1. kapitola - 4. část

„Vypadáš hrozně,“ řekla Kat, když Miranda ukládala svou kytaru do pouzdra a s bouchnutím ho zavřela. Potom se začala soustředit na své oblečení. Roztáhla závěs u převlékací kabinky a ohnula se, aby si rozepnula kozačky.

„Opravdu?“ zeptala se Miranda nepřítomně. Pás tlaku se jí začal stahovat kolem hlavy. Dneska to přehnala.

„Kdys naposledy jedla? Měly bychom zajít někam na jídlo. Palačinky?“

Mirandě se zatřásla ruka. Restaurace plná lidí… Bože, jen to ne. „Nemůžu,“ odpověděla. „Musím někde být.“

„No tak, Miro, neviděla jsem tě celou věčnost. Co se s tebou děje? Vždyť už nikam nechodíš, jen sem. Vypadáš jako chodící mrtvola. Chvěješ se.“ Kat ji objala. „Jsou to drogy?“

To je Kat, vždycky k věci. Miranda postrádala její otevřený humor a její bystré oči. Pod svou hipísáckou fasádou byla Kat tvrdá jako skála, trávila svůj čas prací s dětmi na East Side jejich vyučováním a mentorováním a snažila se je držet dál od gangů.

„Ne, Kat, nejde o drogy,“ odpověděla, zatímco ze sebe sloupávala lycru a nahrazovala ji džínami. Bože, kéž by to byly jen drogy! „Jsem v pohodě, vážně.“

„Všem nám chybíš, víš?“

„Já vím. Taky mi chybíte.“

Miranda se zarazila, protože hrozilo, že se rozbrečí. Nikdy si nedovolila přemýšlet o tom, kde jinde by právě teď mohla být, co všechno by v životě mohla mít. Bylo jí dvacet sedm, ale cítila se, jako by jí bylo devadesát. Měla by pracovat na své kariéře a hledat pana Pravého. Kat byla stejně stará – potkaly se na přednášce psychologie – a měla všechno, co by si Miranda přála, až na pana Pravého, ale jen proto, že Kat chtěla pana Dokonalého.

Jen na vteřinku se Miranda zamyslela nad tím, že by jí všechno řekla. Všechno. Kat měla zkušenosti a bylo těžké ji šokovat. Mohla by jí pomoct.

„No tak, Miro… pověz mi to. Můžu ti pomoct.“

Miranda se začala odtahovat od kamarádčiny soucitné ruky. Přišla s těmihle slovy sama, nebo jí je Miranda podsunula? Z pomyšlení na to, že Kat udělala to, co dělá publiku, se jí dělalo špatně.

Natáhla si triko přes hlavu a stáhla si vlasy zpět do culíku. „Jsem v pohodě, Kat. Opravdu. Napíšu ti mail – zajdeme na oběd příští týden nebo tak. Jen… prostě už musím jít.“

S tím popadla svou kytaru a svůj batoh a téměř utíkala k zadním dveřím, neohlížela se při tom na ustaraný obličej své kamarádky, ale stejně věděla, co si myslí. Katina touha pomáhat byla opravdová, bez nějakých postranních úmyslů, ale co by vlastně mohla udělat? Dokonce, i kdyby jí Kat uvěřila, kdo další by tomu taky věřil? Kdo na světě by mohl chápat, co se děje, aniž by si myslel, že je šílená?

Ty jsi šílená. Oni mají pravdu.

Sebrali by ji. Zavřeli by ji, stejně jako její mámu, a rýpali by se v ní a drogovali ji, dokud by se z ní nestala jen slintající hromada zakrnělých svalů a mozku.

Ne. Nikdy. To raději zemře.

To nepochybně.

Katin zájem ji neopouštěl, stále se motal kolem její mysli, když pospíchala podél čtyř bloků od klubu na autobusovou zastávku. Byla skoro jedna v noci a na páteční noc v centru Austinu bylo neobvykle ticho; neuvědomovala si proč, dokud neuslyšela třesk hromu, který ji vytrhl ze zamyšlení natolik, že vzhlédla a uviděla vlnící se temné mraky, které překryly měsíc.

„Úžasné,“ zamumlala a přidala do kroku. Klíče a pár volných mincí jí cinkaly v kabelce a pouzdro na kytaru jí naráželo do zadku, jak klusala po chodníku. Jeden pár jí v poslední chvíli uhnul z cesty, aby se vyhnul srážce s kytarou.

