1. kapitola - 3. část

Pak když odklepl její (podstatně levnější) koupi, si ze zvědavosti sedla za klavír.

„ Jste si jistá, že jste nikdy předtím nehrála?“ zeptal se prodavač.

No, nebyla okamžitě virtuosem, ale dělala na své cestě notami na displeji pomalu, jen s několika chybami.

Tajemné zápisy na stránce jí moc smyslu na její cestě nedávalo. Podruhé však zahrála dokonale.

Teď měla docela důmyslnou digitální klávesnici, na klavír byl její byt příliš malý.

Posadila jsem se na jednu noc s YouTube a pila, s tanečními videi zírala na ruce na klávesnici, a potom, to už bylo snadný.

To vše by jí mohlo vyděsit, ale potom z toho měla mnohem naléhavější starosti.

Jednou v noci, když ještě byla s Mikem a měla společenský život, seděla venku Austin Java a cvičila se v hraní a zpívání zároveň.

Byla smutná… smutněním strávila hodně času, a tak si nemohla vzpomenout, co jí straší v noci za konkrétní smutek… a zpívala tiše, nechtěla rušit ostatní patrony.

Místo bylo přeplněné studenty probírajících se v učebnicích. V jednu chvíli se zastavila a vzhlédla vzhůru. Každý člověk tam plakal.

Trochu ustrašená, ale fascinována, jsem opakovala situaci další noc, na jiném místě, s jinou skladbou, ale se stejným účinkem.

Bez ohledu na emoce, chtěla zvolat, všechno co udělala, dala do hudby a všichni kolem ní to cítili.

Mohla by mít šťastnou písničku a přimět lidi plakat nebo tančit jig (Irský tanec) skrz emo kecy, které si myslela.

Netrvalo dlouho přijít na to, že dokáže i víc než jen to. Pokud se soustředila, přitáhla lidi kolem sebe, cítila nárazy toho, co cítili.Mohla by je zesílit nebo i změnit. Jakmile věděla, co cítili, bylo mnohem snazší je ovlivňovat.

Zpočátku to bylo fantastické. Hrála na ulici za spropitné a její hrnek přetékal dolarovými bankovkami.

Pak se člověk, který vlastnil v centru města bar, Mel nabídl ve středu placený koncert.

Dav lidí napoprvé byl nepatrný, ale potom, co všichni odcházeli šťastní, jako draci vysoko na obloze, které do nich bylo načerpáno, se vrátili a přivedli přátele.

Brzy viděla své jméno v Austin Chronicle, a doporučili Mel, aby si našla agenta.

A když měla své pochybnosti, když ji napadlo, jestli by mohlo být etické manipulovat s city lidí, tak vědomě s tímhle legračním talentem, rychle na to zapomněla v záři světel a zbožňujícího davu jeviště.

Pomalu, jak měsíce plynuly, si všimla, že její ovládání proklouzávalo. Stále více a více emocí zřejmě protékalo její hlavou, ať už to chtěla či ne. Pořád navazovala náhodně na pocity lidí, a někdy byly tak hrozné, že se jí chtělo brečet… zoufalství, strach, nenávist, násilí, vztek, to vše se v ní řítilo, když to nejméně očekávala. Začala poznávat věci o lidech, nechtěla to vědět, ale nemohla to zastavit.

Nejhorší to bylo, když se podívala lidem do očí. Lidé drželi všechna svá tajemství ve svých očích. Mohly se usmívat a smát se, jako by jim byl svět ukradený, ale jeden pohled do očí a věděla to…věděla.

Cítila jejich vinu, jejich touhy, jejich ztráty… emoce byly jasnější než slova, pokud víš, jak naslouchat.

Tíhu jejich srdečních vzpomínek nesla sama.

Věděla, že kazatel byl v prdeli z jeho synovce. Věděla, že ten bezdomovec v autobuse byl vietnamský veterinář, který zachránil 10 mužů a měl ustřelenou nohu, která mohla za jeho problémy.

Věděla, že šílená kočičí ženská třetí dveře dole, stále mluví k fotografii svého manžela, jako by tam byl.

