Kapitola třicátá první

U

ž půl druhou hodinu nasraně pochodoval po pracovně. Marianne si unaveně protřela oči a proti své vůli zazívala.

"Tak na to zapomeň, dokud se nedozvím pořádný důvod!"

"Stýská se mi."

"Ale jdi." Otočil se na ni se sarkastickým šklebem. "Myslíš, že mi nedošlo, že bys to tam při první možný příležitosti podpálila? Nenávidíš tu zasranou pobožnou díru." Marianne jen zírala, Wrath byl všímavější než si myslela.

"To nic nemění na tom, že tam mám přátele," prohodila a založila si ruce na prsou. Může si tu do aleluja argumentovat, jak chce, ale ji nepřesvědčí, už je rozhodnutá. Krom toho, přece ji tu nebude věznit.

"Budu chtít mluvit s apacalla," odpověděl neochotně a Marianne ztuhla. Tak tohle se vymykalo plánu. "Zapomeň, že tě jen tak vyšlu do Skotska a nazdar. Chceš tam jet? Fajn, ale se vší parádou."

"Wrathe - "

"Buď to, nebo ono. Vyber si a seru ti na další výmluvy a kompromisy. Za tu dobu bych si s nima mohl vydláždit pracovnu."

Kousla se do rtu, což zatraceně bolelo, už stihla celá poctivě otéct, ale nakonec přikývla, koneckonců moc šancí neměla. Wrath zavrčel hrubou nadávku, ale do očí se jí nepodíval. Vlastně se jí vyhýbal pohledem od té doby, co se do pracovny dostali a to bylo zhruba po tom výstupu v hale. Uvědomila si, že se mu v bledě zelených očích odráží jistá forma bezbrannosti. Kristepane, on byl přesvědčený, že zklamal, když se rozhodla odjet pryč. Vyskočila z gauče a vrhla se k němu.

"Bráško." Uchopila mu tvář do dlaní. "Nic si nevyčítej. Bude to tak lepší, musím zjistit, jak to tam budu moc zvládat s Esther, ale určitě tě budu navštěvovat."

"Ty zatracenej malej manipulátore. Anne, vždyť já nechci, abys odjela. Tak dlouho mi to trvalo, než jsem se dokopal na trůn a zařídil tohle všechno." Rozhodil rukama. "Pak ses vrátila, tak jak to má být a teď chceš znovu odjet."

"Wrathe, chci odjet kvůli sobě, ne kvůli tobě. Postaral ses o mě skvěle, táta by byl na tebe pyšnej."

Odfrkl si. "To sotva."

Pak zvážněl. "Hele jestli s tím budu souhlasit, tak mám pár podmínek. Vezmi si papír, těch pár se ti do hlavy nevejde." Když se se zvednutým obočím natáhla do prvního šuplíku pracovního stolu a vyndala křídovou A4, tak se zamračil. "Nebo radši dva."

 

…

 

Dvouhodinová cesta k přístavu St. George Terminal Staten Island, nebyla tak hrozná. Zaparkovala u velkého přístaviště a došla si spokojeně na jídlo. Restaurace nebyla špatná a měla slušnou nabídku hotových pokrmů.

Rhageovi by tady chutnalo, pomyslela si a proti vůli si v hlavě přehrála poslední vzpomínku na loučení. Zatím to nebylo definitivní, protože se ještě vrátí pro Esther. Do té doby se o ni střídavě postarají. Tak moc jí chyběla, nemohla se dočkat, až bude zase u ní. Kristepane, jako by vážně uvažovala o tom vrátit se do kolstor!

Z kabelky vyndala podlouhlou obálku. Stačil jediný pohled do ní, aby pochopila, o co jde. Uvnitř vězela palubní vstupenka na jednu z nejdražších zaoceánských lodí plujících k jižnímu pobřeží Anglie.345 metrůdlouhý kolos, teď bude na sedm dní její domov. Nemuselo tam být nic víc, aby věděla, že je to pozvánka. Docela se těšila na setkání, konečně si přestanou hrát na kočku a na myš. Zná ji a ví, že se nebude dlouho rozmýšlet, nepochybuje, že se dostaví. Adrenalin jí začal proudit krví a znovu měla pocit, že zkolabuje. Netušila jak se při setkání s ním zachová, bude stejný jako dřív?

