kniha první – kapitola 14 - PROMOCE

SVÝM ZPŮSOBEM TO byly naprosto příšerné prázdniny. Sotva vycházeli ven až na pár procházek (rázným poklusem) po mrazem vysušených předměstích Urbany, tak plochých a prázdných, až se jim zdálo, jako by se každou chvíli mohli octnout na nesmírném bílém nebi. Ale bráno z jiné stránky to bylo naopak skvělé. Alici a Quentina to ještě víc sblížilo. Jemu pobyt pomohl pochopit, proč je taková, jaká je. Ani jednou se nepohádali - už jen děsivý odstrašující příklad Aliciných rodičů jim připomínal, jak jsou mladí a romantičtí a jak vášnivě se milují. A po prvním týdnu dokončili veškeré domácí úkoly a mohli jen tak polehávat a flákat se. Ke konci druhého týdne už se cítili jako ve vězení a připravení na poslední semestr v Brakebills.

O ostatních neměli od minulého léta žádné zprávy. Quentin to vlastně ani nečekal. Jistěže ho zajímalo, co se děje ve vnějším světě, ale měl představu, že Eliot, Josh a Janet mají napilno při dosahování nějaké skvělé vyšší úrovně, právě tak vysoko nad Brakebills, jako Brakebills nad Brooklynem nebo Chestertonem, a byl by vnímal málem jako zradu, kdyby měli čas a chuť obtěžovat se udržováním nějakých styků s ním.

Pokud dokázal odhadnout z útržkovitých zpráv, bydleli všichni společně v bytě na Manhattanu. Jediný slušný korespondent mezi nimi byla Janet, která jednou za pár týdnů poslala tu nejkýčovitější pohlednici Miluju New York, jakou sehnala. Psala hůlkovým písmem a s minimem interpunkce:

MILÍ Q&A

BYLI JSME V ČÍNSKÉ ČTVRTI PRO BYLINKY, ELIOT KOUPIL KNIHU MONGOLSKÝCH KOUZEL, MONGOLSKY, BR, PRÝ TO PŘEČTE ALE JÁ MYSLÍM, ŽE JE TO MONGOLSKÉ PORNO. JOSH KOUPIL ZELENOU ŽELVIČKU, DAL JÍ JMÉNO GAMERA PO TÉ OBLUDĚ. MÁ TEĎ VOUSY, JOSH, NE GAMERA. MĚLI BYSTE LIDI PŘIJÍT SEM (mezi tím něco mrňavým nečitelným písmem v místě pro adresu) BRAKEBILLS JE MALÝ RYBNÍČEK NYC OCEÁN, ELIOT PIJE JAKO RYBA, ELIOTE DOST DOST, ZABIJU TÉ ZABIJU TĚ 1000X…(nečitelné)

S LÁSKOU J*

Přes všeobecný odpor, nebo snad právě proto, přihlásil děkan Fogg Brakebills do mezinárodního turnaje ve zmaťácích a Quentin poprvé v životě podnikl cestu do zahraničních škol magie, i když toho z nich kromě hrací plochy zmaťáků a jídelny mnoho neviděl. Hráli na smaragdově zeleném nádvoří středověké pevnosti v zamlžených Karpatech, na ploše ve zdánlivě nekonečné argentinské pampě, kterou vyčistili od houští. Na ostrově Riširi, v nejsevernější části Hokkaidó, hráli na nejkrásnějším hřišti, jaké kdy Quentin viděl. Pískové čtverce byly zářivě bílé, dokonale uhrabané a zarovnané. Travnaté měly limetkově zelenou barvu a trávu zastřiženou na 12 milimetrů. Z temných vodních čtverců v chladném vzduchu stoupala pára. Sledovaly je přitom zamračené, podivně humanoidní opice, zavěšené na zkroucených borovicích, s růžovými obličeji lemovanými sněhobílou srstí.

Ale Quentinova pouť po světě rychle skončila, když k obrovskému zklamání děkana Fogga brakebillské družstvo ze šesti utkání šest prohrálo a vypadlo ze soutěže. Toto skóre dokonalé prohry bylo potvrzeno navždy, když je na domácí půdě rozdrtil v prvním kole nejnižší ligy spojený evropský tým vedený drobnou ohnivou kudrnatou Lucemburčankou, která okamžitě pobláznila Quentina a s ním všechny ostatní kluky v brakebillském družstvu, a k tomu i pár děvčat.

