Prolog

03.03.2012 22:58

Prolog

 

 

 

Toto jsou dějiny Války bohů a popis činů čaroděje Belgarata

 

                                                                       -převzato z Knihy Alornu

 

 

 

Když byl svět ještě mladý, sedm bohů žilo v dobré sho­dě a lidské rasy byly jako jeden národ. Alornové zbožňovali Belara, nejmladšího z bohů. Bydlel s nimi, vychovával je a oni v jeho péči jen vzkvétali. Ostatní bohové také okolo se­be shromáždili různé národy a každý bůh vychovával svůj lid.

Jenom Belarův nejstarší bratr Aldur svůj lid neměl. Stranil se lidí i bohů, dokud za ním nepřišlo toulavé dítě. Aldur dítě přijal do učení a nazval ho Belgarat. Belgarat se učil tajemství vůle a slova a stal se Čarodějem. V následují­cích letech vyhledávali samotářského boha ještě další lidé. Přidávali se k bratrství, učili se od Aldura a čas se jich ne­týkal.

Jednou vzal Aldur kámen ve tvaru zeměkoule, ne větší než srdce dítěte, a otáčel jím tak dlouho, až se z něj stala Živá duše. Moc tohoto živého drahokamu, kterému lidé říkali Aldurův Orb, byla obrovská a Aldur s ním dokázal pravé divy.

Ze všech bohů byl nejkrásnější Torak a jeho lidem byli Angarakové. Zapalovali před ním oběti, nazývali ho Nej­vyšším Pánem a Torakovi byla vůně obětí i slova zbožňo­vání příjemná. Ale jednoho dne se dozvěděl o Aldurově Orbu a od té doby neměl klidu.

 

Konečně to nevydržel, nasadil přátelskou masku a vydal se za Aldurem. „Bratře," začal, ,,není od tebe zrovna hezké, že se straníš naší společnosti. Měl by ses vzdát toho draho­kamu, který odvádí tvou mysl od našeho společenství."

Aldur se zahleděl do bratrovy duše, prohlédl klam a vyčinil mu: „Proč si nevšímáš svého království, Toraku? Ne­stačí ti snad Angarakové? Nechtěj se zmocnit Orbu, nebo se ti pomstí."

Aldurova slova zasáhla Toraka velmi nelibě. Cítil tako­vou hanbu, že podzvihl ruce proti bratrovi a vší silou ho udeřil. Poté vzal drahokam a utekl.

Ostatní bohové nutili Toraka, aby Orb vrátil, ale ten je neposlechl. Tehdy ostatní národy pozvedly zbraň proti Angarakům a sve-dly s nimi válku. Válka bohů a lidí se rozho­řela po celé zemi a trvala až do doby, kdy nedaleko výšin u Korimu pozdvihl Torak Orb do výše a přinutil ho, aby spojil svou vůli s jeho a rozpůlil zemi na dvě půlky. Hory se začaly hroutit a moře vystupovalo z břehů. V tu chvíli spo­jili své vůle Belar a Aldur a zastavili stoupající moře. Ov­šem jednotlivé lidské rasy již byly odděleny a to samé se přihodilo bohům.

Tím, že ho Torak pozdvihl proti zemi, probudil Orb k životu a ten začal zářit svatým plamenem. Torakova tvář byla zasažena modrým ohněm. Bolestí začal bořit hory, rvát zem a v agónii se snažil ochladit v moři. Jeho levá ruka vzplála a shořela na popel. Maso v levé straně obličeje se rozpustilo jako vosk a v něm se uvařilo jeho oko. S obrov­ským řevem se snažil utišit nesnesitelnou bolest ponořením v moři, ale jeho bolest byla nekonečná.

Když se Torak vynořil z moře, jeho pravá strana vypa­dala ještě poměrně zachovale, ale levá byla spálena a zne­tvořena ohněm Orbu. Ovládán nekonečnou bolestí, vedl svůj lid pryč ha východ. Na pláních Mallorey postavil město zvané Kthol Mišrak, Město noci, kde chtěl ukrýt své znetvoření v temnotě. Angarakové postavili pro svého boha ocelovou věž a Orb umístili do kovové truhly v nejvyšší komnatě. Torak často postával před truhlou, protože ho přemáhala touha spatřit milovaný Orb. Vždycky to skončilo stejně; utekl v slzách se zoufalým křikem, protože nesnesi­telně trpěl.