Věděla, že člen pouličního gangu vedle ní na ulici, má noční můry o psovi z dětství.

Všechna ta tajemství byla v její hlavě. Emoce a vzpomínky vázané v emocích, zaplnily celý prostor uvnitř ní. Pokud se někoho dotkla, dozvěděla se víc než to, jestli má zpocené dlaně. Dozvěděla se o nejhlubší temnotě uvnitř nich, a to se jí chtělo křičet a schovat se. Jediná doba, kdy to mohla kontrolovat, byla, když hrála. Pak mohla zmírnit tok emocí a pracovat s nimi. Jinak to byla jen ona a plíživé šílenství, které jí jedlo zaživa. Výhodu, kterou měla, bylo to, že bude za svou šílenou duševní nemoc dobře placená. Měla své dvě noci týdně v Mel’s a v pondělí večer v místní kavárně a ukazovalo se, že jí to dobře vydělávalo na živobytí, zejména proto, že téměř nejedla a neměla žádný společenský život. Nebyla schopná obcházet nekonečná kola úřednických zaměstnání v místnostech bez oken… žádné další punčocháče, žádná vůně spálené kávy, stříhání papíru. Byla doba, kdy byla nadšená, že od devíti do pěti může opustit svět.

Problém s pocity každého jiného bylo to, že už tam nebyl prostor pro její vlastní emoce. Jak její schopnosti sílily, měla stále méně a méně přítomnosti ve své vlastní mysli, nemohla se úplně oddělit od ostatních lidí bez vysátí sebe sama do bezvědomí. Cítila se jako tenká, prázdná skořápka nad cukrovím, s běžícími prasklinkami a připravená se každou chvíli roztříštit. V dnešní noci, když byl měsíc těžký a plný a všichni v Austinu vypadali připravení se zhroutit pod tíhou sto stupňů letního vzduchu, když stála v zákulisí čekajíc na povel, věděla, že čas přichází blíž a blíž.

Založila si ruce těsně kolem sebe. Zima, Vždycky zima. Její jevištní oblečení, černé a pevně vyrobené z lesklého černého patentu a lycry, se jí začalo zdát volné… jestli nezačne jíst, bude vypadat jako pytel na parohy. Vždycky byla hrdá na svoje tělo, nebylo to sice v žádném případě tělem supermodelky, ale měla ladnou postavu s dokonale vyplněným výstřihem a boky, kterými při chůzi houpala. S muži nikdy nebyl problém, když je situace vyžadovala. I když na vysoké bývala trošku baculatá, tak byla živá a oblíbená, známá svým břitkým vtipem a krásnými prsy. Teď začíná vypadat jako by se zatoulala ze skupiny Schindlerova seznamu. Mel ji představil, a přestože nemohla vidět dav, cítila jeho emoce.

Přeplněná kapacita, bar držel asi osmdesát lidí a to byl největší dav, jaký najednou mohla mít.

Nic víc než to a emoce byli jednoduše už moc a ona křičící upadla na zem, s pěstmi zbytečně blokující její uši.

Byla talentovaný muzikant, ale ne zrovna umělec. Neuměla žertovat s publikem, neuměla se chlubit nebo se nesnažila vypadat sexy. Ona to nepotřebovala. Když šla na jeviště, lidé se na ni dívali… cítila na sobě jejich oči jako lesknoucí se pot… ale jakmile začala zpívat první píseň, upoutala je všechny a všechny pochybnosti, které se rozpouštěli do snítek prachu.

Nenáviděla, jak snadné to bylo. Nenáviděla, že to dovolila.

Prostě chtěla jít domů.

Ale nemohla nic, teď už ne. Nemohla se vrátit k normální práci, ne takhle. Neměla by kam jít, pokud by nemohla platit nájem, s výjimkou vrácení se do domu svého otce, nebo možná k její sestře do Dallasu, a šílenství se zdálo malou cenou, aby se vyhýbala některému z těchto míst.

