1. kapitola - 1. část

„POJĎ!“ EMMA mi zašeptala zprava, slova se jí linula z pusy v řídkém bílém oblaku. Zlostně se dívala před nás na otlučený ocelový panel, jako kdyby měla její vlastní netrpělivost přinutit ty dveře se otevřít. „Zapomněla, Kaylee. Měla jsem vědět, že to udělá.“ Více bílých obláčků vylétlo z Emmiiné perfektně namalované pusy, když poskakovala, aby jí bylo teplo, křivky jí stěží zakrývala červená třpytivá blůzka s velkým výstřihem, kterou si „půjčila“ od jedné ze svých sester.
            Ano, trochu jsem jí záviděla; neměla jsem zrovna křivky a ani žádnou sestru, od které bych si mohla půjčit sexy oblečení. Ale měla jsem hodiny a jeden pohled na mobil mi řekl, že máme ještě pořád čtyři minuty do deváté. „Bude tu.“ Uhladila jsem si předek trička a vsunula jsem si mobil do kapsy, když Emma po třetí zaklepala. „Jsme tu brzy. Jen jí dej minutku.“
            Můj vlastní obláček dechu ještě nezmizel, když kov zavrzal a dveře se pomalu zhouply směrem k nám, unikaly z nich do studené, tmavé uličky rytmické záblesky kouřového světla a hluboké dunivé rány. Traci Marshall – Emmiiná nejmladší starší sestra – stála s jednou rukou opřenou o dveře a držela je otevřené. Měla na sobě přiléhavé černé tričko s velkým výstřihem, ochotně předváděla rodinou podobnost, jakoby nestačily dlouhé blond vlasy.
            „To je dost!“ odsekla Emma a chtěla se prosmíknout kolem své sestry. Ale Traci voulnou rukou uděřila o zárubeň dveří a tím zablokovala vchod.
            Krátce mi vrátila úsměv, pak se zamračila na svou sestru. „Taky tě ráda vidím. Řekni mi pravidla.“
            Emma protočila daleko posazenýma hnědýma očima a promnula si holé paže s husí kůží – nechaly jsme si bundy v mém autě. „Žádný alkohol, žádné chemikálie. Žádná legrace jakéhokoliv druhu.“ Poslední část zamumlala a já potlačila úsměv.
            „Přijďte pohromadě, buďte pohromadě, odejtěte pohromadě,“ dodala jsem, recitovala stejné řádky, které opakujeme pokaždé, když nás pašuje dovnitř – jen dvakrát předtím. Ta pravidla byla sice ubohá, ale z vlastní zkušenosti jsem věděla, že se bez nich dovnitř nedostaneme.
            „A...“
            Emma podupávala nohama kvůli teplu, masivní podpadky rachotily na betonu. „Jestli nás chytí, neznáme tě.“
            Jakoby tomu někdo věřil. Marshallovy holky jsou všechny vyrobené ze stejného těsta: z vysoké, vnadné formy, která mé vlastní skromné křivky zahanbuje.
            Traci přikývla, zřejmě spokojená, a ruku ze zárubně spustila dolů. Emma udělala krok vpřed a její sestra se zamračila a dotáhla ji pod stropní světlo svítící z chodby. „Tohle je Cariino nové tričko?“
            Emma se zamračila a vytrhla se jí. „Nikdy nezjistí, že je pryč.“
            Traci se zasmála a jednou rukou nám pokynula směrem k přední části klubu, ze které světlo a hudba zaplavovaly zadní pokoje a kanceláře. Když jsme teď byly všechny uvnitř, musela křičet, aby ji přes muziku šlo slyšet. „Užij si zbytek svého života, dokud můžeš, protože tě v tomhle tričku pohřbí.“
            Neznepokojená si Emma protančila cestičku dolů chodbou a do hlavní místnosti s rukama ve vzduchu a boky houpajícími se do rytmu písničky. Já ji následovala, nedočkavá energií davu sobotní noci od chvíle, kdy jsem poprvé uviděla hlouček hýbajících se těl.
            Propracovávaly jsme si cestu do tlačenice a byly jí spolknuty, přizbůsobovaly jsme se rytmu, obemklo nás horko a náhodní partneři. Protančily jsme několik písniček, samy a v náhodných párech, dokud jsem težce nedýchala a nebyla provlhlá potem. Naznačila jsem Emmě, že si jdu pro pití a ona přikývla, znovu už se hýbala, když jsem si razila cestu na kraj davu.
            Za barem pracovala Traci soubežně s jiným barmanem, velkým, tmavým mužem v upnutém černém triku, oba je podivně osvětloval pruh stropního modrého neonu. Obsadila jsem první uvolněnou barovou židli a muž v černém si přede mnou opřel obě široké dlaně o bar.
