně a oči upírala na dveře. Nejdůležitější teď bylo říct všechno jasně a výstižně!

            Alexander vstoupil do místnosti. Vypadal dost pochmurně.

             - Co se stalo, Cecilie? Posel řekl, že je to velmi naléhavé, byl jsem na zasedání Rady.

            Cecilia byla ztuhlá strachem.

            - Musíš spěchat?

            - To by bylo nejlepší.

            - Ale můžeš mi dát půl hodiny?

            Zaváhal.

            - Pojďme to vyřešit co nejdříve. Pánové z rady nebyli nadšeni, že jsem odešel.

            - Odpusť mi - zašeptala dívajíc se na zem. - Budu se snažit vysvětlit všechno krátce. Nicméně, toto je věc, která nemůže být vyřešena pár slovy. Chtěla bych mít spoustu dní ...

            - Posaď se! - Řekl šetrněji a sedl si naproti ní. - Vidím, že tě něco trápí. Co je to?

            Jak je hezký, pomyslela si. Má čisté, vznešené rysy, a jaké krásné oči! Teď to ale nebylo důležité. Tak pečlivě vymýšlela, co mu poví, a najednou si nic nepamatovala, ani slovo.

            - Alexandře ... přicházím k tobě s některými návrhy, ale nemysli si , že se tě chci nějak  dotknout, nebo ti ublížit. - Markýz se zamračil. - Nechci tě k ničemu nutit - koktala. - Vím, že jsi v obtížné situaci, a já vždy budu po tvém boku, nezapomeň na to! - Alexander stále čekal a Cecilie jasně cítila jeho rezervovanost. Zoufale, vyhrkla jedním dechem: -  Potřebuji tvou pomoc! Zoufale!

            Vypadal, jako by se mu udělalo špatně.

            - Peníze?

            - Ne, ne! Ale myslím, že by také mohly pomoci ...

            Ne, na tohle se nedalo nic říct nebo udělat. Viděla, jak po jejích posledních slovech Alexandr ztuhl. Cecilie vytáčejíc si prsty, zalamujíc si ruce, se slzami na krajíčku.

            - Vím, že jsi ve velmi těžké situaci. Nevím podrobnosti, ale ... - Začínala se opakovat. To už přece říkala.

            - Mluv dál - řekl bezbarvě. - Potřebuješ mou pomoc. Jakého typu?

            Cecilia viditelně polkla.

            - Dobře, poslouchej. Když jsem byla doma na Vánoce, udělala jsem hroznou hloupost. Neodpustitelné bláznovství, které nikdy ani sama sobě nemohu vysvětlit. Dnes ráno jsem si uvědomila, že čekám dítě.

            Alexander přestal dýchat.

            - Stalo se to nedávno - dodala rychle. - Ne více než před dvěma týdny. Po návratu jsem také zjistila, že budeš souzen a  můžeš dokonce přijít o hlavu, protože tvé ... sklony..  Zdá se, že se stalo něco hrozného, když jsem byla pryč…

            - Ano - řekl po chvilce váhání, a vstal, jako by již nebyl schopen dívat se jí do očí. Pak se k ní otočil zády a řekl: - Pamatuješ si Hanse?

            - Ano.

            - Opustil mě kvůli jinému muži.

            Jak divně to zní! Opravdové milostné drama!

            Alexander pokračoval:

            - Byli přistiženi při činu a nový přítel Hanse mě také udal. Tvrdí, že Hans mu o mně pověděl.

            Cecilia měla pocit, že rozumí jeho bolesti.

            - A  Hans?

            - Je loajální, popřel to, a já jsem mu za to vděčný. Ale nikdo mu už nevěří. Ocitl jsem se v hrozné situaci, Cecilie!

            Posadil se, ale znovu se na ni nepodíval. Vzhledem k tomu, co bylo řečeno, se jí nemohl podívat do očí.

            - Za několik dní se věc dostane k soudu a budu muset nést zodpovědnost. Budu muset přísahat na Bibli, a jsem hluboce věřící člověk.