Sezóna zmaťáků skončila posledním březnovým dnem, a pak, když se tahle nesmyslná fraška uzavřela, Quentin zjistil, že hledí na konec své brakebillské kariéry přes nebezpečně krátkou mezeru pouhých dvou měsíců. Podobalo se to cestě vinoucí se rozlehlým třpytivým městem, klikatící se postranními uličkami a procházející budovami se spoustou de Chiricových podloubí a skrytých náměstíček, kdy si člověk pořád myslí, že se sotva dotkl povrchu, že poznal jen kousíček nejbližší čtvrti. A pak náhle zahne za roh a zjistí, že prošel celým městem, že už je za ním a zbývá mu jediná rovná ulice, která vede z města ven.

I ty úplně bezvýznamné věci mu teď připadaly závažné, překypovaly předvídaným steskem. Míjel třeba v běhu na další přednášku okno v zadní části Domu, vtom ho upoutal nepatrný pohyb, vzdálená postava v brakebillské uniformě uprostřed Moře, nebo nemotorný keřový plameňák v živém plotě, pečlivě setřásající z hlavičky sníh, a najednou na něj dolehlo poznání, že tenhle pohyb už nikdy neuvidí, a i kdyby, bude to někdy ve vzdálené budoucnosti a z něj se mezitím stane někdo nepředstavitelně jiný.

A také zažil chvíle, kdy měl Brakebills a všeho a každého v nich po krk, kdy mu všechno připadalo neuspokojivé a uzavřené a klaustrofobické a kdy zoufale toužil dostat se odtud. Za čtyři roky z areálu školy sotva vytáhl paty. Bylo to mimořádné, magické, zelené, georgiánské vězení. Bože, vždyť nosil školní uniformu! V podstatě právě strávil čtyři roky na další střední škole! Studenti v Brakebills měli zvláštní způsob vyjadřování, afektovanou, přehnaně dokonalou britskou výslovnost, jež pocházela ze všech těch vokálních cvičení; skoro jako by se právě vrátili z Oxfordu, kde získali Rhodesovo stipendium, a přáli si, aby to každý poznal. Quentin občas dostával chuť ohnat se po nich nějakou zbraní. A pak ta posedlost pojmenováváním věcí. Ve všech místnostech měli stejný stůl, širokou, černou obludu z třešňového dřeva, kterých zřejmě objednali obrovské množství někdy ve druhé polovině devatenáctého století. Každý z nich ukrýval různé zásuvky a přihrádky a každý z těch šuplíčků a přihrádek byl označen svým vlastním jménem. Kdykoli Quentin zaslechl, jak se někdo zmiňuje o 'Inkoustové skulině' nebo 'Starém děkanském uchu', zvedl oči k nebi. Ježíši, copak to můžou myslet vážně? Musíme odtud vypadnout.

Ale kam vlastně půjde? Nebylo zvykem při vyhlídce na blížící se promoci nějak panikařit nebo si vůbec dělat starosti, ale jemu svět mimo Brakebills připadal nebezpečně nejasný a nedomyšlený. Pořád ho strašili znudění, ucouraní duchové Aliciných rodičů. Co bude dělat? Totiž, co přesně? Veškeré ambice jeho života se splnily, když byl přijat na tuto školu, a teď se úporně snažil vytvořit si novou budoucnost, která by obsahovala něco praktického. Tohle nebyla Filorie, kde se vedly magické války. Nebyla tu žádná Budíčka, kterou by bylo třeba vyhnat, žádné velké zlo, které by bylo třeba zdolat, a bez toho se všechno zdálo tak všední a laciné. Nikdo se nechystal vystoupit a říct to nahlas, ale světová magická ekologie trpěla značnou nevyvážeností: příliš mnoho mágů, nedostatek příšer.

Všechno bylo o to horší, že byl jediný, koho to znepokojovalo. Mnoho spolužáků už po síti získávalo informace od zavedených magických podniků. Surendra každému, kdo byl ochoten naslouchat, vykládal o společenství čarodějů - o němž vlastně dosud neslyšel, ale byl si celkem jistý, že by mu poskytlo možnost praxe - kteří tráví většinou času v suborbitálních výškách a pozorným okem sledují zatoulané asteroidy a přerostlé sluneční erupce a další potenciální příčiny celoplanetární katastrofy. Značná část studentů se hodlala věnovat akademickému výzkumu. Alice se zajímala o postgraduální program v Glasgow, přestože se ani jednomu z nich nezamlouvala představa odloučení, ani představa, že by ji Quentin bez vlastního cíle následoval do Skotska.

