Kapitola třicátá pátá

N

emohla uvěřit vlastním očím. Darius s sebou znepokojeně ošil.

"Musíme jít. Okamžitě!" Marianne se, ale nedokázala pohnout z místa. Žena byla vysoká, jak si ji pamatovala, ale plavé vlasy měla ostříhané na mikádo a na sobě obyčejný novodobý oděv, to byla od roucha kolstor změna.

"Sabine, co tu děláš? Ten zmetek tě unesl! Pojď, musíme vypadnout, než se vrátí." Anne vykročila vpřed bez sebemenšího nápadu, jak splní svůj záměr. Chtěla ji čapnout za ruku, ale uhnula.

"Nebuď směšná."

Darius ji dosti hrubě strhnul zpět. V tu ránu málem upadla na kolena, když ji zaštítil vlastním tělem.

Poprvé se na ni Marianne pořádně podívala a vytřeštila oči. "Co? Ježiši, Sabine. Ty. Pane bože." Sabine se ušklíbla a opřela se o vězeňskou zeď.

"Nebuď tak překvapená. Muselo tě napadnout odkud Whalty zjistil, kde má hrob Rodste." Sabine povytáhla obočí, ale to byla taky jediná emoce v jejím bledém obličeji. Marianne nemohla uvěřit vlastním očím, Sabine byla stejná jako ostatní. Mrtvola bez duše s hluchým srdcem v keramice.

"To ale -"

"Že to není možné? Podívej se." Rozhodila rukama a otočila se do kola. Viditelně nespěchala, za to Anne, jo.

"Jak?"

"Co bys řekla… princezno." Zapitvořila se. "Bylo docela hustý, když se provalilo, že jsi z královského rodu a ani ses nepochlubila." Sáhla si do výstřihu bledě modrých šatů a vytáhla řetízek se zlatým přívěskem vytepaným do erbu její rodiny s řadou briliantů kolem. Marianne ho před spoustou let dostala od otce jako znak toho, že je princezna. Wrath zdědil prsten s černým diamantem a Anne cenný náhrdelník, kterým všem říkal, jak se k jejímu postavení mají chovat.

"Kdes ho sebrala?!" zasyčela.

Pokrčila rameny. "Kde asi, nechala jsi ho ve stěně. Trvalo mi celý měsíc, když ses neobjevila, abych se podívala, co tam skrýváš a ejhle. Hezká cetka."

"Nerozumíš tomu, vrať mi ho! Přikazuji ti to!" Sabine se rozesmála. Její hlas byl chladný a zvonivý, připomínal zvuk rozsypaných rampouchů.

"Za koho se máš, Anne. Tady nemáš pravomoce a opravdu si myslíš, že bych ti ho po tom všem dala?"

"Proč jsi taková? Nic jsem ti neudělala." Sabine poodstoupila ode dveří, na prstě kroužila klíčem, ale když promluvila, čišela z ní zloba.

"Proč? Protože jsem ho milovala! Celou dobu, sestřičko. Rodste byl jediný muž, který se lišil od ostatních a zemřel kvůli tobě. Jako by nestačilo, že jsem pořád musela poslouchat, jak o něm švitoříš. Všechno se děje jenom kvůli tobě, ještě sis to neuvědomila?" Nahnula se k Marianne obličejem. "Jsi jako morová rána, kde se ukážeš, tam lidé umírají. Podívej se na toho svého válečníka, taky má na kahánku. Ty ses nedokázala před lety rozhoupat, já bych s Rodstem odešla z kolstor hned, kdyby o mě stál a mohl by ještě žít dlouho se mnou, ale to bys tam nesměla být zase ty a pohazovat těma svýma vlasama a mrkat na každého, kdo kolem tebe projde a není dost daleko." Marianne byla šokovaná. Sabine se nikdy nezmínila, že by o Rodstea stála.

"Nevěděla jsem to."

"Ty nevidíš spoustu věcí!" prskla. "Jsi stejná jako tvůj slepý bratr." Znovu udělala kolečko a zastavila se přesně na místě, které vedlo do kostela.

"Stejně jako Whalty. Když se objevil ve Skotsku, zase se ptal jen na tebe. Zajal mě u Rodsteova hrobu, chodila jsem tam pravidelně každý den, víš? Tys tam nebyla za tu dobu ani jednou! Kdyby jen věděl, jak málo pro tebe znamenal!"

