1.Kapitola

Kapitola 1

První máj je obvykle dost deštivý, ale dneska byl nádherný den. Takže na normální střední škole by jsme měli hodinu venku. Což by znamenalo vyvalovat se na sluníčku, možná si přečíst nějakou poezii a nechat vítr, aby si pohrával s vlasy ....

Na Hecate Hall, ala ústav pro monstra, to znamenalo, že jsem se byla projít k rybníku.
 

Následovala jsem svoje třídní Prodogium, které se shromáždilo kolem rovířené vody, která tekla z kopce za školou.

Náše učitelka, paní Vanderlydenová nebo Vandy, jak jsme jí říkali se obrátila ke Calovi. Stala se učitelkou Obrany, když jí bylo pouhých devatenáct. Vandy si od něj vzala smotané lano. Cal na nás čekal u rybníka. A když mě uviděl, tak mě sotva rozeznatelným pokývnutím pozdravil, což u něj v překladu znamenalo, že zuřivě mává rukama nad hlavou a kříčí: „ Hej, Sophie!“

Byl to rozhodně silný a tichý typ.

"Vy jste mě neslyší, slečno Mercerová?" řekla Vandy když si lanem omotávala zápěstí.

"Řekla jsem pojďte sem."

"Abych řekla pravdu, paní Vanderlydenová," řekla jsem a snažila se, aby to znělo nervózně, tak jak jsem se cítila, "vidíte to?" ukázala jsem na ten obrovský chomout kudrnatých vlasů.

"To je trvalá a mám ji právě druhý den, tak že... jo, asi mi to zvlhlo. "

Uslyšela jsem pár tlumených zachychotání, a Jenna vedle mě zamumlala : "Dobře ty."

Když jsem poprvé přišela do Hecate měla jsem strach odpovídat Vandě. Ale od konce minulého semestru, kdy jsem sledovala jak zabíjím svoji prababičku a můj nejlepší kamarád a kluk kterého jsem milovala na mě vytáhl nůž, jsem teď byla trošku tvrdší.

Což bylo něco, co Vandy ocenila. Její zamračení se prohloubilo, když zařvala,

"Poďte dopředu! "

Zamumlala jsem pár vybraných slov, když jsem procházela
davem. Když jsem dorazila ke břehu, sundala jsem si boty a ponožky a postavila se vedle Vandy na mělčinu, hodila jsem grimasu, když jsem pod bosíma nohama ucítila slyzké bahno.

Lano se mi zařezávalo do kůže na rukou a pak i na nohou , když mi je svázala. Zatahala jsem a Vandy se nad svou prací spokojeně pokyvovala.

"Teď. Vejdi do rybníka. "

"Ehm ... jak přesně?"
 

Bála jsem se abych nešla moc daleko, jiank by se mi voda dostala až nad hlavu a to byla příliš zahambující myšlenka, než abych nad ní uvažovala. Cal vystoupil z davu, doufejme, že mě přišel zachránit.

"Mohl bych ji schodit z mola, paní Vanderlydenová."

Nebo taky ne.

"Dobře," řekla Vandy s rychlým kývnutím, jako kdyby to plánovala celou dobu. Pak se Cal sklonil a vzal mě do náruče.

Ozvalo se víc chichotání, a dokonce i několik povzdechů. Věděla jsem, že
většina dívek by se vzdala životně důležitých orgánů jen aby je držel v náruči, začla jsem se červenat. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo méně trapné, než kdybych se do toho rybníka vrhla sama.

"Ty si ji neposlouchala,co?" tiše se zeptal.

"Ne," odpověděla jsem. V části, kde Vandy vysvětlovala, proč se chystá někoho hodit do rybníka, jsem si totiž povídala s Jennou, takže jsem s sebou trhla , když na mě někdo zavolal “Mercerová.“
Jako vždky to bylo o Archerovi Crossovi. I když jsem neměla. Stejně jako jsem neměla mít v noci ten sen o listopadovém polibku s Archerem. Jen ve snu neměl tetování na hrudi, označení člena L'occhio di Dio, takže nebyl důvod k zastavení líbání a-
 

"Cos dělala?" zeptal se Cal. Nachvíly jsem si myslela, že mluví o mém snu, ale pak jsem zrudla. Uvědomila jsem si co myslel.
 

"Ach, já to- no, mluvila jsem s Jennou. Znáš to řeči příšerek. "

Myslelajsem si, že jsem viděla jak se mu po tváři myhl letmý úsměv, ale pak řekl:

"Vandy říkala, že skutečná čarodějnice unikla zkoušce vodou, tím že předstírala utopení, pak si uvolnila pouta na rukou a utekla.Takže chce abys to udělala. "

"Myslím, že se mi podaří jen ta část stím utopením," zamumlala jsem. "zbytkem si nejsem... tak jistá. "

"Bude to v pořádku," řekl. " A pokud nevyplaveš do pár minut, zachráním tě. "
 

Něco se zachvělo v mé hrudi, což mě překvapilo. Nic takové jsem necítila, od té doby co Archer zmizel. Asi to nic neznamená. Slunce mu prosvětlovalo jeho tmavě vlond vlasy a jeho oříškoě hnědé oči odrážely hladinu vody. Plus, tvářil se tak, jako bych nic nevážila. Samozdřejmě bych padala do mdlob kdyby člověk jako on řekl něco ohromujícího.