Bylo považováno za módní pracovat v utajení, proniknout do vlád, do odborných komisí i nevládních organizací, dokonce i vojenských, za účelem získání pozice umožňující magické ovlivňování záležitostí skutečného světa ze zákulisí. Lidé tomu věnovali léta života. A našly se i daleko exotičtější cesty. Pár mágů - z větší části iluzionistů - se pustilo do obrovských uměleckých projektů, například do úprav polární záře a podobných jevů, kouzel rozplánovaných na desítky let, jež občas měla pouze jediného diváka. Existovala rozsáhlá síť hráčů válečných her, kteří pořádali každoroční inscenace globálních konfliktů s libovolným taktickým cílem, jen pro zábavu, čarodějové proti čarodějům, v týmech a zápasech muže proti muži ve volném stylu. Během hry nepoužívali žádná bezpečnostní opatření a bylo všeobecně známo, že jednou za uherský měsíc někdo přijde o život. Ovšem v tom mimo jiné spočívala ta zábava, to vzrušení.

A tak dál a dál, a všechno to vypadalo naprosto strašlivě přijatelně. Každá z těch možností mu slibovala a v zásadě zaručovala bohatou naplňující budoucnost, či dokonce výzvu. Tak proč mu pořád připadalo, jako by horečně hledal jinou cestu ven? Proč pořád čekal, až se objeví nějaké vznešené dobrodružství a najde si ho? Topil se - tak proč se odtahoval, kdykoli se mu někdo pokusil pomoct? Profesoři, s nimiž o tom mluvil, se tvářili lhostejně. Co by měl dělat? No co, přece cokoli, na co má chuť!

Mezitím Quentin s Alicí dřeli na svých diplomových pracích, ale s trvale klesajícím nadšením. Alice se pokoušela o izolaci jednotlivého fotonu a jeho zmrazení na místě, zastavení jeho střemhlavého letu rychlostí světla. Sestrojila kvůli tomu ze dřeva a skla složitou schránku protkanou pekelně komplikovanou spletí zářivě indigových magických vláken kulovitého tvaru. Jenže na konci si nikdo nemohl být naprosto jistý, jestli tam foton je, nebo není, a nemohli přijít na to, jak podat důkaz, že je tomu tak či opačně. Alice se Quentinovi soukromě přiznala, že ani ona si není stoprocentně jistá, a upřímně doufala, že o tom fakultní komise nějak rozhodne, protože ji to přivádělo k šílenství. Po týdnu debat, jež postupně nabývaly na podrážděnosti, komise hlasováním rozhodla, že Alice dostane nejnižší hodnocení a už to nechají být.

Quentin měl v plánu doletět na Měsíc a zpátky. Pokud šlo o vzdálenost, propočítal, že by tam mohl dorazit za pár dní, nejkratší cestou, a po svém antarktickém dobrodružství na svoje osobní kouzla zachování tepla docela pevně spoléhal. (Přestože nešlo o jeho obor. Hledání svého oboru prostě vzdal.) A celý ten nápad měl poněkud romantický, lyrický nádech. Odstartoval z Moře jednoho jasného, horkého a vlhkého rána, vyprovázely ho Alice s Gretchen, k nim se přidalo pár podlézavějších nových fyzikálů. Ochranná kouzla kolem něj utvořila průhlednou bublinu. Zvuky se zdeformovaly, zelený trávník a usměvavé tváře všech, kteří mu fandili, se pokřivily jako při pohledu čočkou širokoúhlého objektivu. Jak stoupal, Země se pozvolna měnila z nekonečné nepravidelné pláně pod ním v zářivou, ohraničenou modrou kouli. Nad ním se objevily hvězdy svítící stále ostřeji a úporněji a už neproblikávaly.

Po šesti hodinách letu najednou pocítil sevření v krku, do ušních bubínků mu zabušily železné hřeby. Oči se snažily provrtat ven z jamek. Začal dřímat a jeho improvizovaná bublina ztrácela soudržnost. Quentin zamával rukama jako zuřivý dirigent, prestissimo, a vzduch ihned zhoustl a oteplil se, ale od toho okamžiku bylo po legraci. Zmítaly jím záchvaty třesu a sípotu a nervózního chechtotu a nemohl se uklidnit. Ježíši, pomyslel si, existuje vůbec něco bezvýznamnějšího, kvůli čemu bych měl riskovat život? Bůh ví, kolik kosmického záření už pochytal. Vesmír byl plný mrňavých naštvaných částic.

Otočil se a zamířil zpátky. Uvažoval, že se bude pár dní skrývat a následně předstírat, že doletěl až na Měsíc. Možná by mohl vyrazit z Loveladyho špetku měsíčního prachu jako důkaz. Vzduch se znovu oteplil. Nebe zesvětlalo. Uvolnil se, naplnila ho směs úlevy a zahanbení, od každého pořádný kus. Svět se pod ním znovu rozprostřel: fraktálově členěné pobřeží, modrá voda podobná ušlapanému kovu, vábivý dráp Cape Codu.

