Kapitola třináctá

NÁSLEDUJÍCÍHO rána SE obrátili k severozápadu a vydali se k mohutným, zasněženým štítům Ulgoských hor, jež se jiskřily v líbezném sluncí nad Údolím,

„Je tam sníh," všiml si Barak. „Nebude to lehká ces­ta."

„To není nikdy," ujistil jej Hettar.

„Už jsi někdy na Prolgu byl?" zeptal se ho Durnik.

„Párkrát ano. Udržujeme s Ulgy spojení. Naše návštěvy jsou ale většinou oficiálního rázu."

Princezna Se'Nedra jela po boku tety Pol a její drobná tvářička se ustaraně vraštila. „Jak ho můžeš snášet, paní Polgaro?" vybuchla konečně. „Je tak oškli­vý."

„A kdo, má milá?"

„Ten hrozný trpaslík."

„Strýček Beldin?" Teta Pol se zatvářila trochu překvapeně. „Byl vždycky takový. Když - ho znáš dlou­ho, zvykneš si na něj — a o nic víc nejde."

„Ale říkal ti tak strašlivé věci."

„Tak on vždycky zakrývá své pravé city," vysvětlo­vala teta Pol. „Ve skutečnosti je to velice jemný a la­skavý muž, ale to lidí nevědí — a utíkají před ním, Když byl ještě dítě, jeho lidé jej vyhnali, protože byl tak znetvořený a odpudivý. Jakmile se však objevil v Údolí, náš Pán prohlédl  jeho ošklivost a spatřil krásu je­ho mysli."

„Ale musí být tak špinavý?"

Teta Pol lehce pokrčila rameny. „Nenávidí své zne­tvořené tělo, a tak je ignoruje." Pohlédla klidně na princeznu. „Je daleko jednodušší posuzovat věci podle toho, jak vypadají, Se'Nedro," poučovala dívku, „a ob­vykle se přitom člověk zmýlí. Strýček Beldin a já se máme velice rádi. Proto si také dáváme tu práci, aby­chom vymysleli tak složité a originální nadávky. Komplimenty by byly pokrytectvím. Vždyť on opravdu je velice ošklivý."

„Já tomu prostě nerozumím," hlesla Se'Nedra zara­ženě.

„Láska se může projevit i těmi nejpodivnějšími způ­soby," prozradila teta Pol. Tón jejího hlasu byl ne­dbalý, ale o to pronikavějším pohledem si princeznu změřila.

Se'Nedra vrhla kratičký pohled na Gariona a pak sklopila oči a trochu se začervenala.

Garion přemítal o té krátké výměně, která mezi jeho tetou a princeznou proběhla. Bylo docela zřejmé, že teta Pol říkala děvčátku cosi důležitého, ale zaboha nemohl přijít na to, co to bylo.

Po několika dnech opustili Údolí a vnořili se do zvl­něného předhůří, tvořícího vstupní bránu do rozekla­ných hřebenů, jež tvořily zemi Ulgo. A znovu se v prů­běhu jejich cesty měnila roční období. Jakmile překonali první nízké pásmo kopců, byl časný podzim a údolí za hřebenem planula v šarlatové červeni listí. Na vr­cholu druhého, vyššího pásma již stromy stály holé a vítr, vanoucí z hor, přinášel první palčivé pozdravy zi­my. Obloha se zatáhla a ze skalnatých srázů nad nimi se valily další a další zástupy šedivých mraků. Začali šplhat do kamenitých svahů a byli uvítáni přeháňkami, které se postupně měnily v sněžení.

„Mám dojem, že bychom měli začít dávat pozor na Brilla," prohlásil jednoho zasněženého dopoledne Silk s nadějí v hlase. „Pomalu je čas, aby se zas objevil."

„Není to moc pravděpodobné," potřásl hlavou Belgarat. „Murgové se Ulgolandu vyhýbají ještě víc než Údolí. Ulgové nemají Angaraky příliš v lásce."

„Alornové taky ne."

„Jenže Ulgové vidí i ve tmě," poučil jej stařec. „Murgové, kteří do těchto hor vkročí, se obvykle první­ho dne ráno neproberou ze spánku. Tady se bát Brilla nemusíme."