Prvních pár velkých kapek deště zanechalo temné kruhy na stále ještě horké vozovce a dopadaly jí na hlavu. Tlak v atmosféře byl ozvěnou tlaku, který se vytvářel v její mysli. Musela si pospíšit, aby se dostala domů před tím, než každé srdce v Austinu začne krvácet do toho jejího a ona se ztratí v jejich bolesti a malicherné zlosti.

Kdyby jen byly pozitivní emoce tak silné jako ty negativní. Svým způsobem byly, ale byly tak tiché, že je ty špatné úplně potopily. Někdy cítila lásku, někdy radost, ale ty se vždycky rychle zabořily do všudypřítomného strachu a vzteku každého v okolí. Těch pár zbytků krásy, které vykopala z té hromady hnoje, bývaly dost, aby mohla pokračovat dál – ten potenciál v lidech pro dobro byl to, co se z nich snažila vytáhnout, když hrála – ale postupem času se tyhle malé, sladké hlásky ztrácely a pláč světa se stal vším, co znala.

Začínalo to.

Another day in paradise. Není to písnička? Začala si broukat a zoufale se soustředila na něco, cokoli jiného: Hallelujah… Leonard Cohen jí dnes večer rozuměl. Její vlastní myšlenky se právě začaly nořit pod emoce zbytku města. Někdo dnes večer mlátil dítě… někdo chtěl k večeři steak a dostal sekanou… někdo to předstíral… někomu v hlavě uvízla píseň „Angel of the Morning“… někdo nenáviděl svou matku… někdo si to měl odskákat… někdo byl rád svázaný… někdo zapomněl nastavit DVD, aby nahrál Posla ztracených duší (Ghost Whisperer)… někdo –

– někdo ji sledoval.

Temnota. Cítila jen temno. To samé jako v klubu? Nejspíš. Příčetná žena by měla utíkat, ale byla tak unavená… tak unavená. Nohy měla najednou jako z olova. Připadalo jí, jako by se na sebe dívala z dálky a viděla, co se mělo stát, a nebylo nic, co by mohla udělat, aby se uhnula z téhle cesty svého osudu.

Hallelujah… hallelujah…­

Byli čtyři. Jeden ji sledoval z klubu, ostatní vyšli z jedné uličky. Jejich myšlenky byly jako kluzcí černí hadi, plazily se směrem k ní, otupělé chtíčem a potlačovaným vztekem. Jednomu z nich se líbily její vlasy; druhý myslel na její prsa. Třetí počítal s tím, že má v peněžence nějaké peníze.

Ruka, která jí sevřela rameno, byla silná a pevná a trhla s ní dozadu. Vykřikla, ale ten zvuk byl utlumený, když se jí druhá ruka přitiskla na pusu a potom ji přitáhla na zpocené tričko, pod nímž duněl srdeční tep. Žádný z nich nepromluvil, dokud ji neodvlekli z hlavní ulice do přilehlé uličky.

Sledovala temnotu uličky ve své blízkosti a slyšela škrábání pouzdra s kytarou po zemi. Jeden z těch mužů měl její kabelku a právě ji prohrabával, zatímco ten druhý ji táhnul a potom hodil na zem.

Nebála se. Strach pro ni byl něčím neznámým. Přesně věděla, k čemu dojde.

Hallelujah… hallelujah…­

Znepokojilo je, že nebojovala, ale stejně ji mlátili, ostré kopnutí do žaludku způsobilo, že se mimoděk schoulila, aby ochránila svoje břicho. Další kopnutí do ledvin ji donutilo vykřiknout bolestí. Jeden z mužů si kleknul na kolena a uhodil ji do obličeje a zasyčel na ni, ať je zticha, jinak je mrtvá. Zahlédla záblesk ostří a vzápětí ucítila čepel přitisknutou ke krku. Nekřič, nehýbej se. Udělej, co ti řekneme, a přežiješ.

Ale ona věděla víc.

Obrátili ji na záda a ona zírala vzhůru na bouřkové mraky, které mezi budovami sotva zahlédla. Silně pršelo, ale ani ona ani útočníci si lijáku nevšímali.

Noc byla horká a dusná, ale jí byla zima, když jí vyhrnuli oblečení – zima, pořád zima.

Tak takhle končí svět… ne třesknutím, ale kňouráním.

Zip. Smích. Ruce, které jí roztahují nohy.