Nejhorší ze všeho se ukázalo vstoupit večer do jídelny, o dva dny dřív, s rozpačitým úšklebkem jasně vyjadřujícím, že to zvoral, na obličeji spáleném do ruda. Po večeři si od Alice půjčil klíč od místnosti dozorců a tam vypil příliš mnoho sherry, sám před potemnělým oknem, i když v něm viděl jen vlastní odraz a řeku Hudson, uplývající temnotou, línou a vzdutou studeným jarním deštěm, si jen představoval. Alice studovala ve svém pokoji. Jinak už všichni spali, až na osamělý večírek, který rámusil v jednom křídle a tu a tam po párech nebo skupinách vyplivoval opilé studenty. Když se dostatečně zničil sebelítostí a alkoholem a noc už každou chvíli hrozila rozbřeskem, opatrně se odebral do svého pokoje. Stoupal po schodech kolem bývalého Eliotova pokoje. Trochu se zakymácel a přihnul si přímo z láhve, kterou ještě na odchodu ukradl dozorcům.

Cítil, jak se jeho opilost mění v kocovinu, vnímal tu nechutnou neurologickou alchymii, která se obvykle odehrává ve spánku. Břicho jako by měl přecpané, opuchlé se zkaženými útrobami. Lidé, které zradil, pomalu vystoupili z vykázaného místa v jeho mysli, kde obyčejně zůstávali. Jeho rodiče. James. Julie. Profesor March. Amanda Orloffová. I ten starý pan Jakjensejmenoval, s nímž měl dělat pohovor pro Princeton. Střízlivě ho pozorovali. Nestál jim ani za pohrdání.

Lehl si na postel, světlo nechal svítit. Neexistuje nějaké kouzlo, které by člověku přineslo štěstí? Určitě někdo nějaké vynalezl. Jak ho mohl přehlédnout? Proč se nikde neučí? Je snad někde v knihovně, v létající knize, která se třepotá mimo dosah, bije křídly o nějaké vysoké okno? Postel s ním uklouzla dolů a někam pryč, dolů a pryč, jako filmová smyčka, na níž se bombardér Stuka střemhlav žene do útoku, znovu a znovu. Byl tak mladý, když sem přišel. Vzpomněl si na ten mrazivý den, kdy si vzal od hezké záchranářky tu knihu, a na poznámkový papír, který mu zalétl do uschlé, zkroucené, zmrzlé zahrady, a on se bezstarostně rozběhl za ním. Teď už se nikdy nedozví, co na něm bylo napsáno. Obsahoval snad veškerou hojnost dobrých pocitů, které stále nějak postrádal, navzdory všemu dobru, kterého se mu dostalo? Bylo to snad tajné přiznání Martina Chatwina, chlapce, jemuž se podařilo uprchnout do Filorie a nikdy se sem nevrátit zpátky, aby musel čelit ubohosti tohoto světa? Protože byl opilý, vzpomněl si na matku, jak ho kdysi držela v objetí, když byl maličký, a upadla mu figurka vojáčka do odvodňovacího kanálku. Pak zabořil svůj červený, pálící obličej do chladného polštáře a vzlykal, jako by měl zlomené srdce.

*

Tou dobou už do promoce chyběly jen dva týdny. Přednášky klopýtavě končily. Bludiště se změnilo v zářivě se zelenající změť, vzduch naplnila drobná létající smítka, po řece kolem přístřešku na čluny proplouvaly zábavní lodi naložené lidmi, kteří se nevšímavě opalovali. Kdekdo vykládal, jak úžasné bude pořádat večírky a vyspávat a experimentovat se zakázanými kouzly. Dívali se jeden na druhého, smáli se, plácali se po zádech a potřásali hlavami. Kolotoč zpomaloval. Hudba už téměř utichla.

Docházelo k různým rošťárnám. V ložnicích to vibrovalo jako v posledních dnech Pompejí. Kdosi vymyslel novou hru s kostkami a mírně začarovaným zrcadlem, což byla v podstatě magická varianta svlékacího pokeru. Leckdo podnikal nerozumné, zoufalé pokusy vyspat se s tím, po kom tajně a marně toužil.

