1.část

 

"Quile, ještě jednou a přísahám, že tě roztrhám!" vyhrožovala jsem mému kamarádovi. Zářivě se na mě usmál a nasadil nevinný obličej.

"Ale no tak, Bello, byl to jen vtip," snažil se snížit můj hněv.

"To, že mi roztrháš všechny šaty, není vtip!" Přimhouřila jsem oči a pokoušela se ho zabít pohledem. Nezdařilo se. Sedl si vedle mě, smířlivě mi dal ruku kolem ramen a vydechl.

"Bells, tohle přeci není konec světa," mluvil na mě jako na prvňáčka a mě to ještě víc rozčílilo.

"Ty prašivý čokle!" vykřikla jsem a snažila jsem se ho nějak udeřit. Jenomže mě rychle prokoukl a už upaloval z domu. "Jednou ho uškrtím," brblala jsem si pro sebe.

Tohle mi dělal pořád. Věčně mi něco prováděl a provokoval. Společně s Levim byl pro mě dost nebezpečný, teda… co se jejich vtípků děje. S těma dvěma se člověk nenudil.

Takhle to bylo do nedávna. Teď už se od nás drží Levi dál a kamarádí se s Ephraimem. Dříve spolu s Quilem byli kamarádi, ale asi před měsícem začal být odtažitý a nechtěl se s ním bavit. Nikdo netušil, co se s ním děje, ani Quil. Ale asi před týdnem se zničeho nic i on ztratil tak, jako Ephraim, a když se objevil, bavil se jen s ním.

S Quilem jsme se nad tím mnohokrát zastavili, pokoušeli jsme si s ním promluvit, ale nic. Prostě nás jen od sebe vyhodil a ještě nás varoval, abychom se k němu nepřibližovali. Nechápali jsme, proč to dělá. Dřív jel s námi v každé špatnosti, ale dnes se jen vždy na celý den ztratí, a když je večer doma, tak spí, nebo je někde u Ephraima.

Nelíbilo se mi to, ale co jsem s tím měla já udělat? V kmeni jsem neměla velké slovo. Spíše žádné, byla jsem dívka a ta se nijak zvlášť ve společnosti neprosadila. Byla to ale taky záhada.

Podle legendy by můj otec měl být přímý potomek vlkodlaků - jako že by tomu někdo chtěl věřit - a tedy by měl mít syna a ne dceru. Mnohokrát jsem slyšela, jak se s ostatními "staršími" našeho kmene o tom baví, ale i tak mě měl rád a nedal by mě.

Vyšla jsem z domu a šla se jen tak projít. Procházela jsem se po pláži a jen tak nechala své myšlenky plout. Na nic konkrétního jsem nemyslela, užívala jsem si té procházky. Našla jsem naplavené dřevo a posadila se na něj. Nebylo ještě zasazeno do písku, takže když jsem si na něj kecla, přetočilo se a já spadla na zem. Musela jsem se smát. Bylo to tak hloupé. Lehla jsem si na zem a jen se nekontrolovaně otřásala smíchy.

Přestala jsem tehdy, když jsem uslyšela zlostný výkřik. Lekla jsem se a dívala se, odkud mohl vyjít. Muselo to být od domu Quila. Žádný jiný nebyl poblíž. Rychle jsem vstala a běžela k nim. Před dveřmi jsem se zastavila a chvíli poslouchala, co se to tam děje. Slyšela jsem splašené funění jako od nějakého koně a nějaké tiché šeptání. Bušila jsem do dveří a čekala, až mi někdo otevře.

Objevila se Quilova matka. Nedovolila mi nakouknout dovnitř. Jen opatrně vyšla ven a rychle za sebou zabouchla.

"Bello, co ty tady?" snažila se o uklidňující hlas, ale nepovedl se jí, nervózně se třásl.

"Dobrý den, paní Atearová. Slyšela jsem odtud nějaký křik, tak jsem se přišla podívat, co se děje."

"To je dobrý, Bello. Jen se Quilovi nelíbí, že nesmí teď ven." Křečovitě se usmála.