Slzy jí naplnily oči a skanuly dolů, ale ona byla tichá, jen nepřítomně zírala mrtvým pohledem vzhůru přes rameno prvního muže, který první proniknul do jejího těla. Bolest byla na míle vzdálená stejně jako hlasy. Všechno, co cítila, byla zima a všechno, co slyšela, byla hudba, nekonečné řádky hudby, které jí naplňovaly hlavu, dokud svět nakonec nezčernal.

První byly pachy. Odpadky, výfukové plyny. Hnusný zatuchlý pach sexu s podtónem krve.

Potom přišly pocity, jeden za druhým: nejdřív bolest v rukou, potom v hrudním koši, potom ostrá a pálivá bolest mezi nohama. Připadalo jí, že její obličej je obrovský, jazyk jí v puse napuchnul.

Zvuky. Mužský hovor. Hlasy jí připadaly známé a ihned se jí do břicha zabodl nůž strachu.

Někdo ji šťouchal nohou do zad, ale ona se nehýbala, neprozradila, že je při vědomí. Věděla, že kdyby viděli, že je vzhůru, zabili by ji. Proč to už neudělali, netušila.

Uslyšela nějaké zabručení a ucítila něco horkého a mokrého na tváři. Och. To vysvětluje proč. Další zip, tentokrát zapínající se, a uchechtnutí. Byl hotový.

Nebylo po všem. Byla stále naživu a oni ještě neodcházeli. Bože. Bože.

Ta otupělost, která ji předtím obklopovala, ji už víc nezaštiťovala před tím, co se dělo – strach se jí plazil celým tělem a ona bojovala s panickou potřebou okamžitě utíkat. Neudělala by ani dva kroky, i kdyby se nějakým zázrakem dostala na nohy. Ta bolest jí docela dobře napovídala, že by měla být schopná se plazit, ale kdo ví jestli.

Pohyb, někdo ji chytil za vlasy a vytáhnul nahoru, odhalil při tom její krk. Nedokázala zadržet svůj výkřik v zárodku.

„Ale, podívejme se na to,“ řekl ten muž s nožem znovu přitisknutým k jejímu hrdlu, jeho smrdutý dech jí narážel do obličeje. „Naše krásná věcička je vzhůru.“

Pohladil ji čepelí po linii její čelisti. „Víš, zlatíčko, že jsi asi ta nejsladší kundička, jakou jsem kdy šukal? Že jo, kluci?“

Ode všech se ozvalo zabručení na souhlas. Zoufale chtěla bojovat, nakopnout ho kolenem do rozkroku, udělat cokoli; ale bylo už pozdě. Byla příliš zraněná, tak zesláblá. Čas na boj už dávno minul. Ona si ho nechala utéct. Vzdala svůj život, místo aby se pokusila přežít, a tohle byl konec.

Konec. Prosím, ať je to konec. Ať mě prostě zabijou… ať je to alespoň v poklidu… prosím…

Smál se a odtáhnul nůž. Cítila, jak přitisknul boky k jejím a k její nechuti měl znovu erekci. „Možná jsme ještě neskončili,“ řekl. „Myslím, že bych si to dal ještě jednou.“

„Gordone, tak už ji udělej a vypadneme odsud,“ řekl jiný z těch mužů úzkostně. „Někdo může jít kolem.“

„Tak hlídej,“ zavrčel na něj Gordon. Volnou rukou jí ohmatával prsa pod roztrhaným tričkem, potom se shýbnul, aby spustil kalhoty.

Ale v téhle části ztratil rovnováhu a uvolnil svoje sevření kolem jejího krku, aby ji zády přitisknul ke zdi. Jen na vteřinku spustil nůž.

Nějaký instinkt, o kterém doteď netušila, že ho má, se najednou vzedmul v jejím zbitém těle. Rudo-žhavý a ozubený vztek vyvřel odněkud z jejího nitra a zmocnil se příležitosti, která se naskytla. Z hrdla jí vyšel zvuk, o kterém nikdy nevěděla, že je ho schopná – napůl výkřik, napůl zavrčení.

Vrhla se na toho muže a vrazila do něj, aby ho vyvedla z rovnováhy, potom se otočila čelem k němu a podrápala mu obličej. Pod prsty ucítila něco měkkého, tak do toho vrazila nehty, z Gordona vyšel výkřik, když ji od sebe odstrčil. Spadla na bok a natáhla se pro nůž, uchopila ho hloupě za ostří; to se jí zařízlo do dlaně, ale vyprostila ho, rychle se přetočila na kolena, v tu chvíli se Gordon znovu rozkřičel, rukama si při tom zakrýval oko a krev se mu řinula zpod prstů.