V zemi Angaraků se převalila staletí a Angarakové sami začali nazývat svého zmrzačeného boha Kal-Torak, Král i Bůh.

Belar odvedl Alorny na sever. Většinou to byli tvrdí lidé se sklonem k válčení a Belar vložil do jejich srdcí neutu­chající nenávist vůči Angarakům. Vypravili se na sever s těžkými meči a sekyrami. Při hledání cesty k odvěkému ne­příteli je nezastavila ani ledová pole.

To trvalo až do doby, kdy se Šerek Medvědí plec, nej­větší z alornských králů, vydal do Aldurova údolí, aby vy­hledal kouzelníka Belgarata. „Cesta na sever je volná," řekl. „Všechna znamení jsou příznivě nakloněna. Nadešel čas, abychom našli cestu do Města noci a vzali Orb Jednooké­mu."

Belgaratova žena Poledra byla ve vysokém stupni těho­tenství a bránila Belgaratovi v odchodu. Ale Šerek naléhal. Zmizeli jedné temné noci a přidali se k Šerekovým synům Drasovi Býčí šíji, Algarovi Rychlé noze a Rivovi Železné ruce.

V severních zemích panovala ohromná zima a vřesoviště byla pokryta hvězdičkami jinovatky a ocelově šedým le­dem. Aby pomohl nalézt cestu, použil Belgarat kouzlo a vzal na sebe podobu velkého vlka. Neslyšně se hnal zasně­ženými lesy, kde zimou praskaly stromy. Vlkovi mrazem zešedla srst a i potom, co se proměnil nazpět, měl Belgarath Šedé vlasy i vousy.

Prošli mrazem i mlhou do Mallorey a konečně přišli ke Kthol Mišraku. Belgarat našel tajnou cestu do města a vedl je k úpatí ocelové věže. Tiše stoupali po zarezlých scho­dech, na které dvacet století nikdo nevstoupil. Opatrně prošli kolem komnaty, kde se Torak snažil zahnat alespoň na chvíli bolest spánkem a ani při něm neodkládal kovovou masku, kterou zakrýval znetvořenou tvář. Jako zloději se protáhli temnotou kolem spícího boha a vstoupili do po­slední komnaty, kde v ocelové truhle odpočíval živý Orb.

Šerek pokynul Belgaratovi, aby vzal Orb, ale ten odmítl, „Nemohu se ho dotknout," řekl, „protože by mě to zahubilo. Dříve se ho mohli lidé nebo bohové dotýkat, ale to všechno zkazil Torak, když ho pozdvihl proti jeho matce zemi. Už nikdy ho nebude možno volně používat. Je schopno pro­hlédnout naše duše. Orbu se bude moci dotknout jenom ten, jehož úmysly jsou prosty špatných úmyslů, kdo je čistý a netouží po moci ani vlastnictví."

„Kdo z lidí nemá ve skrytu duše nějakou nečistou  myš­lenku nebo špatný úmysl?" zeptal se Šerek. Ale Riva Želez­ná ruka nedbal jeho slov, otevřel ocelovou truhlu a vyzdvihl z ní Orb. Prsty mu prosvítala ohnivá záře, ale Orb ho ne­spálil.

„Tak se podívej, Šereku," upozornil ho Belgarat. „Tvůj nejmladší syn je Čistý. Bude teď jeho osudem, aby se staral o Orb a chránil jej." Belgarat povzdychl, protože věděl, ja­ké břímě si tím vložil Riva na svá bedra.

„Tak mu já i  jeho bratři  pomůžeme ten úděl nést,"  řekl  Šerek.

Riva vsunul Orb do pláště a ukryl ho ve své tunice. Znovu se proplížili kolem komnaty zmrzačeného boha, zamířili dolů po zarezlých schodech, tajnou cestou k brá­nám města a dál do pustin za nimi.

