1. kapitola - 2. část
„Jo, půjdu tancovat,“ řekla jsem a znovu, jeho oči zavířily zelenou rozpuštěnou v hnědé a zpět, v neonové záři se občas zableskla modrá. Mohla bych se do jeho očí dívat hodiny. Ale on by si pravděpodobně myslel, že je to divné.
„Jdeme!“ Vzal mě za ruku a postavil se, jak jsem sklouzla z barové židličky a následovala ho na taneční parket. Na tváři mi rozkvetl svěží úsměv a moje hruď se zdála, že se samým očekáváním sevře okolo mého srdce. Přestože jsem ho znala – Emma si vyšla s několika jeho přáteli – tak ne nikdy jako výhradní objekt jeho zájmu. Nikdy jsem to nepovažovala i jen za možné.
Pokud by byla Eastlakeská Střední Škola vesmír, tak já bych mohla být jedním z měsíců kroužící kolem planety Emma, neustále skrytá v jejím stínu a jsem tu ráda. Nash Hudson by mohl být jednou z hvězd: příliš jasný pro pohled, příliš horký pro dotek a v centru jeho vlastní sluneční soustavy.
Ale na tanečním parketu jsem na tohle všechno zapomněla. Jeho světlo svítilo jen na mě a bylo taaak teplé.
Skončili jsme jen stopu od Emmy, ale s Nashovýma rukama na mě, jeho tělem přitlačeným do mého, sotva jsem si toho všimla. První písnička skončila a my se hýbali do další, než jsem si plně uvědomila, že se změnil rytmus.
O několik minut později jsem přes Nashova ramena zahlédla Emmu. Stála u baru s jedním z chlápků, ke kterým se mačkala a jak jsem viděla, tak Traci před každého z nich položila pití. Když se její sestra otočila, Emma popadla pití svého partnera – něco tmavého s limetkou na okraji – a vyprázdnilo ho do sebe ve třech hltech. Chlapec z bratrstva se usmál, pak ji zatáhl zpátky do davu.
Udělala jsem si duševní poznámku, že Emmu nesmím nechat řídit moje auto – nikdy – pak jsem očima putovala zpátky k Nashovi, kde chtěly být na prvním místě. Ale na cestě se mi pohled zasekl na kousku jahodově blonďatých vlasů zdobící hlavu jediné dívce v budově, která svou krásou konkuruje Emmině. Tahle holka si, také, mohla vybrat ze svých tanečních partnerů, a třebaže jí nemohlo být víc než osmnáct, viditelně měla mnohem víc drinků než Emma.
Ale navzdory tomu jak krásná a charizmatická byla, to, jak jsem sledovala její tanec, kroutilo něco hluboko uvnitř mého břicha a svíralo mi to hrudník, jako by se mi už nemělo dostat vzduchu. Něco s ní bylo špatně. Nebyla jsem si jistá, jak to vím, ale byla jsem si naprosto jistá, že s tou holkou bylo něco v nepořádku.
„Jseš v pohodě?“ Zakřičel Nash s jednou rukou položenou na mém rameni a já si najednou uvědomila, že jsem bez hnutí stála, zatímco se všichni okolo mě pořád ještě kroutili do rytmu.
„Jo!“ Setřásla jsem ze sebe nepříjemný pocit a uklidnila se, abych zjistila, že pohled do Nashových očí zaplaší ten pocit nesprávnosti, přičemž ho nahradí nový pocit klidu, strašidelný v jeho hloubce a dosahu. Protančili jsme několik dalších písniček, s každým dalším okamžikem, který uběhl, jsme se cítili pohodlněji. Za nějaký čas jsme přestali, abychom se napili, pot se mi nashromáždil vzadu na krku a měla jsem i vlhké paže.
Zvedla jsem si všechny vlasy, abych se ochladila, a volnou rukou jsem zamávala Emmě, jak jsem se obracela, abych následovala Nashe pryč z tanečního parketu – a málem jsem se srazila s tou stejnou jahodovou blondýnkou. Ne, že by to zaregistrovala. Avšak ve chvíli, kdy si jí mé oči všimly, byl ten pocit zpět jako ostří – to silné znepokojení, jako pachuť v puse, jen po celém mém těle. A tentokrát to doprovázel podivný smutek. Melancholie, která se specificky pojí k této konkrétní osobě. Kterou jsem nikdy nepotkala.
„Kaylee?“ Zařval Nash přes hudbu. Stál u baru a držel dvě vysoké, profesionálně orosené sklenice se sodou. Zmenšila jsem prostor mezi námi a vzala si nabízenou sklenici, byla jsem trochu vystrašená na to, abych si všimla, že přímý pohled do jeho očí mi úplně nepomáhá. Nemohl mi uvolnit krk, který hrozil, že se uzavře navzdory studenému pití, po kterém jsem tak zoufale prahla.
„Co se děje?“ Stáli jsme o kousek dál díky tlačenici, vždy mačkající se k baru, ale byl stále nakloněný ke mně, aby byl slyšet.
