kniha druhá – kapitola 15 - MANHATTAN

O DVA MĚSÍCE POZDĚJI byl listopad. Ne brakebillský listopad, ale ten opravdový - Quentin si pořád musel připomínat, že teď žije v čase reálného světa. Opíral se spánkem o chladné okno pokoje. Hluboko pod sebou viděl úhledný obdélníkový parčík s červenými a hnědými stromy. Tráva byla řídká, prosvítaly jí plochy hlíny; vypadalo to jako prošlapaný koberec, který odhaluje pod tkaným povrchem plátno.

Quentin a Alice leželi na zádech na širokém pruhovaném divanu u okna, malátně se drželi za ruce a vypadali i cítili se jako čerstvě vyplavení na břeh na voru, který příboj pomalu, jemně složil na pláž tichého, opuštěného ostrova. Světla byla zhasnutá, ale do místnosti napůl staženými žaluziemi pronikalo mléčně bílé odpolední slunce. Na stolku ležely zbytky šachové patrie, která skončila mrzutou, ledabylou remízou.

Byt byl sotva zařízený a postrádal výzdobu - byla tu jen různorodá sbírka věcí, které sem dopravili, když je potřebovali. Usadili se tu nelegálně, jako squateři: únavně komplikované magické opatření jim umožnilo zajistit si pro sebe tenhle kousíček nevyužité nemovitosti v Lower East Side, zatímco jeho právoplatní majitelé se zabývali něčím jiným.

V nehybném vzduchu viselo hluboké, hutné mlčení podobné tuhým prostěradlům na prádelní šňůře. Nikdo nemluvil, lidský hlas nebylo slyšet už asi hodinu, a nikdo ani necítil potřebu mluvit. Nacházeli se na ostrově Lotofágů.

"Kolik je hodin?" zeptala se konečně Alice.

"Dvě. Po druhé." Quentin otočil hlavu a podíval se na hodiny. "Dvě."

Zazvonil bzučák. Žádný z nich se nepohnul.

"To je nejspíš Eliot," řekl Quentin.

"To půjdeš takhle brzo?"

"Ano. Pravděpodobně."

"Neřekls mi, že odejdeš tak brzo."

Quentin se pomalu posadil, napjal přitom břišní svaly a současně vytáhl ruku zpod Aliciny hlavy.

"Pravděpodobně za chvíli vyrazím."

Vpustil Eliota bzučákem dovnitř. Chystali se na večírek.

Měl dva měsíce po promoci, ale od Brakebills jako by uplynuly celé věky - celý další život, pomyslel si Quentin, znaveně rozjímaje, že v jedenadvaceti už má za sebou třetinu nebo čtvrtinu života.

Když odešel z Brakebills do New Yorku, čekal, že ho porazí a uchvátí čirá drsná realita: přechod z drahokamy zdobené kukly Brakebills do velkého, nepřehledného, špinavého města, kde skuteční lidé žijí skutečné životy ve skutečném světě a opravdu pracují za opravdové peníze. A pár týdnů tomu tak bylo. Bylo to nepochybně skutečné, pokud tím myslíte nemagické a posedlé penězi a neskutečně hnusné. Už úplně zapomněl, jaké to je, trávit veškerý čas ve všedním světě. Nic nebylo očarováno: všechno bylo tím, čím se to zdálo být, a ničím víc. Každý myslitelný povrch byl zaplácaný slovy - plakáty zvoucí na koncerty, billboardy, graffiti, mapy, značky, výstražné cedule, regulační tabule pro střídavé parkování - a nic z toho nemělo žádný význam; ne takový jako kouzlo. V Brakebills byl každý čtvereční palec Domu, každá cihla, každý keřík nebo strom začarovaný, prodchnutý kouzly a naložený v nich po celá staletí. Tady, ve venkovním světě, vládla syrová, neupravená fyzika a všednost se šířila jako epidemie. Podobalo se to korálovému útesu, z něhož byl vyplaven všechen život a zbyla jen prázdná barevná skála. Čarodějovu oku připadal Manhattan jako poušť.