"Sklapni, vůbec se neopovažuj o něm mluvit, milovala jsem ho!" zařvala a Darius ji pažemi uvěznil na místě, aby po Sabine nemohla skočit.

"A proto jen cos odtamtud odešla, hned našla jiného? Jdi, Marianne, ty sis Rodstea nikdy nezasloužila!"

"To by snad stačilo." Darius popošel blíž k Sabine a vrčel. Nic si z toho nedělala a snadno ho odstrčila.

"Whalty ze mě vytáhl informace. Netušila jsem, že je možné udělat z ženy a ke všemu upírky, bezduchého, ale víš ty co?" Nakrčila malý bledý nosík a v očích jí temně zaplálo. "Mně se tenhle život líbí."

 

"Komu by se nelíbil?" Ozvalo se výsměšně za Sabine hlubokým hlasem s ostrou stopou již došlé dávky trpělivosti a do místnosti napochodoval Whalty s celým zbytkem domu. Byl jediný, který se viditelně lišil. Kdyby Whaltyho viděla za šera, zřejmě by nerozeznala změny. Zůstal stejně vysoký, široká ramena mu vynikala na štíhlém těle. Se září zlatých vlasů, nyní téměř bílých, měl na hlavě vymodelovaného kohouta. Havraní nos a šedé vybledlé oči bez jiskry, které mrtvě shlížely z výrazně vystouplých lícních kostí a mírně zapadlých tváří. Několik bezduchých v řadě se nijak nelišilo, ale poznala podle tělesných proporcí, kdo patřil dříve mezi upíry. Všichni byli usedle oblečeni se stejným netečným výrazem a pohybovali se jako roboti. Marianne útrpně zavřela oči, bylo by moc snadné, kdyby jen tak odešli a všechno skončilo.

"Whalty, nech nás jít. Odejdeme a už se neuvidíme, žij si ve svém skvělém druhém životě. Nikdo z Bratrstva po tobě nepůjde." Uslyšela vedle sebe zasyčení a rukama objala svého horkokrevného upíra kolem pasu. Zdá se, že Darius na to měl trochu jiný názor, ale momentálně ho nebude ventilovat, i kdyby mu měla zacpat pusu.

"Ty pořád nic nechápeš, Marianne. Omega udělal značný pokrok, když přišel na způsob jak změnit upíra nabezduchého a co víc… podívej se na mou malou přítelkyni. Je úžasné, že můžeme přibrat do iniciace ženy." Na chvíli se zamyslel. "Nebo taky ne. Ženy jsou slabé a málo odolné, impotence většině bezduchých nedovoluje, aby jim byly k užitku. Ale ty jsi jiná, Anne. Tvé odhodlání by ti mohl závidět leckdo z těch packalů, kteří pro mě pracují. Přemýšlej."

Marianne ztuhla a svět s ní zamával. Do prdele, to snad není pravda, tak proto tu je? To je ten jeho idiotský plán?

"Nezbláznil ses náhodou? Jsem tu jen proto, že mě chceš vypreparovat? Ježišikriste, tys musel doopravdy zešílet, jestli sis myslel, že bych na to přistoupila!"

"Tvůj souhlas nebude potřeba." Whalty se zamračil a pokrčil rameny. "Čekal jsem, že budeš mít větší pochopení pro ten pokrok, co tu děláme."

"Pokrok?! Ty jsi jen zasranej doktor Mengele!" zaječela a pod rukama cítila chvění od toho jak Darius vrčí a potýká se s vlastními emocemi. Byla si vědoma toho jak je slabý a štvalo ji to z prostého důvodu, že by se jí jinak okamžitě vytrhl, kdyby měl dost sil a šel mu nakopat prdel.

"Marianne? Seber se a vypadni odtud, zavolej ostatní." Darius mluvil věcně a klidně. To ji děsilo, protože se choval jako zvíře před útokem. Mimoděk pohledem zabloudila k protějším dveřím, ke kterým nebylo tak těžké doběhnout a venku na čerstvém vzduchu se odhmotnit do bezpečí.

"Nenechám tě tu."

"Budeš muset. Tohle už se netýká jen tebe. Takové nechutnosti se staly věcí Bratrstva. Udělej jednou, co jsem ti řekl!"

Ta pitomá mužská ješitnost. "Zapomeň."

Whalty se očividně bavil a úsměv se mu roztahoval po celé tváři. Nedělal si starosti s jejím útěkem, protože ji ten zmetek znal.