Na svých prstech měla nabodnutou jeho oční bulvu.

Ostatní muži, kteří zpanikařili, proti ní vyběhli, ale při pohledu na ni, pokrytou krví, napůl nahou, máchající nožem, zatímco jejich vůdce ohmatával svoje vypíchnuté oko, je přinutil zastavit.

„Zabte tu zasranou kurvu!“ vřískal Gordon. „Zabte ji!“

Objevily se další zbraně. Více nožů, ale žádné pistole. Bezvýznamní kriminálníci používali k ovládání bezbranných žen svou sílu. Ona byla jejich dokonalá oběť – malá, křehká, sama a slabá. Dokonce ani nebojovala. Takhle v týmu přepadali ženy už roky, těla nechávali tady nebo tam v kontejnerech a popelnicích. Nikdo je nikdy nenahlásil na policii – protože si vybírali ženy, které nikdo nebude postrádat, které můžou být využity, zabity a vyhozeny. Jako ona.

Cítila, co cítili oni – Strach. Vztek. Nenávist. Ale nejvíce strach. Netušili, co mají dělat, ale neexistovala možnost, že by mohla bojovat s nimi se všemi, dokonce i kdyby nebyla zraněná a zahnaná do kouta. Zabijou ji.

Ale nehodlala jim to usnadňovat. Už ne.

Když postoupili směrem k ní, aby na ni všichni zaútočili, ustoupila zpět. Celá její bytost se rozkřičela „NE!“

Drtivá síla jejích pocitů se vyvalila ven, všechny je zasáhla jako perlík a jakmile tím byli zasaženi, nože jim upadly na betonovou zem. Švihala tím kolem sebe znovu a znovu, mlátila je svou bolestí tak, jako ji oni mlátili svými pěstmi, ubližovala jim svým znásilněním. Křičeli a svíjeli se. Nepřestávala.

Stála nad nimi v lijáku, krev jí stékala po stehnech, ruce zatnuté v pěsti měla opřené v bok, a vlévala do nich své emoce, jako kdyby si o ně típala cigaretu. Dala jim cítit strach a bolest každé ženy, kterou znásilnili a zabili, dala jim prožít jejich poslední myšlenky. Ty ženy měly matky, dcery, partnery, kteří na ně doma čekali a už nikdy je neuvidí. Měly naděje a strachy a možnosti, které Miranda nikdy neměla. A tihle ubozí červi tohle všechno zničili. Jejich nenávist k ženám z nich udělala bezostyšné zrůdy.

Jeden z nich žebral o život. Zírala dolů na něj a on uhnul pohledem z jejích očí, z očí, které nikdo neviděl celé měsíce. Měl ženu, děti. Prosím. Nabídnul jí všechno, co by chtěla, kdyby ho prostě nechala jít.

Zírala na něj, nic necítila. „Ne.“

Netušila, jak to ví, ale věděla, co má dělat. Mysl byla připoutaná k tělu a ona si představovala, že po ní sahá a pak ten provázek pojící ji k tělu přetrhla, jako by lámala vaz.

Přestal prosit.

Ostatní teď zírali. Dokonce i Gordon, který ležel v kaluži své vlastní krve, ne příliš vzdálené od její vlastní kaluže, na místě, kde jí cpal svůj tlustý, hrubý penis do těla znovu a znovu a kde se udělal, potom hlídal, zatímco ostatní dělali to samé, žebral o milost.

Prosily i ty ostatní ženy? Ano, většina z nich ano. Nebojovaly, ale apelovaly na jejich srdce, která nebyla o nic víc, než shnilé dřevo. Ženy se vždycky spoléhaly na emoce. Muži se spoléhali na pěsti. Takhle svět prostě funguje.

Křup. Křup. A najednou skelné oči upřeně zíraly do zdi. Bojující končetiny se uklidnily. Tahle shnilá srdce, která necítila nic než opovržení k těm, které zničila, se naposledy zachvěla a upadla do ticha.

Otočila se ke Gordonovi.

