Prolog
03.03.2012 18:37
Severovýchodní Skotsko
Před 276 lety
|
Jedny z dveří odlehlé místnosti bouchly, když je rozrazila silná paže a křik několika ženských hlasů rezonoval kamennou stavbou.
|
"Odejděte, pane, tady nemáte co dělat. Jak se opovažujete vstoupit na posvěcenou půdu!" Pár hašteřivých přitakání daly větě ozvěnu.
"Kde je?! Kde ji držíte!" Vrčení, toho tolik známého hlasu prořízlo jinak všudypřítomné ticho. Chtěla zavolat, aby mu odpověděla, ale silná křeč zkroutila její vysílené tělo. Chlad podlahy ji řezal do kostí a prodíral se každou buňkou, až k srdci. Pokud má zemřít, chce ho ještě naposledy vidět.
"Jestli okamžitě neodejdete, uplatníme na vás zákon!" Hlas zněl stále blíž. Teď už byly srozumitelné i prosby vysokého ženského hlasu, který jí také připadal povědomý.
"Vraťte se, prosím. Ona by nechtěla, abyste zemřel. Prosím, kvůli mně."
"Jdi mi z cesty."
Něco zarachotilo a pak se ozvaly zvuky boje. Hradní stráž dorazila, aby vetřelce zadržela, ale výsledek už nebyl tak zřetelný, protože začala ztrácet vědomí. Oči jí v temnotě bloudily po dubových, kovaných dveřích pevně pečetících její malou místnost. Ležela na zemi už pár hodin a bezmocně se kroutila bolestí. Když přišly první záchvěvy, byl kavalec moc hrubý pro její citlivou kůži.
"Prosím utečte!" vzlyk tak hlasitý znovu upoutal její pozornost. Skrz škvíry v pantech rozeznávala mihotavé odrazy planoucí louče. Kroky se přibližovaly, až zněly jako dunění hromu. Jedním třeskem, který projel jejím tělem jako elektřina, se dveře rozletěly a tmu prořízlo oranžové živé světlo, které osvětlilo obrys vysoké mužské postavy. Unaveně zkroutila rty do úsměvu a natáhla k přeludu dlaň, ještě před tím než se začal rozplývat v nicotě, která ji začala pohlcovat.
"Neodcházej," zašeptala, když se jí zakalil zrak a jeho přítomnost už vnímala jen teplem, které jí obestíralo prokřehlé srdce.
To bylo naposledy, co ho viděla.