"Díky," řekla jsem. Pře rameno jsem uviděla mámu jak nás pozoruje z přední verandy, což bylo od Cala. Tam jsme pobývaly posledních šest měsíců, zatímco jsem čekala až si pro mě táta přijde a vezme mě do Ústředí Rady v Londýně.

Šest měsíců uběhlo a já stále čekám..

Máma se zamračila a já jsem jí chtěla ubezpečit, že vše bude v pohodě. Vše co jsem mohla udělat bylo, že jsem jí zamávala svázanýma rukama a omylem jsem praštila Cala do brady.

"Promiň."

"To je dobrý. Musí být pro tebe divný, když tu je tvoje máma. "

"Pro mě podivný, pro ni zvláštní a pro tebe asi ujetý, když ses musel vzdát svojí mládenecký svobody.“

"Paní Casnoffová dovolte mi nainstalovat výřivku ve tvaru srdce v mým novým kolejním pokoji.“

"Cale," řekla jsem s předstíraným údivem, "děláš si srandu? "

"Možná," odpověděl. Rádi bychom došli na konec mola, ale když jsem se podívala na vodu jsem se snažila se netřást.
„Samozdřejmě, že to topení budu předstírat, ale nemáš pro mě nějakou radu jak se doopravdy neutopit?“ zeptala jsem se Cala.

"Vžádném případě nevdechuj vodu."

"Ach, díky, to je fakt užitečné."

Cal si mě v náruči posunul a já se napjala. Těsně předtím než mě hodil do rybníka se ke mně naklonil a zašeptal: „ Hodně štěstí.“

A pak jsem narazila na vodu.

Nemůžu říct co mi jako první proletělo hlavou když jsem se ponořila pod hladinu, protože to věršinou byl řetěze čtyř slov. Voda byla v květnu příliš studená a já sem cítila jak se mi zima kousek po kousku zakusuje až do morku kostí. Navíc téměř hned po potopení mi začal pálit hrudník a já se dostala až na dno, na hnusné slyzké bahno.

Dobře, Sophie, pomyslela jsem si. Nepropadej panice.

Porozhlédla jsem se kolem sebe ale neviděla jsem nic než šklebící se kalnou vodu.

Zpanikařila jsem. Můj první impulz byl roztrhat lana vlastníma rukama. Rychle jsem si uvědomila že je to blbost. A tak jsem se snažila uklidnit a soustředit se na svoji moc.

Lana Pryč. Pomyslela jsem si. Snažial jsem si představit jak se lano rozvazuje v pevných uzlech. Cítila jsem, jak se trošku povolilo, ale ne dost. Částečný problém byl, že jsem čerpala energii ze země (nebo z podzemí, snažila jsem se na to nemyslet příliš často) a taky bylo těžké postavit se pevně na dno, když jsem se snažila, abych se neutopila.

LANA PRYČ!, pomyslela jsem si znovu, tentokrát silnějií.
 

Lana se prudce roztrhla, zůstalo znich jen malé kousíčky ničeho co plavalo kolem mne. Kdybych nezadržovala dech asi bych si povzdechla. Místo toho jsem ze sebe sundala zbytek lan a snažila se vynořit. Když v tom mě něco prudce strhlo zpátky na dno.
Podívala jsem se na svůj kotník a napůl očekávala, že uvidím kostnatou ruku, která mě zachytila, ale nic tam nebylo. Už jsem měla plíce v jednom ohni a oči mě štípaly. Pustila jsem energii do svých končetin a snažila se vypalvat na hladinu. Bohužel jsem zůstala vyset na místě i když mě nic nedrželo.

Skutečná panika se dostavila, až když mi před očima začaly tančit černé tečky. Musela jsem se nadechnout. Kopla jsem znovu, ale pořád sem se nepohnula. Černé skvrny se zvětšovaly a v prsou se zvětšovala bolest. Přemýšlela jsem nad tím jak dlouho už jsem pod vodou. Jestli Cal dostojí svého slibu a po nějakém čase mě zachrání.

Najednou jsem výlítla na hladinnu a lapala po dechu. Vzduch mě v plicích pálil, neboť se řítil do plic, ale furt jsem ještě letěla. Dokud jsem nedopadla na molo.
A trhla jsem sebou když jsem bolestivě dopadla na loket. Věděla jsem, že mám sukni zmuchlanou přiliš vysoko na stehnech, ale něměla jsem sílu ji upravit. Prostě jsem se těšila z toho, že nabírám vzduch do plic. Nachvíly jsem zadržela dech a pak začla dýchat normálně.

Posadila jsem se a odhrnula si mokré vlasy z obličeje. Cal stál pár metrů ode mě. Zírala jsem na něj. „ Skvěle provedená záchrana.“
 

Pak jsem si uvědomila, že se na mě nedívá, ale na konec mola.
Sledovla jsem jeho pohled a uviděla jsem štíhlého, tmavovlasého muže, který stál nehnutě a pozoroval mě...
Najednou pro mě bylo těžké dýchat.
Vratce jsem se postavila na nohy, upravila jsem si mokré šaty .

„Jsi v pořádku?“ Zavolal muž s tváří plnou starostí. Jeho hlas byl silnější, než bych očekávala, že z takového mírného člověka vyjde. Měl měkkce Britský přízvuk.

"Jsem v pořádku," řekla jsem, ale zase jsem viděla ty černé skvrny, kolena mi ztěžkly a zdály se příliš vratké než aby mě udžely ve stoje. Poslední věc, kterou jsem víděla naposled, než jsem omdlela, byl můj otec, jak šel směrem ke mně, když jsem znova dopadla na molo.