"Proč nesmí ven?" divila jsem se.

"Zkazil si známky," vyhrkla rychle.

"Vždyť má skoro samá áčka," podotkla jsem a přimhouřila podezřívavě oči.

"Prostě si teď pokazil známky," ukončila celá nesvá. "Celý týden nesmí z domu." A zapadla dovnitř. Koukala jsem se, co se to děje. Pokud jsem věděla, tak on měl v poslední době opravdu jen dobré známky. Taky jsme si z něho dělali legraci společně s Levim. Otočila jsem se k odchodu, když do mě právě on nechtěně vrazil. Spadla jsem na zem a třela si čelo, které se srazilo s jeho hrudí. Poslední dobou hodně vyrostl a co bylo zajímavější, nenosil trička, ačkoliv jsem já měla mikinu a div se neklepala.

"Promiň." Pomohl mi na nohy.

"Ahoj, Levi. Dlouho jsme se neviděli," podotkla jsem sarkasticky.

"Jo, já vím. Nemám teď nějak čas. Musím jít," rozloučil se kvapně a šel ke... Quilovi!

Tak on tam může a já ne? rozčilovala jsem se v duchu.

Naštvaně jsem kopala do kamínků, které se mi připletly do cesty, a hodlala to všechno povědět tátovi. Ten se sice stále zastával Ephraima, ale tohle už je moc!

Naštvaně jsem třískla dveřmi. "Tati!" zakřičela jsem do útrob domu.

"Copak je, Bells?" Byl hned u mě.

"To je nemožné!" začala jsem se svojí rozpravou. "Nejdřív si Ephraim podřídil Leviho a teď to vypadá, že i Quila!" stěžovala jsem si.

Zamračil se. "Jak jsi přišla na Quila?"

"Dneska jsem od nich slyšela divný řev, tak jsem za ním běžela a jeho máma mi řekla, že nesmí ven kvůli známkám, chápeš to? A když jsem odcházela, potkala jsem Leviho a toho klidně pustili dovnitř. To je tak nefér!"

"Quil? No, je to logické," šeptal si můj otec pod vousy.

"Tati," upozornila jsem ho na sebe. "Co se tady děje! Chci to vědět. Proč mi Ephraim bere dalšího kamaráda?"

"Nemusíš se bát, holčičko, Ephraim jim jen pomáhá. Nic jim nedělá," uklidňoval mě.

"To tak," prskla jsem a zabouchla dveře od mého pokoje. Naštvaně jsem po něm chodila a kopala do polštářů. Byla jsem hodně naštvaná a začala se podivně třást. Zastavila jsem se a sledovala své ruce, které se pomalu vracely z podivného třesu do normálu.

"Tati?" zavolala jsem zase na něj, ale nikdo nepřišel. Sešla jsem tedy dolů a na stolku byl papírek s nápisem, že se šel podívat za Quilem.

Ještě chvilku jsem pak sledovala moje ruce, ale nakonec to nechala být. Muselo to být tím rozčilením.

 

Druhý den jsem šla do naší školy v rezervaci. Nebylo zvykem, aby do školy chodily i dívky. Začalo to být až v současnosti u bílých tváří, ale u nás k tomu už dávno přizpůsobili školy. Všechny dívky Quiletů byly vzdělané. Měly sice jen základní vzdělání - více se nesmělo -, ale i to stačilo, aby si naše křehčí pohlaví nepřipadalo odstrčeně. Já končila právě druhý stupeň. Kluci - Quil a Levi - už byli dávno na střední škole. No, dávno… Byli tam teprve první rok.

Chtěla jsem se po škole Quila zeptat, co se dělo doma. Měli jsme školy blízko u sebe, tak jsme vždycky šli domů spolu. Jenomže, ať jsem dneska čekala, jak jsem chtěla dlouho, tak nevyšel. Odchytla jsem si proto jednoho z jejich třídy a ten mi řekl, že dneska ani nebyl ve škole. Prý volal jeho otec, že má chřipku. Poděkovala jsem mu, ale v hlavě jsem byla zmatená, až to bolelo.