Jakákoliv naděje na skutečný život s přáteli a touha pracovat mimo další koncerty, už dávno zmizela z jejího pohledu na život. Byl tam jen tento dav, tato píseň, tato místnost plná tíživého horka a despotických emocí.

Musela si dávat pozor, aby se nevcítila do publika natolik, že už by se nevrátila.  Záměrně přepnula na další skladbu, vybrala coververzi SherylCrow, ječák, který se mohl vyrovnat jejímu hlasu a nadzvednout; brzy se dav houpal do rytmu, a v momentě tančili s úsměvem. Šťastni.

Byla to malá útěcha vědět, že alespoň tuto jedinou noc byly jejich problémy zapomenuty a šli domů ke svým rodinám a byli ve skvělé náladě, připravení přijmout svět. Nechtěla nikomu ublížit. Nikdy nechtěla.

Bylo těžké se dnes v noci soustředit. Držela se světlých a vzdušných tónů, krmila energii davu, přikládala, aniž by zahořel příliš horlivě, udělala tu chybu jen jednou a štěstí se přelilo do neklidu a pak do vzteku. Barové boje nebyly dobré pro obchod, řekl Mel zamračeně poté, co policie odešla. Měla si to pamatovat.

Asi v polovině skladby se jí podařilo získat dostatek kontroly zpátky, aby mohla objevovat jednotlivou energii v davu, a nevěděla, zda má být ráda nebo být rozzlobená… poznala alespoň jednu.

Kurva, kurva, kurva. Kat je tady. Miranda na ní úplně zapomněla.

Obrátila pozornost, ustupujíc od Kat, aby se zabránilo s manipulací s jejími emocemi, a vmetla je po místnosti, četla všechny ostatní, skoro korálek na tom, jak se noc odvíjela dál. Tak vzdáleně, tak dobře. Byli pozitivní, protože ona je tou cestou poslala…

…s výjimkou jednoho.

Snažila se zaměřit se na individuální existenci, ale nemohla, pokaždé když se dostala dost blízko, cítila, že její pozornost uklouzla na zledovatělé náplasti a sklouzla mu … nebo jí… na někoho jiného.

Zamračila se, hrála dál, snažila se jí ignorovat, ale její mysli se stále vracela na to místo, nemohla zastavit pokrytí sklizně. Všechno, co by s jistotou mohla říci, bylo, že ten, kdo to byl, byli… ve tmě.

Nebyli depresivní, nezlobili se, ale byli tmaví,s děsivým potenciálem k násilí. Ať už to byl, kdo chtěl, dívali se přímo na ni.

Nedívala se. Bála se podívat. Vytáhla svou pozornost pryč a dokončila soubor skladeb.

Ve chvíli, kdy přišla z jeviště do jiné bouřlivé ovace, byla přítomnost pryč, a cítila, jako by se nemohla nadechnout, jakoby ho zadržovala. Opustila jeviště se svou kytarou v ruce a scházela dolů po schodech ve svých zvýšených botách, mířila do malého prostoru za jeviště, která sloužila jako šatna.

Kat tam byla, čekala na ni.

„ Ahoj,“ řekla s úsměvem. „ Bylo to úžasné.“

„Ahoj,“ bylo úsilí mluvit, ale ona se snažila.

Kat ji neviděla týdny a byla nejbližší z Mirandiných přátel ještě před tím, postupným stahováním se do sebe pryč od kdysi širokého společenského okruhu.

Pořád se stýkaly přes email… email byl bezpečný. Bylo mnohem těžší vycítit emoce přes email… ale nebylo to nemožné.

Kat se ležérně opřela o stůl, kde si Miranda dělala svůj make-up, koukala se na každý centimetr Austinite v jejích vybledlých džínech, sandály, a indický potisk blůzky. Odpovídala obrazu hudebníka daleko líp než Miranda sama; měla tetování na pažích, pecku v nose a fialové proužky v jejích blonďatých dredech. Kat dělala jógu a jedla věci jako lopuch a pšenici. Byla také jednou z nejvíce dobře upravených lidí, s jakými se kdy Miranda setkala. Jak mohly zůstat přátelé pro ní bylo záhadou.