kniha první - kapitola 7 - FYZIKÁLOVÉ

O ŠEST MĚSÍCŮ POZDĚJI, v září, strávili Quentin s Alicí první den třetího ročníku v Brakebills před malou viktoriánskou stavbou asi půl míle od Domu. Byl to jakýsi totálně pošetilý letohrádek, miniaturní domek s okny a štíty, bílý, s šedou střechou, a původně snad sloužil k ubytování personálu nebo jako domek pro hosty, nebo jako větší zahradnická kůlna.

Na střeše měl korouhvičku z tepaného železa ve tvaru prasete, která vždy ukazovala jinam, než foukal vítr. Skrz okna Quentin neviděl nic, ale zdálo se mu, že zevnitř zaslechl útržky rozhovoru. Chatka stála na kraji louky.

Bylo odpoledne. Nad nimi se klenula modrá obloha a vysoko na ní viselo slunce časného podzimu. Vzduch se ani nepohnul, všude vládlo ticho. Jakási stará zrezivělá sekačka opodál zarůstala toutéž vysokou trávou, kterou kdysi sekala.

"To je volovina. Zkus ještě zaklepat."

"Zaklepej ty," řekla Alice. Křečovitě kýchla. "Já už klepala dvacet… dvacet…" Kýchla znovu. Alergie na pyl.

"Zdravíčko."

"Dvacet minut. Díky." Vysmrkala se. "Jsou tam uvnitř, jenom nechtějí otevřít."

Kýchla ještě jednou.

"Co bychom podle tebe měli dělat?"

Quentin to krátce zvážil.

"Já nevím," odpověděl. "Možná je to nějaká zkouška."

*

Tehdy v červnu, po závěrečných zkouškách, muselo všech dvacet studentů druhého ročníku po jednom napochodovat do učebny praktických aplikací, kde jim měl být přidělen specializační obor. Sezení byla rozplánována po dvou hodinách, i když to někdy trvalo i déle; celý ten proces se táhl tři dny. Byl to blázinec. Většina studentů a patrně i členů fakulty měla na celou myšlenku specializace nevyhraněný názor. Narušovalo to společenské vztahy, teorie, na níž bylo rozdělení postaveno, se zdála slabá, a stejně všichni nakonec studovali podle téhož plánu, tak k čemu to všechno? Ale každý student měl podle tradice mít svůj obor, a tak to také bude. Alice tomu říkala 'neřád dospělosti'.

Laboratoř P. A. byla pro tento účel upravena. Všechny skříně byly dokořán, každý kousek plochy na pultech a stolech zabíraly staré nástroje ze dřeva, stříbra, ryté mosazi a tvarovaného skla. Našla se tu podivná měřítka, baňky a kádinky, hodinové strojky a váhy, zvětšující skla a zaprášené skleněné nádobky s třaslavou rtutí a dalšími těžko rozpoznatelnými látkami. Fakulta Brakebills většinou spoléhala na technologie viktoriánské éry. Nebylo v tom nic snobského, aspoň ne zcela. Elektronika, jak se Quentin dozvěděl, se v přítomnosti magie chovala nepředvídatelně.

Celé to cirkusové představení řídila profesorka Sunderlandová. Quentin se jí od toho strašného přízračného období v prvním semestru, kdy ho doučovala, co nejvíc vyhýbal. Jeho pobláznění ustoupilo a zbyla jen jakási slabá dojemná ozvěna jeho bývalého já, takže už se na ni mohl aspoň podívat, aniž by zatoužil zabořit jí ruce do vlasů.

"Za minutku budu u tebe!" pravila vesele a pilně přitom balila sadu jemných a na pohled velmi ostrých stříbrných nástrojů do přenosné skříňky vyložené sametem.

"Tak." Zavřela schránku a zamkla ji. "Každý v Brakebills má magické nadání, ale existují individuální odlišnosti - každý tíhne k nějakému specifickému druhu." Tohle odříkávala mechanicky, jako když letuška během letu předvádí bezpečnostní opatření. "Je to velmi osobní záležitost. Souvisí to s tvým místem narození, fází měsíce a počasím v době narození, s tím, k jakému typu osobnosti patříš, plus všechny možné technické podrobnosti, do kterých tady nebudeme zabíhat. Existují asi dvě stovky faktorů, které by ti profesor March jistě ochotně vyjmenoval. To je jeho specialita. Vlastně jeho specializací jsou specializace."

"Jaký je váš obor?"

"Souvisí s metalurgií. Ještě další osobní otázky?"

"Ano. Proč musíme podstupovat tohle testování? Nemůžete mi obor prostě vypočítat podle data narození a všech těch faktorů, které jste vyjmenovala?"

"Dalo by se. Teoreticky. V praxi by to byla pěkná otrava." Usmála se, odhrnula si plavé vlasy a sepnula je sponkou, a Quentinovi probodl srdce ostrý střep staré touhy. "Je mnohem snazší postupovat induktivně, zvenčí dovnitř, dokud se netrefíme."

