Kapitola třináctá

John si přerovnal své malé tělo za zase zavřel oči. Vklíněný do sedadla otlučeného, ošklivého, avokádově zeleného křesla, vdechoval Tohrovu vůni s každým nádechem: Ta noční můra každého dekoratéra by Bratrův nejoblíbenější kus majetku a Wellsiina "seatus non grata" (pozn. z lat. nežádoucí sedadlo). Byla vykázána sem do této kanceláře v tréninkovém středisku, Tohr na ní trávil hodiny a hodiny administrativní prací, zatímco John studoval.
Od té doby, co se staly ty vraždy, používal John tuhle věc jako postel.
Byl naštvaný. Otočil se a zkroutil tak, že jeho nohy visely přes jednu opěrku a hlava a ramena byly vklíněné do horní poloviny židle. Stiskl oči k sobě ještě pevněji a modlil se, aby přišel spánek. Problémem byla jeho krev, která mu zurčela v žilách a v hlavě mu vířily neurčité, pozornosti se dožadující nesmysly.
Bože, vyučování zkončilo před dvěma hodinami a on si dával do těla ještě i po té, co ostatní žáci odešli. Navíc už téměř týden pořádně nespal. Jeden by si myslel, že zhasne, jako žárovka.
Ale, možná byl ještě pořád vytočený Lashem. Ten zkurvysyn se po něm včera vozil před celou třídou. Ty vole, jak on toho kluka nenáviděl. Opravdu. Ten arogantní, bohatý, nadržený-
"Otevři oči, chlapče, vím, že jsi vzhůru."
Johnovo tělo sebou škublo a málem přistál na zemi. Když se srovnal zpátky, uviděl stát ve dveřích kanceláře Zsadista, oblečeného v uniformě z přiléhavého roláku a volných kalhot.
Výraz ve tváři bojovníka byl tak tvrdý, jako jeho tělo. "Poslouchej, protože znovu ti to říkat nebudu."
John sevřel opěradla. Měl pocit, že ví, o čem bude řeč.
"Nechceš jí k Haversovi, dobře. Ale zkoncuj s touhle kravinou. Vynecháváš jídla, vypadáš, jako bys nespal už několik dní, a tvoje osobní reakce mě začínají pěkně srát."
Jo, tak takhle ještě žádná třídní schůzka, na které John byl, neprobíhala. A tahle kritika mu nedělala dobře: hruď se mu svírala frustrací.
Zet ukázal ukazováčkem přes celou místnost. "A přestaň dělat do Lashe, jasný? Nech toho hajzla na pokoji. A od teď budeš chodit na jídlo nahoru do domu."
John se zamračil a pak se natáhl pro svůj notýsek, proto, aby si byl jistý, že Zet porozumí tomu, co mu chce říct.
"Ani se nenamáhej odpovídat, chlapče. Nemám zájem." John začínal být opravdu hodně naštvaný, Zet se usmál, odhalujíc obrovské tesáky. "A jistě dobře víš, že se mnou není radno si zahrávat."
John se podval pryč, jistý tím, že Bratr by ho přelomil vejpůl bez jakékoli námahy. A to ho sakra štvalo.
"Zkoncuješ s Lashem, rozumíš? Nenuť mě, abych vás dva musel od sebe odtrhávat. Ani jednomu z vás by se to nelíbilo. Přikývni, ať vím, žes mi rozuměl."
John přikývl, cítil se zahanbený. Vzteklý. Vyčerpaný.
Snažil se v sobě potlačit všechnu tu agresi, pomalu vydechl a promnul si oči.
Bože, byl tak klidný, skoro až plachý, po celý svůj život. Proč se teď poslední dobou všechno tak změnilo?
"Blíží se tvoje přeměna. To je ten důvod."
John pomalu zvedl hlavu. Slyšel dobře, že?
Opravdu? znakoval.
"Jo, to je ten důvod, proč je tolik nutné, aby ses naučil ovládat sám sebe. Až projdeš přeměnou, budeš mít tělo, schopné všeho a to by tě mohlo přemoct. Teď tady mluvím o čisté fyzické síle. Brutální. Takové, která je schopná zabíjet. Myslíš si, že teď máš potíže? Počkej, až se budeš muset vypořádat s tím novým problémem. Musíš se naučit ovládat už teď."