 

Zachechtal se. "To se mi líbí, bude sranda." Nepatrně pohnul tělem ke svým poskokům, ale celou tvář neotočil. "A teď hněte prdelí a koukejte mi tu ženskou chytit, dost čekání, rituál provedeme hned."

Všichni naráz zaútočili, ucítila, jak do ní někdo strčil. Spadla na zem a došlo jí, že to byl Darius. Opětoval útok a snažil se je od Anne odrážet. Zavrčela, vyškrábala se na nohy a přitiskla se k němu zády. Rázem se kolem nich pravidelně rozprostřeli, jako figurky na šachovnici.

"Šance?" Zavolala k němu, když dokázal přetočit bezduchého k sobě zády a se zasyčením mu špičáky rozpáral hrdlo.

"Kolik jich zvládneš?" Marianne se zamyslela a vyhnula se pravému háku a výpadu od druhého ničemy.

"Ne víc než dva najednou," odpověděla mu a věnovala se vzniklým potížím. Předpokládala, že se do boje zapojí i Whalty, ale ten prevít postával u oltáře a o něčem se dohadoval se Sabine, jako by se ho vřava kolem netýkala. Vzduchem prosvištěly výstřely a zakusovaly se do kamenných stěn. Nerovná podlaha představovala problém, protože se na ní smýkala chodidla a písek zapadaný do škvír vířil ve vzduchu. Znovu klopýtla, když na ní přistálo chladné odporné tělo a přimáčklo ji k podlaze. Skopla ho ze sebe a utržila ránu. Proplétali se po zemi a snažili se dostat navrch. Marianne měla na své straně hbitost, ale bezduchý měl o dost větší sílu. Pranice ležmo byla z pro Anne jedna z nevýhodných. Dokázala mu zlomit vaz, až po hodně dlouhé době.

Vymotala se zpod bezvládného těla ve chvíli, kdy ji odtud vytáhla paže. Čekala svého válečníka, ale namísto toho se její pohled zaměřil do zašedlých duhovek s netrpělivým výrazem ve tváři.

"Už jsem čekal dost dlouho, Marianne." Snažila se mu vyškubnout a probojovat si paži z jeho sevření, ale docilovala toho, že ji svíral stále těsněji. Zapřela se patami o výběžek v podlaze a odmítala se hnout.

"Přestaň s sebou házet. Anne, nech toho, vše co umíš, jsem tě učil já, myslíš, že bys mě dokázala přemoct?"

"Za pokus to stojí!" Kopla ho mezi nohy, až na chvíli podklesl v kolenou. Když se na ni potom podíval, Marianne se sevřel žaludek a ztěžka polka. Ucítila ránu do hlavy a svět se poroučel do milosrdné temnoty, odkud nezaznívaly zvuky bojů.

 

Cítila se příjemně, tma byla uklidňující a jediné co vnímala, byl příjemný pocit, že je někde poblíž Darius. V tom omámení nebyli žádní idiotští vrahouni, ani psychopatický přítel, ani pošahaná sokyně z minulosti. Převládalo jen ticho a nekonečná porce času, kdy se její mozek spokojeně restartoval. Jediné co začalo být nepříjemné, byla tupá bolest na týle, která si čím dál víc začínala prosazovat své místo, až se kolem ní točila veškerá Mariannina pozornost. Netušila, za jakou dobu se probrala, ale obrázek vypadal dost podobně, jako před tím než si zdřímla.

Darius se stále držel na nohou, v očích pološílený výraz a snažil se k ní dostat. Pořád se jí točila hlava a dělalo jí problémy zaostřit. Všimla si, že krvácí z několika míst a kromě jiného má prostřelené stehno. Hmatatelně dokázala ve vzduchu rozpoznat jeho čirý mrazivý vztek, který ji pálil na kůži jako kyselina. Chlad ji mrazil do zad a uvědomila si, že leží na oltáři v čele místnosti. Zvedla hlavu. Stropem se klenul oblouk a volně přecházel do strohých stěn pokrytých zašlou freskou katolického výjevu.

Pokusila se předloktím protřít obličej, aby se vzpamatovala, ale zjistila, že je připoutaná ke kameni. Trhla rukou a instinktivně se snažila vyškubnout z těžkých želez, které ji věznily a zadíraly se jí do zápěstí. Bylo to samozřejmě marné úsilí, kov ji držel pevně na místě.