„Škoda," poznamenal Silk s jistým zklamáním.

„Ale pokud budeš mít oči otevřené, rozhodně ti to nijak neublíží. V Ulgoských horách jsou horší věci než Murgové."

Silk se pochybovačně zašklebil. „Nepřehánějí ty báchorky, co se o Ulgolandu povídají?"

„Ne. Ani trochu."

„Oblast tato nestvůrami slyne, princi Kheldare," ujistil mužíka Mandorallen. „Před nemnoha léty asi tak tucet pošetilých rytířů mladých, jichž jsem znával, vypravilo se do těchto hor, by osvědčili chrabrost svou v boji proti bezbožným stvůrám. Nižádný z nich se však již nevrátil."

Jakmile se vyhoupli na další hřeben, udeřila do nich zimní bouře plnou silou. Sníh, který padal čím dál hus­těji, létal ve skučícím větru téměř vodorovně se zemí.

„Budeme se muset někam schovat, než se to přežene, Belgarate," volal Barak, aby přehlušil hukot vichru, a zápolil s kapuci z medvědí kůže, která se neustále po­koušela odletět.

„Zastavíme se v dalším údolí," odpověděl Belgarat, rovněž zápolící se svým oděvem. „Ty stromy dole vítr ztlumí."

Překročili hřeben a odbočili dolů, k chomáči boro­vic na dně pánve, sevřené horskými hřbety. Garion si přitáhl plášť k tělu a sklonil hlavu, aby kladl větrným nárazům co nejmenší odpor.

Hustý remízek mladých borovic dole zlomil sílu vichřice, ale sníh se snášel i v jejich novém, útočišti. Při­táhli otěže a zastavili.

„Dnes se o moc dál nedostaneme, Belgarate," usoudil Barak a oklepával si z vousů sníh. „Klidně bychom si tu mohli vyhrabat úkryt a počkat do rána."

„Co je to?" vyrazil Durnik ostře a naklonil hlavu, aby lépe slyšel.

„Vítr," pokrčil Barak rameny,

„Ne. Poslouchej."

Mezi vytím větru se k nim doneslo ostré zaržání."

„Podívejte." Hettar zvedl ruku a ukázal kamsi do stráně.

Spatřili nezřetelný obrys asi tuctu zvířat, podob­ných koním, jak přejíždějí hřeben, přes nějž sem sami přijeli. Tvary jejich těl byly rozmazány hustě padajícím sněhem a tvorové tak působili skoro jako duchové. Na svahu jen kousek nad borovicemi stál mohutný hřebec s hřívou a ocasem třepotajícími se ve větru. Jeho ržání znělo ostře a řezavě.

„Hrulgin!" vyrazil ostře Belgarat.

„Můžeme jim utéci?" ptal se Silk s nadějí v hlase.

„Pochybuji," odtušil Belgarat. „Navíc už zachytili náš pach. Pokud se o to pokusíme, budou nás pronásledovat až k Prolgu."

„Jest nám tedy je přiměti, by se naší stopy báli a zdaleka se jí vyhnuli," usoudil Mandorallen a utáhl si poutka na štítu. Oči mu zářily v předtuše boje.

„Už zase upadáš do starých zlozvyků, Mandorallene," poznamenal mrzutě Barak.

Hettarova tvář měla již chvíli onen nehybný, prázdný výraz, jaký získávala vždy, když její pán rozmlouval se svými koňmi. Konečně se zachvěl a v očích se objevilo zhnusení a odpor.

„Copak?" zeptala se ho teta Pol.

„To nejsou koně," oznámil.

„To víme, Hettare," přikývla. „Můžeš s nimi něco udělat? Třeba je zastrašit?"

Zavrtěl hlavou. „Jsou hladoví, Polgaro, a nasáli náš pach. Ten vůdce stáda je zřejmě ovládá daleko silněji než tomu bývá u koní. Mohl bych zahnat jednoho dva slabší jedince - nebýt jeho."

„V tom případě se budeme muset s nimi utkat, a to se všemi," pronesl Barak pochmurně a odepnul si štít od sedla.