Neslyšela, co jí říkal, jeho žebrání jí nijak nepohnulo, dokonce i když se jí plazil u nohou a plakal. Kolik dalších ještě bylo? Kolik pro Gordona? Za ty roky nejméně tucet, cítila to. Tucet ženských hlasů vykřiknul spolu s ní, jako kdyby stály vedle ní. Chór smrti, její vlastní hlas se k němu přidal, kdysi andělská píseň, ale teď křik.

Křup.

Pomalu se otočila kolem sebe, pohled jí padnul na to jediné, co dávalo nějaký smysl: její kytara. Zůstala neporušená na zemi, blízko vysypaného obsahu její kabelky. Mobil odhozený, peněženka vyprázdněná; holka ošukaná.

Jednu její část napadlo se zajímat, kolik je asi hodin, jakou dobu strávila v téhle uličce čekáním na smrt. Stále bylo mokro, ale déšť už skončil. Byla promočená a zima jí postupně pronikala do mysli, tělo se jí třáslo tak silně, že ani nemohla stát na nohou.

Tvrdě dopadla na kolena, bolest vnímala nejasně. Ztratila se v řadě ostatních zranění. Celé její tělo bylo jako v ohni, dokonce i kůže.

Její pohled klesnul, jako vždycky, tentokrát na ruce. Byly celé od krve a umazané, její okousané nehty byly obalené zbytky Gordonova oka a pod nimi byla špína z jejího chabého zápasu na zemi. Takové malé ruce. Mike vždycky říkal, že má půvabné a roztomilé ruce. Miloval držet je, její dlaň se ztrácela v té jeho široké. Jednou její ruce mohly něco udělat. Chvíli studovala psychologii, antropologii, dokonce zvažovala medicínu. Chtěla změnu.  Jednoho dne se mohla stát poradcem přiděleným nějaké mladé ženě, jako je ona.

Potichu vzlykala, ale když uslyšela kroky, ztuhla.

Někdo přicházel k uličce. Někdo známý.

Hned to poznala: ta temnota předtím, v klubu, doba, která se zdála být před tisíci lety. Věděla, že je to ta samá osoba a přemýšlela, jak si ji mohla splést s těmi chlapi, kteří tu teď leží mrtví. Nebyli si v ničem podobní.

Znovu ji sevřel strach, ale nemohla se postavit. Nemohla se vůbec hýbat. Jestli si přišel pro její život, mohl si ho vzít. Už na tom nezáleželo.

Dopadl na ni stín.

Najednou se něco zmocnilo její mysli a kakofonie emocí a hlasů, která jí procházela celou noc, se přerušila, to ticho uvnitř ji zaplňovalo tak, že to bolelo. Chtěla křičet, ale krk měla plný úlomků ledu. Nevěděla, co má s tím tichem dělat. Už tomu nerozuměla.

Ale to ticho bylo následováno něčím dalším, něčím, co necítila celé měsíce: teplem.

Zkusila ustoupit od té ruky, která ji uchopila za bradu, ale už neměla žádnou sílu. Pamatovala si – štíhlé prsty, černé manžety, něco z ní sundávalo ten balvan. Ty samé prsty jí jemně otočily hlavu ze strany na stranu, prohlížely ji, zatímco cítila tu teplou energii, jak skrze ni klouže, zaznamenávala při tom všechna její zranění, zhodnocovala její drolící se duševní stav. Ten dotek byl tím nejintimnějším, co nezažila už celé roky, kromě toho, co jí udělali ti muži, ale tohle bylo tak odlišné, nemohla mít strach.

Nakonec se jí dotknul třetí pulz energie a bylo to, jako by celé její tělo někdo masíroval a natíral olejem. Bolest vybledla a ona se zhroutila do černé náruče, která se po ní natáhla.

Stěží viděla, ale její oči zaujalo nějaké červené světlo a ona do něj hleděla a přála si, aby tu záři mohla vtáhnout do sebe… zvedla jednu ruku a dotkla se toho světla, ucítila jen něco chladného a tvrdého, jako kámen.

Slyšela ho mluvit, ale nemluvil k ní. „Hvězda tři.“ Po chvilce pokračoval. „Faith, potřebuju tvůj tým okamžitě na těchhle souřadnicích.“

Slabě slyšela ženský hlas, který odpovídal: „Jak si přejete, pane.“

Potom jí jeho hlas promluvil přímo do ucha. „Klid, maličká. Už jsi v bezpečí.“

Spánek se přes ni přeléval ve sladkých temných vlnách a ona se mu s vděčností vzdala. Poslední věcí, kterou viděla, byly dvě půlnočně modré oči.