Zatřepala hlavou, dopila šálek s kafem a podívala se na hodinky. Do vyplutí jí ještě zbývala hodina času. Trochu litovala, že si nevzala své Alfa Romeo, ale neměla čas vracet se ke garáži. Nakonec si zabavila bílé Audi Locus a děkovala za plnou nádrž s náhradním kanystrem benzínu v kufru.

Vlastně ani netuší, co bude dělat, až tam přijede. Nemá s sebou zbraně, ani munici, ani dýky. V kapse by možná vyštrachala příruční nožík s pilníkem a otvírákem a v tašce přibalenou malou dámskou pistoli Derringer, jen s tolika náboji, kolik se do ní vejde, zašklebila se nad ní. Tak nějak tušila, že tohle všechno nebylo proto, aby ji zabil. Něco od ní chce, něco co mu může poskytnout pouze Marianne, proto byla přesvědčená, že jí neublíží. Otázka je, jestli chce ublížit ona jemu.

Bože, samozřejmě že chce, aby byl konečně klid a nemusela se strachovat, kdo se zase nevrátí domů. Ale netušila, jestli to dokáže. Tedy nepředstavovala si, že se nevrátí, už kvůli Esther, která na ni čeká, byl návrat naplánovaný i přesto, že v obálce vězela pouze jediná vstupenka. Tam.

Počkala, dokud jí nenaložili auto do nákladního prostoru a pak si šla prohlédnout svou kajutu. Spousta věcí na sobě nesla logo lodní společnosti Cunard Line a samozřejmě bylo všude možně položené nezměrné množství prospektů opěvované Queen Mary 2. První luxusní starší sestra se potopila. Tak jen doufat, že tahle mladice vydrží, než se Anne znovu dotkne nohama pevné země. Díky bohu měla zjištěno, že až doplují, bude již tma.

Marianne vlastnila jednu z nejdražších kajut s balkonem. Samozřejmě. Až moc dobře bylo tohle všechno součástí detailně promyšleného plánu a nastalé melodrama se k němu perfektně hodilo.

Ještě než vyplula, vzplála v ní malá jiskřička, že až bude po všem, už nic nebude bránit tomu, aby mohla být s Dariem.

 

Sedm dní nakonec nebylo tak hrozných. Vlastně si je docela užila. V rámci možností a v nastalé situaci. O pár kajut dál bydlela postarší dáma, se kterou byly večery jedno velké překvapení. Lady Louse Windsorová byla manželka zesnulého vévody z Edinburghu a strašně prima ženská. S Marianne sdílely obdobné názory na společnost, svět a muže a díky tomu si báječně rozuměly. Louse se divila, že tak mladá dívka cestuje do Skotska sama a ještě s tak ponurou náladou.

"Jedu tam na pozvání přítele," vysvětlovala jí druhou noc plavby. "Moc se mi tam nechce, ale poslal mi výslovné přání. Vůbec se mi nelíbí, že nechávám dceru doma, ale dlouho jsme se neviděli."

"Dcera. Jemináčku. Drahoušku, ve vašem věku jsem měla již tři děti a řeknu vám, že kdyby to bylo v dnešní době a já byla tak mladá a krásná jako vy, tak bych na děti ani na manželství nepomýšlela. Je tolik věcí, které bych chtěla poznat a tolik mužů, které bych chtěla okusit." Uchechtla se a vějířové vrásky kolem očí se jí stáhly. Louse měla krásné oči, vybledlé stářím, ale se zvláštním odstínem tyrkysové. Tmavé jako oceán, hluboké jako příkop, laskavé a smutné. Něco v jejím nitru, které odrážela ta dvě zrcadla, prozrazovalo, že neměla snadný život.

"Můj manžel často cestoval a jen mezi námi, měli jsme krásného sluhu. Jmenoval se Vilém. Mohlo mu být kolem třiceti, ale řeknu vám, Vilém byl milý, měl krásné ruce a byl báječný milenec." Znovu se zasmála a v očích jí probleskovaly jiskřičky. Vzala Marianne za ruku a ztišila hlas.

"Četl mi poezii, byl moc pozorný, scházeli jsme se na kraji lesíka, když se nikdo nedíval. Manžel byl trochu upjatý, myslím, že by nám to neschvaloval. Ach, dítě. Ve vašem věku. Holé šílenství."

"Esther není moje biologická. Adoptovala jsem ji. Před tím jsem si taky nedokázala představit, že bych byla matkou a najednou bác a jsem jí. Je to těžké, pořád se v tom snažím naučit chodit."

