Kapitola třináctá
03.03.2012 18:51
|
V
|
iděla nesouhlas v jeho očích, ještě než promluvil. Nazrzlé vlasy mu spadly do tváře, díky čemuž jeho pleť působila, až křídově.
"Marianne, tohle byla chyba, slibovat jí něco takového. Dokud byla připravená na všechno, mohla se z toho její psychika dostat, i kdyby to s její dcerou nedopadlo dobře, ale takhle je přesvědčená, že vše skončí podle vašich slov. Je tak zoufalá, že se upíná ke každé možnosti. I kdybyste jí slíbila zázrak, ona by vám v tuhle chvíli visela na rtech. Marianne, ona vám teď věří." Silvio mluvil klidně a uctivě i po tom jejím představení superhrdiny. Marissa se k tomu radši nevyjadřovala a díky bohu, nikdo jiný u toho nebyl. Po tom, co jí naslibovala hory doly, tomu nasadila korunu, když prohlásila, že už mají stopu k tomu jak to vyřešit a že musí jen chvíli počkat, než ten oříšek rozlousknou. V podstatě celou dobu lhala na plné čáře a říkala jí, co chce slyšet, jen aby se nemusela uchýlit k nemilé pravdě, že v záležitosti nijak nepokročili a ba co víc, je to horší a horší.
"Tak se musíme postarat o to, abychom tu ženu nezklamali, co říkáte, Silvio. Tohle je jeden z fůry důvodů, proč to musí dopadnout dobře." Silvio si přejel dlaní po tváři a skončil tahem až ve vlasech, to gestu mu slepilo pár pramenů na zpoceném čele a na hlavě z jeho uhlazeného účesu vytvořilo ležérní bodliny. Oči toho muže byly smutné a zoufalé. V tu chvíli pochopila, že on taky nevěří, že vše půjde tak snadno. Zatnula zuby a uchopila doktora za bílé klopy nemocničního pláště.
"Silvio, já vím, co si myslíte a bylo špatné jí něco takového slibovat, ale… prostě pochopte mě, jo, fajn, já vím, že to byla hloupost, ale prostě to zvládneme."
"A napadlo vás, alespoň na chvíli, že se to nestane a její dcera zemře? Kristepane, vždycky to tak je. Pokaždé chtějí pacienti ujištění, že jejich neduhy dopadnou podle jejich představ a o to je důležitější volit slova." Marianne se opřela o štukovanou zeď na chodbě a zahleděla se zoufale na zavřené dveře pokoje Blanche. Nikdy neviděla někoho tak křehkého a zranitelného. Medové vlasy té ženy byly rozházené po polštáři a oříškové oči zarudlé a opuchlé od slz, které už ani nemohla ronit. Žalostný pohled na tak pěknou bytost.
"Já jsem musela. Musela jsem jí to slíbit a teď se budu muset postarat o to, abych svůj slib splnila."
"Dokázala byste se s tím vyrovnat, kdyby se to nepovedlo?" Marianne se zachvěla a na okamžik se její pohled rozostřil.
"Já nevím… asi ne, což připisuji na seznam důvodů proč uspět."
"Kam chcete jít?"
Zvedla hlavu a setkala se s jeho pohledem a málem se rozesmála. Cítila, jak jí hysterie spaluje útroby těla a přestávala myslet racionálně. "Abych byla upřímná, tak nemám tušení, ale postarám se o to, aby to bylo vyřešené včas. Věřte mi."
Silvio zakroutil hlavou a odešel do třetích dveří na kraji chodby, odkud ho volali. Pochopitelně nevěřil, že by žena a ke všemu princezna něco zmohla.
Podívala se na hodinky - na ty zrádce, kteří se vlekli tak šíleně pomalu. Krátce promluvila s Haversem, který na její prosbu přenechal kancelář prázdnou. Bylo pořád brzy a do setmění zbývalo ještě pět hodin čekání. Složila se do koženého velikého křesla a hlavu si položila na opěrku. Jen na chvíli zavře oči a až se uklidní a načerpá síly, bude schopná řešit problémy dál. Cítila, jak se její tělo uvolňuje, a svaly povolují. Jo, přesně tohle potřebovala.
"No tak, Marianne, tímhle mě neodkopneš. Dej do toho víc síly!" komandoval ji pobavený hlas mladého muže. Světlovlasý mladík stál v bojovém postoji proti ní, na sobě námořnicky modrý nátělník a cvičební tepláky.