Zsadist se odvrátil, ale pak se zastavil a ohlédl přes rameno. Světlo padlo na jizvu která se mu táhla přes celou tvář a křivila mu horní ret. "Ještě poslední věc. Chceš si s někým promluvit? O tom … té sračce?
Jo, jasně, pomyslel si John. K tomu terapeutovi u Haverse ho nedostanou ani přes jeho mrtvolu.
Což byl další důvod, proč odmítal, aby ho ten doktor prohlédl. Když se s tím doktorem setkal naposledy, tak ho ten chlápek pomocí vydírání donutil jít na terapii a on teď rozhodně nemá v úmyslu opakovat svoje hodinové sezení s Dr. Philovou. K tomu všemu, co se v poslední době dělo, nechtěl přibírat ještě další problémy z minulosti, takže na tu kliniku půjde jedině pokud mu bude hrozit vykrvácení.
"Johne? Chceš si o tom s někým promluvit?" Když zavrtěl hlavou, Zet přimhouřil oči. "Dobře, ale to s tím Lashem jsi pochopil, že?"
John se podíval dolů a přikývl.
"Dobře. Tak a teď se seber a mazej do domu. Fritz nachystal večeři a já se budu dívat, jak jíš. A sníš to všechno. Musíš být silný, abys zvládl přeměnu."


Butch přistoupil blíž k těm vrahům, vypadalo to, že z něj necítí žádné ohrožení. Jestli vůbec něco cítili, bylo to znechucení, jako by on nedělal svoji práci.
"Za tebou, ty debile," řekl ten uprostřed. "Tvůj cíl je za tebou. Dva Bratři."
Butch obcházel bezduché v kruzích, instinktivně v nich četl. Cítil, že ten nejvyšší byl zasvěcen někdy minulý rok: Ještě v něm přetrvávaly stopy lidskosti, i když si Butch nebyl jistý, jak to může vědět. Ty další dva byli členy Společnosti mnohem déle, a tím si byl jistý nejen proto, že jejich vlasy i kůže zbělely.
Zastavil se, když byl za tou trojicí a zíral přes jejich velká těla na Vé a Rhage... kteří vypadali, jako by se pozorovali svého přítele, jak jim umírá v náručí.
Butch věděl přesně, kdy se bezduší nachystali k útoku a pohnul se dopředu spolu s nimi. Právě když Vé a Rhage zaujali bojovou pozici, popadl Butch toho prostředního vraha za krk a skolil ho k zemi.
Bezduchý zařval a Butch skočil něj, přestože věděl, že ještě není schopný boje. Bezduchý ho s přehledem odkopl a převzal vedení, sedl si na něj a dusil ho. Ten bastard byl nechutně silný a totálně vytočený, asi jako zápasník sumo nakažený vzteklinou.
Jak se Butch snažil zabránit tomu, aby ten bezduchý utrhl hlavu z ramen, byl si jen matně vědom, že se vyšlehl záblesk světla a ozvala se rána. A pak další. To jistě Vé a Rhage zlikvidovali ty své a Butch slyšel, jak jdou k němu. Díky Bohu.
Jenže právě ve chvíli, kdy ti dva dorazili k němu, začla ta nejdivnější podívaná.
Butch se poprvé zahleděl hluboko do očí nemrtvého a jako by něco zapadlo do zámku, ti dva byli do sebe tak pevně zaklesnutí, jako by jejich těla svíraly železné obruče. Najednou ten vrah naprosto ztuhl a Butch pocítil neodolatelnou touhu … no, nevěděl přesně jakou. Ale ten instinkt byl dost silný na to, aby ho přiměl otevřít rty a pomalu k pomalému nádechu.
A to způsobilo, že se začal pomalu nadechovat. Ještě předtím než zjistil, co to vlastně dělá, jeho plíce se začly plnit dlouhým, pomalým a jistým nádechem.
"Ne..." zašeptal ten vrah, třásl se.
Pak se cosi objevilo mezi jejich ústy, jako by z bezduchého odcházel temný kouř a byl vtahován do Butche-
To spojení bylo ale přerušeno brutálním útokem shora. Vishous popadl vraha a odtrhnouc od něj toho nemrtvého, hodil tu věc proti zdi, hlavou napřed. Než se ten bastard vzpamatoval, Vé na ně skočil a probodl ho černou čepelí.
