kniha druhá – kapitola 18 - NA SEVERU

OVŠEMŽE POTOM MUSELI jít všichni. Sotva něco poznamenali ke Quentinovu opuchlému oku. ("Domorodci byli neklidní," zaimprovizoval suše.) Hned potom, co se oba s Alicí vrátili, se objevil Josh - přece jen strávil noc s Anaïs - a museli mu vyprávět celý příběh znovu. Potom podnikli výpravy po trojicích. Josh se přidal k Pennymu a Richardovi. Potom vzal Penny s sebou Janet a Eliota. Josh zavolal Anaïs a přiměl ji, aby přišla, a pak ji společně s Pennym vzali také.

Jedině Janet na výlet reagovala špatně. Zřejmě se jí v okamžiku, kdy se vynořili na hladinu, udělalo nevolno a vyzvracela snídani přímo do studené, magické vody. Pak zpanikařila. Eliot se vrátil s naprosto přesným popisem, jak horečně sevřela Pennymu paži a vyhrkla: "Knoflík, knoflík, hned!"

Quentina její potíže nijak nedojaly. Je to upírka, myslel si. Živí se zdravou láskou jiných lidí, vnáší do ní znechucení a mrzačí ji.

Nálada v místnosti byla vážná a střízlivá. Všichni si vyměňovali dlouhé pátravé a významné pohledy. Nikdo neměl chuť vyjádřit slovy, jak moc je tohle důležité, ale shodli se, že jde o zásadní věc. Zásadní. A musí to zůstat mezi nimi, alespoň prozatím, nikdo nesmí nic prozradit. Nikdo další o tom nesmí vědět. Na Pennyho naléhání se rozesadili do kruhu na koberec v pokoji a obnovili strážná a ochranná kouzla bytu, hned na místě a společně. Richardův sklon projevovat se autoritativně, který často činil jeho přítomnost nesnesitelnou, se jim teď hodil. Řídil skupinové sesílání kouzel efektivně a prakticky, jako zkušený dirigent komorní orchestr při obtížné pasáži z Bartóka.

Dokončení kouzla jim trvalo dvacet minut, a pak ještě deset navíc na přidání několika moderních obranných a krycích vrstev - což se zdálo být prozíravé vzhledem k zájmu, jaký knoflík vzbudil v celém magickém ekosystému. Když byli hotovi a všechno prověřili jednou a ještě podruhé, zavládlo v místnosti ticho. Seděli mlčky a nechávali do myslí pozvolna vsakovat závažnost toho, co se právě stalo. Josh se tiše zvedl a šel do kuchyně udělat sendviče k obědu. Eliot otevřel okno a zapálil si cigaretu. Janet si měřila Quentina s chladným pobavením.

Quentin ležel na zádech na koberci a upíral zrak na strop. Potřeboval by se vyspat, ale tohle nebyla vhodná chvíle na spaní. Jeho mozkem cloumaly smíšené emoce, podobné nepřátelským armádám dobývajícím střídavě tentýž kopec: vzrušení, výčitky svědomí, očekávání, neblahá předtucha, hněv. Pokusil se soustředit na Filorii, vybavit si ty staré příjemné pocity. Tohle přece všechno mění. Ano, jeho vesmír se právě miliónkrát zvětšil, ale klíčem ke všemu je Filorie. Ten plíživý, nakažlivý pocit marnosti, který se v jeho mysli začal líhnout už dávno před dokončením studia, nakonec potkal svůj zázračný lék. Alice to ještě nepochopila, ale dojde jí to. Na tohle přece celou dobu čekali. Tohle bylo to, co její rodiče nikdy nenašli. Po tváři se mu rozlil kalný úsměv a najednou jako by z něj všechna ta léta odpadla jako vrstvy odumřelé kůže. Ne že by to byly právě promarněné roky, to se nedalo říct, ale přes všechny ty úžasné dary si během nich neustále uvědomoval, že jaksi pořád nedostává přesně to, co dostat chce. Snad se s tím dalo nějak vyjít. Ovšem tohle, tohle znamenalo všechno. Teď měla přítomnost nějaký smysl, budoucnost měla smysl, a dokonce i minulost, celé jejich životy, bráno zpětně, něco znamenaly. Teď konečně věděli, k čemu to bylo.