„Nemyslím," nesouhlasil Hettar a zúžil oči do úzkých štěrbin. „Hlavní je ten hřebec. Ovládá celé stádo. Kdy­bychom zabili jeho, ostatní by se asi dali na útěk."

„Dobrá," kývl Barak, ,,v tom případě zkusíme nejdřív dostat jeho."

„Mohli bychom vydat nějaký zvuk," navrhl  Hettar. „Něco jako výzvu k boji. V tom případě možná vystoupí před stádo, aby na ni odpověděl - jinak se k němu bu­deme muset probojovat přes ostatní."

„Jest možno, že ho to vskutku vyburcuje," sou­hlasil Mandorallen. Přiložil ke rtům svůj roh a vydal kovové, vzdorné zatroubení, slyšitelné do daleka na­vzdory vichřici, která mu jej rvala od samých úst.

Hřebcovo zařičení přišlo téměř vzápětí.

„Zdá se, že to funguje." zaradoval se Barak. „Zaduj ještě jednou, Mandorallene."

Mandorallen znovu použil roh a hřebec znovu od­pověděl. Vzápětí se mohutné zvíře vrhlo z hřebene dolů a proklestilo si zuřivě cestu stádem. Když se do­stalo na volné prostranství, zařičelo znovu a vzepjalo se na zadní, přičemž předními spáry proťalo vzduch, zhoustlý padajícími vločkami.

„Povedlo, se," houkl Barak. „Jedem!" Zaryl svému velkému šedákovi ostruhy do slabin a kůň vyrazil vpřed v gejzíru sněhu. Hettar a Mandorallen vystřelili za ním, kryjíce mu boky, a celá trojice se rychle blížila chumelenicí k řičícímu hřebci. Mandorallen cestou na­přáhl kopí a k družině donesl vítr podivný zvuk. Man­dorallen se smál.

Garíon vytáhl meč a pobídl koně před tetu Pol a Se'Nedru. Uvědomoval si, že je to nejspíš jen prázdné gesto, ale i tak to učinil.

Dva z hrulgin, snad na nějaký hřebcův neslyšný po­kyn, vyrazili vpřed, aby odřízli Baraka a Mandorallena, zatímco vůdce sám se pohnul vstříc Hettarovi, jako kdyby v něm poznal největší hrozbu pro své stádo. První hrulga se vzepjal, jeho tesáky zasvítily, když je obnažil v téměř kočičím zaprskání a přední spáry máchly v širokém oblouku před jeho tělem, Mandoral­len se však nenechal zastrašit; sklonil kopí a prohnal je hrudí prskajícího netvora. Z tlamy zvířete vylétla kr­vavá pěna a tvor se překotil nazad, drásaje pařáty vy­čnívající zbytek ulomeného dřevce.

Barak odrazil rozmáchlý spár štítem a rozťal hlavu druhého hrulgy mohutným rozmachem těžkého meče. Zvíře se zhroutilo na zem, kde vířilo sníh v předsmrt­ných křečích.

Hettar a vůdce stáda stáli proti sobě v hustém sně­žení. Opatrně se pohybovali na místě a očima bedlivě hlídali jeden druhého. Náhle se hřebec vzepjal a tímtéž pohybem skočil vpřed, s rozpraženýma předníma nohama a napřaženými drápy. Jenže Hettarův kůň, který byl jedna mysl se svým pánem, odtančil včas z místa, kam směřo­val zuřivý výpad. Hrulga zavířil na místě a zaútočil znovu - a znovu Hettarův kůň uskočil stranou. Rozběs­něný hřebec zařičel vzteky a zklamáním a vrhl se znovu vpřed, zatínaje drápy - do vzduchu. Kůň jeho protivníka znovu uhnul, ale záhy jako šipka vyrazil vpřed a Hettar sám se vymrštil ze sedla, aby přistál na zádech svého so­ka. Jeho dlouhé, silné nohy pevně obemkly hrulgův hrudník a pravačka sevřela dlouhou hřívu.

