1. kapitola - 3. část
Ale ona se mýlila. Nebyl to čas, který jsem potřebovala tak moc jak prostor. Odsup, mezi mnou a příčinou paniky. Naneštěstí v celém klubu nebylo dost místa, které by mě doslalo dál od té dívky u baru. Dokonce, i když jsem stála za zadními dveřmi, panika byla tak silná jak nikdy. Nevyslovený křik mi spaloval hrdlo, a i kdybych neměla sevřené čelisti – kdybych ztratila kontrolu – můj křik všem v Taboo roztříští bubínky. Mohl by zahanbit i dunící taneční rytmus a možná rozbije reproduktory – ne-li okna.
Všechno kvůli nějaké zrzce, kterou jsem ani neznala.
Už jen to, že jsem na ni myslela, poslala přese mě čerstvou vlnu zkázy a podlomily se mi kolena. Můj pád zaskočil Emmu nepřipravenou a já bych jí stáhla s sebou dolů, kdyby mě Nash nechytil.
Úplně mě odlepil od země, držel mě jako dítě a následoval Emmu ven zadními dveřmi se mnou bezpečně uloženou v jeho náručí. Klub byl tmavý, ale ulička byla temná, a jakmile se za námi s bouchnutím zavřely dveře, bylo ticho, Emmiina kreditní karta držela západku, aby nevklouzla zpátky na své místo. Mrazivé, téměř úplné ticho by mě mělo uklidnit, ale rozruch v mojí hlavě dosáhl vrcholu. Křik, který jsem odmítla osvobodit, mi bušil okolo mozku, odrážel se, opakoval, přerušoval smutek, který byl v mém srdci stále silný.
Nash mě v uličce položil dolů, ale tou dobou se moje myšlenky ztratily veškerým zdáním logiky a porozumění. Pode mnou jsem cítila něco hladkého a suchého a teprve později jsem si uvědomila, že pro něj Emma našla zničenou krabici, abych si na něho sedla.
Když mě Nash donesl, džíny se mi vyhrnuly nahoru po nohách, lepenka byla proti mým lýtkům studená a zhrublá špínou.
„Kaylee?“ Emma si klekla naproti mně, tvář měla kousek od mé, ale slova, která řekla po mém jméně, mi nedávala smysl. Slyšela jsem jen své vlastní myšlenky. Vlastně jen jednu myšlenku. Paranoidní představu, shodující se s mým bývalým terapeutem, který to prezentoval s absolutní kompetencí dlouho přechovávané skutečnosti.
Pak Emminá tvář zmizela a já zírala na její kolena. Nash řekl něco, čemu jsem nerozuměla. Něco o pití…
Hudba se vrátila a pak byla Emma pryč. Nechala mě tu samotnou s nejvíc sexy klukem, s kterým jsem kdy tancovala – s poslední osobou na světě, kterou jsem chtěla, aby byla svědkem mého úplného zhroucení reality.
Nash klesl na kolena a podíval se mi do očí, zelená a hnědá v nich pořád jaksi zběsile vířila, ačkoliv tu už nebyla žádná stropní světla.
Představovala jsem si to. Musela jsem. Předtím jsem je viděla tančit se světlem a teď se má traumatizovaná mysl chopila Nashových očí jako hlavního bodu mých halušek. Zrovna tak jako jahodové blondýnky. Že?
Ale nebyl čas, abych o mé teorii popřemýšlela. Ztrácela jsem kontrolu. Následující vlna smutku hrozila, že mě skolí, vmáčkne mě do stěny neviditelným tlakem, jakoby tu Nash vůbec nebyl. Nemohla jsem zhluboka nadechnout, a přestose sevřenými rty mi z hrdla uniklo pronikavé lkaní. Vidění se mi zatemnilo ještě víc než v uličce – i když bych si neměla myslet, že je to možné – jak se celý svět pokryl divným šedým filtrem.
Nash se zamračil, stále se díval na mě, pak se otočil, aby si sedl vedle mě, zády se taky opřel o zeď. Na krajích mého šedého vidění cosi nehlučně cupitalo. Krysa nebo jiný mrchožrout přitahován klubovými popelnicemi? Ne. Cokoli jsem viděla, tak to bylo příliš velké na hlodavce – teda pokud jsme nešlápli do ohnivé bažiny Buttercup (pozn.př.: on-line počítačová hra) – a příliš nejasné pro mou roztříštěnou pozornost, abych se rozhodla.