Kéž by se to jenom nestalo právě teď. Kéž by se Penny ukázal o den dřív. Zatracený Penny. Všechno bylo naprosto zničeno, a pak znovu napraveno tak zběsilým tempem, že nedokázal rozeznat, který z těch stavů momentálně platí. Ale když se na to podíváme z jiného úhlu, to, k čemu došlo mezi ním a Janet, se vlastně vůbec netýkalo jich dvou, dokonce ani jeho a Alice. Byl to projev chorobného, prázdného světa, v němž všichni společně žili. A teď měli lék. Nemocný svět měl být uzdraven.

Ostatní posedávali na podlaze, opírali se o lokty nebo zády o pohovky, co chvíli se jeden na druhého podívali a nedůvěřivě se uchichtli. Jako by byli zfetovaní. Quentin přemítal, jestli ostatní cítí totéž co on. Na tohle čekali, aniž by věděli na co, uvažoval. Tohle je zachrání před nudou a depresí a nesmyslným pachtěním, které je pronásledují od promoce svým zatuchlým alkoholickým dechem. Konečně je to tu, a ani o chlup předčasně. Takhle by stejně nemohli pokračovat dál, a teď už ani nemusí.

Nakonec se velení ujal Eliot. Skoro teď připomínal toho starého Eliota. Všichni si vyčistili diáře. Nikdo neměl v dohledné době žádné závazky, rozhodně nic srovnatelného s tímhle, nic, co by se nedalo odložit, omluvit nebo se z toho drze vykroutit. Tleskl rukama, vydal rozkazy a zdálo se, že všem vyhovuje mít vážnou práci, která vyžaduje efektivitu.

Anaïs nikdo moc dobře neznal - v podstatě ani Josh -, ale ukázalo se, že je to osoba nanejvýš užitečná. V okruhu jejích známých se vyskytoval někdo, kdo se znal s někým dalším, a ten zase vlastnil jakousi nemovitost na severu státu, pohodlný starý statek na stoakrovém pozemku, na klidném, bezpečném místě, kde si mohli zařídit dostatečnou obranu pro to, co se chystali podnikat. A ten první známý patřil mezi mágy dost mocné, aby jim mohl otevřít cestovní portál. Ona sama se k nim připojí později odpoledne, jakmile skončí utkání.

Museli to provést na střeše, protože účinná a důkladná trojitá ochranná opatření, která nastavili teprve dopoledne (a teď se je chystali opustit), bránila jakémukoli magickému transportu přímo z bytu či do něj. V pět třicet odpoledne už shlíželi na panorama Manhattanu, podobné přetíženému podnosu s kokteily. Teď v zimě tu nebyl nikdo kromě nich. Všude po střeše se válel větrem převržený plastový zahradní nábytek a potřeby na grilování pokryté sazemi. Osamělé větrné zvonky si pro sebe mumlaly na okapu střešního přístřešku na nářadí.

Choulili se ve větru, přešlapovali na štěrku a sledovali statnou šedovlasou belgickou čarodějku se skvrnami od nikotinu na prstech a dost zlověstným proutěným amuletem na šňůrce kolem krku, jak otevírá portál. Byla to pětiúhelníková brána, její spodní kraj se táhl souběžně se zemí a z jejích vrcholů vycházely drobné prskající zářivě modré jiskry - čistě pro efekt, usoudil Quentin, ale dodávaly celé scéně nádech melancholie, a současně ji činily jaksi slavnostní.

Měli pocit významné události. Bezhlavě se pouštěli do velkého dobrodružství. Copak tohle snad neznamená být naživu, zatraceně? Když byla brána dokončena a stabilní, šedovlasá čarodějka políbila Anaïs na obě tváře, řekla něco francouzsky a spěšně se vzdálila, ale ještě předtím ji Janet stačila požádat, aby je foťákem na jedno použití vyfotila, se všemi těmi kufry a batohy a taškami s jídlem v pozadí.

