O dvanáct let dříve…
Maminka zapomněla novou chůvu upozornit na suterén.
Chloe balancovala na vrchním schodě, buclaté ruce dosahovaly na spoj dvou zábradlí, její paže se třásly tak, že se stěží mohla udržet. Nohy se jí také třásly, hlavy Scooby Doo na jejích bačkorách poskakovaly. Dokonce i její dech se třásl, oddechovala, jako by běžela.
„Chloe?“ Emilyin tlumený hlas proudil z temného sklepa. „Tvoje máma říkala, že Cola je v chladu ve sklepě. Můžeš jít dolů a pomoc mi?“
Maminka říkala, že Emily o suterénu pověděla. Chloe si tím byla jistá. Zavřela oči a usilovně přemýšlela. Předtím, než maminka s tatínkem odešli na párty, si hrála v obýváku. Maminka dotelefonovala a Chloe vběhla do haly, kde ji mamka objala a smála se, když se dloubla panenkou do oka.
„Vidím, že si hraješ s princeznou – myslím pirátem Jasmine. Už zachránila chudého Aladina od zlého džina?“
Chloe zavrtěla hlavou a zašeptala: „Řekla jsi Emily o sklepě?“
„Určitě jsem to udělala. Žádný sklep pro slečnu Chloe. Ty dveře zůstanou zavřené.“ Když tatínek vyšel zpoza rohu, maminka řekla: „Opravdu si potřebujeme promluvit o stěhování, Steve.“
„ Řekni slovo a vyvěsím ceduli.“ Tatínek Chloe rozcuchal vlasy. „Buď hodná na Emily, dítě.“
A pak byli pryč.
„Chloe, vím, že mě slyšíš,“ zakřičela Emily.
Chloe odloupla prsty od zábradlí a strčila si je do uší.
„Chloe!“
„Já n-nemohu jít do sklepa,“ zavolala Chloe. „J-já to nemám dovolené.“
„No, já tě mám na starosti a já říkám, že máš. Jsi velká holka.“
Chloe přinutila své nohy sestoupit o jeden schod. Bolela ji zadní strana krku a všechno vypadalo zastřené, jako by chtěla brečet.
„Chloe Saundersová, máš pět vteřin nebo tě sem přitáhnu a zamknu dveře.“
Chloe se hnala ze schodů tak rychle, že se jí zamotaly nohy a skutálela se na odpočívadlo. Ležela tam, kotník jí pulzoval, oči ji pálily od slz, jak mžourala do sklepa s jeho skřípěním, vůní a stíny. A paní Hobbovou.
Byli tam jiní, před paní Hobbovou, kteří se báli odejít. Jako stará paní Millerová, která s Chloe hrála hru na Bafanou a oslovovala ji Mary. A pan Drake, který ji kladl divné otázky, jako jestli už někdo žije na Měsíci, většinou Chloe neznala odpovědi, ale on se stále usmíval a říkal jí, že je hodná holka.
Ráda chodila dolů a povídala si s lidmi. Jediné, co se jí nelíbilo, bylo dívat se za pec, kde visel ze stropu muž s fialovou a opuchlou tváří. Nikdy nic neřekl, ale vždy, když ho viděla, bolelo ji bříško.
„Chloe?“ volal Emilyin tlumený hlas. „Jdeš?“
Maminka by řekla: „Přemýšlej nad dobrými věcmi, ne špatnými.“ Tak Chloe sešla poslední tři schody, vzpomněla si na paní Millerovou a pana Drakea, vůbec nechtěla přemýšlet o paní Hobbové…nebo vůbec.
Na zemi mhouřila oči do blízké temnoty. Svítila pouze noční světla, která maminka všude dala, když Chloe začala říkat, že nechce chodit dolů a maminka si myslela, že se bojí tmy, což ano, když byla malá, ale pouze proto, že tma znamenala, že se k ní paní Hobbová mohla připlížit.
Chloe viděla dveře ledničky, ale i když se na něj pořád dívala, prošla kolem, jak nejrychleji mohla. Něco se pohnulo a ona se zapomněla nedívat, ale byl to jen visící muž a všechno, co z něj zahlédla, byla jeho ruka vykukující zpoza pece, jak se houpal.
Rozběhla se ke dveřím sklepa a prudce je otevřela. Vevnitř byla černočerná tma.
„Chloe?“ volala Emily ze tmy.
Chloe zaťala pěsti. Teď to Emily myslela opravdu vážně. Schoulila se -
Nad hlavou uslyšela klapat kroky. Maminka? Už je doma?
„No tak, Chloe. Nebojíš se tmy, že?“ zasmála se Emily. „Hádám, že jsi přece jenom ještě dítě.“
Chloe se zamračila. Emily neví nic. Je jenom hloupá, průměrná holka. Chloe chtěla svojí Colu a pak utíkat nahoru a říct mamince, aby ji Emily už nikdy nehlídala.
Naklonila se do malé místnosti a snažila se vzpomenout si, kam maminka dává Colu. Bylo to na polici, nebo ne? Vrhla se tam a postavila na špičky. Její prsty se sevřely kolem chladného kovu.
„Chloe? Chloe!“ Byl to Emilyin hlas, ale vzdálený, pronikavý. Do podlahy nad její hlavou bušily kroky. „Chloe, kde jsi?“
Chloe chytla plechovku. Ta spadla na beton, kutálela se okolo jejích nohou, syčela a plivala, Cola tvořila kaluž u jejích bačkor.
„Chloe, Chloe, kde jsi?“ imitoval hlas za ní, jako Emilyin, ale ne tak hlasitý.
Chloe se pomalu otočila.
Ve dveřích stála stará žena v růžovém županu, její oči a zuby se třpytili ve tmě. Paní Hobbová. Chloe se chtěla přinutit zavřít oči, ale neodvážila se, protože by ji to pouze dělalo šílenější, vše by se ještě zhoršilo.
Kůže paní Hobbové se vlnila a kroutila. Pak to přišlo černé a lesklé, jako praskání větviček v táboráku. Velké kusy s pleskáním padaly na podlahu. Vlasy jí syčely a shořely. A pak nezbylo nic, jen lebka posetá kusy zčernalého masa. Čelisti otevřené, zuby stále lesklé.
„Vítej zpátky, Chloe.“