Nash vzal moji volnou ruku do jeho a já zapomněla vše, co jsem viděla. Zastrčil mi vlasy zpátky za pravé ucho. Většinu, co mi šeptal, jsem nemohla pochopit, ale postupně jsem si uvědomila, že vlastně jeho skutečná slova nejsou důležitá. Na čem záleželo, byla jeho blízkost. Jeho dech na mém krku. Jeho teplo ztrácející se v mém. Jeho parfém, který mě obklopoval. Jeho hlas kroužící mi v hlavě, chránící mě před křikem, který se mi stále odrážel v lebce.
Uklidňoval mě ničím víc, než jen svou přítomností, trpělivostí a šeptanými slovy, které zněly jako dětská říkanka, založeném na tom málu, co jsem pochytila.
A fungovalo to. Moje úzkost postupně slábla a mdlé, realistické barvy prosákly zpátky do světa. Prsty se mi uvolnily okolo jeho ruky. Plíce se mi úplně rozšířily a já nasála ostrý, ledový vzduch, znenadání mrazící, jak mi pot z klubu usychal na kůži.
Panika tu stále byla, ve stínech v rozích mé mysli, v tmavých skvrnách na okraji mého vidění. Ale mohla jsem ji teď ovládat. Díky Nashovi.
„Jsi v pohodě?“ Zeptal se, když jsem otočila hlavu, abych mu viděla do obličeje, cihly mě studily a byly hrubé proti mé tváři.
Přikývla jsem. A to bylo tehdy, kdy přišla nová hrůza: naprosté, pohlcující, nevyhnutelné ztrapnění, mnohem horší v jeho trvanlivosti. Panický záchvat byl téměř u konce, ale ponížení bude trvat po celý život. Úplně jsem se před Nasham Hudsonem ztratila. Můj život byl u konce; ani přátelství s Emmou nebude stačit na opravení škod z takové hnusné rány.
Nash si natáhl nohy. „Chceš o tom mluvit?“
Ne. Chtěla jsem se jít zahrabat do díry nebo strčit hlavu do tašky nebo změnit si jméno a přestěhovat se do Peru.
Ale pak jsem najednou o tom chtěla mluvit. Se stále ozývajícím se Nashovým hlasem v mé hlavě, jeho slovy šumějícími přes mou kůži, jsem mu chtěla říct, co se stalo. Nedávalo to žádný smysl. Po tom co mě zná osm let a pomohla mi nejméně přes půl tuctu předešlých záchvatů paniky, Emma stále netuší, co je způsobuje. Nemohla jsem jí to říct. Vyděsilo by ji to. Nebo hůř, nakonec by ji to přesvědčilo, že jsem opravdu blázen.
Tak proč jsem to chtěla říct Nashovi? Neměla jsem na to žádnou odpověď, ale to nutkání bylo nesporné.
„… ta jahodová blondýnka.“ Tak, řekla jsem to nahlas a odhodlala jsem se k nějakému druhu vysvětlení.
Nashovo obočí se svraštilo zmatkem. „Znáš ji?“
„Ne.“ Naštěstí. Jenom to, že bych s ní sdílela kyslík, mě téměř vyhnalo z hlavy.
„Ale něco je s ní špatně, Nashi. Ona je… temná.“
Kaylee, zmlkni! Jestli ho to pořád nepřesvědčilo, že jsem vyšinutá, tak brzo ano…
„Co?“ Jeho zamračení se prohloubilo, ale spíše než zmateně nebo skepticky vypadal překvapeně. Pak přišlo nejasné porozumění. Porozumění a… strach. On možná netuší, co tím přesně myslím, ale ani nevypadal, že by byl úplně bezradný. „Co myslíš tím ´temná´?“
Zavřela jsem oči, na poslední chvíli jsem zaváhala. Co když mě špatně pochopí? Co když si bude myslet, že jsem blázen?
Ještě horší je, co kdyby měl pravdu?
Nakonec jsem otevřela oči a rovnou jsem se setkala s jeho pohledem, protože jsem mu něco musela říct a určitě jsem nemohla poškodit jeho názor na mě tak moc, jak už jsem to stejně udělala. Že?
„Dobře, bude to znít divně,“ začala jsem, „ale něco je s tou holkou u baru špatně. Když jsem se na ni podívala, tak… zešedla.“Zaváhala jsem, přála jsem si odvahu, abych dokončila to, co jsem začala. „Ona zemře, Nashi. Ta dívka zemře velmi, velmi brzo.“