Slavnostní promoce začala v šest hodin odpoledne, když obloha byla ještě těžká pohasínajícím zlatým svitem. V jídelně se konala velká hostina o jedenácti chodech. Devatenáct studentů z pátého ročníku hledělo s bázní jeden na druhého; u dlouhého, prázdného stolu si připadali ztracení a osamělí. Nalévalo se červené víno z láhví bez etiket; Fogg jim vysvětlil, že pochází z vlastní brakebillské vinice - z toho kapesního vinohradu, o který Quentin zakopl kdysi na podzim, tehdy byl zrovna v prvním ročníku. Podle tradice se celá produkce spotřebuje při slavnostní večeři - víno musí být vypito, zdůraznil Fogg s temnou narážkou na něco, co by se mohlo stát, kdyby zůstala jediná láhev nespotřebována. Byl to cabernet sauvignon, řídký a trpký, ale všichni i tak zdatně popíjeli. Quentin zadeklamoval dlouhý příspěvek k jeho jemnému vyjádření jedinečnosti brakebillské půdy. Připili na památku Amandy Orloffové, načež mrštili sklenkami do krbu, aby z nich už nikdo nepřipíjel na nic menšího. Když zafoukal vítr, svíce blikaly a rozteklý vosk kapal na čistý bílý ubrus.

Při podávání sýra dostal každý stříbrný odznak se včelou podobný tomu, jaký nosili dozorci - Quentin si zanic nemohl představit příležitost aspoň přibližně vhodnou k jeho nošení - a těžký černý klíč se dvěma zuby, který jim umožní návrat do Brakebills, kdykoli to budou potřebovat. Zpívaly se školní písně, Chambers naléval skotskou, kterou Quentin nikdy předtím nepil. Nakláněl svou sklenku ze strany na stranu, díval se, jak tajemnou jantarovou tekutinou prochází světlo. Úžasné, jak něco v kapalném skupenství může chutnat současně jako kouř i oheň.

Naklonil se k Georgii a začal jí vysvětlovat tu fascinující záhadu, ale vtom v čele stolu vstal Fogg, náhle nezvykle vážný, propustil Chamberse a vybídl studenty, aby ho následovali dolů.

To bylo nečekané. Dolů znamenalo do sklepa, kam Quentin za celý svůj pobyt v Brakebills prakticky nikdy nezavítal - jen jednou či dvakrát, kvůli kýžené láhvi z vinného sklípku, nebo když s Alicí zoufale potřebovali soukromí. Teď však je profesor Fogg vedl ve volném, rozjařeném, případně prozpěvujícím hejnu kuchyní, malými prostými dveřmi ve spižírně, po ošlapaném a zaprášeném dřevěném schodišti, které se uprostřed změnilo v kamenné. Octli se v temném, hlubokém zemitém sklepení.

Takové vyústění večera Quentin neočekával. Tady vůbec nevládla veselá nálada. Tady dole bylo chladno, a nastalo také ticho. Podlahu tvořila hlína, strop byl nízko, stěny hrubé, jakoby nedokončené. Pohlcovaly zvuky. Sbor tradiční písně brakebillských studentů - jemně propracovaná skladba nazvaná 'Když dozorce zvadne' - hlas po hlasu ztichl. Půda byla cítit trochu jako v hrobce, ale nikoli nepříjemně.

Fogg se zastavil u jakéhosi kanálového poklopu zanořeného do hliněné podlahy. Poklop byl z mosazi a popsaný kaligrafickým písmem. Zvláštní věc, leskl se jako nová, čerstvě ražená mince. Děkan vytáhl nástroj na jeho otevírání a s jistou námahou mosazný kotouč odklopil. Byl dva palce tlustý a museli ho odvalit stranou tři studenti.

"Až po vás," pravil děkan trochu zadýchaně. Důstojně pokynul směrem k inkoustově černé díře.

Quentin vykročil první. Slepě šátral nohou otupenou konzumací skotské, až narazil na železnou příčku. Jako by se potápěl do teplého černého oleje. Žebřík ho a za ním ostatní absolventy vedl přímo dolů do kruhové komnaty, dost velké na to, aby se jich tam vešlo všech devatenáct. Stáli vzpřímeně v kruhu, Fogg sestoupil dolů poslední; slyšeli, jak za sebou zavírá poklop. Když sešel k nim, poslal schůdky s rachotem nahoru, jako se to dělá s požárním žebříkem. Teď zavládlo naprosté ticho.

"Není důvod k brždění." Fogg zapálil svíčku a odkudsi energicky vytáhl dvě láhve bourbonu a poslal je v opačných směrech po kruhu. Něco v jeho gestu Quentina zneklidnilo. V Brakebills se tolerovala konzumace jistého množství alkoholu - ve skutečnosti dost značného množství -, jenže tohle bylo trochu příliš. Bylo v tom něco nuceného.

Ale koneckonců, šlo o promoci. Už nebyli studenti. Byli dospělí. Popíjejí tu spolu jako sobě rovní. V tajné podzemní jeskyni, uprostřed noci. Quentin si přihnul z láhve a poslal ji dál.