Louse si položila nohy na plastové zahradní lehátko u bazénu a potáhla si z cigaretové špičky. Marianne nepochybovala, že ve dvaceti letech musela být kočka. Louse v sobě měla určitý druh noblesy a elegance, která mužům bez ohledu na věk a data narození připadá smyslná. Seděly na přídi lodi a dívaly se, jak další kilometry mizí ve tmě, zatímco se loď nepozorovaně pohybuje vpřed a přibližuje k domovskému přístavu.

"To se naučíte, zlatíčko, a kdyby ne, tak necháte její výchovu na manželovi. Řeknu vám, že otcové zbožňují své dcery, stejně jako já si rozuměla se synem. Ach, Jack by se vám líbil. Byl vzdělaný a zbožňoval lov. Když odešel na univerzitu a odstěhoval se na loveckou chatu ve Švýcarsku, moc jsem ho neviděla. Važte si své dcery, děti rostou strašně rychle a ani se nenadějete a už budou mít vlastní život."

"Váš syn s vámi nejede?"

Louse se pousmála, ale v jejím výrazu bylo smutné smíření. Marianne už začínala tušit nejhorší, které se vzápětí potvrdilo.

"Jack zemřel před sedmadvaceti lety při autonehodě. Mého muže ta ztráta zabila, dostal sedm týdnů poté infarkt. Dvě dcery zemřely o sedmnáct let dříve také při nehodě. Zavalila je lavina, při lyžování v Itálii. Číslo sedm pro mě nikdy nebylo šťastné. Tak jsem zůstala sama." Poplácala Anne po ruce a přitáhla si svůj chlupatý kožešinový plášť ze stříbrných lišek blíž ke krku.

"Ochladilo se. Nerada bych nastydla, můj doktor je hrozný, nutí mě pít čaje a zakazuje mi spoustu věcí. Je to strašně protivný člověk a těžko se s ním vyjde."

"A nemůžete ho vyměnit?"

Louse se rozesmála. "Také mě to občas napadne, ale George se nedá. Už třikrát odmítl rozvod."

Znovu se zasmála.

"Před deseti lety jsme se vzali."

"Ehm, aha." Pokusila se skrýt rozpaky sklenkou bílého vína. "Takže se za ním vracíte do Anglie?" Louse kývla. "Měla jsem nějaké zdravotní problémy, které mi mohli snáze vyřešit ve Spojených státech. George mě dohnal až za moře, no věřila byste tomu? Určitě si ode mne chtěl odpočinout. Mužům se žena nezavděčí."

"Hrozně mi připomínáte Wratha. Taky se mnou občas mluví jako vy. Díky bohu má teď někoho jiného komu může radit."

"Váš manžel?"

Usmála se. "Ne ne. Můj bratr. Já… manžela vlastně nemám. A nevím, jestli mám vůbec jeho. Je to těžké, komplikované. On je pryč a já nevím, co si o tom mám myslet."

"Zlatíčko, láska je jednoduchá. Kdo v tom hledá komplikace, ten je hlupák. Milujete ho? No, vidíte a miluje on vás? Nic víc vám tedy nechybí, leda by byl snad chudý, to by bylo opravdu zlé."

"Ne, to on není. S Dariem je prostě jen práce. On už si prošel pár nepovedenými vztahy a má z nich dceru. Někdy mám pocit, že ve mně vidí malé dítě, které je třeba hlídat, aby nejedlo písek."

"A není to tak správně? Jen ať se o vás zajímá. Je přeci strašné, když je muži jedno, co jeho žena cítí. To že si prošel pár vztahy, nic neznamená a to že má dceru z něj nedělá ještě dospělého. Myslím, že byste neměla tak dávat na jeho názory. S muži je dřina a je třeba občas je probrat."

"On má částečně pravdu. Vím, že se vždy nechovám podle pravidel, chtěla jsem se pro něj změnit, ale on mě o to nikdy vysloveně nepožádal. Občas jsem mu to viděla na očích, ale nikdy mu to neprošlo přes rty."

"Možná věděl, že byste se měla změnit pro sebe a ne pro něj." Pokrčila úzkými kostěnými ramínky a znovu si potáhla kouře. Marianne se zamyslela a vlastně měla pravdu, jen kdyby Louse věděla, že jejich problémy jsou daleko rozsáhlejší.