Jiskry a prskání se vytrácely a Butchovy paže klesly bezvládně na asfalt. Pak se překulil na bok a stočil do klubíčka, ruce pevně spojené na svém žaludku. Uvnitř ho to ničilo, ale ještě víc se mu dělalo zle z toho, že v sobě cítil odezvu toho samého sajrajtu, se kterým bojoval, když mu bylo nejhůř.
Pár bagančat vstoupil do jeho zorného pole, ale on nesnesl pomyšlení, že by se měl podívat nahoru a jednoho z Bratrů. Netušil, co to sakra udělal a co se stane.
Jediné, co věděl bylo, že je s bezduchými nějak spřízněný.
Véčkův hlas byl tenký, jako Butchova kůže. "Jsi v pořádku?"
Butch sevřel oči a zatřepal hlavou. "Myslím, že bude nejlepší … když mě odtud dostanete pryč. A ať vás ani nenapadne, brát mě domů."


Vishous odemkl své střešní apartmá a tlačil Butche dovnitř, zatímco mu Rhage držel dveře. Ti tři museli použít nákladní výtah vzadu v budově, což dávalo smysl. Ten polda vážil víc, než na kolik vypadal, jako by právě jemu věnovala gravitace speciální pozornost.
Položili poldu na postel a on se přetočil na bok, kolena si přitáhl na prsa.
Ticho trvalo hodnou chvíli a zdálo se, že Butch vypadal, jako by usnul.
Rhage začal chodit kolem, jako by se snažil rozchodit svoji úzkost, a do prdele, po té, co ji dal najevo, objevila se i ve Véčkově hlavě. Zapálil si a tvrdě vdechoval.
Hollywood si odkašlal. "Takže, Vé … tohle je to místo, kam si vodíš ženy, co?" Bratr se zastavil a vzal do ruky pár řetězů přišroubovaných do černé zdi. "Zaslechl jsem pomluvy, samozřejmě. Hádám, že jsou všechny pravdivé."
"Jak myslíš." Vé si to zamířil k baru a nalil si dvojitého panáka Grey Goose vodky. "Dnes v noci musíme zajít do domovů těch bezduchých."
Rhage kývl směrem k posteli. "Co s ním?"
Stal se zázrak zázraků, polda zvedl hlavu. "Já se teď zrovna nikam nechystám. Věřte mi."
Vé si očima změřil svého spolubydlícího. Butchova tvář, která byla za normálních okolností brunátná, jako by se sám udeřil, byla dočista pobledlá. A voněl … trochu sladce. Jako dětský zásyp.
Ježíši Kriste. Bylo to jako by blízkost těch vrahů přenesla něco do něj - něco z Omegy je v něm.
"Vé?" Rhagův hlas byl tichý, skoro neslyšný. "Chceš zůstat tady? Nebo ho možná můžem vzít zpátky k Haversovi?"
"Jsem v pohodě," zaskřehotal Butch.
Lžeš hned v několika věcech, pomyslel si Vé.
Dopil svoji vodku a podíval se na Rhage. "Jdu s tebou. Poldo, až se vrátíme, přinesu ti nějaké jídlo, dobře?"
"Ne. Žádné jídlo. A dnes v noci se nevracej. Prostě mě tu zamkni, ať se odtud nemůžu dostat a už sem nechoď."
Kurva. "Poldo, jestli se chystáš oběsit v koupelně, tak přísahám, že až tě najdu, tak tě zabiju ještě jednou, slyšíš mě?"
Zakalené oříškové oči se otevřely "Chci vědět, mnohem víc chci vědět, co se mi to stalo, než to tady zabalit. Takže si nemusíš dělat starosti."
Butch znovu zavřel víčka a chvíli na to, vyšli Vishous s Rhagem ven na balkon.
Vé zamkl dveře a uvědomil si, dělá spíš kvůli tomu, aby udržel Butche uvnitř, než kvůli tomu, že by tím mohl toho chlapíka ochránit.
"Kam jdeme?" zeptal se Rhage. Přestože to byl obvykle on, kdo plánoval.
"V první peněžence byla adresa Wichitova ulice 459, byt C4."
"Tak jdem na to."