Kapitola třicátá třetí

Bylo to jako tlaková vlna. Tak s takovou intenzitou Carol cítila sílu jeho hněvu. Pocit, jako by jí do kůže bodaly tisíce malých jehliček. Bolelo to. Bála se k Alexovi přiblížit, více jej rozrušit a způsobit si ještě více bolesti.

Alexovi na čele vyrašil ledový pot a tělo se mu klepalo jako při zimnici. Co se to s ním dělo? Připadal si jako opilý, neschopný ovládnout své tělo. Nikdy předtím nic takového nezažil. Úzkostlivě se zadíval na svoji strážkyni a očima ji prosil o pomoc.

Bodání na kůži Carol sice bolelo, ale pohled na trpícího Alexe víc. Přesto ji sebrání odvahy k tomu, aby k němu přišla, stálo spoustu sil.

"Pojď," pobídla jej tiše, rychle se chytila za jeho zápěstí a vytáhla ho ven z pokoje a pak dále dlouhou tmavou chodbou.

"Kam to jdeme?" hekl Alex, který jen těžko stačil její vlčí rychlosti. Neodpověděla mu. Čím unavenější Alex byl, tím více slábla i jeho síla útočící na Carol. "Jsi si jistá, že jdeme správně?" ozval se o něco později, když procházeli jakýmsi vlhkým tunelem, který páchnul zatuchlinou.

"Ano, jdeme." ¨

Prudce se zapřel nohama a tím donutil i Carol, aby zastavila, pokud ho tedy nechtěla srazit k zemi. Nechápavě se na něj otočila a čekala na vysvětlení.

"A proč tudy? To neexistuje nějaká lepší cesta?" zeptal se Alex, zatímco prstem přejel přes studenou kamennou zeď, po které stékaly pramínky vody.

"Lepší?"

"Sušší. To celý dům vypadá takhle?"

Carol se zadívala na slabě fosforeskující zářivku nad sebou. "Ne, jen tahle."

"Proč?"

"Protože ji nikdo nepoužívá."

"A proč tedy jdeme tudy?"

"Protože ji nikdo nepoužívá."

"Tak to nechápu," přiznal Alex s nadzdviženým obočím.

"Bolí to, Alexi," vydechla Carol. "To, když se kdokoliv z královského rodu naštve. A ti vlci venku si nezaslouží být trestáni za něco, za co nemůžou." Pobídla jej, aby ji následoval dál.

"Takže já ti teď ubližuju?"

"Teď ani ne, před chvílí to bylo mnohem horší."

Alex šokovaně pootevřel ústa. "Promiň, to jsem… nechtěl."

"Já vím, nech to plavat."

"Ale…" chtěl ještě pokračovat, ale Carol byla rychlejší. S hlasitým vrzáním, které se chodbou rozléhalo do všech stran, otevřela staře vypadající dveře, za nimiž se objevilo kovové točité schodiště. Gestem naznačila směr nahoru a poté už byly slyšet jen její kroky, jak stoupala po schodech. Alex se nerozhodně ohlédl za sebe směrem, kterým přišli, ale tunel mu připomínal jen hlubokou černočernou propast. Zářivka nad ním zabzučela, naposledy blikla, pak zhasla úplně a celý průchod zalila nepropustná tma. Jediným světlým bodem byly slabé lampičky podél zábradlí. Zvuky kroků začaly slábnout. Spěšně vyběhl několik prvních schodů, aby svoji přítelkyni dohonil.

Její postava byla v jasném denním světle jen po okrajích se rozplývajícím tmavým obrysem. 'Jako by ani nebyla z tohoto světa. Vždy jsem věděl, že je anděl,' pomyslel si Alex při pohledu na ni.

"Jsme na místě," oznámila mu, aniž by se k němu otočila čelem. Zezadu ji pevně objal kolem pasu, přitiskl k sobě a políbil do vlasů.

"Kde to vlastně jsme?" zeptal se Alex, který před sebou neviděl nic jiného než jen další fůru stromů.

"Toto je tajný východ ze sídla tvého otce. Pro případ, že by se náhodou něco stalo. Je spousta takových, kteří si nepřipouští možné problémy, a proto o této chodbě ví jen málokdo. Sídlo je tady," láskyplně propletla své prsty s jeho a odvedla ho o kousek dál. Před oběma se objevil výhled na celou impozantní stavbu i okolní pozemky.