Krátce na to se Torak probudil a zamířil jako obvykle do komnaty s Orbem. Viděl, že je truhla otevřená a Orb je pryč. Zloba Kal-Toraka byla hrozná. Popadl svůj obrovský meč, sešel dolů, otočil se, jednou tnul a ocelová věž padla k zemi. Obrátil se k Angarakům a pravil hromovým hlasem: „Za to, že jste byli tak nevšímaví a nepozorní a dovolili jste zlodějům, aby ukradli to, co mi je nade všechno drahé, zni­čím vaše město a vyženu vás. Budete putovat po zemi tak dlouho, dokud se Kthrag Yaska, hořící kámen, nevrátí do mého vlastnictví." Po těch slovech rozmetal Město noci a vyhnal Angaraky do pustiny. Kthol Mišrak přestal existovat.

Nedaleko na severu slyšel Belgarat hlomoz, který pro­vázel zkázu města, a věděl, že se Torak probudil, „Teď půj­de po nás," prohlásil. „Jedině moc Orbu nás může ochránit. Když se k nárn dostanou, Železná ruko, pozdvihni Orb tak, aby ho dobře viděli."

Angarakové v čele s Torakem se přihnali zanedlouho, ale Riva zdvihl Orb do výše, aby ho zmrzačený bůh i jeho lid dobře viděli. Orb poznal nepřítele. Jeho hněv znovu vzplál, až se rozsvítila celá obloha. Torak zařval a otočil se. Přední řady Angaraků byly sežehnuty a ostatní v hrůze prchli.

Tak se podařilo Belgaratovi a jeho druhům zmizet z Mallorey, projít zpět pustinami severu a přinést Aldurův Orb znovu do království Západu.

Bohové, kteří věděli, co se stalo, svolali sněm a Aldur jim radil: „Kdybychom nyní vedli válku proti našemu bra­trovi Torakovi, tak bychom mohli zničit svět. Musíme ze světa zmizet tak, aby nás náš bratr nemohl najít. Abychom mohli vést a chránit náš lid, nesmíme dál setrvávat ve své hmotné podobě, ale musíme se změnit v duše. Musíme to udělat v zájmu světa. V den, kdy začneme válku, nastane konec světa."

Bohové naříkali, že musí zmizet, ale Chaldan, Býčí bůh Arendů, se zeptal: „Nezíská Torak další království, když tu my nebudeme?"

„Ne," odpověděl Aldur. „Dokud bude Orb v držení rodu Rivy Železné ruky, tak Torak nezvítězí."

A tak bohové odešli, jen Torak zůstal. Ale vědomí, že Orb v rukou Rivy ho připravil o nadvládu, rozežíralo jeho duši.

Pak Belgarat promluvil se Šerekem a jeho syny. „Nyní se musíme rozdělit, abychom mohli bránit Orb a připravit se na příchod Toraka. Jděte každý svou cestou, jak jsem vám určil, a začněte s přípravami."

„Budeme se řídit tvou radou, Belgarate," slíbil Šerek Medvědí Šíje. „Ode dneška neexistuje Alorie, ale Alornové se budou Torakovi bránit do posledního muže."

Belgarat pozvedl hlavu. „Slyš, Jednooký Toraku," křičel Belgarat. „Živý Orb je před tebou v bezpečí a neměl bys proti němu bojovat. Jestliže proti nám vytáhneš, vyhlásím ti válku. Budeme držet hlídky dnem i nocí a očekávat tvůj pří­chod, i kdyby to mělo trvat až do skonání světa."

V Mallornské pustině naslouchal Kal-Torak Belgaratovu hlasu a vztekle kolem sebe tloukl do země, protože živý Orb byl navždy mimo jeho dosah a on to věděl.