Vložila mu do každé ruky bronzového skarabea a požádala ho, aby odříkal abecedu, nejprve v řečtině, pak hebrejskou, při níž mu musela napovídat, a prohlížela si ho přitom přístrojem, který připomínal zprohýbaný skládací dalekohled. Cítil, jak kovoví brouci praskají a bzučí starodávnými kouzly. Popadl ho hrozný strach, že se jim najednou začnou vrtět nožičky. Tu a tam ho zarazila a přiměla ho, aby některé písmeno zopakoval, přitom upravovala nastavení nástroje pomocí vyčnívajících šroubů.

"Hm," zamumlala. "Hm-m."

Vytáhla malou jedlovou bonsaj a nutila ho koukat na ni z různých úhlů. Jedličce se vlnily drobné jehličky jakoby ve větru, který tu nefoukal. Pak profesorka stromeček odstrčila a soukromě si s ním pohovořila.

"No, bylinkář nejsi," konstatovala.

Během následující hodiny ho testovala dalšími dvěma tucty různých metod, z nichž jen některé mu dávaly smysl. Prošel základní kouzla z prvního ročníku, zatímco ona pozorovala a měřila jejich efektivitu sadou přístrojů. Nechala ho předčítat zaklínadlo vestoje vedle mohutných mosazných hodin se sedmi ručičkami, z nichž jedna kroužila po ciferníku pozpátku a se znepokojivou rychlostí. Profesorka si těžce povzdechla. Několikrát sundala z vysokých polic prohnuté těžké svazky knih a nepříjemně dlouho se s nimi radila.

"Jsi zajímavý případ," řekla.

Tahle drobná životní pokoření nikdy nekončí, pomyslel si Quentin.

Přebíral perleťové knoflíky různých velikostí a barev, rozděloval je na hromádky a ona přitom sledovala jeho odraz ve stříbrném zrcadle. Pokusila se přimět ho ke spánku, aby se mohla vrtat v jeho snech, ale nemohl usnout, tak mu dala vypít doušek šumivého nápoje s mátovou příchutí.

Jeho sny jí očividně neprozradily nic, co by už nevěděla. Dlouho na něj s rukama v bok upírala zrak.

"Uděláme pokus," prohlásila nakonec s nuceným úsměvem. Zastrčila si za ucho uvolněný pramen vlasů.

Vykročila podél dlouhé místnosti a s klapotem pozavírala zaprášené okenice, až nastala tma. Potom sklidila nepořádek z šedé břidlicové stolní desky a vyhoupla se nahoru. Stáhla si sukni přes kolena a pokynula mu, aby si sedl na stůl naproti ní.

"Dělej to po mně," vybídla ho a zvedla ruce, jako by dirigovala neviditelný orchestr. Na halence se jí v podpaží objevily nedámské půlměsíce potu. Napodobil ji.

Provedla ho řadou pohybů, které mu byly povědomé díky knize paní Popperové, i když je nikdy neviděl v takových kombinacích. Sunderlandová zašeptala pár slov, kterým nerozuměl.

"Tak, teď udělej tohle." Mrskla rukama za hlavu.

Když to provedla, nic se nestalo. Ale když ji Quentin napodobil, ze špiček prstů mu vyrazily proudy velkých bílých jisker. Bylo to fascinující - jako by je nosil uvnitř sebe po celý život a ony jen čekaly, až mávne rukama tím správným způsobem. Nadšeně vyšplíchly do šera, rozsypaly se po stropě a slavnostně se kolem něj snášely dolů, několikrát se odrazily od podlahy a konečně pohasly. Ruce měl teplé a brněly ho.

Úleva byla téměř nesnesitelná. Zopakoval pohyb ještě jednou a vylétly z něj další jiskry, tentokrát byl ale jejich proud slabší. Sledoval, jak kolem něj padají dolů. Napotřetí vytryskla jen jedna.

"Co to má znamenat?" zeptal se.

"Nemám ponětí," odvětila profesorka Sunderlandová. "Zapíšu tě jako nezařazeného. Příští rok to zkusíme znovu."

"Příští rok?" Quentin s rostoucím zklamáním sledoval, jak seskakuje ze stolu a znovu otevírá okenice, jedno okno po druhém. Bolestně sebou škubl, když dovnitř vniklo sluneční světlo. "Co tím myslíte? Co budu dělat do té doby?"

"Čekat," řekla. "To se stává. Lidé těmhle věcem přikládají příliš velkou důležitost. Buď tak laskav a pošli mi sem dalšího studenta, ano? Už máme skluz, a to je teprve poledne."

*

Léto se vleklo. Ve světě mimo Brakebills byl pochopitelně podzim a v Brooklynu, kam Quentin zajel na prázdniny, vládlo mrazivé a šedivé počasí, ulice byly pokryté vlhkými hnědými listy a rozmačkanými bobulkami ginkga, které byly cítit po zvratcích.