Děkan Fogg zapálil další svíčky v různorodých mosazných svícnech, vytvořil z nich uvnitř jejich kruhu další kruh. Mohli být nanejvýš pár metrů pod zemí, ale připadalo jim to jako celá míle, jako by byli pohřbeni zaživa, zapomenuti celým světem.

"Pokud si v duchu kladete otázku, proč jsme tady dole," začal vysvětlovat Fogg, "tak je to proto, že jsem vás chtěl dostat mimo hranice Brakebills. To jest mimo magickou ochrannou bariéru, která brání Dům ze všech stran. Ten popsaný mosazný poklop, který jsme otevřeli, v něm tvoří bránu."

Temnota polykala jeho slova, sotva je vyslovil.

"Je to trochu zneklidňující, že? Ale zato přiměřené, vzhledem k tomu, že na rozdíl ode mě budete trávit zbytek života venku. U většiny ročníků je smysl našeho příchodu sem dolů vystrašit čerstvé absolventy duchařskými historkami o vnějším světě. Ve vašem případě to nepovažuji za nezbytné. Byli jste osobně svědky ničivé moci, kterou vládnou magické entity.

Není příliš pravděpodobné, že byste se kdy setkali s něčím tak hrozným, jako se stalo tehdy v den Netvora. Ale zapamatujte si, že i to se může opakovat. Vy všichni, kteří jste v té posluchárně byli, si to ponesete s sebou navždycky. Nikdy na Netvora nezapomenete, a buďte si jisti, že ani on nezapomene na vás.

Odpusťte mi, že vám tu přednáším, ale je to naposled, kdy k tomu mám příležitost."

Quentin seděl v kruhu naproti Foggovi - všichni se rozesadili na kamenné podlaze - a viděl jeho mírnou, hladce vyholenou tvář, jak se před ním vznáší jako přízrak. Dorazily k němu obě láhve whisky současně, rázně upil z obou, s každou v jedné ruce, a poslal je dál.

"Někdy se zamýšlím nad tím, jestli člověk vůbec měl objevit magii," pravil Fogg sdílně. "Je to až příliš dokonalé, nezdá se vám? Pokud nás život vůbec něčemu naučí, pak tomu, že samotné přání nic neznamená. Slova a myšlenky nic nemění. Jazyk a skutečnost se drží v přísném odloučení - realita je houževnatá, nepoddajná, a nestará se, co si myslíte, cítíte nebo co o ní říkáte. Nebo spíš neměla by. Vy se s ní musíte vyrovnat a pokračovat ve svém životě.

Malé děti to nevědí. Magické myšlení - tak to nazval Freud. Jakmile zjistíme, že tomu tak není, přestáváme být dětmi. Oddělení slova a věci je základní fakt, na němž jsou založeny životy dospělých.

Ale někde v žáru magie se ta hranice mezi slovem a věcí protrhne. Popraská a jedno vplyne do druhého, poté se to promíchá a spojí. Jazyk se proplete se světem, který popisuje.

Občas mám z toho pocit, jako bychom zakopli o nějakou chybu v systému, vy ne? Nějaký zkrat? Porucha kategorizace? Podivné zacyklení? Není to snad tak, že magie je druh vědění, který by měl být zapovězen? Povězte: může člověk, který dokáže seslat kouzlo, vůbec někdy dospět?"

Odmlčel se. Nikdo neodpovídal. Co mu na to kčertu mohli říct? Teď, když své magické vzdělání dokončili, už bylo trochu pozdě spílat jim za to.

"Mám takovou svoji malou teorii, kterou bych tu s vaším dovolením přednesl. Co z vás dělá mágy?" Další mlčení. Fogg se pustil na území řečnických otázek. Ztišil hlas. "Je to tím, že jste inteligentní? Je to tím, že jste odvážní a dobří? Jste snad něčím zvláštní?

Snad. Kdo ví. Ale něco vám povím: já si myslím, že jste mágové, protože jste nešťastní. Mág je silný, protože vnímá bolest. Cítí rozdíl v tom, čím svět skutečně je, a tím, co by z něj chtěl udělat. Nebo co si myslíte o té moci, kterou máte uvnitř sebe? Mág je silný, protože trpí víc než jiní. Z jeho rány pramení jeho síla.

Většina lidí si tu bolest nosí v sobě celý život, dokud ji nějakým způsobem nezničí nebo dokud je ona sama nezabije. Ale vy, přátelé, vy jste našli jinou cestu: způsob, jak tuhle bolest využít. Použít ji jako palivo, aby svítila a hřála. Naučili jste se zlomit svět, když se on snažil zlomit vás."