*

Celá sedmičlenná skupina společně vystoupila z brány na rozlehlý, zmrzlý trávník. Vážná nálada, která vládla na střeše, se rázem změnila, když se Janet, Anaïs a Josh o závod rozběhli do domu, s pokřikem se vrhali na pohovky a hádali se o ložnice. Anaïs měla ohledně domu pravdu: opravdu byl prostorný a pohodlný, a přinejmenším některé jeho části byly skutečně staré. Očividně byl kdysi postaven jako koloniální farmářský dům s patřičně velkorysými rozměry, ale později se ho zmocnil kdosi s pokrokovými představami o architektuře a smíchal staré trámy a neopracovaný kámen se sklem a titanem a dolil vzniklý koktejl betonem. Navíc přidal plochou televizi a moderní audio systém a bohatý sortiment kuchyňského vybavení od firmy Aga.

Alice bez váhání zamířila rovnou do hlavní ložnice, která zabírala téměř polovinu třetího podlaží, a zavřela za sebou. Případné další zájemce odehnala pouhým pohledem žhnoucích zarudlých očí. Quentin pocítil náhlou únavu z většinou probděné noci, po níž následoval magicky prodloužený den, a našel si malou ložnici v zadní části domu. Tvrdá, sterilní postel mu připadala přiměřená tomu, co si zasloužil.

Když se probudil, byla tma. Chladně modré číslice na radiobudíku hlásily 22:27. V té temnotě se čísla podobala fosforeskujícím klikyhákům na boku hlubokomořské ryby. Nemohl najít vypínač, ale jeho šátrající ruce našly dvířka do malé koupelny, kde se mu podařilo rozsvítit nad zrcadlem. Nacákal si vodu na obličej a vydal se na obchůzku toho cizího domu.

Ostatní kromě Alice a Pennyho našel v jídelně, kde už stačili vyrobit a zkonzumovat jídlo nadměrné velikosti, jehož zbytky se povalovaly po obrovském stole, který vypadal, jako by ho vyrobili z trámů Pravého kříže, jež úhledně nalakovali a přitloukli k sobě původními železnými hřeby. Na stěnách visely rozměrné ukázky moderního umění barvy i struktury zaschlých krvavých škraloupů.

"Q!" vykřikli.

"Kde je Alice?"

"Přišla a odešla," odpověděl Josh. "Copak se děje? Vy jste se, lidičky, pohádali nebo co?"

Gesty naznačil údery z boxu. Očividně neměl tušení, co se nedávno odehrálo. Anaïs vedle něj mu uštědřila napodobeninu knokautu do zarostlé brady. Všichni byli už zase opilí právě tak jako minulou noc, právě tak jako každou noc. Nic se nezměnilo.

"No vážně," promluvila Janet. "To ona ti udělala ten monokl? Vypadá to, jako by tě kdekdo mlátil do oka, Q."

Chovala se živě a jedovatě jako vždy, ale i ona měla červené kruhy kolem očí. Quentin skoro zapochyboval, jestli z toho holokaustu minulé noci vyšla bez jediného škrábnutí, jak si původně myslel.

"To byli Uhel a Popel," řekl. Ovšem narážka na Filorii všem unikla. "Kouzelní berani. Copak vám to Alice nevyprávěla? Potrestali mě za moje hříchy."

"Fakt?" přeptal se Josh. "A nakopal jsi jim ty vlněné prdele?"

"Nastavil jsem druhou tvář." Quentinovi se nechtělo mluvit, jenomže měl hlad. Přinesl si z kuchyně talíř, usadil se na vzdáleném konci stolu a nabral si z toho, co zbylo.

"Bavíme se o tom, co budeme dělat dál," ozval se Richard. "Dáváme dohromady seznam akcí."

"Správně!" Josh energicky zabušil do těžkého stolu. "Kdo mi zadá nějaký akční úkol? Musíme vyčíslit převážený náklad."

"Jídlo," pravil Richard s vážnou tváří. "A máme-li se opravdu vypravit do Filorie, musíme si znovu přečíst ty knihy."

"Zlato," navrhla škádlivě Anaïs. "A nějaké zboží na výměnu. Co by asi tak Filorijci chtěli? Cigarety?"

"Nechystáme se do Ruska v brežněvovské éře, Anaïs. Ocel?"

"Střelný prach?"

"Můj Bože," zasténal Eliot. "Jen si poslechněte, co tady plácáte! Já tedy nebudu tím člověkem, který přinese do Filorie palné zbraně."