"Pusť mě, pitomče!" zasyčela. Do jejího zorného pole se vetřela Whaltyho postava, která jí mimoděk zkontrolovala poutání.

"Nenamáhej se, kdyby bylo jen o málo pevnější, vyškrábala bych ti oči."

Zasmál se. "Víš, že tomu docela věřím?" Marianne odvrátila hlavu a zaměřila se na dění před ní. Stále byla všude spousta bezduchých, se kterými se Darius potýkal a zranění mu to znesnadňovalo, ale udivující na tom všem bylo, že se pohyboval plavně jako šelma. Jako by mu pocit z boje vlil novou sílu do žil. Pro upíra jeho ražení, pravého válečníka byly podobné akce rozkoš.

"Neplýtvej časem na naději, zlatíčko, posily mých zaměstnanců už jsou na cestě, aby ho zaměstnaly."

Napadlo ji, co se děje, až když vedle ní Whalty položil ostré nástroje vypadající jako by právě vyraboval operační sál.

Vykulila oči "Co chceš dělat?"

"Hádej," pronesl unyle.

"Co chceš dělat? Do prdele, ty hnusnej šmejde, co s tím chceš dělat?" Whalty zkontroloval obrovský lovecký nůž a úkosem na ni pohlédl. Jestli s tím do ní hodlá řezat, tak bude odkrajovat zmrzlé plátky, protože Marianne doslova přimrzla na místě.

"Potřebuješ Omegu!"

"Neboj, toho hnusáka zavolám, až budu připravený."

"Whalty nedělej to. Sakra, přísahám, že jestli to do mě zabodneš, budeš první, koho zabiju!" Whalty její slova zcela přešel a prohlédl další ostré předměty. Když zahlédla připravený bílý porcelánový hrnek s perleťovým víčkem a světle růžovou glazurou úponku vinné révy na boku, začala se bát.

"Nechceš do toho zavírat nějaký můj orgán, že ne?" zeptala se a polkla čirý děs. Bože, prosím, ať řekne, ne!

"Nechci?" Povytáhl obočí a pousmál se. "Copak, nelíbí?"

"Ne. Růžovou nemusím, je hnusnej, co kdybys mi zašel koupit novej, a já slíbím, že tu na tebe počkám."

Whalty se rozchechtal. "Já vím. Jen malý vtípek. Není to módní doplněk, Marianne." Pohlédl na něj a zkřivil ústa do úšklebku. "Díky bohu. Neboj, nemusíš ho nosit při sobě, stačí, když ho doma uložíš…"

"Neopovažuj se!" Zaťala zuby, když jí Whalty roztrhl tričko na dva kusy a přiblížil se k ní s čepelí.

"Darie!"

"Darieee!!!" Začala ječet a pevně stiskla oči k sobě. Už cítila chlad ostří a řez ji zapálil na prsou. Byl mělký a naštěstí, než se stačil zanořit do jejího těla hlouběji, v kolenou ucítila náraz. Vytřeštila oči a viděla Daria, jak srazil Whaltyho obrovskou silou na zem. Okamžitě byl na nohou a než se stačil Whalty vzpamatovat a vyrvat si nůž, který skončil v jeho břiše, Darius se vztyčil nad ní. Temné oči zadoutnaly potlačovanou zuřivostí. Uchopil železná pouta a lehce je rozlomil ve dví. Když ale zavadil o její pleť, byl jeho dotek jemný.

"Utíkej," přikázal, ale byla to srdcervoucí prosba. Zakroutila hlavou, ale když se Whatly zvedl a pokusil se zarazit Dariovi kudlu do zad, otočila se a začala ustupovat. Sakra práce! Věděla, že se nemůže prát, když má ustavičný strach o její bezpečí. Zatnula zuby a pomalu klopýtala místností přes mrtvá těla a máchala kolem sebe rukama, aby se vyhnula živým mrtvým. Všechno co se kolem dělo, jí splývalo do rozmazané čáry. Kamennou mučírnou se šířil nezaměnitelný pach dvojí krve. Začala mít podezření, že při ráně do týla utrpěla otřes mozku.