Přestože se však podobal poušti, jevil jisté zakrnělé, pokřivené stopy života, když jste zavrtali dost hluboko. V New Yorku se našla i magická kultura (mimo tu hrstku brakebillské vzdělané elity), ale většinou sídlila v okrajových imigrantských městských čtvrtích. Starší fyzikálové - jméno, které nechali za sebou v Brakebills a už ho neužívali - Quentina s Alicí vzali na okružní jízdu metrem po okrajových čtvrtích města. V kavárně bez oken ve druhém patře na Queens Boulevard sledovali Kazachy a Chasidy vykládat teorii celých čísel, jedli noky s korejskými mystiky ve Flushingu a viděli moderní uctívače Isis provozovat egyptské pouliční čarování v zadní části krčmy na Atlantic Avenue. Jednou se svezli přívozem na Staten Island, kde postávali kolem oslnivě modrého bazénu a usrkávali gin s tonikem na shromáždění filipínských šamanů.

Ale po několika týdnech se chuť na takové vzdělávací výlety vypařila. Bylo tu toho moc, co je rozptylovalo, a přitom nic zvláštního, od čeho by je to mohlo vyrušovat. Magie tu bude vždycky, a byla to těžká práce, a on ji dělal už dlouho. Quentin potřeboval spíš dohnat život. Newyorské magické podsvětí snad bylo omezené, ale počet a pestrost podniků, kde se dalo pít, zato nesmírné. A daly se tam sehnat drogy - skutečné drogy! Měli veškerou moc světa, a nic na práci, a nikoho, kdo by je zastavil. Dělali výtržnosti po celém městě.

Alici to nepřipadalo tak vzrušující jako Quentinovi. Odložila plánované zaměstnání ve veřejných službách či ve výzkumu, kde se obvykle uchytili vážnější z brakebillských studentů, aby mohla zůstat v New Yorku s Quentinem a ostatními, ale přesto projevovala známky skutečného akademického zájmu, následkem čehož stejně strávila denně mnoho času studiem magie místo, dejme tomu, zotavování po včerejším tahu. Quentin se trochu styděl, že se nedrží jejího počestného příkladu, natolik, že se dokonce zmiňoval o obnovení své lunární expedice, ale ne zase natolik, aby ohledně toho skutečně něco podnikal. (Alice mu postupně dala několik přezdívek po vesmírných cestovatelích - Scotty, major Tom, Lajka - dokud jí kvůli nulovému pokroku nezačaly připadat spíš zahanbující než legrační.) Měl pocit, že má právo upustit páru a setřást ze sebe brakebillský vílí prach a obecně 'žít'. Eliot to vnímal stejně, neviděl v tom problém. On a Alice byli zkrátka rozdílní lidé. Není to snad právě to nejzajímavější?

Quentinovi to tu rozhodně připadalo zajímavé. Byl fascinován. První rok po promoci jeho finanční potřeby pokrýval fond, skrytě nashromážděný za staletí magicky ošetřených investicí poskytující pravidelné příspěvky oběživa reálného světa čerstvým mágům, kteří to potřebovali. Po čtyřech letech odloučení v Brakebills se hotovost zdála sama o sobě kouzelná: způsob, jak jednu věc proměnit v jinou, vytvoření něčeho z ničeho, a on tohle čarování provozoval po celém městě. Lidé z finančních kruhů ho považovali za umělce, lidé z uměleckých kruhů za finančníka, a každý si myslel, že je chytrý a dobře vypadá, takže ho pořád někam zvali: na charitativní podniky, do tajných pokerových klubů, ale i do nejrůznějších putyk a pajzlů, na večírky na střeše, na celonoční drogové flámy v limuzínách. S Eliotem se vydávali za bratry a jejich společné výstupy se staly hitem sezóny.