"Měli bychom si vzít teplé kabáty," poznamenal Richard. "Stany. Zimní vybavení. Nemáme ponětí, jaké tam mají roční období. Třeba vlezeme do kruté zimy."

Ještě včera - to jest než šel spát - se zdálo, že díky Filorii bude zase všechno v pořádku. Teď bylo obtížné soustředit se na to. Jako by to zase byl jenom sen. Skutečností byly ty trable s Janet a Alicí, které všechno ostatní stahovaly s sebou dolů.

S úsilím se dal trochu dohromady. "Jak dlouho už se o tom bavíme?"

"Pár dní? Hele, můžeme se přece vrátit, když něco zapomeneme," pravil Eliot. "S tím knoflíkem je to jako lusknout prsty. Prostě tam zůstaneme, než se začneme nudit."

"Co myslíš, že tam budeme dělat, až se tam dostaneme?"

"Já bych řekl, že nás pošlou na nějakou výpravu," promluvil Penny. "S Chatwinovými to tak aspoň vždycky dělali."

Všechny hlavy se otočily. Ve dveřích stál Penny v tričku a teplácích, mžoural jako sova a vypadal, jako že se právě probudil.

"Nevím, jestli se na to můžeme spolehnout, Penny." Quentina z nějakého důvodu dopalovalo, jak optimisticky, přímo rozzářeně se k tomu Penny staví. "Oni nás přece nezvou. Vůbec to nemusí dopadnout jako v knihách. Třeba se ani žádné výpravy nekonaly. Plover je tam nejspíš vložil, jenom aby získal dobrý příběh. Možná se tam budeme jenom tak poflakovat zrovna jako tady."

"Nekaž nám všechnu legraci," pokáral ho Josh, "jenom proto, že tě tvoje holka bije."

Penny potřásal hlavou. "Neumím si představit, že by Plover na tohle všechno přišel sám. Není to racionální. Byl gay, podnikatel, vlastník chemických čistíren, vystudoval chemii. Neměl v těle jedinou kreativní kostičku. Ani náhodou. Podle Occamovy břitvy je mnohem pravděpodobnější, že to sepsal tak, jak se to stalo."

"A co ty myslíš," popíchl ho Eliot, "potkáme tam pannu v nesnázích?"

"Možná. Nemusí to být zrovna panna, ale… No, třeba mluvící zvíře. Nebo trpaslík. Nebo létající kůň. Prostě někdo, kdo potřebuje s něčím pomoct." Všichni se smáli, ale Penny pokračoval. Bylo to skoro dojemné. "No vážně, v knize se to stane pokaždé."

Josh před Quentina postrčil maličkou skleničku čehosi čirého a alkoholického, Quentin usrkl. Byla to nějaká ohnivá ovocná pálenka a chutnalo to jako nezbytná živina, jejímž nedostatkem jeho tělo trpělo po celý život.

"Jasně, ale v životě to takhle neprobíhá." Quentin se s námahou snažil najít cosi, co podle něj představovalo důležitý náhled. "Člověk se prostě nevydává na dobrodružné výpravy ve službách dobra, které mají šťastný konec. Není nikdo, kdo by to pro tebe takhle naaranžoval. Skutečný svět se takhle nechová."

"Možná že ne ten tvůj, Pozemšťane," mrkl na něj Josh. "Jenomže teď už nejsme ve tvém světě."

"Nerad bych, aby se naše debata zvrhla v teologickou rozpravu," dodal Richard z výše své důstojnosti, "ale i po této stránce je zde prostor pro neshody."

"A i ti, kdo nevěří, že tento svět má svého boha," přidal se Penny, "musí připustit, že Filorie nějakého má. Vlastně spíš dva."

"Což ovšem vyvolává, byť poněkud šíleným způsobem, jistou, v podstatě zcela rozumnou otázku," řekl Eliot. "Která zní: Co budeme dělat, až se tam dostaneme?"

"Mohli bychom pátrat po té kouzelné květině," navrhl Josh. "Víte, po té, jak si k ní přivoníte a jste šťastní. Pamatujete? Taková věc by nám tady koupila celou banku."