Šerek objal své syny a odvrátil se, aby je už nikdy ne­spatřil. Dras odešel na sever a žil v kraji, kterým protékala řeka Mrin. V Boktoru vybudoval město a svůj kraj nazval Drasnie. On a jeho potomci bránili severní pohraniční ob­lasti před nepřítelem. Algar a jeho lid odešli na jih, kde na širokých pláních s Aldurovou řekou objevili koně. Koně si ochočili, naučili se na nich jezdit a poprvé v lidské historii se objevili jízdní bojovníci. Své zemi říkali Algarie a stali se z nich kočovníci, následující svá stáda, Šerek se smutně vrátil do Val Alornu a přejmenoval své království na Zemi Serek, protože nyní byl sám, bez svých synů. Nechal vybu­dovat vysoké válečné lodě, které křižovaly po mořích a chránily je před nepřítelem.

Na držitele Orbu však připadla nejdelší cesta. Riva vzal své lidi a vydal se s nimi na západní pobřeží Sendarie. Tam postavili lodě a přeplavili se na Větrný ostrov. Spálili své lodě, postavili pevnost, pod ní město a to obehnali hradba­mi. Město nazvali Riva a pevnost Sídlem krále Rivy. Alornský bůh Belar nechal spadnout z nebes dvě hvězdy. Riva hvězdy chytil a z jedné si nechal vykovat ostří meče a z druhé jílec, do kterého nechal zasadit Orb jako kuličku jíl­ce. Meč byl tak ohromný, že s ním nikdo jiný než Riva ne­pohnul. V Mallornské pustině ucítil Kal-Torak duši zakle­tou v tom meči a poprvé pocítil strach.

Meč měl své místo na černé skále, o kterou byl opřen Rivův trůn. Meč vždy splynul se skálou, takže s ním nemohl pohnout nikdo jiný než Riva. Když seděl Riva na trůnu, zářil Orb chladným ohněm. A když Riva pozdvihl meč do výše, proměnil se ve velký jazyk chladného ohně.

Největší záhadou byl výběr Rivova nástupce. V každé ge­neraci se jeden z Rivových potomků narodil se znamením Orbu na dlani pravé ruky. Toto vybrané dítě odvedli do trůn­ního sálu a položili jeho ruku na meč, aby ho Orb znal. Při každém dětském doteku se záře Orbu stávala jasnější a vazba mezi žijícím Orbem a rodem Rivů byla z pokolení na poko­lení silnější a silnější.

Když se Belgarat po získání Orbu rozloučil se svými partnery, vrátil se do Aldurského údolí. Tam zjistil, že jeho žena Poledra porodila dvě dcerky, ale sama po porodu ze­mřela. Belgarata zachvátil žal a nazval prvorozenou dceru Polgara. Měla vlasy černé jako havraní peří. Belgarat ji po způsobu všech čarodějů položil ruku na obočí a viděl, že pod jeho dotekem zbělel jeden pramen vlasů nad čelem. Polekal se, protože věděl, že to bylo znamení Čarodějů, a Polgara byla první dívkou, která byla označena.tímto zna­mením.

Jeho druhá dcera měla pleť velmi světlou, její vlasy byly zlaté a žádné takové znamení neměla. Nazval ji Beldaran a miloval ji stejně jako její tmavovlasou sestru.

Když bylo Polgaře i Beldaran šestnáct let, spojil se ve snu s Belgaratem Aldurův duch a pravil: „Můj drahý, rád bych spojil tvůj dům s domem ochránce Orbu. Vyber sám, která ze tvých dcer by byla vhodnou ženou pro rivanského krále a stala se matkou Rivova rodu, protože v rukou tohoto rodu leží naděje světa, protože on jediný jej může ochránit před temnou silou Toraka."

Belgarat chtěl nejprve vybrat Polgaru, ale když si uvě­domil, jaké prokletí může ležet na království Rivy, poslal místo ní Beldaran. Když odešla, on i Polgara velmi plaka­li. Polgara plakala dlouho, protože věděla, jaký osud Bel­daran čeká, a že musí zemřít. Časem se s nastalou situací oba vyrovnali a měli alespoň příležitost se lépe navzájem poznat.

Spojili dohromady své síly a dohlíželi na Toraka. Ně­kteří lidé říkají, že na něj stále ještě navzdory stoletím do­hlížejí.