 

Už jen pár kroků k východu jí zbývalo, kde hodlala počkat na Daria, když se jí do cesty postavila Sabine a vrhla se přímo vpřed. Srazila Marianne na zem a její hlava se dnes už podruhé setkala s pořádnou peckou. Znovu ji někdo chytl za vlasy a pokoušel se jí hlavou prorazit pevné zdivo. Marianne zavrčela a snažila se vyprostit spod Sabine. Za sebou slyšela také vrčení, když Whalty zařval, aby se ostatní soustředili na upíra a Marianne nechali být. Bylo jí jasné, že z toho stupidního plánu udělat z ní bezduchého ještě nesešlo.

Nebylo čas cítit úlevu, že se Darius stále drží, když se Sabine neočekávaně zvedla a hodila Marianne na hranu nádrže s břečkou, která spočívala v rohu místnosti. Ani si neuvědomila, jak daleko se dostaly. Další náraz do její hlavy byl jako poslední požehnání. Měla pocit, že se jí z mozku stalo želé.

Zatápala slepě rukama za sebe, ale sevřela pouze vzduch. Přítomnost Sabine ucítila za zády a v nastalé chvíli prudkým trhem Marianne uchopila za krční páteř a zvrátila jí hlavu do vody. Zapřela se rukama, když se jí špinavá břečka dostala do úst, zaplavila jí nos a podráždila sliznici. Začala se dusit a pokoušela se nadechnout. Dlaně jí sklouzávaly z ohlazeného okraje kamene a zoufale jí docházel vzduch. V jednu chvíli se Sabine dokázala vyprostit a hltavě se nadechnout, ale vzápětí už měla znovu hlavu pod hladinou. Tělo se jí trhavě pokoušelo vzdorovat, ale Sabine byla v této pozici moc silná. Snažila se jí botu zaháknout za lýtko, aby jí mohla podkopnout nohy, ale nedokázala ho najít.

Marianne ještě blesklo hlavou, že jí to připomíná, jak spadla u Daria do bazénu a začala se topit. Tehdy tam byl, aby ji vylovil a přivedl k životu. Zkusila se naposledy vzepřít, ale její pátravé ruce a kopající nohy si začínaly uvědomovat marnost celé situace. Prsty zachytila řetízek, který visel Sabine na krku a strhla jí ho. V dlani ucítila hrany jejího erbu, které se jí zaryly do kůže. Síla v ní začala polevovat a pulzující krev ve spáncích začala být méně důležitá. Třeštila oči do černočerné hluboké tmy rozvířené vlnkami a na nezřetelném dně se povalovala spousta předmětů. Nechtěla skončit mezi nimi, ale neměla už sílu se přít.

 

Tělo jí ochablo a ještě si dovolila poslední myšlenku na Esther její holčičku a přání, aby Darius přežil a zvládl jít dál, protože ona to nedokázala. Její krásný válečník měl pravdu, navždy nemohla mít štěstí. A tato neradostná chvíle nastala. Její jediné štěstí v životě byl on, dcera a osud, že je poznala. Začala ji zaplavovat úleva a obraz před očima se jí zavřel do tmavého nekonečna, ve kterém padala volným pádem, až se její duše odpoutala od těla a vzlétla.

Vše co se kolem ní rozprostíralo, bylo bolestivé bílé světlo. Ještě naposledy se ohlédla do uzavřeného prostoru času, který ji vynesl na místo, které už nebylo hmotné. Chtěla se vrátit a zjistit, jestli Darius přežil, ale věděla, že ano. Jejího muže by nedokázalo pár bezduchých zabít.

Spirála času, která se kolem ní doposud točila a již tři sta let ji obestírala, se zastavila v úderu, kdy její srdce přestalo bít. Zvláštní smutek jí sevřel útroby, ale úleva, které všude kolem existovala, ji konejšila. O tomhle okamžiku celé věky přemýšlela. Jaké to asi bude setkat se s lidmi, které ztratila? Rodiče, zemřelí, kteří jí zkřížili cestu. Blanche. Bude těžké jí říct, že zklamala. Rodste… Ach, její zemřelá láska. Vždy doufala, že dlí pokojnou věčností ve Stínu a odpustí jí, že své srdce věnovala Dariovi. Dokázala si představit jeho teplé, zelené oči, které vždy zářily životem, když se s ním procházela po zelených pláních Buckie. Tak ráda ho uvidí a omluví se mu konečně za smrt, kterou mu způsobila.

Rty jí zkroutilo bolestné pousmání a tváře zbrázdily horké slzy, než se před ní objevily hladce bílé dveře a Marianne bez zaváhání uchopila jejich stříbrnou kliku a s posledním sbohem ji stiskla.