            „Tuhle jsem přivedla já,“ řekla Traci s jednou rukou položenou na jeho paži. Přikývl a odešel za dalším zákazníkem. „Co to bude?“ Traci si zastrčila zpátky zatoulaný pramínek světlých, modře tónovaných vlasů.
            Zazubila jsem se a oběma lokty se opřela o bar. „Jack a Colu?“ (pozn. př.: pravdepodobně whiskey Jack Daniels)
            Zasmála se. „Donesu ti Colu.“ Natočila limonádu do sklenice s ledem a poslala ji ke mně. Poslala jsem pětku přes bar a otočila se na stoličce, abych viděla na taneční parket, prohledávala jsem dav, abych našla Emmu. Byla vmáčknutá mezi dva chlápky v ladících UT Dallas fraternity tričkách (pozn. př.: bratrstvo Texaské univezity v Dallasu) a s neonovými, piju-legálně náramky, všichni tři se současně na sebe mačkali.
            Emma na sebe upozorňovala jako vlna přitahující elektřinu.
            Stále s úsměvem jsem vypila limonádu a položila sklenici na bar.
            „Kaylee Cavanaugh.“
            Nadskočila jsem při zvuku mého jména a otočila se směrem ke stoličce po mojí levici. Pohled mi spočinal na nejvíc hypnotickém páru oříškově hnědých očích, jaké jsem kdy viděla a několik dalších sekund jsem mohla jen zírat, ztrácená v nejúžasnějších vírech hluboké hnědé a svěží zelené, které vypadaly, že tlučou stejně jako můj vlastní tep – ačkoli určitě jen odrážely světla blískající se nám nad hlavou. Soustředění se mi teprve vracelo, když jsem musela mrknout a ta chvilková ztráta kontaktu mě vrátila zpátky.
            To bylo tehdy, kdy jsem si uvědomila, na koho to vlastně zírám.
            Nash Hudson. Svatá krávo. Málem jsem se podívala dolů, jestli mi led nepřimrazil nohy k podlaze, protože peklo určitě zamrzlo. Nějak jsem se musela dostat na taneční parket a do nějaké podivně zkroucené zóny, kde duhy plavaly barvami a kde se na mě Nash Hudson usmál a já osaměla.
            Zvedla jsem skleničku a doufala v poslední kapku, která by mohla zvlhčit můj najednou vyschlý krk – a letmo mě napadlo, jestli mi Traci nedolila Colu – ale našla jsem ji stejně tak prázdnou jak jsem očekávala.
            „Potřebuješ dolít?“ Zeptal se Nash a tehdy jsem otevřela pusu.  Koneckonců, jestli jsem snila – nebo byla v Twilight Zóně – neměla jsem co ztratit mluvením. Že?
            „Jsem vpohodě. Díky.“ Troufla jsem si na zdráhavý úsměv a srdce mi málem vybuchlo, když jsem viděla můj úsměv odrážející se na jeho perfektně tvarovaných rtech zvednutých do úsměvu.
            „Jak ses sem dostala?“ Vyklenul jedno obočí víc v pobavení než ze zvědavosti. „Prolezla jsi oknem?“
            „Zadní dveře,“ zašeptala jsem a cítila, jak mi zrudnul obličej. Samozřejmě, že věděl, že jsem mladší – příliš mladá i pro klub nad-osmnáct-včetně, jako Taboo.
            „Co?“ Zakřenil se a naklonil blíž, aby mě slyšel přes hudbu. Jeho dech se mi otřel o krk a puls mi tloukl tak tvrdě, až jsem měla závrať. Voněl tááák dobře.
            „Zadní dveře,“ zopakovala jsem mu do ucha. „Pracuje tu Emmiina sestra.“
            „Emma je tu?“
            Ukázala jsem na ni na tanečním parketu – teď se svíjela se třemi kluky najednou – a já předpokládala, že by to mohlo být naposledy, co jsem viděla Nashe Hudsona. Ale k mému skoro smrtelnému šoku, přelétl Em pohledem a vrátil se ke mně se zlomyslným leskem v těch úžasných očích.
            „Půjdeš tancovat?“
            Moje ruka byla najednou zpocená okolo prázdné sklenice. Znamenalo to, že chtěl tancovat se mnou? Nebo že chce barovou stoličku pro jeho přítelkyni?
            Ne, počkat. Týden předtím dal kopačky jeho poslední přítelkyni a žraloci už kroužili kolem čerstvého masa. I když zrovna teď ne… Neviděla jsem nikoho z Nashovy obvyklé party, ani shluknutého okolo něj ani na tanečním parketu.