Strašil ve svém starém domově jako duch - musel vynaložit jisté úsilí, aby ho rodiče vůbec viděli, a stejně vždycky vypadali jaksi překvapeně, když se jejich záhadný syn dožadoval pozornosti. James a Julie byli na koleji. Quentin chodil na dlouhé procházky. Navštěvoval dlouhý rozvětvený kanál Gowanus, jehož voda měla zelenou barvu podobnou chladicí kapalině. Házel koše na opuštěných hřištích, kde chyběly sítě a v koutech se hromadila dešťová voda. V podzimním chladu se míč zdál na omak mrtvý, netečný. Jeho svět nebyl tady, ale jinde. Občas si vyměňoval e-maily s přáteli z Brakebills - Alicí, Eliotem, Surendrou, Gretchen - a bez zájmu listoval letní povinnou četbou, Dějinami magie z osmnáctého století, knihou, jež se navenek zdála tenká, ale díky jakési bibliografické magii obsahovala 1832 stránek.

V listopadu dostal smetanově zbarvenou obálku, která se objevila v Dějinách magie, jako by ji tam strčila neviditelná ruka. Byla v ní tuhá tištěná kartička s rytinou brakebillského erbu, jež ho zvala k návratu do školy v šest večer, portálem v úzké nepoužívané uličce přilehlé k Prvnímu luteránskému kostelu deset bloků od jeho domu.

Poslušně se dostavil v patřičný čas na udanou adresu. Takhle pozdě na podzim slunce zapadlo už v půl páté odpoledne, ale počasí bylo nezvykle mírné, skoro teplé. Postával před vstupem do uličky, ohlížel se po kostelníkovi, který by ho mohl obvinit ze vstupu na cizí pozemek - nebo, ještě hůř, nabídnout mu duchovní radu -, po ulici za ním svištěla auta. Jakživ nepocítil takovou jistotu, že podléhá klamu, že Brooklyn je jediná realita, která existuje, a že všechno, co se mu za poslední rok přihodilo, byly jen divoké halucinace kluka s bujnou fantazií. Důkaz, že ho nuda skutečného světa nakonec přece definitivně připravila o rozum. Ulička byla tak úzká, že se tudy musel protahovat bokem a jeho dvě nacpané textilní brakebillské tašky - v barvě temné modři s čokoládovým lemováním, ve školních barvách - se odíraly o vlhké kamenné stěny po obou stranách. Drtilo ho vědomí, že za třicet vteřin zůstane stát před prázdnou zdí na konci.

Ale pak na něj z konce uličky dýchlo neuvěřitelné teplo, zavanul svěží vzduch pozdního léta spolu s cvrkáním cvrčků a už viděl zelenou plochu Moře. Rozběhl se k němu i s těmi těžkými taškami.

*

Teď byl první den semestru a Quentin s Alicí tady trčeli a pekli se na té louce před tím vyumělkovaným viktoriánským bungalovem. Tady se každé úterý odpoledne scházeli studenti fyzikální magie.

Při testech Alice vykazovala vysoce technické schopnosti zahrnující manipulaci se světlem - fosforomancie se tomu prý říká - a to ji zařazovalo do fyzikální magie. Quentin tu byl jen proto, že skupina fyzikálů měla nejnižší počet členů a nejmenší množství nově příchozích, takže se zdálo, že je to to nejlepší místo, kam ho uklidit, dokud nenajde svůj obor. První seminář se měl podle rozvrhu konat ve dvanáct třicet a Quentin s Alicí přišli dřív, jenže teď už bylo skoro pět a strávili tu celé odpoledne. Bylo jim horko a byli unavení, měli žízeň a zlost, ale žádný z nich to nechtěl vzdát a vrátit se do Domu. Když mají patřit k fyzikálům, tak to zřejmě musí dokázat tím, že projdou hlavními dveřmi.

Seděli pod mohutným rozložitým bukem, který rostl nedaleko domku a lhostejně přihlížel jejich trápení. Opřeli se o kmen, mezi sebou měli tvrdý šedý kořen.

"Tak co chceš dělat?" řekl Quentin hluše. V odpoledním slunci poletovala kolem drobná smítka.

"Nevím." Alice znovu kýchla. "Co bys chtěl ty?"

Quentin mlčky škubal trávu. Z domku se ozval tichý výbuch smíchu. Pokud existovalo nějaké heslo, tak ho neodhalili. Strávili s Alicí hodinu pátráním po skrytých nápisech - prohlédli dveře v každém spektru, na jaké si jen vzpomněli, ve viditelném i neviditelném světle, od infračerveného po gama paprsky, pokusili se sloupnout barvu, aby se mohli podívat pod ni, ale barva se ani nehnula. Alice dokonce zkusila seslat nějaké pokročilé grafologické zaklínání na klikaté vzory samotného dřeva, ale to na ně jen prázdně zíralo. Vysílali do zámku proudy síly, aby zatřásly páčkou uvnitř, ale nedokázali s ní pohnout. Pátrali po nějaké pěšině obcházející dveře čtvrtým rozměrem. Společně si dodali odvahy a povolali fantómovou sekeru - nebylo to výslovně proti pravidlům, na která si vzpomněli - ale dveře neutrpěly ani škrábnutí. Alice si chvilku myslela, že dveře jsou iluze, že ani neexistují, jenomže vypadaly a byly i na omak skutečné a ani jeden z nich nedokázal přijít na žádné kouzlo nebo zakletí, které by tady mohli rozehnat.