"Povězte mi, holčičko, je to fešák ten váš mužský?" Marianne si skousla ret a vybavila si jeho tvář. Ostré rysy, hranatá brada, měkká křivka rtů a jemná linie nosu. Oči, bože, to jak se na ni dokázal dívat a rukou si setřásal vlasy z čela, kam mu věčně spadávaly.

Pokývala hlavou. "Nikdy jsem neviděla přitažlivějšího muže. On… on je člověk, na kterého se můžete spolehnout. Vždycky a bezvýhradně. Je starostlivý a věrný. Vždy přemýšlí, ale není netečný. Má v sobě skrytý oheň, který znenadání vzplane, a vy jste proti němu naprosto bezmocná."

Mluvila a mluvila. Obloha nad atlantským oceánem byla temná a hustá jako smetana. Hvězdy nebyly vidět, vzdaly se v zápasu s nočním závojem. Dech se jí srážel u úst, když pohybovala rty a okolní ticho narušoval jen její tichý hlas. Když po dlouhé době otočila hlavu, zjistila že Louse klesla hlava a usnula. Opatrně jí vyndala špičku z prstů a zamáčkla nedopalek. Měla pravdu, láska je jednoduchá. Když jednou je, celý svět se stává krásnějším, čert vem, jestli jsou s ní starosti.

 

To bylo přesně před pěti dny. Plavba se chýlila ke konci a připlutí do Southamptonu se očekávalo během pár minut. Už byla zabalená a čekala na Louse před kajutou, aby jí pomohla na souš. Cestoval s ní placený pomocník, ale Marianne se chtěla rozloučit. Byla ráda, že Louse poznala a přála jí v životě jen to nejlepší. Od sluhy se dozvěděla, že cestovali do Států kvůli rakovině, kterou dlouhá léta trpí. Nemoc už pokročila do takového stádia, že Louse už zbývá málo času. George je dobrý člověk, stará se o ni a neopouští ji, i přesto, že zná její osud. Když se tohle Marianne dozvěděla, pocítila hluboký respekt k jejímu manželovi.

"Ach zlatíčko, nemusela jste na mě čekat. Vilém by mně pomohl." Vyšla ze dveří a za předloktí jí pomáhal vysoký štíhlý tmavovlasý mladík.

"Vilém? Taky?" Muž se shovívavě pousmál a Louse na něj mrkla. "Platím mu dost, abych mu tak mohla říkat."

Když se loučily na Louse už čekalo nastartované auto. Nablýskaný sedan vrněl a netrpělivě je popoháněl. Louse jí popřála štěstí, dobrou cestu a spoustu lásky. Sama se přiznala, že vlastně nezná pravé jméno svého sluhy, pro ni to vždy bude její ztracená láska z mládí.

 

Když vyjížděla, měla před sebou ještě celou noc. Nikterak nechvátala, potřebovala někde přečkat, než ji dostihne úsvit. Z přihrádky auta vytáhla čokoládovou sušenku Kitekat a chroustala ji za dobu, co řídila. Musí najít nějaký hotel ještě před půlnocí, byl by malér, kdyby zůstala přes den venku. Už tak jí dalo spoustu práce, aby z toho všeho Wratha vynechala. Kdyby se teď usmažila v autě, tak by jí to ve Stínu do konce věčnosti připomínal. Klikatými silnicemi "one road" a dálnicemi značenými M se zhruba za pět hodin dostala do Manchesteru. Bylo něco málo po půl dvanácté a ulice byly klidné. Zaparkovala před schůdně vyhlížejícím hotelem a zapsala se na recepci. Šlo jen o to přečkat tu nejnutnější dobu. Položila si cestoví tašku vedle postele a shodila ze sebe oblečení, neobtěžovala se vybalit víc, než šampon a mýdlo. Odešla se osprchovat a vyvěsila na pokoji telefon, aby měla klid.

Když znovu vylezla z koupelny, už si jen sušila konce vlasů hotelovým ručníkem. Na levém cípu stála jejich značka a nápis U splašeného vola. Hotel patří mezi takzvané Bed and Breakfast. Se šklebem odhodila froté a nahá se natáhla na přikrývku. Chvíli váhala, ale pro jistotu z tašky ještě vyndala revolver Cobra CLB9CR, ráži 9mm, zkontrolovala náboje a pojistku. Bezděčně přejela na rukojeti po nápise: Stejná jako ty. Malý vzkaz od toho, kdo jí ji dal. Odpověď prý na ni zní: nebezpečná. V hlavě jí vyvstala vzpomínka, ještě z doby před Esther. Přesněji den před její záchranou.

