Kapitola třicátá

Následující odpoledne se John posadil do lavice ve třídě a nemohl se dočkat, až se začne. Rozvrh tříd běžel jako hodinky, tři dny výuky, jeden den volna, a po tom dnu byl připravený vrhnout se zpět do práce. Zatím co si procházel své poznámky o plastických trhavinách, ostatní, jen co přišli, začli machrovat a když se usadili, utahovali si ze sebe, tak jako obvykle... až najednou všichni ztichli.
John zvedl zrak. Ve dveřích byl muž, muž, který vypadal maličko nejistě, nebo opile.
Co to sakra-
Johnovi klesla ústa, když se podíval na tu tvář a rudé vlasy. Blaylock. To byl... Blaylock, jenom vylepšený.
Chlapík se díval dolů a šel nemotorně dozadu. Vlastně se spíš potácel, než šel, jako by skutečně neuměl příliš dobře ovládat své ruce a nohy. Pak si sedl, posouval nohy pod stolem, dokud se neuvelebil, a pa se nahrbil, jako by se snažil udělat se menším.
Jo, hodně štěstí s tím... Ježíši, on byl... obrovský.
Svatá prostoto. On prošel přeměnou.
Zsadist vešel do třídy, zavřel dveře a podíval se na Blaylocka. Následovalo rychlé přikývnutí a Zet šel rovnou učit.
"Dnes si uděláme úvod do chemických zbraní. Budeme mluvit o slzném plynu, yperitu-" Bratr se zastavil. Zaklel, když si uvědomil, že mu nikdo nevěnuje pozornost, protože všichni zírají na Blaye. "Dobře, kurva. Blaylock, chceš nám říct, jaké to bylo? Dnes nic neuděláme, dokud nám něco nedáš."
Blaylock zrudl a zavrtěl hlavou, ruce si tiskl k hrudi.
"Dobře, žáci, mrkněte sem." Všichni se podívali na Zet. "Chcete vědět, jaké to je? Řeknu vám to."
John se zklidnil a soustředil. Zet se držel v obecné rovině, neodhaloval nic osobního, ale podal všechny dobré informace. A čím víc Bratr mluvil, tím víc Johnovo tělo vibrovalo. Správně, říkal své krvi a svým kostem. Udělej si poznámky a brzy půjdem na to.
Byl už připravený sát se mužem.


Van vystoupil z Town & Coutry Chrysleru, tiše zavřel dveře na straně spolujezdce a zůstal ve stínu.
To, na co se díval nějakých sto metrů před sebou mu připomínalo místo, kde vyrůstal: vyšisovaný dům, na střeše IPA a rozpadající se vrak auta ve dvoře. Jediný rozdíl byl, že tohle bylo uprostřed ničeho, a ten jeho byl v sousedství blíž městu. Ale bylo to stejné dva kroky od chudoby.
Když si prohlédl tohle místo, první věc, které si všiml byl divný zvu prořezávající se nocí. Byly to rytmické rány,... jako by někdo štípal dříví? Ne... bylo to blíž bouchání. Někdo tloukl na to, co byla pravděpodobně zadní vrata domu před ním.
"Tohle je tvůj cíl pro dnešní noc." řekl pan X., když dva další bezduší vystoupili z minivanu.
"Denní hlídka tohle místo pozorovala celý minulý týden. Žádná aktivita, dokud se nesetmí. Železné mříže v oknech. Závěsy neustále stažené. Cílem je zajmout, ale pokud se pokusí utéct, tak zabít-"
Pan X zastavil a zamračil se. Pak se rozhlédl.
Van udělal to samé, ale neviděl nic v nepořádku.
Až dokud na příjezdovou cestu nesjel černý Cadilac Escalada. S tónovanými skly, obehnaný chromem, ta věc vypadala, jako by stála víc než ten dům. Co tohle dělá tady v díře?
"Ozbrojte se." zasyčel pan X. "Hned."