            Křivá přísaha je nemyslitelná.

            - Takže ani král tě nemůže zachránit?

            - Věří mým slovům, alespoň prozatím. Ale když zjistí, že jsem lhal, bude to pro mne …

            Cecilia potvrdila přikývnutím. Nemohla ta slova vyslovit. Chápala velmi dobře, co podobné trápení a ponížení znamená pro člověka tak citlivého jako Alexander. Vystavený veřejnému opovržení, možná pranýři, bičování na náměstí ...

            - Kdo je to? - Zeptal se tiše. Alexander nyní obrátil svou pozornost k jejímu problému. To ji překvapilo, protože na chvíli zapomenula na své starosti. Ale pozornost, kterou viděla v jeho očích, jí dodala odvahu.

            Z odporu k sobě a tomu co provedla, odvrátila tvář.

            - Dobrý rodinný přítel, řekla. - Mladý pastor, velmi nešťastný v manželství. Žíznivý po blízkosti jiného člověka. Všechno to bylo tak lehkovážné. Taková zbytečnost!

            - Ale proč, Cecilie?

            -  To kdybych věděla! Teď se mi to zdá strašně hloupé.

            Alexander se křivě usmál, tak trochu jej pobavila její výpověď.

            - Docela zvláštní definice, ale vím, co máš na mysli. Čas od času, se takové chováni zdá být velmi potřebné.

            Díval se na ni dlouho a zkoumavě.

            - Musím vědět, co víš o tom člověku, určitě mi rozumíš. Je inteligentní?

            - Ach tak! Velmi krásný s ušlechtilým charakterem. Jednal pod vlivem těžké, pochopitelné situace. Jeho manželka mu odmítla všechna manželská práva. Nevím o ničem, z čeho by se dal obvinit.

            - Je ode mě hodně odlišný?

            - Ne, vůbec ne, právě naopak - zvolala upřímně. - To by nebyl problém.

            Náhle zmlkla a začervenala se.

            Alexander si prolamoval prsty.

            - Chápu tvůj plán. Ale jsi si jistá, že to opravdu chceš?

            - Jinak bych sem nepřišla. Nebylo to snadné rozhodnutí, věř mi!

            - Věřím. Ale myslela jsi na to jen dnes, od dnešního rána?

            - Čas je velmi důležitý. Pokud si nejsi jistý ...

            - Samozřejmě. Ale je tu něco, co mi dělá starosti.

            - Co je to?

            - Jak je možné, že se to přihodilo?

            - Čeho se bojíš?

            - Co myslíš?

            Rozuměla. Uvědomila si, že našel rozhodující podobnost mezi ním a Martinem.

            Cecilie vstala.

            - Přiznám se, že byla doba, kdy tvoje chování ke mně mi způsobovalo bolest a bralo  mi  sebevědomí. Věř mi však, že všechny tyto pocity a naděje ve vztahu k tvé osobě konečně a definitivně zhasly, když mi Tarjei všechno vysvětlil, a pověděl mi o tvých sklonech.

            -  A přesto jsi se sblížila s člověkem, mě podobným?

            - Můžeme to nazývat posledním záchvěvem vzplanutí, které bylo uhašeno jednou provždy. Jsem vyléčena, Alexandře. Jsem si jista. Nikdy ti nebudu dělat potíže. Budeš mít možnost žít svůj život, a já svůj.

            - Nevím, jestli to je pro tebe nejvhodnější řešení. Jsi mladá a ...

             Pro Cecilii bylo těžké snést jeho očividný odpor. Vzal jí hrdost. Vyskočila ze svého místa.

            - Odpusť mi - vyhrkla. - Zapomeň na mé netaktní chování!

            Spěchala ke dveřím, ale on byl rychlejší. Chytil ji za ramena oběma rukama a upřel jí do očí plamenný pohled.