Ležela na břiše v teplé rozházené posteli a líně vrněla. Darius seděl vedle ní, nepřítomně ji hladil po obnaženém zadečku a třídil zbraně. Namáhavě k němu otočila tvář a pootevřela oči. Vypadal zadumaně, skláněl se a v rukou převaloval svůj SIG. Tmavé delší vlasy mu spadaly na rozložitá ramena a jeho nahá kůže nesla zlatavé opálení. Ústy svíral malý tenký doutníček, který božsky voněl. Poprvé viděla Daria kouřit, dozvěděla se od něj, že to prý je nějaká tajná směs.

"Copak?" zeptal se a vyfoukl kouř. Z nějakého důvodu vždy pozná, když se na něj dívá a má něco na srdci. Přetočila se na bok a jeho ruka jí sklouzla na stehno.

"Myslel jsi to vážně, když jsi říkal, že mi ohledně bojových zkušeností důvěřuješ?" Pozvedl obočí. "No…" Protáhla se na posteli. "Jen mě tak napadlo, jestli ti to mám věřit." Dariovi zahořel pohled a jedním plynulým pohybem se vyhoupl na její tělo. Namáhavě vydechla pod jeho vahou, ale roztouženě ji přijala. V nitru cítila, že je vzrušený, ale zatím jejich těla nespojil.

"Co má princezna za lubem?" Znovu se rozkošnicky protáhla, což vůbec nebylo snadné, když na ní ležel. Sebrala mu kouřící doutníček ze rtů a vložila si jej do úst. Ucítila hutnou kořeněnou chuť a nechala ji převalovat po jazyku. Asi déle, protože se mu nosní dírky rozšířily a vzrušeně nasál vzduch.

"Dobré." Odpověděla mu, na tázavý pohled a vsála mezi zuby spodní ret. Zaujatě to pozoroval.

"To ano. Moc dobré." Sklonil hlavu a políbil ji pod ucho. "Mimochodem ten doutník také." Zasmála se.

Típla ho do křišťálového popelníku a natáhla se pro pistoli. Neochotně kolem ní uvolnil stisk. Chvíli si ji prohlížela a pak na něj pohlédla.

"Mám podobnou."

"Já vím," přitakal a ucítila jeho zuby, jak jí bloudí po hrdle.

"Ráda držím v dlaních zbraň."

"Opravdu?" zavrněl a vzal ji za ruku, kterou si vložil do klína. Rozechvěle se zasmála. Držela železně tvrdou, horce tepající erekci. Když pohnula rukou od kořene ke špičce, zmučeně zasténal. Zabloudila mu druhou rukou na záda a přitiskla kov pistole k jeho kříži. Neztuhl, ani se neodtáhl. Začala mu s ní putovat po svalstvu, které se mu cestičkou pravidelně stahovalo. Opsala mu linii S, kde končily jeho bedra a přejela mu s ní po hýždích.

"Pozor s tou hračkou, mohla by vystřelit."

"To ty také." Kousla ho do čelisti. Zafuněl. Blížil se v její dlani k vyvrcholení. Přestala ho hladit těsně před slastným uvolněním. Zavrčel a vypáčil jí zbraň z ruky. Uslyšela, jak vyndal zásobník a odhodil ho z postele.

"Ale, ale, válečníku, snad se nebojíte?" Zajíkla se, když jí hlavní přejel po prsou a objel růžové hroty. Zastudila jí na břichu a následně ucítila, jak se jí hlaveň sune po vnitřní straně stehna. Sklonila hlavu, jeho mohutné hrudní svaly jí bránily ve výhledu. Ale oči mluvily za vše, ten jeho uličnický pohled moc dobře znala.

"Kdo si teď bude hrát?"

"Darie," vzdychla, když jeho ústa vsály bradavku a kovový chlad se otřel o štěrbinku. Jazykem jí obkroužil vrcholek ňadra a znovu ji vtáhl do úst.

"Jak moc máš ráda zbraně?" zavrněl a z jeho hrudi vyšlo pochvalné mručení, když se prohnula v zádech, jen co ucítila hlaveň v centru rozkoše. Dotýkal se jí v samotném středu a Marianne nestíhala lapat po dechu.

"Moc." Vyrazil jí z úst vzdech. Uchopila ho za penis a navedla ho do svého nitra. Oba úlevou zasténali a poslední co slyšela, než se propadli do nekonečné hlubiny vášně a zavřela se nad nimi hladina, byl tlumený dopad, kdy se něco těžkého srazilo s kobercem.