"Sakra, Whalty, nech mě vydechnout. Už nemůžu." Kecla sebou na místě, kde stála a masírovala si bolavé svaly lýtek.
"To byl tvůj nápad. Tys chtěla naučit bojovat. Já tě k ničemu nenutil." Zvedla hlavu a setkala se s ironickým úsměvem, který jí protivně připomínal scénku z minulé noci. Seděli na baru v centru města a bavili se s dalšími jeho přáteli. Trvalo hodnou chvíli, než ho pomocí nátlaku přemluvila a využila k tomu všechny dostupné prostředky. Od vřískání, až po panáky Skotské. Po celovečerním představení souhlasil, že ji naučí pár chvatů. Vše byl prvopočáteční, nedomyšlený plán k sebeobraně slabé dívky ve velkém, zlém světě. Jen bůh mohl vědět, že se nakonec z jejího nápadu vyklube recept na zabíjení bezduchých. Tehdy si spíš potřebovala vybít vztek. Bylo to krátce po tom, co se vrátila z kolstor a měla v sobě spoustu zloby a zahořklosti. Whalty se nikdy neptal na její minulost, když o tom poprvé odmítla mluvit. Byl zdvořilý a nikdy ji k ničemu nenutil, proto byl skvělý druh na krmení, který od ní nikdy nežádal nic sexuálního. Měla ráda jeho aristokratickou povznešenost, která všem dávala najevo jak je namyšlený. Patřilo to k němu. Dokázal ji rozesmát a přivést na jiné myšlenky.
Celá tahle jejich situace nebyl její život, proto to bylo tak atraktivní, bylo to jako se ztratit ve čtení románů. Jen umělý svět. Proto s ním často trávila volné chvíle a dostávala se do současného moderního života, o který se léta připravovala. Wrath a zbytek bratrů jim to schvalovali, tedy pokud by se nedozvěděli o Mariannině výcviku, což bylo jejich tajemství. Navíc v tom Whalty neviděl nic nebezpečného a rozhodně ho nikdy nenapadlo, že své dovednosti později zneužije. Whaltyho znali stejně, jako jeho vysoce postavenou rodinu. V neposlední řadě tím mohl uplatnit válečnický výcvik, který mu jeho postavením byl na houby.
"Zvedej se, zítra tě bude bolet celé tělo, tak ať to stojí za to." Úsměv na Whaltyho tváři nepolevoval a bylo zřejmé, že ho baví pozorovat její nemotornost.
"Do čeho jsem se to dostala," zaúpěla a přijala nabízenou paži, která ji vytáhla do stoje.
"V podstatě jsi měla pravdu, je to proti starým pravidlům, ale žena by se měla umět ubránit násilníkům. Tak až tě příště přepadne nějaký úchyl na ulici, budeš vědět kam ho kopnout." Marianne se zašklebila a nebezpečně se jí blýsklo v očích. "To bych věděla i bez tebe." Whalty se zachechtal a znovu se nahrbil s jednou rukou nataženou kousek před sebe a výrazem ji povzbuzoval. Trochu se rozkročila a pak levou nohu vykopla do pravého úhlu, aby se dotkla jeho paže.
"No vidíš, je to lepší, ale příště zpevni zadek, aby byl kop údernější, a tolik se nerozkročuj, protože tím akorát pokoušíš útočníka, aby ti podkopl nohy a pak bys byla -"
"V prdeli."
"A tohle je prosím princezna! Trochu slušnosti, Marianne." Zakroutil hlavou a zasmál se. "Neboj, jednou někomu nakopeš zadek." Marianne ho obdařila skeptickým pohledem a připravila se na další útok. Doufala, že ze sebe jednou bolest vytluče. Až bude umět používat sílu v dobré věci, jednou někoho zachrání, někoho kdo bude bezmocný, jako byla tehdy ona.
Probudila se ze snu, když ucítila, jak s jejím tělem někdo manipuluje. Byla příliš unavená, aby po dotyčném vystartovala. Ten někdo ji nadzvedl a změnil polohu jejího těla tak, že si ji položil na klín, aby ji mohl stočit do náruče. Nadechla se a ucítila jemnou mužnou vůni upířího samce se zemitým odstínem. Trochu jako santálové dřevo, černý pepř a směsice sladkého koření. Tuhle vůni by poznala všude, její tělo ji vstřebávalo jako žíznivé a toužilo se přivinout k tomu, kdo ji vlastnil.