"Páni," vydechl obdivně Alex. "Takže tohle všechno je mého otce? To je neuvěřitelné!"

"Všechno. Támhle ta nažloutlá budova je váš dům, odtud jsme přišli. Jsou tam hlavně kanceláře a přijímací sály. To menší vedle," ukázala na tmavě hnědou budovu spojenou s tou větší krátkou prosklenou chodbou, "tam jsou pokoje královské rodiny, pro hosty a vlkodlaků s nejvyšším postavením." Pak se otočila o kus doleva a upozornila Alexe na poslední dva středně velké domy nabarvené na zeleno, takže se skoro ztrácely v okolním lese. "To větší je ubytovna pro služebnictvo a ta stavba hned vedle slouží jako tréninková hala, tudíž jedna velká tělocvična. V podzemí máme garáže."

"A támhle to?" Alex zajímal se o rozlehlé a velmi dobře udržované louky.

"Jízdárna."

"Vlkodlaci chovají koně?" Alex vypadal upřímně překvapeně.

"Jistěže ano. Auta existují pouhá desetiletí, vlkodlaci staletí. Nějak jsme se dopravovat museli."

"Ty umíš jezdit na koni?" Přejel po ní pátravým pohledem. Nedokázal si představit tuto malou osůbku na tak obrovském zvířeti. "Já ne a ani netoužím po tom se to učit."

"Tak to nevíš, o co přicházíš! Koně jsou úžasná zvířata."

Carol zkontrolovala čas na svých hodinkách.

"Pojď, musíme jít. Oběd bude v jednu," bravurně napodobila Belindin hlas, až sebou Alex polekaně škubnul. Chtíc nechtíc se tomu musela zasmát. "Jdeš?"

"No jasně," zabručel Alex v odpověď. "Ale tohle mi už nedělej. Skoro jsem dostal infarkt!"

"Copak, ty nemáš rád Belindu?" zavrkala Carol nevinně a reakcí jí bylo další Alexovo zavrčení.

 

"Tohle je horší než bludiště!" prskal Alex celou cestu do jídelny. Pokoušel se zapamatovat si ji, ale vzdal to hned po třetí odbočce. "Dejte tady směrovky!"

"Klid, už jsme na místě," brzdila jej Carol před vstupem do hledané místnosti. "Připrav se, nebudeme tam sami."

"Nebudeme tam… Hej, Carol!" Dříve než stačila Alexe pohltit nervozita, Carol nekompromisně vkráčela do jámy lvové. Nezbývalo mu, než ji následovat.

Zlomek sekundy na to se stal středem pozornosti pro všechny přítomné. Doslova cítil, jak mu jejich oči propalují každičký kousek těla.

'Co to, ksakru, dělají!' pomyslel si zoufale.

'Prohlížejí si svého budoucího vůdce, kterého vidí poprvé v životě,' reagovala na jeho myšlenky Carol.

"A to to nemůžou dělat tajně?" nechápal Alex. Jako na povel se všichni začali věnovat své práci. Místností se opět rozléhalo cinkání nádobí a tiché rozhovory.

"Jak vidíš, stačí si říct," pokrčila Carol rameny a pak ho překvapeného z toho, co se kolem něj děje, nasměrovala k dlouhému dřevěnému stolu stojícímu na vyvýšeném místě na konci místnosti. Tam už sedělo pět dalších osob. Alex znal dvě z nich, svého otce a… Dělalo mu velký problém nesouhlasně nezaskučet. Belinda.

O pár vteřin později si jej jeho otec konečně všimnul a odložil bokem noviny, které si v tu chvíli četl. Na tváři se mu objevilo něco jako hodně křečovitý úsměv. Vstal a přišel k zaraženému, ne příliš důvěřivému Alexovi. Carol si snad ani nevšiml.

"Vidím, že jídelnu jsi našel. Pojď se tedy k nám posadit," vybídl ho a přivedl k židli po pravé straně od jeho.

'Jdu taky,' uklidnila ho Carol dřív, než stačil protestovat. Alexova spolupráce pak byla o poznání lepší.