Když se nikdo nedíval, Janet vyhledala Quentinův pohled, zatřepetala řasami a udělala obscénní pohyb jazykem. Quentin na ni jen upíral pohled. Jí se to očividně líbí, myslel si. Schválně zničila vztah mezi ním a Alicí a teď si to užívala. Hlavou mu kroužila jakási montáž záběrů z minulé noci - to přece nemohla být minulá noc! - momentky, které tvrdohlavě přemohly milosrdné alkoholické zapomnění. S Janet byl sex úplně něco jiného než s Alicí. Její vůně, její kůže na omak, její věcná dovednost. Cítil zahanbení a strach ještě dřív, než bylo po všem, ale stejně toho nenechal.

A Eliot byl opravdu po celou dobu vzhůru? Vydoloval z paměti vějíř nejasných polaroidových snímků: obrázek Janet, jak líbá Eliota, její ruce, pilně zaměstnané mezi jeho nohama. Opravdu vzlykala? A on skutečně políbil Eliota? Živě si vybavil cizí strniště, překvapivě škrábavé, otírající se mu o tvář a horní ret.

Dobrý Bože, pomyslel si znechuceně. To jsou věci.

Dosáhl nejzazší hranice toho, co pro něj mohlo znamenat Zábavu s velkým Z. Cena byla příliš vysoká, odměna žalostná. Mysl se mu zvolna vyjasňovala, ale příliš pozdě začal chápat věci, které byly právě tak důležité, a možná víc. Ubohá Alice. Potřeboval by žíněnou košili, popel nebo metlu - měl by existovat nějaký obřad, který by mohl provést, aby jí dokázal, jak zoufale toho všeho lituje. Udělal by cokoli, jen kdyby mu řekla co.

Zastrčil obrázky tam, odkud přišly, zpátky do mentálního šuplíku, a jejich cestu urychlil dalším hltem té lahodné pálenky. V jeho unaveném, pohmožděném mozku klíčil nápad.

"Mohli bychom najít Martina Chatwina," navrhl Richard. "Tak jako se o to snažily ostatní děti."

"Rád bych odtamtud něco přinesl Foggovi," pravil Eliot. "Něco pro školu. Nějaký artefakt."

"Fakticky?" ušklíbl se Josh. "Chystáš se do Filorie, abys odtud přinesl učiteli jablíčko? Hrome, to je na tebe hodně slabé."

Eliot kupodivu neskočil po návnadě. Každého z nich se situace dotýkala jiným způsobem.

"Třeba bychom mohli najít Nepolapitelné zvíře," ozval se Quentin tiše.

"Cožeto?" Josh svraštil čelo. Ten tedy není zrovna znalec Filorie.

"Z Dívky, která poznala čas. Pamatuješ? To zvíře, které se nedá chytit. Helen ho pronásledovala."

"A co s ním uděláš, když ho chytíš? Sníš ho?"

"To nevím. Třeba by nás zavedlo k pokladu. Nebo k nějaké utajené moudrosti. Nebo něco jiného." Neměl to nijak zvlášť promyšlené. Chatwinovým v knize to připadalo důležité, ale teď si nevybavoval proč. Možná to tam ani nebylo řečeno. Člověk nikdy nezjistí, jak Nepolapitelné Zvíře vypadá.

"To člověk nikdy nezjistí," řekl Penny. "Rozhodně ne v knihách. Nikdy ho nechytili, a Plover už se o něm nikdy nezmínil. Je to dobrý nápad. Ale já myslel na to, víte, že by z nás mohli udělat krále. Krále a královny. Tak jako z Chatwinových."

Jakmile to Penny vyslovil, Quentin se podivil, proč na to nepřišel sám. Bylo to přece nabíledni. Byli by z nich králové a královny. Přirozeně. Když mohlo opravdu existovat Město, tak proč ne i všechno ostatní? Mohli by bydlet v hradu Bělověži. Alice by byla jeho královna.

Bože, on souhlasí s Pennym. Pokud vůbec může být nějaké varovné znamení, tak je to tohle.

"Uf." Janet to zvažovala a bylo znát, jak to v jejím malém bystrém mozku tiká. Ona to také brala úplně vážně. "Museli bychom si jeden druhého vzít?"

"Ne nezbytně. Chatwinovi nic takového neudělali. Ovšem oni byli sourozenci."