 

Zamrkala a rozechvěle si prohrábla vlhké vlasy. Ještě ten den jí dal tu dámskou pistolku. V první moment ho chtěla zaškrtit, pak políbit za pozornost a projevenou důvěru, potom znovu škrtit, protože náboje se do tohoto kousku vyrábějí pouze na zakázku a následně znovu líbat, když si přečetla vyryté věnování.

Povzdechla si, je to ale hlupačka.

 

Všechno bylo stejné, jako když odtud odjížděla. Tak strašidelně zamrzlé, jako by neuplynul ani jediný den. Košaté jabloně se táhly podél pobřeží Moray Firth Coasta zelené pláně vypadaly jako některé ze zachycených scenérií, malířů Hudsonské krajinářské školy, které Dariovi v pozlacených rámech visely v ložnici.

Z Aberdeenu to do Buckie byla zhruba hodina. Odbočila na A96. Osmdesát jedna kilometrů se rychle ztrácelo před očima. Noc byla příjemná a voněla po chladném létu, jak se tady v polovině července slušelo. Město, ve kterém prožila většinu dosavadního života, bylo rybářské a hodně odlehlé. Díky tomu se všechno měnilo opravdu pomalu. Měla nejasnou představu, kam má jet a už tak se jí z toho svíralo hrdlo. Ještě nikdy tam nebyla.

Dům byl malý a prostý. Nažloutlá fasáda s kamennou podezdívkou. Od pohledu vypadal bytelně a útulně, zajímalo ji, zda tu někdo bydlí, snad stále jeho rodina. Před dveřmi stávaly růžové keře, plné růží a červených kytek, které rostly na verandě. Kolem domu bylo obehnáno dřevěné plocení. Přes to se plazily vinné révy a pomerančovníky. K oknům se nepřibližovala, nemohla tušit, jak by na ni, jakožto na vetřelce mohli reagovat.

Zašla za dům a dala se po travnatém kopci k aleji. Od Sabine tušila, které místo by mohlo být správné. Nemýlila se.

Jen jediný malý křížek po něm zbyl. V zemi vězelo velmi staré dřevo a neslo na sobě pouze vypálený datum jeho skonu. Věděla, že tělo pod ním neleží, ale stejně jí z toho všeho bylo do pláče. Čekala, že se bude zalykat a nebude schopna normálně fungovat, ale nestalo se. Louky, které spolu přešli, potoky, které přebrodili, i tenhle sad. Všechno bylo prostě jen stejné, to on to dělal zajímavé. Bez něj to byla jen známá příroda. Svým způsobem se toho vždy bála, kdyby se dostala až sem, že by vzpomínky poztrácely své kouzlo, ale mýlila se. Vzpomínky prostě jsou, ty jí nikdo nevezme.

Když ho poprvé viděla, byly spolu se Sabine nedovoleně na trhu. Jejich kroky se stavily u stánku s ovocem. Sabine se bála, aby ji apacalla nechytily, protože proklouzly hradním příkopem, kudy směli vycházet jen doggeni. Marianne se cítila trochu provinile, protože k tomuto nápadu ji ponoukla ona. Zrovna se nahýbala nad dřevěnou bednu se švestkami, tmavými jako nebe nad Buckie.

Venku byla tma a byl to jiný svět, tolerantní k jejímu druhu tedy, alespoň v místě kde vyrostla. Pokusili se ji okrást, i přestože u sebe neměla žádné peníze a Rodste tomu zabránil. Nazrzle blonďaté vlasy ve svitu louče zářily jako slunce. Byl vysoký a Marianne se cítila nepatřičně, když ji poprvé za život fascinovalo mužské tělo. Byl pro ni hrdina a vždycky zůstane, nebylo překvapením, že podruhé, když se setkali, Marianne vyklouzla ven již s úmyslem.

Pousmála se, tolik jí chybí. Poklekla k jeho hrobu a pohladila dlaní měkký zelený polštář. Všimla si, až na druhý pohled, že se mezi stébly trávy povalují černé perly. Její černé perly. Vzala jednu mezi prsty a postavila se. Pevně ji sevřela, když se za ní ozval tichý smích.

"Rád tě znovu vidím, Marianne. Vůbec ses nezměnila."

"Zato ty ano," odpověděla a otočila se.