"Jen se na to koukni," ozval se Quentin. "Je to jako nějaká perníková chaloupka. Myslel jsem, že fyzikálové budou na úrovni."

"Za hodinu bude večeře," poznamenala Alice.

"Tu klidně vynechám."

"Dneska je jehněčí zapékané v rozmarýnové omáčce. A brambory au dauphin." Alicina eidetická paměť uchovávala i ty nejpodivnější podrobnosti.

"Mohli bychom si udělat vlastní seminář. Tady venku."

"Jo, to jim vytřeme zrak."

Buk stál na kraji pole, které právě posekali. Obrovské skořicové cívky sena na poli vrhaly dlouhé stíny

"Co že to vlastně jsi? Fotomancer?"

"Fosforomancer."

"Co tedy umíš?"

"Ještě to nevím určitě. Přes léto jsem si pár věcí vyzkoušela. Zaměřování světla, lom světla, ohýbání. Když světlo kolem něčeho ohneš, stane se to neviditelným. Ale nejdřív se musím naučit všechnu teorii."

"Ukaž mi něco."

Alice se zatvářila ostýchavě. K tomu jí vždycky stačilo málo.

"Ještě nic neumím."

"Hele, já ani nemám svůj obor. Jsem nicmancer. Naprdmancer."

"Vždyť jenom zatím nevědí, co to je. Máš ty svoje jiskřičky."

"To je fuk. A neutahuj si z mých jiskřiček. A teď mi ohni nějaké to pitomé světlo."

Zašklebila se, ale zvedla se v trávě na kolena, vztáhla ruce s roztaženými prsty. Klečeli proti sobě a Quentin si najednou byl vědom jejích docela pěkných ňader pod halenkou s vysokým límcem.

"Sleduj stín," řekla.

Udělala něco s prsty a stín její ruky zmizel. Prostě byl pryč, zbylo po něm jen pár přízračných duhových světýlek.

"Hezké."

"Patetické, já vím." Zamávala rukou, aby z ní střepala magii. "Správně by měla zmizet celá moje dlaň, ale zatím zvládám jenom ten stín."

Něco na tom bylo. Quentin cítil, jak se jeho sklíčenost vytrácí. Tohle byl test. Fyzikální magie. Nešlo o žádné taj-či. Tohle byla otázka hrubé síly.

"Co to zkusit jinak?" promluvil pomalu. "Dokázala bys soustředit světlo jako třeba lupou?"

Neodpověděla hned, ale už viděl, jak její hbitá mysl uchopila problém a v duchu si ho obrací.

"Možná kdybych… hm. Něco o tom bylo v Culhwchovi&Owenovi. Ovšem účinek by se musel stabilizovat. A lokalizovat…"

Udělala palcem a ukazováčkem kroužek a vyslovila nad ním pět dlouhých slov. Quentin sledoval, jak se světlo sbíhá dovnitř do kruhu, kroutí a deformuje listy a trávu, kterou bylo vidět skrz něj. Pak se zaostřilo a soustředilo do ohniska - do bílého bodu, který mu zanechal přetrvávající obraz na sítnici, než se odvrátil. Alice ho naklonila a z půdy pod její rukou začal stoupat kouř.

*

"Jestli mě kvůli tobě vykopnou z Brakebills, zabiju tě. Rozumíš? Nežertuju. Vím, jak na to. Doslova tě přinutím zemřít."

"Zvláštní, přesně tohle jsem slíbil Pennymu potom, co mě praštil," řekl Quentin.

"Jenomže já to doopravdy udělám."

Rozhodli se, že si cestu skrz dveře propálí. Pokud jde o zkoušku, argumentoval Quentin, záleží na tom, aby ji složili, ne na tom, jak to provedou. Nedostali žádné pokyny, takže ani nemůžou porušit žádná pravidla. A jestli spálí celý ten zatracený dům i s Eliotem a jeho nafoukanými kamarádíčky, dobře jim tak.

Museli pracovat rychle, protože slunce už se sklánělo k západu. Už nabíralo tmavou měděnou barvu a za pár minut se jeho spodní okraj dotkne vrcholků stromů na vzdálené straně louky. Ve vzduchu už byl cítit náznak chladu časného podzimu. V domě už rozsvítili nažloutlá světla. Quentin slyšel - nebo si to jen představoval? - lupnutí zátky vytahované z láhve.