„Nevím. Něco na té holce, té zrzce naproti –“, kývla jsem směrem k tancující dotyčné „– mi vadí.“ Sakra. Neměla jsem v úmyslu to připustit. Nahlas to znělo tak uboze.
Ale Nash k ní jen zalétl pohledem, pak se vrátil zpátky ke mně. „Zdá se mi v pořádku. Předpokládám, že má odvoz domů…“
„Jo, myslím.“ Ale pak skončila aktuální písnička a dívka klopýtla – vypadala tak nějak ladně, i když jasně opile – pryč z tanečního parketu a směrem k baru. Mířila přímo k nám.
S každým krokem, který udělala, mi srdce tlouklo těžčeji. Obtočila jsem dlaň okolo sklenice, až mi zbělely klouby. A ta povědomá melancholie se zvětšila do ohromujícího žalu. Do zlověstné předtuchy.
Zalapala jsem po dechu, překvapená náhlou, příšernou jistotou.
Znovu ne. Ne s Nashem Hudsonem, aby mě viděl totálně šílet. Moje zhroucení se do pondělí roznese po celé škole a já můžu políbit na rozloučenou to málo společenského postavení, které jsem nabyla.
Nash odložil skleničku a zadíval se mi do tváře. „Kaylee? Jsi v pohodě?“ Ale já mohla jen zatřepat hlavou, neschopná odpovědět. Byla jsem daleko od v pořádku, avšak nedokázala bych problém formulovat v žádné podobné souvislosti. A najednou potencionálně ničící drby vypadaly jako méně významné blikající body na mém metru katastrof v porovnání s rostoucí panikou uvnitř mě.
Každý nádech přišel rychleji než předchozí a křik mi narůstal hluboko uvnitř hrudníku. Sevřela jsem rty, abych to zadržela, bolestivě jsem si drtila zuby. Jahodová blondýnka se po mé levici postavila k baru a jen jediná stolička a její majitel stáli mezi námi. Barman si vzal její objednávku a ona se otočila bokem při čekání na její nápoj. Její oči potkaly moje. Lehce se usmála a pak uhnula pohledem na taneční parket.
Hrůza se přese mě přelila v devastující vlně tušení. Krk se mi uzavřel. Dusila jsem se křikem děsu. Sklenička mi vypadla z ruky a rozbila se na podlaze. Rusovlasá tanečnice zavřískla a uskočila jak ji, mě, Nashe a chlápka na židličce nalevo postříkala sodovka s ledem. Ale sotva jsem si všímala ledové tekutiny nebo zírajících lidí.
Viděla jsem jenom tu dívku a tmavé, průsvitné stíny, které ji obalovaly.
„Kaylee?“ Nash mi naklonil hlavu tak, až se naše oči setkaly. Jeho byly plné obav, barvy teď pod blikajícími světly pomalu nekontrolovatelně vířily. Dívat se do nich mi působilo závrať.
Něco… jsem mu chtěla říct. Cokoliv. Ale kdybych otevřela pusu, křik prorazí na svobodu a pak ten, kdo na mě ještě necivěl, začne. Mysleli by si, že jsem ztratila rozum.
Možná by měli pravdu.
„Co se děje?“ Dožadoval se Nash, došel ke mně blíž, nedbal na sklo a mokrou podlahu. „Máš záchvat?“ Ale já jen na něj mohla zakroutit hlavou, odmítala jsem přejít do nářku, který si zkoušel ze mě rozdrásat cestu ven, popírala jsem existenci úzké postele ve sterilní bílé místnosti, očekávající můj návrat.
A najednou tu byla Emma. Emma, s perfektním tělem, krásnou tváří a srdcem velikosti sloního. „Bude v pořádku.“ Emma mě odvedla od baru, když přišel barman s mopem a kyblíkem. „Jen potřebuje jít na vzduch.“ Zamávala Traci, která měla pohled plný obav a rukama hořečnatě gestikulovala, pak mě za jednu paži tahala davem.
Volnou dlaň jsem si přitiskla na pusu a zuřivě jsem třepala hlavou, když se Nash pokusil vzít mi ji do jeho. Měla bych se bát toho, co si pomyslí. Že by už se mnou teď nechtěl dělat nic dalšího, kdybych ho veřejně ponížila. Ale nemohla jsem se dost dlouho soustředit na to, abych si o něčem dělala starosti až na tu zrzku u baru. Tu, která by nás mohla sledovat odcházet skrz stínový závoj, který jsem mohla vidět jen já.
Emma mě vedla kolem koupelen a do zadní haly, Nash mi byl v patách. „Co se s ní děje?“ zeptal se.
„Nic.“ Emma se zastavila, aby se otočila a usmála se na nás oba a v momentě vděčnost prorazila skrz temnou hrůzu. „Je to panický záchvat. Jen potřebuje jít na čerstvý vzduch a čas na uklidnění.“