"Nechtěl jsem se vzbudit, Růženko," zašeptal sytý, hluboký hlas. Samet, který ji pohladil po kůži.
"Co tu děláš, nemusel jsi chodit," zamumlala rozespale, ale její tělo protiřečilo. Přitulila se k pevnému, velkému, dýchajícímu objektu, který se místo ní usadil do křesla a nyní ji držel v náručí a nechával ji dál lenošit. Bylo jí báječně, když ho cítila takhle blízko a užívala si jeho objetí, které ji chránilo i umanutě bránilo v odtáhnutí. Vyklíčil v ní zvláštní pocit, když si uvědomila, že si ji k sobě tiskne, jako by mu patřila a tenhle pocit, který ji vyděsil tím, že se jí neuvěřitelně líbil, jí teď prostupoval každým pórem.
"Kolik je?" zeptala se a natáhla ruku k zápěstí ležícímu na jejím koleni, aby otočila pásek na jeho rolexkách.
"Měli mě vzbudit." Povzdychla si, ale dál ležela zabořená tváří do silného sloupu hrdla. Dostala hlad, když se dívala na tepající žílu na jeho krku. Ucítila, jak se zachvěl, vnímal její pocity a touhy. Do vlasů se jí zapletly prsty a pohladily jí po celé délce. Potlačila vtíravý pud, který jí prodloužil špičáky, a neúmyslně zazívala.
"Spinkej, chci tě jenom držet." Polibek do vlasů. Se zavřenýma očima zaklonila hlavu a jeho rty ji vyhledaly. Užívala si něžný dotek jeho polibku a vrněla blahem. Když se odtáhl, spokojeně si povzdechla.
"Přijde mi to jako věčnost."
"Hmmm?"
"Všechno co se seběhlo v posledních dnech. Mám pocit, že uplynulo nejméně sto let." Další polibek do vlasů.
"Všechno špatné nebylo."
"Ne, to nebylo, některé věci byly krásné, třeba jako ty a já…"
"Ach, krásko moje, s tebou je krásné všechno." Natáhla ruku, pohladila ho po jemné tváři a promnula delší, hnědé vlasy, které jí hebce šimraly na čele. Když rozlepila oči, ztratila se v jeho tmavých, půlnočně modrých. Třpytily se jako hvězdy a shlížely na ni z uvolněného obličeje. Jeho rty byly tak lákavé, jemná křivka zakončená s jedním pozvednutým koutkem v úsměvu. Přejela mu prsty přes ústa. Pootevřela se a zachytila její prsteníček a políbila ho.
"Měl Fritz pravdu?" vyhrkla. "On říkal…"
"Ano?"
"Říkal, že jsi osamělý. To byl důvod, proč jsi odešel, viď? Proto se straníš i bratrů. Je ti smutno být v přítomnosti ostatních párů."
Vypadal překvapeně a chvíli uvažoval. "Občas, ale s tebou ten pocit nemám."
"Nemusíš ho mít, je tu spousta lidí, kterým na tobě záleží."
Zamyšleně ji pozoroval. "Bolí tě to moc?"
"Copak?"
Pohladil ji po stehnu. "Ach tak, ne není to tak hrozné."
"Lhářko."
Usmála se jeho pokusu převést řeč jinam. "Když jsi se mnou, tak mě to nebolí." Ucítila jeho dlaň, jak se posunula výš a pohladila ji po boku.
"Srovnáváš mě s kufříkem lékařské pomoci?"
"Může být. Jsi v pořadí hned za náplastí a tlakovým obvazem."
Tiše se zasmál. "To jsem dopadl."
Zavřela oči a vychutnávala si pocit jeho tepla. Bavlněné černé tričko, co měl na sobě, sotva dokázalo skrýt jeho hrudní proporce a dlouhý kabát byl odhalený jen tak, aby ji částečně přikrýval jako deka. Toužila se do něj celá schovat. Začala ji ovládat únava a pracně se ji snažila setřást. Všiml si toho.
"Nelíbí se mi, když jsi vyčerpaná. Mám tě radši plnou života."
Po tváři se jí rozlil úsměv. "I když mě napadají bláznivé nápady?"
Jeho tělo se otřáslo smíchem. "I přesto. Neuvěříš mi, ale miluju tvoje nápady."