Alice s rukama nad hlavou, lehce prohnutýma vzhůru, jako by na hlavě držela neviditelný koš, vytvořila magický ekvivalent zvětšujícího skla o průměru tuctu yardů - její ruce svou polohou vydělovaly malý úsek obvodu vznášející se okrouhlé čočky, jejíž horní okraj sahal k vrcholku koruny buku vyššího než komín viktoriánského bungalovu. Quentin okraj rozeznával jako zakřivení ve vzduchu. Ohnisko bylo příliš jasné, aby se na něj mohl dívat.

Alice stála asi padesát stop ode dveří. Quentin byl blíž, postavil se stranou, zastínil si rukou oči a vykřikoval povely:

"Nahoru! Dobře, zpomal! Ještě kousek! Posuň ho dál! Dobře, teď doprava!"

Cítil žár zahuštěného slunečního světla na tváři a čichal sladce palčivý kouř ze dřeva spolu se štiplavou příchutí škvařící se barvy. Dveře zjevně nebyly žáruvzdorné. Dělalo jim starosti, že sluneční světlo nebude stačit, ale Alicino kouzlo vyrývalo do dřeva pořádný vypálený zářez. Rozhodli se proříznout dveře svisle, a jestli rýha nepronikne celou jejich tloušťkou, určitě k tomu bude mít blízko. Větší problém představovalo zacílení, které nebylo dokonalé - na jednom místě se paprsek zatoulal ode dveří a vypálil žlábek ve zdi.

"Připadám si jako blbec!" zavolala Alice. "Jak si vedeme?"

"Vypadá to dobře!"

"Bolí mě záda. Už to bude?"

"Skoro!" zalhal.

Když už zbývala jen stopa, Alice zvětšila průměr kouzelné čočky, aby vyrovnala úbytek světla klesajícího slunce. Něco si šeptala, ale Quentin si nebyl jistý, jestli jde o zaklínadlo nebo jen klení. Zjistil, že jsou pozorováni: jeden ze starších profesorů, vzpřímený bělovlasý muž jménem Brzezinski, specialista na lektvary s kalhotami potřísněnými samými podezřelými skvrnami, přerušil svou večerní procházku, aby je mohl sledovat. V jakémsi jiném životě Quentina zkoušel z rozvazování uzlů. Měl na sobě propínací svetr, kouřil dýmku a připomínal nějakého inženýra z IBM kolem roku 1950.

Sakra, pomyslel si Quentin. Teď nás nechá sebrat.

Ale profesor Brzezinski jen vytáhl dýmku z úst. "Jen do toho," pobídl je chraplavým hlasem. Obrátil se a kráčel zpátky směrem k Domu.

Alici trvalo asi deset minut, než dokončila řez, potom to vzala ještě jednou. Brázda se rudě rozzářila.

Když s tím byla hotová, Quentin došel zpátky k ní.

"Máš na tváři popel," řekla a přejela mu prsty po čele.

"Možná bychom to měli vzít ještě jednou. Víš, pro jistotu." Jestli to nebude fungovat, neměl další nápad, a noc by tu trávit nechtěl. Také by se nechtěl vracet do Domu poražen.

"Není tu dost světla." Vypadala vyčerpaně. "Ke konci už ta čočka nabrala průměr čtvrt míle. Pak už by ztratila soudržnost, prostě by se na okrajích rozpadla."

Čtvrt míle, pomyslel si Quentin. Jakou moc musí mít, aby tohle dokázala?

Došli ke dveřím. Quentinovi kručelo v břiše. Už padl soumrak, nebe bylo zářivě modré. Zahleděli se na zjizvené zčernalé dveře. Vypadalo to hůř, než čekal - Alici se napodruhé obtížněji zaměřovalo, takže místy tu byly dvě oddělené rýhy. Pokud udělali chybu, Eliot ho zabije.

"Mám do toho kopnout?"

Alice stáhla pusu ke straně. "Co když za nimi někdo je?"

"Tak co navrhuješ?"

"Nevím." Ďobla do jednoho spáleného místa, které už zchladlo. "Myslím, že jsme skoro skrz…"

Na dveřích viselo staré železné klepadlo ve tvaru oddělené ruky držící železnou kouli. Bylo přišroubované.

"Dobře," řekl Quentin. "Ustup."

Bože, ať to funguje. Pevně uchopil kovové držadlo, opřel se jednou nohou o dveře, vyrazil dlouhý bojový výkřik a celou vahou zatáhl dozadu. Horní polovina dveří se bez odporu vyklopila - bezpochyby už držela jen na pár vločkách popela. Spadl pozadu na pěšinu.

V chodbičce stála dívka ze čtvrtého ročníku, kterou Quentin poznal, do soumraku venku se kolem ní linulo teplé světlo. V jedné ruce měla sklenici červeného vína. Klidně se na něj podívala. Alice se opírala o stěnu domku a smála se tak, až z ní nevycházel vůbec žádný zvuk.