            - Cecilie, neurážej se, prosím tě! Přijímám tvůj návrh s otevřenou náručí. Jsi stéblo, kterého se jako tonoucí chytám, copak to nechápeš? Tvá slova mě plní štěstím a nadějí v tuto hodinu, v které se má naplnit můj osud. Myslím na tebe, to kvůli tobě mám pochyby, drahá přítelkyně. Obávám se, že nevíš, do čeho se pouštíš.

            - A mám jinou možnost?

            - Ano, je to pravda. Odpusť mi, že jsem na chvíli zaváhal, muselo tě to ranit. Je mi to líto. Měl jsem tě ušetřit ponížení prosit mě o pomoc. Povím ta rozhodující slova, ta, která nebyla dosud řečena. Mou přízní si můžeš být jista, vždy a v každé situaci, o tom víš. Ale musíš vědět, že nikdy, nikdy nebudeš mou milenkou.  Že naše manželství se nedočká  ... naplnění.

            - Já vím. Můžu bez toho žít.

            Zamyšleně se na ni podíval.

            - Můžeš? Je to velká oběť. Možná větší, než si myslíš.

            - Před čtrnácti dny jsem získala dost erotických zkušeností. Postačí mi to na mnoho let, ujišťuji tě!

            Alexander přikývl, ale jeho myšlenky byly někde jinde. Podíval se na Cecilii, jako by ji neviděl. Stála bez jediného slova, hladíc štíhlými prsty své rukavice. Přemýšlela, co by se s ní stalo, pokud by se nad ní Alexander neslitoval. Mohla by, samozřejmě, jít domů. Vystavit však své úžasné rodiče s láskyplným srdcem takové hanbě! Oni by jí jistě odpustil, vzali si ji i dítě, jako všichni kdysi přijali Sol a její dcerku Sunnive. Ale sneslo by jedno příjmení další takový skandál? Babička Charlotte byla první, kdo přišel domů s "bastardem", Dagim, otcem Cecilie. Pak přišla Sol a Sunnive. A teď, Cecilia, procházela stejným dramatem. Takže i když to vypadá jako rodinná tradice, nebylo by dobré zneužít rodičovské trpělivosti.

            Nejhorší ze všeho by bylo vrátit se do farního Grastensholmu, kde žije pastor se svou manželkou. Cecilie ho nechtěla vidět. Nikdy v životě! Byl to hodný a laskavý člověk, skvělý ve všech směrech. Trestný čin, kterého se oba dopustili, motivovaný osamělostí, je oddělil navždy. Jako dvě kapky vody, které padají na rozžhavený kov, a rozprsknou se každá jinam.

            A krom toho......Kdyby manželská zrada Martina vyšla na světlo, přišla by o hlavu a on možná taky.

             Procitla při zvuku hlasu Alexandra:

            - Než něco rozhodneme, chci se zeptat, jak chceš všechno zařídit, náš společný život?

            - Myslíš praktické problémy?

            - Ano.

            - Přemýšlela jsem o tom - řekla Cecilie rychle. - Uděláme-li takové rozhodnutí, myslím, že každý z nás by měl mít svou ložnici. Bok po boku tak, abychom nevzbudi něčí podezření, ale místnosti by měly mít soukromý prostor pro každého z nás. Nemyslíš si, že je v tom něco neobvyklého?

            - Ne, vůbec nic - řekl s určitou neochotou.   

            - Jedna věc, o kterou bych tě chtěla ještě poprosit. Chápu, že nemůžeš změnit svou povahu. Mohl by si mi prokázat toliko respektu,  že by si své přátele nepřijímal ve. .. své ložnici? Pokud by to bylo možné ...  v nějaké jiné místnosti ...? Někde jinde?

            Kde brala odvahu mluvit tak otevřeně? Sama tím byla zaskočena. Museli mít úplně vyjasněnou budoucí situaci, tak se snažila potlačit v sobě averzi k tomuto tématu.

            Alexander se pozastavil, nad tím co pověděla.

            - To jsou přijatelné podmínky - souhlasil. - Nakonec, máš právo požadovat ode mne více diskrétnosti než jen toto. I vzhledem k sobě samému musím být opatrný, v tomto ohledu byl Hans  nezodpovědný. Nikdy se nezatěžoval tím, že jej někdo může vidět.