Van vytáhl svůj parádní novou čtyřicítku Smith & Wesson, prima cítit její váhu v dlani. Jeho tělo se chytalo k boji, byl připraven napadnout protivníka.
Až na to, že pan X ho tvrdě změřil očima. "Zůstaň vzadu. Nechci, aby ses zapojil. Jen se dívej."
Ty zmrde, pomyslel si Van, prohrábr si ruku svoje černé vlasy. Ty zatracený hajzle.
"Je to jasné?" Tvář pana X byla smrtelně vážná. "Ty se do toho nebudeš plést."
To nejlepší, čeho se Vanovi podařilo dosáhnout bylo, že sklonil bradu a podíval se pryč, když hlasitě nadával. Cvičil své oči na SUV, sledoval, jak ta věc jede na konec rozbité slepé ulice a zastavuje.
Bylo jasné, že je to nějaký druh hlídky. Ne policie, jistěže. Alespoň, ne lidská.
Motor Escalady ztichl a oba muži vystoupili. Jeden byl takové normální velikosti, pokud bychom se bavili o obráncích. Ten druhý chlapík byl obrovský.
Ježíši Kriste... Bratr. To musí být. A Xavier měl pravdu. Ten upír byl větší než cokoli, co Van kdy viděl- a to chodíval do ringu i s hodně velkými mizery, svého času.
Z ničeho nic, Bratr byl pryč. Vypařil se do řídkého vzduchu. Předtím, než se Van mohl zeptat, co se to sakra děje, přítel upíra otočil svou hlavu přímo na pana X. Přestože byli všichni schovaní ve stínech.
"Ah, můj Bože..." Xavier vydechl. "On žije. A můj pán... je s..."
Přední bezduchý vykročil vpřed a pokračoval v chůzi. Přímo do měsíčního světla. Přímo doprostřed cesty.
Na co kurva myslel?


Butch se třásl po celém těle, když se podíval na toho bělovlasého bezduchého, který se vynořil ze tmy. Bez pochyby, tohle byl ten, co a něm pracoval: Přestože Buch neměl žádné vědomé vzpomínky na to mučení, zdá se, že jeho tělo poznalo, kdo mu způsobil tu škodu, jeho vzpomínky byly vepsané do jeho masa, které bylo potrhané a pokryté modřinami díky tomuhle bastardu.
Butch byl na předního bezduchého připraven.
Až na to, že zavětřil další průser dřív, než vůbec dostal šanci.
Odněkud zpoza domu se ozval řev nastartované motorové pily, následovaný vysokým pištivým křikem. A právě v té chvíli, druhý bělovlasý bezduchý vystoupil z lesů s pistolí namířenou na Butche.
Když poloautomatka vystřelila a kulka prosvištěla vedle jeho hlavy, vzal Butch do dlaně svůj Glock a vtěsnal se do úkrytu za Escaladu. Jakmile měl nějaký štít, vrátil se zpátky k vítací rutině: ahoj, jak se máš? Tiskl se za kola, Glock ho kopal do dlaně, své životně důležité orgány ukrýval mimo palebnou linii. Když palebné výměny nastala odmlka, podíval se skrz neprůstřelné sklo. Střelec byl za rezivějící kapotou auta, bez pochyby nabíjel. Tak jako Butch.
A přesto, se ten první bezduchý, Butchův mučitel, stále neozbrojil. Ten chlápek tam prostě stál, uprostřed cesty, zíral na Butche.
Skoro jako by mu požírání olova udělalo tu největší radost.
Připravený splnit svou zkurvenou povinnost, Butch vykouknou zpoza SUV a zmáčkl spoušť, a střelil toho chlápka přímo doprostřed hrudníku. Se zavrčením se přední bezduchý zapotácel, ale nespadl. Zdálo se, jako by ho obtěžovalo, padat v důsledku nárazu kulky, jako by to nebylo nic víc než včelí žihadlo.