"Večeře už je skoro hotová," prohlásila dívka. "Eliot dělá omáčku amatriciana. Nesehnali jsme sice guanciale, ale myslím, že obyčejná slanina místo té italské nebude nikomu vadit. Co vy na to?"

*

I když venku bylo horko, v krbu hořel a praskal oheň.

"Šest hodin, dvanáct minut," oznámil tlustý mladý muž s vlnitými vlasy, který seděl v kožené klubovce. "To je zhruba v normě."

"Pověz jim, jak dlouho to trvalo tobě, Joshi," ozvala se dívka, která je přivítala u dveří. Quentin usoudil, že se jmenuje Janet.

"Dvacet hodin, jedenatřicet minut. Nejdelší noc mého života. Nebyl to rekord, ale už jsem se mu blížil."

"Mysleli jsme, že se nás pokouší vyhladovět." Janet nalila zbytek z láhve červeného do dvou sklenic na příborníku a podala je Quentinovi a Alici. Na podlaze už stály dvě prázdné láhve, přestože přítomní nevypadali nijak zvlášť opile.

Nacházeli se v ošuntělé, ale pohodlné knihovně s ošoupanými koberci, osvětlené svíčkami a ohněm z krbu. Quentin si uvědomil, že je domek určitě větší uvnitř než zvenčí; také tu bylo mnohem chladněji - vládla tu atmosféra příjemně chladného podzimního večera. Knihy přetékaly z knihoven a vršily se ve vratkých hraničkách v koutech i na krbové římse. Nábytek působil důstojně, i když se některé kusy k sobě nehodily, a místy byl značně otlučený. Mezi knihovnami na stěnách visely obvyklé nevyhnutelné artefakty, jaké se v soukromých klubech vždycky nahromadí: africké masky, ponuré krajinomalby, odložené obřadní dýky, prosklené schránky s mapami a medailemi a rozpadající se mrtvolky exotických můr, které byly pravděpodobně pochytány s nemalým úsilím a výdaji. Quentin si připadal přehřátý a nevhodně oblečený, ale vrcholně spokojený, že je konečně uvnitř.

Bylo jich tu jen pět, včetně jeho a Alice. Eliot prohlížel jednu z knihoven a choval se, jako by si jich ještě nevšiml. Zdálo se, že se pokouší vyvolat vážný spor o magické teorii, ale nikdo ho neposlouchal.

"Hele, princezničko, máme hosty," oslovila ho Janet. "Tak se laskavě otoč do místnosti." Byla štíhlá a živá, s pážecím účesem, který už poněkud vyšel z módy. Vždycky ji bylo slyšet: pamatoval si ji, jak vede rozpravy s ostatními v Bludišti a řeční u večeře v jídelně.

Eliot přerušil svůj monolog a obrátil se. Měl na sobě zástěru.

"Nazdar," pozdravil bez zaváhání. "Jsem rád, že jste to zvládli. Pokud jsem to správně pochopil, ty, Alice, jsi nám propálila dveře vpůli."

"Quentin mi pomáhal."

"Sledovali jsme vás oknem," řekl Josh. "Měli jste sakra kliku, že vás Brzezinski nenačapal s tou sekerou."

"Jaké je správné řešení?" zeptala se Alice. "Tedy, já vím, že tohle fungovalo, ale musí přece být nějaký lepší způsob."

Ostýchavě usrkla vína, ale další doušek už nebyl tak nesmělý.

"Žádný není," odpověděla Janet. "Nebo spíš neexistuje žádný dobrý způsob. V tom to právě vězí. Taková je fyzikální magie. Nenavazujeme spojení s lesními duchy. Pracujeme neúhledně. Hrubě. Pokud nezboříte celý barák, počítá se cokoli. A i kdybyste ho zbořili, patrně by to také platilo."

"Jak jsi to udělala ty?" zajímala se Alice plaše. "Jako když jsi byla na řadě."

"Zmrazila jsem dveře a roztříštila je. Zabývám se speciální chladovou magií, to je můj obor. Šedesát tři minut. A to byl skutečně rekord."

"Dřív to chodilo tak, že člověk řekl elfsky 'přítel' a dveře ho pustily dál," zamumlal Josh. "Teď už čte Tolkiena málokdo."

"Eliote, zlato, mám dojem, že večeře už je určitě hotová," pravila Janet. Její vztah k Eliotovi se dal těžko odhadnout, navenek působil jako zvláštní směs povýšenosti a pokory. Tleskla rukama. "Joshi, mohl bys něco udělat s těmi…?" Pokynula směrem k téměř zdemolovaným dveřím. "Začínají nám sem lítat komáři."

Quentin se pořád jako v omámení vydal za Eliotem do kuchyně, která se také zdála o něco větší a pěknější, než by správně měla, s bílými skříňkami až do stropu, pulty z mastku a aerodynamicky tvarovanou ledničkou z padesátých let. Eliot šplíchl trochu vína ze své sklenky do pánve s červenou omáčkou na sporáku.