Quentinova pozornost se zatoulala k drobným třpytivým tečkám na zakřiveném stropě nad nimi vytvářejícím souhvězdí, která nepoznával, jako by se nacházeli na jiné planetě a viděli hvězdy z neznámého úhlu. Někdo si odkašlal.

Fogg pokračoval.

"Ale pro případ, že by to nestačilo, každý z vás opustí tuto místnost s pojistkou: pentagramem vytetovaným na zádech. Pěticípá hvězda, velmi ozdobná, a funguje jako vězeňská cela pro démona, malého, ale ničemného chlapíka. Technicky jde o běsa.

Jsou to houževnatí rváči s kůží jako ze železa. Vlastně nejspíš jsou ze železa. Každému z vás dám heslo, které ho osvobodí. Vyslovte heslo, a on vyskočí a bude za vás bojovat, dokud nezahyne nebo nezabije toho, kdo vás ohrožuje."

Fogg pleskl rukama o kolena a pohlédl na ně, jako by jim právě oznámil, že každému z nich poskytne roční zásobu užitečných a atraktivních kancelářských potřeb. Georgia váhavě zvedla ruku.

"Je… je to dobrovolné? Totiž, copak tady kromě mě nikoho nezneklidňuje pomyšlení na rozezleného démona, kterého bude mít uvězněného přímo v kůži?"

"Pokud ti to vadí, Georgio, měla ses dát na kosmetiku," odvětil Fogg stroze. "Nedělej si starosti, bude ti přímo pekelně vděčný, když ho osvobodíš. Dá se ovšem použít jen na jediný boj, tak si vyberte správnou chvíli.

Takže tohle je mimochodem druhý důvod, proč jsme tady. Nemůžu vyčarovat běsa uvnitř hranic. Proto také potřebujeme ten bourbon - protože to bude bolet jako čert. Tak, kdo bude první? Nebo to vezmeme podle abecedy?"

*

Konvenčnější ceremonie se konala druhý den v deset dopoledne v největší a nejdůstojnější přednáškové síni. Těžko si představit ubožejší partu diplomantů, s nimiž zjevně cloumala kocovina. Byla to jedna ze vzácných příležitostí, kdy do areálu školy směli rodiče, tudíž se po tu dobu nesměla provozovat magie a nikdo se o ní nesměl ani zmínit. Bolest z tetování byla skoro stejně hrozná jako kocovina. Quentinovi připadalo, že mu po zádech leze nějaký hladový kousavý hmyz nadšený tou pochoutkou. Dokonale si uvědomoval přítomnost matky a otce o několik řad za ním.

Jeho vzpomínky na tu noc byly zmatené. Děkan sám povolal příslušné démony pomocí soustředných kruhů okultních znaků, které načmáral na starou kamennou podlahu tlustými kusy bílé křídy. Pracoval rychle a s jistotou, oběma rukama najednou. K tetování si chlapci svlékli košile a saka a postavili se do fronty do pasu nazí, stejně to udělaly dívky s různým stupněm cudnosti. Některé si tiskly k ňadrům zmuchlaný oděv. Pár exhibicionistů se svléklo hrdě.

I teď Fogg pracoval rychle a projevil překvapivý umělecký talent. V té polotmě Quentin neviděl, jaký nástroj ke kreslení na jejich kůži používá; bylo to cosi tenkého a třpytivého. Vzory byly složité a měly zvláštní optické vlastnosti - jako by byly pohyblivé. Bolest byla nesnesitelná, jako by jim Fogg stahoval ze zad kůži a ošetřoval rány solí. Ale bolesti se vyrovnal strach z toho, co mělo přijít pak, z okamžiku, kdy jim implantoval běsa. Když byli všichni připraveni, Fogg vytvořil uprostřed kruhů s magickými znaky nízkou kupoli z volných zářících uhlíků a v místnosti se udělalo horko a vlhko. Ve vzduchu se vznášel pach krve, kouře, potu a orgastického vzrušení. Když byla na řadě první dívka - podle abecedy Alsopová, Gretchen - nasadil si Fogg železnou rukavici a prohrabal uhlíky, až cosi uchopil.