Noc co noc se Quentin vracel domů až brzy ráno, sám, vyložen před domem z vážného osamělého taxíku podobného pohřebnímu vozu natřenému na žluto, když ulici zalévalo modré světlo - něžné ultrazvukové vyzařování embryonálního dne. Při doznívání účinků kokainu či extáze se jeho tělo cítilo podivně těžké, jako golem vyrobený z nějakého ultrahustého hvězdného kovu, který spadl z nebe a zchladl a ztuhl do lidské podoby. Připadal si tak těžký, že by se každou chvilku mohl probořit křehkým chodníkem a ponořit se do stok, pokud nebude našlapovat opatrně a přesně do středu každé dlaždice.

Když pak stál sám uprostřed ticha a velkolepého nepořádku v jejich bytě, srdce mu přetékalo lítostí. Neměl odtud odcházet. Měl zůstat doma s Alicí. Ale když doma by se tak nudil! A ona by se zase nudila, kdyby šla ven s ním! Co budou dělat? Takhle to dál nejde. Cítil k ní obrovskou vděčnost, že nechtěla vidět výstřelky, do nichž se tak dychtivě vrhal, ani drogy, které konzumoval, ani flirty, do kterých se zaplétal.

Potom si obvykle svlékl šaty páchnoucí cigaretovým kouřem, jako když ropucha svléká kůži, Alice se ospale pohnula pod dekou, posadila se, přikrývka jí sklouzla z těžkých ňader. Přitiskla se k němu, zády se opřeli o chladný bílý ohyb rozkládacího lůžka, nemluvili a dívali se, jak svítá, jak se popelářský vůz s lesknoucími se pneumatickými bicepsy váhavě sune podél bloku a lačně požírá vše, co do něj obsluha v overalech nahází, stráví všechno, co město vykašlalo. A Quentin obvykle povýšeně litoval popeláře a všechny civily. Uvažoval, co na těch všedních životech bez kouzel vůbec mají, že jim stojí za to je žít.

Slyšel, jak Eliot zkouší dveře, zjišťuje, že jsou zamčené, a šátrá po kapsách po svém klíči; Eliot sice bydlel s Janet v Soho, ale u Quentina a Alice byl tak často, že bylo jednodušší dát mu vlastní klíč. Quentin se vydal na obchůzku po nerozděleném bytě, bez valného nadšení to v něm trochu rovnal, vyhazoval obaly od kondomů a zkažené jídlo do odpadu a uklízel spodní prádlo. Bydleli na krásném místě, přestavěném z továrny, s podlahou ze širokých, tlustě nalakovaných prken, s klenutými okny, které však už poznalo ohleduplnější nájemníky. Quentina překvapilo, když po nastěhování zjistil, že on sám je nevalný hospodář, ale Alice na domácnost nedbá vůbec.

Uchýlila se do ložnice, aby se oblékla. Stále byla v noční košili.

"Dobré ráno," pozdravil Eliot, ačkoli ráno dávno nebylo. Otálel těsně za kovovými roletovými dveřmi, na sobě měl dlouhý kabát a svetr, který byl drahý, dokud se k němu nedostali moli.

"Ahoj," řekl Quentin. "Jenom si vezmu kabát."

"Venku mrzne. Alice jde s námi?"

"Neměl jsem ten dojem. Alice?" Zvýšil hlas. "Alice?"

Neozvala se žádná odpověď. Eliot už se zase vytratil na chodbu. Poslední dobou neměl s Alicí trpělivost, jelikož nesdílela jeho nekompromisní oddanost vyhledávání nových požitků. Quentin měl dojem, že mu její prostá pracovitost nepříjemně připomíná budoucnost, kterou se snažil ignorovat. Quentin věděl, že to na něj takhle působí.