"Nikdy nepoužívej na vaření víno, které bys nechtěl pít," řekl. "Ovšem to by platilo za předpokladu, že nějaké takové existuje."

Skutečnost, že Quentina celý rok ignoroval, ho zjevně vůbec neuváděla do rozpaků. Jako by se to nikdy nestalo.

"Takže tenhle domeček máte celý pro sebe?" zeptal se Quentin. Nechtěl na sobě dávat znát, jak moc sem toužil patřit, i přesto, že teď sem oficiálně patřil.

"V podstatě. Ty teď taky."

"Mají všechny obory své klubovny?"

"To není klubovna," prohlásil Eliot ostře. Vysypal obrovský chuchvalec čerstvých těstovin do vysokého hrnce s vařící vodou a zamíchal je, aby se oddělily. "Tyhle se uvaří tak za minutu."

"Tak co to tedy je?"

"No, tak dobře, je to klubovna. Ale neříkej tomu tak. My říkáme Chaloupka. Míváme tady semináře a ta knihovna vůbec není špatná. Janet někdy v ložnici nahoře maluje. Můžeme sem jenom my, víš."

"A co Fogg?"

"Ach, a Fogg, ale ten se nikdy neobtěžuje. A Bigby. Znáš přece Bigbyho?"

Quentin zavrtěl hlavou.

"Nemůžu uvěřit, že neznáš Bigbyho!" uchechtl se Eliot. "Bože, Bigby se ti jistě bude líbit."

Ochutnal omáčku, přilil do ní hustou smetanu a zamíchal ji ve zvětšujících se kruzích. Omáčka zbledla a zhoustla. Eliot se u sporáku choval s přirozenou, veselou sebedůvěrou.

"Každá skupina má nějaké podobné místo. Naturálové mají ten pitomý pelech ve stromovém domě. Iluzionisté mají právě takovýhle domek, jenže jenom oni vědí kde. Musíš ho najít, abys mohl vstoupit. Vědci mají jen knihovnu, chudáci důvěřiví. A léčitelé mají kliniku -"

"Eliote!" Z vedlejší místnosti se ozval Janetin hlas. "Umíráme hlady!" Quentin zauvažoval, jak si tam vede Alice.

"Dobře, jasně! Doufám, že ti těstoviny nevadí," dodal Eliot ke Quentinovi. "Nic jiného jsem neuvařil. Máme ještě topinky s rajčaty, tedy aspoň jsme měli. Hlavně že máme dost vína." Scedil těstoviny nad dřezem, přičemž se z nich vyvalil oblak dýmu, a vyklopil je do omáčky v pánvi. "Bože, já miluju vaření. Myslím, že nebýt mágem, asi bych se stal kuchařem. Po všech těch neviditelných volovinách je to úžasná úleva, nemyslíš? Opravdovým kuchařem tady býval Richard. Nevím, jestli jsi ho znal, minulý rok promoval. Vysoký šílený šprt, vedle něj jsme před Bigbym všichni vypadali trapně, ale aspoň uměl vařit. Vezmi tyhle dvě láhve, ano? A vývrtku."

S bílým ubrusem, dvěma těžkými stříbrnými svícny a značně různorodou sbírkou příborů, z nichž některé by se daly označit za lehké ruční zbraně, působil stůl v jídelně téměř jako místo, kde by se dalo jíst. Jídlo bylo prosté, ale vůbec ne špatné. Quentin už málem zapomněl, jaký má hlad. Janet předvedla trik - nebyl si jist, jestli magický, nebo čistě mechanický - zkrácení dlouhého seminárního stolu na jídelní.

Janet, Josh a Eliot vykládali klepy o třídách a učitelích, o tom, kdo s kým spí a kdo s kým chce spát. Donekonečna probírali poměry sil ostatních studentů při sesílání kouzel. Vzájemně kolem sebe manévrovali s naprostou jistotou lidí, kteří spolu tráví spoustu času, kteří si důvěřují, mají se rádi a vědí, jak druhého ukázat v nejlepším světle a udržet na uzdě jeho nudné nebo rozčilující zvyky. Quentin nechal hovor plynout kolem sebe. Večeřet v soukromé jídelně samostatně uvařené jídlo, to mu připadalo velmi dospělé. To je ono, myslel si. Dosud byl jenom někdo zvenčí, někdo cizí, ale teď se opravdu stal součástí vnitřního života školy. Tohle jsou Brakebills v celé kráse. Nacházel se v teple tajného srdce tajného světa.

Teď se přeli o to, co budou dělat, až dostudují.

"Představuju si, že se uchýlím na vrchol nějaké osamělé hory," pravil ležérně Eliot. "Nějakou dobu budu žít jako poustevník. Nechám si narůst dlouhé vousy a lidé ke mně budou chodit pro radu jako v kresleném filmu."

"Jakou radu?" odfrkl si Josh. "Třeba jestli tmavý oblek platí stejně jako černá kravata?"

