Úvod

Té době po půlnoci, kdy všichni lidé spí, kdy noční tvorové naslouchají jejich dechu, větří jejich krev a sledují jejich sny, se říká hodina duchů. Je to čas, kdy svět patří nám, kdy můžeme lovit, zabíjet, chránit.
V tu hodinu nejvíc dychtím po jídle. Ale musím se držet zpátky. Svůj osud můžu mít pod kontrolou jen tehdy, když budu stát stranou a budu lovit zvířata, jejichž proud krve se nikdy nezrychlí dychtivostí, jejichž srdce nebuší radostí a touha je nenutí snít. Jedině tak se můžu bránit temným silám. Kontrolovat svoji Sílu.
Proto také v noci, kdy všude kolem sebe cítím krev a vím, že bych se v tomto okamžiku mohl spojit se Silou, které jsem tak dlouho vzdoroval, a podlehnout tak věčnosti, jsem nucen psát. Když vypravuji svůj příběh, a vybavuji si při tom různé detaily, když si uvědomuji všechny roky, jak navazují jeden na druhý jako články nekonečného řetězu, můžu se dotýkat člověka, kterým jsem kdysi býval. Jediná krev, která mi tehdy bušila v uších a kterou jsem cítil proudil v srdci, byla moje vlastní...