"Teď přeháníš, nikdo nemiluje moje nápady."
Pořád se smál, když odpovídal: "Já jo. Všechno co je spojené s tebou." Zatajila dech a příjemný mráz ji zašimral v žaludku, když viděla všechnu tu něhu v jeho očích. Rozhodně mluvil pravdu. Byl tak krásný, když se na ni nehněval, i když se nedalo říct, že by mu dravčí divokost v pohledu neslušela. Ale tohle byl výraz, který se jí propaluje skrz kůži až do srdce.
"Darie," vydechla a objala ho kolem krku. Přitáhl si ji k sobě těsněji, až ucítila na prsou jeho pravidelný tlukot.
"Už se nechci hádat. Vždycky řeknu něco, co mě pak mrzí."
"Netušíš, jak moc to mrzí mě. Nechci, aby sis myslela, že jsem protivnej tyran. Vždycky když se pohádáme, cítím se jako pitomec a přemýšlím, co jsem mohl udělat jinak, ale vždycky dospěju k tomu, že bych neměnil. Začarovaný kruh." Protočila oči, ale byla k němu otočená zády, takže to neviděl.
"Co mám říkat já. Občas je těžký se sebou žít."
Vzdychl si. "Svatá pravda, ale stojí to za to." Přiložila k jeho hrudi dlaň a ukazováčkem na ní opsala v tlukoucím místě tvar srdce.
"Přesně tam tě mám."
Chvíli bylo ticho. Vnímala jen, jak se jeho hrudník pravidelně zvedá a zase klesá, podle toho jak dýchá a přemýšlela o něm, o nich. S Dariem se vždycky cítila skvěle. Teď když spolu seděli rozložení na křesle. Ovládal ji absolutní duševní klid. Její tělo vědělo, že kdyby usnula, on by ji hlídal a nenechal nikoho, aby jí ublížil. Byl tichý a uvolněný, hádala, že taky nad něčím dumá.
Chtěla se natáhnout pro další polibek, když na dveře někdo zaklepal. Uvažovala o tom, že dotyčného nechá čekat, ale po třetím pokusu to vzdala. Neochotně se zvedla, rozsvítila a došla otevřít. Překvapeně zamrkala, když na prahu uviděla stát Silvia. Tvářil se nesměle a skoro rozpačitě.
"Promiňte, nechtěl jsem vás vzbudit." Marianne chvíli trvalo, než si uvědomila, že její tvář musí být pomačkaná a o vlasech se bavit nechtěla. Nenápadně se je pokusila uhladit.
"V pořádku, už jsem byla vzhůru, potřebujete něco?"
"Havers mi prozradil, že jste si půjčila jeho kancelář. Nestačili jsme dokončit náš rozhovor, nechci, abyste měla pocit, že jsem vás odbyl."
Marianne se zasmála. "Věřte mi, že takový pocit nemám."
"Napadlo mě, že bychom mohli zopakovat dnešní kávu s tím, že slíbím, že se ke konci nevypařím."
"Nebojte, není nic omluvitelnějšího, než se vypařit v zájmu dobré věci." Na chvíli se zamyslela - tohle se poslední dobou začalo nápadně podobat jejímu sloganu.
"Dovolím si nesouhlasit, s tak krásnou dámou by nic jiného nemělo mít přednost." Marianne cítila, jak jí hoří tváře a Silvio se tvářil podobně. Došlo jí, že není zvyklý někoho zvát na rande, schůzku, nebo na co ji zval. Přemýšlela jak se z toho elegantně vykroutit, aby neporanila jeho city.
"Silvio, jste moc milý a strašně příjemně se s vámi povídá, ale momentálně se necítím na podobné schůzky." Skousla si ret a zastyděla se, když se na Silviově tváři objevil náznak zklamání.
"Omlouvám se, moje chyba."
"Probůh, žádná chyba." Zděsila se a položila na okamžik Silviovi dlaň na předloktí. "Mám toho momentálně moc." Kývl s lehkým úsměvem, ale nepřekvapilo ji, když se kvapně rozloučil a za účelem jakého si úkolu, který musí jít okamžitě splnit, se odporoučel.
Ještě chvíli stála a dívala se na prázdnou chodbu a přemýšlela jak to Silviovi vkusně vynahradit. Nemohla mu dát naději, protože bez ohledu na okolnosti to nebyl muž pro ni.