"A moc rád bych viděl, jak se pokoušíš nechat si narůst vousy," přidala se Janet. "Bože, ty jsi ale egocentrik. Copak nechceš pomáhat lidem?"

Eliot se zatvářil nechápavě. "Lidem? Jakým lidem?"

"Chudým! Hladovým! Nemocným! Lidem, kteří neumějí čarovat!"

"A co kdy udělali pro mě? Lidé o mou pomoc nestojí. Lidé na mě v páté třídě pořvávali, že jsem teplouš, a o přestávce mě hodili do kontejneru na odpadky, a to všechno jenom proto, že jsem měl vyžehlené kalhoty."

"To je ono," přikývl Josh. "Toho se drž."

"No, ve tvém vlastním zájmu doufám, že máš na té hoře vinný sklípek," řekla Janet pohněvaně. "Nebo plný bar. Nevydržíš bez chlastu ani osm hodin."

"Budu vařit drsný silný nápoj z místních bylin a bobulí."

"Nebo bys mohl chemicky čistit šaty."

"No, to je trochu problém. Můžeš použít magii, ale není to totéž. Třeba se usadím na tržišti, jako Eloise."

"To je nuda!" zařval Josh. "Pojďme si dát trochu Harperova tvarování."

Přešel k velké skříni s tucty malých šuplíků, úzkých, ale hlubokých, z níž se vyklubala jakási miniaturní větvičková knihovna. Každá zásuvka byla označena drobnou ručně psanou nálepkou, popisy začínaly v levém horním rohu slovem Ailanthus a končily výrazem Zelkova, japonská, v pravém dolním. Harperovo tvarování ohně bylo bezcenné, ale neobyčejně zábavné kouzlo sloužící k protahování a ohýbání plamenů do složitých kaligrafických obrazců, jež chvíli planuly ve vzduchu a pak samy zmizely. Dělalo se to pomocí osikové větvičky. Z večerní zábavy se vyvinuly pokusy vytvořit z plamene svíčky co nejsložitější nebo obscénní slova a obrázky, což nevyhnutelně vedlo ke vzplanutí záclon (očividně nikoli poprvé) a hašení.

Následovala přestávka. Eliot vytáhl štíhlou nebezpečně vyhlížející láhev grappy. Ze svíček přežily ohnivé tvarování jenom dvě, ale nikomu se nechtělo hledat nové. Bylo pozdě, hodina po půlnoci. Seděli téměř ve tmě, spokojeně mlčeli, Janet si lehla na záda na koberec a hleděla do stropu, s nohama v Eliotově klíně. Mezi těmi dvěma vládla zvláštní tělesná důvěrnost, rozhodně zvláštní vzhledem k tomu, co Quentin věděl o Eliotových sexuálních preferencích.

"Takže je to pravda? Teď jsme plnoprávní fyzikálové?" Grappa zafungovala jako ohnivé semínko, které se Quentinovi usadilo v prsou a zapustilo tam kořínek. Z toho semínka vyklíčil žhavý planoucí stromek, který rostl a rozkládal se do šířky a rozvíjel se ve velký horký listnatý strom dobrého pocitu. "Nemusíme se oholit, vypálit si cejch nebo tak něco?"

"Leda bys po tom toužil," řekl Josh.

"Nějak jsem čekal, že vás bude víc," dodal Quentin. "Nás."

"Takhle na tom jsme," odpověděl Eliot. "Od Richardovy a Isabeliny promoce. Nejsou tu žádní páťáci. Nikdo je nenahradil. Kdybychom ani letos nikoho nezískali, Fogg mluvil o tom, že nás spojí s naturály."

Josh se divadelně otřásl.

"Jací byli?" zeptala se Alice. "Richard a Isabel?"

"Jako oheň a led," odvětil Josh. "Jako čokoláda a marcipán."

"Bez nich je to jiné," doplnil Eliot.

"Zaplať pánbůh," prohlásila Janet.

"Ale nebyli tak špatní," mínil Josh. "Pamatuješ, jak si Richard umanul, že oživí korouhvičku? Chtěl, aby se hýbala sama. Strávil tam nahoře nejméně tři dny a drhl ji rybím olejem a kdoví čím ještě - ani to nechci vědět."

"To bylo zábavné, ale nechtěně," řekla Janet. "To se nepočítá."

"Prostě jsi Richardovi nikdy nerozuměla."

Janet si odfrkla. "Užila jsem si Richarda dost," prohlásila překvapivě trpce.

Nastalo zamlklé ticho. To byl první falešný tón za celý večer.

"Ale teď jsme zase v plném počtu," ozval se rychle Eliot, "neobyčejně úctyhodném počtu. K fyzikální magii vždycky tíhnou ti nejlepší."

"Na ty nejlepší," navrhl Josh přípitek.

Quentin zvedl sklenici. Jako by seděl někde nahoře v pyšných větvích svého ohnivého stromu a pohupoval se v teplém alkoholickém vánku.

"Ty nejlepší."

Všichni se napili.