Hřebec, který poprvé v historii svého druhu pocítil na zádech váhu jezdce, šílel. Skákal, vzpínal se na zadní a řičel, pokoušeje se Hettara shodit. Zbytek stá­da, které se právě chystalo zaútočit, zůstal stát jako přimrazen a s nevýslovnou hrůzou přihlížel pokusům svého vůdce. Mandorallen a Barak zastavili své koně a i oni ohromeně sledovali divokou jízdu. Hettar sjel le­vačkou podél nohy a jistým pohybem vytrhl z boty dlouhou dýku se širokým ostřím. Znal koně a věděl, kam udeřit.

Už první rána byla smrtelná. Rozvířený sníh se zbarvil doruda. Hřebec se vzepjal naposledy, zaryčel a pak dopadl zpět na třesoucí se končetiny. Z tlamy mu vytékala krev. Pomalu se mu podlomila kolena a zvíře se svalilo na bok. Hettar včas seskočil a nyní klidně stál na zváleném sněhu.

Stádo hrulgin se otočilo a s kvílením prchlo do sněž­né bouře.

Hettar si zamračeně očistil dýku v závěji a zastrčil ji znovu do boty. Na okamžik položil ruku na hřívu padlého protivníka a pak se rozhlédl po šavli, kterou odhodil při prvním skoku.

Když se opět vrátili pod stromy, hleděli Mandorallen a  Barak na Hettara s hlubokým obdivem.

„Škoda, že jsou šílení," řekl Algar jakoby z velké dálky. ,,Byl jeden okamžik - jen okamžik, nic víc - kdy jsem se skoro dostal přes tu temnotu do jeho mysli a pohybovali jsme se spolu jako jeden tvor. Pak se ale šílenství vrátilo a já ho musel zabít, „Kdyby se dali zkrotit  -" odmlčel se a potřásl hlavou. „No nic." Lítostivě pokrčil rameny.

„Snad bys na něčem takém opravdu nejezdil?" šoko­vaně hlesl Durnik.

„Nikdy jsem neseděl na tvorovi, jako byl tento," řekl Hettar tiše. „A na ten pocit asi nikdy nezapome­nu." Muž v černém se obrátil, udělal pár kroků od družiny a zůstal nehybně stát ve vířícím sněhu.

Utábořili se na noc pod ochranou borovic. Následují­cího rána sice stále padal hustě sníh, ale vítr se již zklidnil. Dlouhá chumelenice vsak vykonala své a koně se museli při stoupání prodírat po kolena hlubokými závějemi.

Překročili další hřeben a klesali do nového údolí. Silk se pochybovačně rozhlížel po zasněžených pláních. „Pokud napadne ještě trochu, uvázneme v zá­vějích, Belgarate," řekl pochmurně. „Zvlášť, když mu­síme zdolávat takovéhle svahy."

„Teď už to půjde," chlácholil ho stařec. „Půjdeme teď řadou údolí. Vedou přímo k Prolgu, takže se může­me vyhnout hřebenům."

„Belgarate," ohlédl se Barak ze svého místa na čele, „támhle před námi jsou nějaké čerstvé stopy," Ukázal na řadu šlápot, která jim křížila cestu.

Stařec popojel vpřed a zastavil se, aby je proz­koumal. „Algrot," oznámil stručně. „Měli bychom se mít na pozoru."

Opatrně pokračovali údolím a Mandorallen se zdržel, aby si uřízl nové kopí.

„Asi bych se bál používat zbraň, která se pořád láme," poznamenal Barak, když je rytíř dohnal.

Mandorallen pokrčil rameny a jeho zbroj přitom zaskřípěla. „Vždy jsouť nějaké stromy nablízku, můj pa­ne," odvětil.

Zezadu, z borovic, které vystýlaly dno údolí, za­slechl Garion povědomé štěkání. „Dědečku," řekl va­rovně.

,,Slyším je." kývl Belgarat.

„Kolik myslíš, že jich je?" zajímal se Silk,.

,,Snad tucet," odhadoval Belgarat.

„Osm," upřesnila pevně teta Pol.

