Prolog

Prolog

Je lepší shořet, než vyhasnout.
- Kurt Cobain

Zabořila jsem nohu do sněhu a sbírala síly, abych přežila. Neodvážila jsem se ani odhadovat, kolik stupňů se nade mnou vznášelo a myslela jen na cíl. Bylo to tak blízko. Soustředila jsem se na své kroky, pomalé krůčky ke splnění úkolu. Nevím, jestli jsem měla halucinace, což se prý často stává, když se to vaše tělo chystalo vzdát a zmrznout, ale viděla jsem tu chatu. Děsilo mě to a uklidňovalo zároveň. Po tolika hodinách jsem konečně byla tak blízko.
Byla jsem srab a vždycky jsem udělala všechno proto, abych nezemřela. Dokázala jsem v sobě probudit nekonečný pud sebezáchovy a jít dál. Myslela jsem jen na fakt, jež jsem odříkávala svému učiteli Medicíny. Tělo zahřívá jen ty nejdůležitější části a raději nechává odumřít nos, prsty, uši. Tedy, neříkám, že by to byl kdovíjakej průser, ale moc atraktivně bych bez těchto částí obličeje nevypadala.
Měla jsem chuť padnout do té sněhové pustiny a vykašlat se na všechno, na to, co jsem, kdo jsem a čí jsem. Prostě jen v klidu umřít, bez výmluv, bez bolesti, rychle a hned. Jenže mi došlo, že bych udělala přesně to, v co on doufal. Že jsem srab a že to hodlám vzdát, že jsem vždycky taková byla, budižkničemu a zbytečná.
Ta chatka si tam stála, s promrzlou verandou, skřípala jako v nějakém druhořadém hororu, okna zatlučená a dveře dřevěné jako celý interiér a jak se dá odhadnout, i exteriér. Musela skvěle zadržovat teplo, což jsem usoudila i z faktu, že se ze starého komína lačně kouřilo.
Okolo mě svištěl ten nejledovější vzduch, zcela jsem ohluchla a oslepla. Kráčela jsem celou noc a už se ani nedivila, že mé řasy už nejsou tak bezchybně dlouhé, jako bývávalo - dobře, teď zpět do reality - teď to byly jen mocné rampouchy.
Ani nemusíte odhadovat, jak rychle jsem vpadla do místnosti, jak rychle jsem padla na kolena a klepala se. Kráčela jsem celou noc, ušla několik kilometrů v rozbouřené Sibiři. Teplý vzduch ofouknul mojí tvář, pro mě to však bylo něco jako ledová sprcha. Pár chvil jsem nemohla dýchat, přesto se mi celým tělem šířilo kouzelné teplo.
Až teď, schopna racionálního uvažování, jsem vzhlédla na toho, kdo mi dělal společnost. Seděl tam, klidně si pokuřoval drahý starý kubánský doutník a tvářil se nezaujatě. Prsty jsem mohla pohnout až po pár minutách, hnedle jsem si ohmatala obličej a všechno, co jsem ještě necítila. Mé tělo se nesnesitelně třáslo a já si nahlas úlevně povzdychla. Konečně. Dokázala jsem to.