Na prahu zaváhal, rozpolcen mezi dvěma svářícími se city. Pravděpodobně přijme s povděkem trochu klidu ke studiu.

"Myslím, že přijde později," řekl. Zavolal směrem k ložnici. "Tak dobře! Měj se! Uvidíme se později!"

Zase žádná odpověď.

"Ahoj, mami!" křikl Eliot. Dveře se zavřely.

*

Jako ostatně všechno, i Eliot byl v New Yorku jiný. V Brakebills býval nanejvýš rezervovaný a soběstačný. Jeho osobní kouzlo, zvláštní vzhled a magické nadání ho současně vyzvedlo nad okolí a oddělilo od něj. Ale od chvíle, kdy se k němu Quentin na Manhattanu připojil, rovnováha sil mezi nimi se jaksi posunula. Eliot transplantaci nepřestál bez škrábnutí; už se tak lehce nevznášel nad denními šarvátkami. Jeho humor byl povýšenější a trpčí, než si ho Quentin pamatoval. Zdálo se, jako by mládl, zatímco Quentin působil starším dojmem. Víc teď Quentina potřeboval, a za to jím pohrdal. Nesnášel, když ho z něčeho vynechali, a nesnášel, když byl do něčeho vtažen. Trávil víc času, než mu bylo zdrávo, kouřením na střeše; měl své meritky a kdovíco ještě - když měl člověk peníze, mohl sehnat prakticky cokoli, a oni peníze měli. Hodně zhubl. Propadal depresi a byl protivný, jakmile se ho Quentin pokoušel rozveselit. Když se naštval, rád říkal: "Bože, to je úžasné, že netrpím dipsomanií…" Načež se sám opravoval: "Ale počkat, to je právě ono…" Poprvé to bylo legrační. Tak trochu.

V Brakebills Eliot začínal pít kolem večeře, o víkendech dřív, což bylo v pořádku, protože příslušníci vyšší třídy pili u večeře, i když ne každý z nich vyměňoval zákusky za sklenice vína navíc od abstinentů z řad spolužáků, jako to dělal Eliot. Na Manhattanu, kde nehlídal žádný profesor a nečekaly je žádné přednášky, kam by se museli dostavit střízliví, bylo možné zastihnout Eliota po jedné hodině odpoledne bez sklenice v ruce jen výjimečně. Obvykle šlo o něco relativně neškodného, bílé víno nebo campari, nebo velká sklenice bourbonu ředěného vodou a cinkající ledem. Ale stejně. Jednou, když se Eliot léčil z úporného nachlazení, Quentin opatrně poznamenal, že by možná měl na zapití Coldrexu zvolit něco zdravějšího než vodku s tonikem.

"Jsem nemocný, ne mrtvý," štěkl Eliot. A to bylo všechno.

Přinejmenším jeden z Eliotových talentů přežil promoci: stále byl neúnavným hledačem obskurních a úžasných lahví vína. Nebyl ještě takový piják, aby přestal být snobem. Chodil na ochutnávky a vykládal si s dovozci a majiteli obchodů s vínem se zápalem, na jaký by se kvůli ničemu jinému nezmohl. Jednou za pár týdnů, když nashromáždil asi tucet lahví, na které byl obzvlášť hrdý, oznámil, že pořádá večírek. Právě dnes s Quentinem takový připravovali.

Investovali do těchhle mejdanů naprosto absurdní úsilí, zcela nepřiměřené zábavě, kterou si při nich užili. Místo konání bylo vždy v bytě v Soho, který Eliot sdílel s Janet, v rozlehlém předválečném doupěti oplývajícím ložnicemi, v zařízení zralém pro francouzskou frašku. Josh měl roli šéfkuchaře, Quentin mu asistoval jako pomocný kuchtík. Eliot byl přirozeně sklepník. Alice se obvykle účastnila tak, že odložila čtení, aby se najedla.