„Tak málo je-li jich, což troufnou si medle vů­bec zaútočiti?" zapochyboval Mandorallen. „Ti, jichž jsme v Arendii uhlídali, jen v hrubém počtu odvahy na­byli."

„Myslím, že mají v tomto údolí pelech," vysvětlil stařec. „A ten si hájí každé zvíře. Napadnou nás téměř určitě."

„Pak jest tedy nutno je vyhledati," prohlásil s jistotou rytíř. „Lépe je zničiti na místě, jež sami si zvolíme, než býti ze zálohy přepadeni."

„Opravdu sklouzl na šikmou plochu." pozname­nal Barak kysele k Hettarovi.

„Jenže tentokrát má patrně pravdu," opáčil Hettar.

„Nepil jsi, Hettare?" zatvářil se Barak podezíravě.

„Nu tak, moji pánové." konejšil je Mandorallen vesele. „Pojďmež medle tu divou zvěř vyhubiti, bychom dále v naší pouti pokračovati mohli." Pobídl koně a vyrazil hlubokým sněhem k místu, odkud zaznívalo štěkání.

„Jedeš, Baraku?" vybídl svého přítele Hettar a sáhl po šavli.

Barak si povzdechl. „Asi bych měl," odpověděl ža­lostně. Otočil se na Belgarata. „Nemělo by to dlouho trvat. Budu se snažit, aby naši krvežízniví přátelé ne­přišli k úhoně."

Hettar se rozesmál.

„Už jsi málem horší než Mandorallen," obvinil jej Barak a vyrazil za svými společníky.

Garion se zbytkem družiny stáli a napjatě čekali. Po chvíli se štěkání kdesi v lese změnilo v překvapené ječeni. Lesem se tlumeně rozléhaly dopadající rány, bolestné vřeštění a  volání mužů. Asi tak po čtvrthodině se trojice cvalem vracela v gejzírech sněhu, létající­ho od kopyt.

„Dva utekli," hlásil smutně Hettar.

,,Jaká ostuda," zašklebil se Silk.

„Mandorallene," zatvářil se ublíženě Barak., „nevím, kde jsi ten ošklivý zlozvyk vzal. Boj je vážná záležitost a to tvé hihňání a chechtání snižuje jeho dů­stojnost."

„Uráží tě to snad, pane můj?"

„Ne že by mne to až tak uráželo, Mandorallene. Spíš to odvádí pozornost. Ruší mne to v soustředění."

,,Budu se tedy snažiti, bych svůj smích mírnil."

„To budu rád."

„Jaké to bylo?"" zajímal se Silk.

„Moc jsme si nezabojovali," přiznal Barak. „Nachytali jsme je zcela nepřipravené. Těžko se mi to říká, ale náš uhihňaný přítel měl výjimečně pravdu."

Cestou dál Garion přemýšlel o náhlé změně v Man-dorallenově chování. V té jeskyni, kde se narodilo hříbě, poradil Mandorallenovi Durnik, že strach lze zvlád­nout smíchem, a Mandorallen vzal jeho radu doslova. Smích, který Baraka tak dráždil, nebyl ani tak určen protivníkovi, s nímž se střetli, jako spíš nepříteli v něm samém. Mandorallen se cestou do útoku smál své­mu vlastnímu strachu,.

„Je to nepřirozené."  mumlal Barak Silkovi. „To mi na tom vadí nejvíc. A nejen to - je to i porušení etike­ty. Až se jednou dostaneme do opravdu pořádného boje. bude hrozně trapné mít toho hihňala za zády. Co si lidé pomyslí?"

„Moc si to bereš k srdci. Baraku," uklidňoval ho Silk. „Upřímně řečeno, mně to připadá docela osvěžující."

„Jak že ti to připadá?"

„Osvěžující. Arenďan se smyslem pro humor je koneckonců něco nezvyklého, — asi  jako pes, který mluví."

Barak potřásl  znechuceně hlavou. „S tebou opravdu nemá smysl diskutovat o něčem vážném, víš to vůbec? Ten tvůj návyk všechno vtipně komentovat obrací kaž­dou řeč v žert."

„Každý z nás má nějaké ty chyby." připustil Silk bla­hosklonně.