Butch neměl ponětí, co si o tom má myslet, ale teď nebyl čas, aby se staral o to, proč jeho parádní kulky, tohohle konkrétního vraha nesrazily dolů. Vystrčil ruku do větru a začal na toho chlapa pálit znovu, výstřely létali ven z hlavně v rychlém sledu za sebou. Konečně, byl bezduchý přemožen a padl na znak na rozlehlou haldu-
Za Butchem se ozval plácavý zvuk, tak hlasitý, že si myslel, že to vystřelila další zbraň.
Otočil se, Glock držel pevně oběma rukama přímo před sebou. A do prdele!
Žena s dítětem v náručí v záchvatu paniky vystřelila z domu. A měla dobrý důvod k tomu, aby vzala nohy na ramena. Těsně mohutný muž jí byl v patách, s touhou po trestu vepsanou ve tváři a s motorovou pilou přes rameno. Ten šílenec vypadal, že každou chvíli na spadne na ty dvě a zasáhne je rotujícím řetězem, připravený, chtivý a schopný zabíjet.
Butch zvedl hlaveň pistole o dvě pídě a namířil ji na mužovu hlavu, a zmáčkl spoušť-
Právě když se Vishous objevil za tím chlapem a natahoval se pro pilu.
"Kurva!" Butch se pokusil zastavit svůj ukazováček před zmáčknutím, ale zbraň sebou trhla kulka vyletěla-
A někdo chytil Butche za krk: Ten druhý bezduchý s pistolí se pohyboval rychle.
Butch ztratil půdu pod nohama a jeho tělo prásklo na kapotu Escalady tak jako by byl baseballová pálka. Při dopadu ztratil svůj Glock, zbraň skákal pryč, kov narážel na kov.
Kurva, zatraceně. Strčil ruku do kapsy svého kabátu a nahmatal vystřelovací nůž, který nosil u sebe.
Bože požehnej srdce té zatracené věci, sedla mu do dlaně, jako udělaná. Podařilo se mu uvolnit ruku. Když čepel vystřelila, uhnul svým tělem doleva a bodl vraha, který na něm ležel, do boku.
Ozvalo se bolestné zavytí. Stisk povolil.
Butch tvrdě zatlačil proti hrudníku nad ním, sesunul bezduchého ze sebe. Na zlomek vteřiny ten bastard zůstal viset ve vzduchu a Butch v té chvíli z něj obloukem vytrhl nůž. Čepel prolétla bezduchému napříč přes krk a otevřela ho do široka, černá krev se vyvalila.
Butch zkopl vraha na zem a otočil se k domu.
Vishous se v boji proti chlápku s řeťezovkou držel dobře, vyhýbal se řvoucímu ostří a rozdával rány. Mezitím, žena s dítětem běželi jak o závod přes dvůr. Další bezduchý se přiblížil zprava.
"Zavolal jsem Rhagemu." duchapřítomně zakřičel Vé.
"Jdu za oběťmi." řval Butch, když vyrazil pryč. Běžel naplno, jeho nohy ze zarývaly do země, kolena mu kopala do hrudi. Modlil se, aby se tam dostal včas, modlil se, aby byl dost rychlý... Prosím, aspoň jednou, tentokrát...
Vyletěl do vzduchu a tímhle pozoruhodným způsobem zadržel bezduchého. Jak padli na zem, křičel na ženu, aby pokračovala v běhu.
Odněkud se ozvaly výstřely, ale byl příliš zaměstnaný špinavým bojem, než aby se staral. Spolu s bezduchým se kutáleli po zbytcích sněhu, bušili do sebe a dusili se navzájem. Věděl, že prohraje, pokud takhle budou pokračovat, takže ze zoufalství a tažen jakýmsi druhem instinktu, přestal bojovat a nechal vraha, aby ho ovládl... a pak zamkl svůj pohled na nemrtvého.
To spojení, ta hrozivá komunikace, to pevné pouto mezi nimi zapustilo kořeny okamžitě a oba je znehybnělo. A spolu s tím spojením přišla k Butchovi touha konzumovat.
Otevřel svá ústa a začal s nádechem.