Nechápala jsem, co se to děje. Takhle podobně to probíhalo i kdysi s Levim. Nedostavil se do školy, a když se konečně objevil venku, tak se pohyboval jen u Ephraima a nás okatě ignoroval.

Nevěděla jsem, co dělat. Doma jsem byla pěkně napružená. Čekala jsem, až otec přijde z práce. Musela jsem se už konečně dozvědět, co se to tady děje a rozhodně by mě neuspokojily žádné výmluvy.

Jakmile jsem dole uslyšela cvaknutí dveří, už stála u schodiště a netrpělivě si poklepávala nohou.

"Ahoj, Bells." Usmál se. Hned však zvážněl, když uviděl, jak se tvářím. "Stalo se něco?" zeptal se.

"Stalo. Můžeš mi vysvětlit, co se tady děje? Proč nebyl Quil ve škole? Proč mě k němu jeho mamka nechce pustit? Co se stalo s Levim? A kdo je sakra ten Ephraim, že ho všichni poslouchají?!" Div jsem neřvala, jak jsem byla rozčílená.

"Bello, jsou věci, které ti prostě nemůžu prozradit." Nasadil vážnou tvář a pokynul mi, abychom si šli sednout do kuchyně.

"Co mi nemůžeš prozradit?" zeptala jsem se ho mnohem klidněji.

"Nemohu ti prozradit, co se s našimi chlapci děje. Ty víš, že patřím ke starším tohoto kmene a že tedy znám všechny legendy nazpaměť. Zkus si připomenout některé z nich a třeba to pochopíš, i když pochybuji, že jim uvěříš."

"Já je ale znám taky a všechny, ale v žádné není vysvětleno, co by se s nimi dělo. Proč by se chovali tak, jak se chovají," pozoufala jsem si.

"Věř mi, že to tam je. Jenomže tohle je tajemství kmene a já ti to nemohu prozradit."

"Já to nikomu neřeknu," prosila jsem.

Lehce se usmál. "I kdybych ti to prozradil, tak mi neuvěříš. Zkus to neřešit. Dneska jsem s nimi mluvil a oba se bojí o tebe, že tě tu nechali samotnou. Momentálně se s tebou nesmí bavit. S nikým se nesmí bavit. Mají to zakázané."

"A budou někdy?"

"V nejbližší době ne. Bude trvat dlouho, než jim to dovolíme."

"Moc ti nerozumím," přiznala jsem.

"To je dobře." Usmál se a pohladil mě po zádech.

Ještě chvilku jsme tam tak mlčky seděli. V myšlenkách jsem se přesvědčovala, že to pro mě myslí v dobrém, ale pak se ve mně něco vzepřelo.

"Proč se s nimi tedy nesmím bavit? Myslím, že by mi nic neprozradili," začala jsem trochu víc naštvaně.

"Nemohu ti říct víc. Prostě nesmí." Byl trochu zaražený nad mým tónem.

"Ale mně je jedno, že nesmí. Přece jim nikdo nezakáže, aby se se mnou bavili!" začala jsem vřískat.

"Bello, uklidni se," mluvil uklidňujícím hlasem.

"Nechci se uklidnit!" řvala jsem a opět se začala třást jako den předtím. Otec se na mě překvapeně podíval a potom téměř nevěřícně.

"To není možné," zašeptal si pro sebe, ale já to moc dobře slyšela.

"Co není možné!" Po těle jsem cítila podivný třes, jako bych snad měla vybuchnout z těla.

"Ephraime!" zakřičel. Nemělo to cenu. Ten by asi nebyl poblíž. Místo něho se ale rozrazily dveře a dovnitř vstoupil Quil. Nejdřív se podíval na mého otce, ale potom následoval jeho pohled a šokovaně hleděl na mě. "Běž se přeměnit, potřebuju tu Ephraima!" zavolal na něj. Ten ho poslechl a rychle odešel.