Rudá záře mu zdola zalila obličej, a možná to byla jen jakási iluze paměti, vyvolaná alkoholem, ale Quentin si pomyslel, že v jeho tváři zahlédl něco, co neviděl od prvního dne v Brakebills - něco opilého a krutého a vůbec ne otcovského. Když se zmocnil toho, co hledal, zvedl to a z uhlíků se ve spršce jisker vynořil démon, těžký, velký jako pes a pěkně naštvaný. Jediným pohybem ho Fogg svíjejícího se nacpal do Gretcheniných útlých zad; musel se ještě vrátit a znovu zastrčit jednu z mlátících končetin dovnitř. Dívka zalapala po dechu, celé tělo se jí napjalo, jako by ji polil mrznoucí vodou. A pak se zatvářila udiveně, zkroutila se, aby si viděla přes rameno, na vteřinu se zapomněla a odhalila všem svá drobná ňadra s bledými bradavkami. Jak Quentin sám zjistil, když na něj přišla řada, necítil přitom vůbec nic.

Teď se to zdálo jako sen, i když přirozeně první věc, kterou Quentin ráno udělal, byl pohled do zrcadla, aby si v něm zkontroloval záda. Bylo to tam, černý obrys obrovské pěticípé hvězdy, červený, čerstvý a mírně posunutý doleva; předpokládal, že její střed by měl být umístěn víceméně nad srdcem. Cípy hvězdy byly hustě vyplněné klikatým černým písmem, menšími hvězdami a srpky měsíce a dalšími hůře rozeznatelnými symboly - ani to nevypadalo jako tetování, spíš jako notářské ověření s razítkem jako v pasu. Přestože byl unavený, bolavý a měl kocovinu, usmál se na sebe. Celkový efekt byl dokonale odstrašující.

Když bylo po všem, všichni se odvlekli ze síně do staré chodby. Kdyby měli barety, mohli by je vyhodit do vzduchu, ale neměli žádné. Ozýval se tichý šum hovoru, zaznělo pár zavýsknutí, ale to bylo všechno, nic jiného už nebude. Pokud nedokončili studium minulé noci, tak teď už zcela bezpečně ano. Mohli jít kamkoli a dělat, cokoli se jím zlíbí.

Alice a Quentin se vytratili postranními dvířky a vydali se k obrovskému rozložitému dubu, houpali spojenýma rukama mezi sebou. Nefoukal vítr. Slunce svítilo příliš jasně. Quentinovi bolestivě bušilo v hlavě. Někde nablízku byli jeho rodiče, brzy se po nich bude muset podívat. Nebo by ho třeba jednou v životě mohli vyhledat sami. Večer se budou konat oslavy, tím si byl jistý, ale on už měl oslav dost. Neměl sebemenší chuť sbalit si věci, nechtělo se mu zpátky do Chestertonu nebo Brooklynu, a vlastně ani nikam jinam. Neměl chuť zůstat a neměl chuť jít. Letmo pohlédl na Alici. Provedl mentální pátrání po lásce, kterou k ní byl zvyklý cítit, ale zjistil, že momentálně není přítomna. Pokud vůbec něco chtěl, tak zůstat o samotě. Jenomže to mu nebude dopřáno.

Byly to ošklivé myšlenky, ale nemohl a ani nechtěl jejich proud zastavit, podobně jako mozkové krvácení. Koneckonců byl čerstvě promovaný, oficiálně uznaný, akreditovaný mág. Naučil se sesílat kouzla, viděl Netvora a přežil, jeho vlastní křídla ho donesla až do Antarktidy, odkud se vrátil zpátky nahý, čistě silou vlastní magické vůle. Měl v zádech železného démona. Kdo by si kdy pomyslel, že tohle dokáže, že tímhle vším bude, a přitom nebude vůbec nic cítit? Co mu chybělo? Nebo to vězelo v něm? Když nebyl šťastný ani tady, ani teď, byla ta chyba v něm? Sotva začal sahat po štěstí, rozplynulo se a objevilo se někde jinde. Jako Filorie, jako všechno dobré, co nikdy nevydrželo. Jak strašné bylo tohle si uvědomovat!

Splnila se mi touha mého srdce, pomyslel si, a tím začaly moje problémy.

"Máme před sebou celé životy, a já bych si ze všeho nejradši zdřímla," ozvala se Alice.

Za nimi se ozval tichý zvuk. Jako když pukne mýdlová bublina, mávne křídlo, někdo zatají dech.

Quentin se otočil a byli tam všichni. Josh s plavým vousem, s nímž ještě víc než dřív vypadal jako vlídný usměvavý opat. Janet si pořídila piercing do nosu (a pravděpodobně i jinam). Eliot měl sluneční brýle, které v Brakebills nikdy nenosil, a úžasně, nepopsatelně dokonalou košili. Měli s sebou ještě někoho neznámého: vážného, o něco staršího muže, vysokého a pohledného tím temným, intelektuálským způsobem.

"Seberte si věci," řekl Josh. Jeho úsměv se ještě rozšířil, roztáhl paže jako prorok. "Odvedeme vás tady odtud."