            Na jeho tváři se znovu objevila bolest a Cecilia s úlekem pomyslela, čím pro něj vlastně byl ten vztah. Vypadalo to, že z Alexanderovy strany to byla skutečná láska. Proti své

vůli, pocítila vzrušení.

            Alexander pokračoval:

             - V tomto domě se nemůžeme zařídit, ale moje rodina vlastní majetek v blízkosti Kodaně, ve skutečnosti nedaleko od Frederiksborgu. Nazývá se Gabrielshus. Můžeme se přesunout tam …

            - Ale nebude to pro tebe nepříjemné?

            - Ne, ne, bude to spíš radost. Kromě toho, víš, že se na tebe dívám moc rád. Tvá krása, tak neobvyklá, trochu tajemná ...šikmé, zasněné oči, jasná pleť a měděné vlasy… Moc se to mi líbí. Dáváš mi svobodu, pokud jde o .. setkání s přáteli. Ale co ty?

            - Naznačuješ... chceš mě poprosit o diskrétnost,  kdybych se chtěla setkat s jinými za tvými zády? Nebo mě žádáš o absolutní věrnost?

            - Nemám právo tě kontrolovat, protože jsi ke mně tak velkorysá.

            - Záleží ti na mé diskrétnost? A na tom, abych ostražitě vybírala své přátele?

            Kývl hlavou na potvrzení, s napětím v obličeji. Cecilie se rozesmála.

            - Říkala jsem ti právě teď: Z mé strany se nemusíš bát žádného nepříjemného překvapení. A pokud by se stalo, že pocítím sympatie k jinému muži, pak si o tom promluvíme. Myslím, že máme k sobě navzájem dostatek důvěry. V tuto chvíli mám po krk mužů a romantických pletek.

            Alexander se zhluboka nadechl. Opravdu vypadal vzrušeně.

            Tak dobrá, Cecilie Meiden! Malá, silná, úžasná dívko! Chceš se stát mou ženou?  Navzdory potížím, které z toho plynou?

            Cecilii škubla ústa.

            - Ano, Alexandře, moc to chci! Uvědomuji si, že toto je manželství z rozumu, ale takových  je hodně a často bývají šťastná.

            Alexander ji vzal za ruku.

            - Myslím, že Ty a já máme vcelku šanci, dosáhnout štěstí, ale na takových křehkých základech a obtížných podmínkách je těžké stavět. Další věc, která se pravděpodobně velmi brzy stane, je, že budu muset jít do války.

            - Oh, ne! - Vykřikla Cecilie spontánně.

            - Děkuji ti za tvé vyděšené oči, Cecilie! Ale nebyla by pro tebe snad nejlepší volba, kdybych zemřel na bitevním poli?

            Cecilii z očí létali jiskry.

            - To jsou ta nejhorší slova, která jsem od tebe slyšela! Nevěřím, že můžeš být takový!

            - Ne, ne, do pekla, nechtěl jsem tě urazit. Bylo to jen konstatování, je mi to líto …

            - Víš moc dobře, jak moc mi na tobě záleží jako na příteli. A za nic nechci o takového přítele přijít.

            Zdálo se, že ho její slova potěšila.

            - Chystám se vrátit z války. Navzdory všemu.

            Usmála se na něj s úlevou. Najednou si vzpomněla:

            - Alexandře, tvoje půl hodina!

            - Ach, nechť to vezme čert! Mám důležitější věci! Ale máš pravdu, musím se vrátit. Brzy se uvidíme!

            Cecilia ještě chvíli stála se zavřenýma očima. Vydala ze sebe nekonečně dlouhý povzdech. Děkuji ti, Bože, zašeptala tiše.

            Nebylo úplně jisté, jestli toto manželství je tím nejlepším řešením. Ale proteď je ideální. A není to vlastně dokonalé pro někoho, kdo si tak strašně zkomplikoval život - jako ona, a taky jako Alexander?