Janet měla na starosti scénu. Stanovila předepsané oblečení, vybrala hudbu, ručně sepsala a překrásně ilustrovala jednorázové menu. Také vymýšlela různé neskutečné a někdy kontroverzní hlavní body programu. Tématem dnešního večírku bylo míšení ras a Janet slíbila - přes estetické, morální i ornitologické námitky - dodat Ledu s labutí jako magicky oživené ledové sochy. Budou kopulovat, dokud se nerozpustí.

Jak to u akcí tohoto druhu chodí, skvělý nápad se někdy uprostřed odpoledne změnil v obtěžující, ještě než večírek opravdu začal. Quentin objevil ve starožitnictví sukni z trávy a měl v úmyslu zkombinovat ji s frakem a košilí do fraku, ale sukně tak škrábala, že to vzdal. Nic jiného ho nenapadalo, a tak strávil zbytek odpoledne v zadumání a uhýbal Joshovi, který celý předchozí týden hledal recepty obsahující silně nesourodé ingredience - sladké a pálivé, černé a bílé, mražené a roztavené, východní a západní - a teď zuřivě bouchal dvířky trouby a skříněk a nutil ho ochutnávat a pronášet soudy nad ostrovem pečiva. Alice dorazila v pět třicet a Quentin s Joshem se začali vyhýbat pro změnu jí. Ještě před skutečným zahájením byli všichni opilí, vyhladovělí a podráždění.

Ale pak, jak se to občas u večírků stává, bylo všechno záhadně, nepochopitelně dokonalé. Rána se sama zacelila. Den předtím Josh, který si mezitím zase oholil vousy ('člověk aby se o to staral jako o domácího mazlíčka'), oznámil, že si pozve dívku, čímž na ostatní vyvinul dodatečný tlak, aby se ještě víc stmelili. Když slunce zapadalo do Hudsonu, sluneční paprsky nabyly při průchodu atmosférou nad New Jersey jemný růžový odstín, než pronikly do obrovské haly, Eliot rozdal koktejly Lillet (aperitiv Lillet se šampaňským navrstvené na sametové slupce vodky) ve vychlazených sklenkách na martini a Quentin přinesl miniaturní sladkokyselé humrové závitky. Všichni se najednou zdáli - nebo možná opravdu byli? - okouzlující, krásní a moudří.

Josh odmítl sdělit totožnost své partnerky předem, a tak když se otevřely dveře výtahu (byt zabíral celé poschodí), Quentin neměl ponětí, že by ji mohl znát: byla to ta dívka z Lucemburska, kudrnatá kapitánka evropského týmu, který uštědřil jeho kariéře hráče zmaťáků smrtelnou ránu. Ukázalo se (vyprávěli tu historku společně, evidentně si ten kus nacvičili), že na ni Josh narazil na stanici metra, kde se pokoušela začarovat bankomat, aby jí na kartu přidal víc peněz. Jmenovala se Anaïs a měla na sobě tak okouzlující kalhoty z hadí kůže, že se jí nikdo ani nezeptal, jestli to má co dělat s hlavním tématem večírku. Měla blonďaté lokýnky a malý špičatý nosík a Josh do ní byl očividně blázen. Quentin pocítil prudké bodnutí žárlivosti.

S Alicí za celý večer sotva promluvil, jak pořád běhal do kuchyně a z kuchyně, ohříval a nakládal na talíře a servíroval. Když se vynořil s úvodním chodem - vepřové kotlety sypané hořkou čokoládou - byla už tma a Richard řečnil o teorii magie. Víno, jídlo, hudba a svíčky téměř dokázaly vzbudit dojem, že to, co vykládá, je zajímavé.

Richard byl samozřejmě ten tajemný cizinec, který se objevil s fyzikály na promoci. Kdysi také patříval k fyzikálům, byl o generaci starší než Eliot, Josh a Janet, a také jediný z nich, kdo skutečně vstoupil do světa úctyhodné profesionální magie.