Kapitola třicátá druhá
03.03.2012 14:12
"Takže se zdá," zkonstatovala Carol, "že jsi zatím celkem spokojený."
"Velice," přikývnul Alex a rozhlédl se kolem sebe. Tak tohle je jeho nový domov? Pohledem přejel přes vybavení pokoje a napadlo ho jen jediné slovo - luxus. Od vlastní koupelny, přes koženou sedačku až po… V očích mu zajiskřilo. Postel! Pěkná, velká, tak akorát na prozkoumání v té nejlepší společnosti… "Vždycky můžu být spokojenější."
Carol si velmi dobře všimla, která část místnosti jej nejvíce zaujala. A musela si přiznat, že proti tomu nemá jedinou námitku.
"Opravdu? A mohu být nějak nápomocna?" zamrkala nevinně, ale i tak odkopla stranou batoh, který jí překážel v cestě napříč pokojem.
"Pár návrhů bych měl, jako třeba…" zavrněl.
"Skoro bych zapomněla!" ozvalo se ode dveří. Ani jeden z nich to nečekal, a tak od sebe polekaně odskočili. Carol to okomentovala pobaveným uchichtnutím a Alex hlubokým výdechem.
"Ty něco potřebuješ?" Carol se na Belindu mile usmála, ovšem ve skutečnosti měla chuť poslat ji někam… hodně daleko.
"Ach, zapomněla jsem říct, že oběd je za hodinu," oznámila přehnaně dramatickým hlasem, ovšem Carol si nemohla nevšimnout, že objektem jejího zájmu je někdo úplně jiný než ona. "Tak abys to věděl."
"Děkuji za upozornění, oba tam budeme včas," odpověděl Alex, s přehnaným důrazem na slovo oba. Belinda se na okamžik zamračila, ovšem o setinu vteřiny později se jí na tváři opět objevil výraz čisté nevinnosti.
"To doufám!" Vycenila na něj svůj oslnivě bílý chrup a rozkošně zamávala prsty s dlouhými rudě nalakovanými nehty.
"Kde že jsme to skončili?" zamyslel se Alex, sotva za nezvaným návštěvníkem zaklaply dveře.
"Zkoumali jsme kvalitu tohoto objektu," připomněla mu Carol, jejíž hlas byl elektřinou tak nabitý, že se Alex otřásl vzrušením. "Jen si nejsem jistá, jestli je to to nejslušnější, co můžeme v během první hodiny v novém domě udělat."
"A dokážeš si představit příjemnější kolaudaci?" hbitě vyvrátil její pochyby, zatímco ji jemným tlakem přinutil udělat pár kroků dozadu.
"Ehm, ehm!"odkašlal si někdo. Někdo, kdo v té chvíli v pokoji rozhodně být neměl. Vteřinu nato si byl Alex stoprocentně jistý, že pokud tento otravný zvuk uslyší ještě jednou, jeho původce vlastnoručně zaškrtí, čert vem fakt, že je tady naprostým nováčkem. Zaťal čelisti a chystal se říct něco, co by ho mohlo později mrzet. Ovšem to mu teď bylo taktéž naprosto ukradené.
'Alexi, ne!' snažila se ho v myšlenkách usměrnit Carol, které jeho změna nálady neunikla. V myšlenkách, aby hned první den nepodkopávala Alexovu autoritu.
'Co tady zase chce?!' odpověděl jí stejným způsobem.
'Nevím, zeptám se, počkej chviličku.' Povzbudivě mu stiskla rameno a poté se obrátila na Belindu.
"Děje se něco?" Dokonce i jí zněl vlastní hlas falešně a cize. Belinda tomu však nevěnovala pozornost.
"Pokud se ti, Alexi, tento pokoj nelíbí, můžeme tě přestěhovat někam jinam."
'A co takhle přestěhovat tebe,' zavrčela si pro sebe Carol, ovšem navenek si udržela milou tvář. Jak se jí to povedlo, to opravdu netušila.
"Neboj, jsme tady spokojení. Ještě něco?"
Belinda si elegantně přehodila vlasy přes rameno a opět sjela strážkyni pohledem plným pohrdání. Carol doslova cítila, jak jí nepříjemně mravenčí na kůži.
"Ptal se tě snad někdo na něco?" zasyčela směrem k ní Belinda.
"Jako Alexovy strážkyně ano. Tak, chtěla bys vědět ještě něco?"
"Kdo ti dal právo se mnou takhle mluvit! To si ještě odskáčeš!" Belinda úplně zapomněla na to, že v místnosti nejsou samy a že tímto způsobem na Alexe dojem dozajista neudělá.
"Co si odskáču? Budeš si snad stěžovat králi, že tě nenechám obtěžovat jeho syna? Schválně, co jen na to řekne!"
"Uvidíme!" zasyčela Belinda předtím, než pyšně odkráčela pryč.
"Jak to s ní můžete vydržet?" zavrčel Alex, když opět osaměli. "Být s ní ještě minutu a opravdu bych se asi neovládl!"
Carol se ztěžka posadila na pelest a sledovala Alexe svýma bystrýma očima. Chápala ho, i ona měla Belindy plné zuby už z dřívějška. Zvykla si. Ale obávala se, že Alex s Belindou tak trpělivý nebude. Tato vlastnost se královskému rodu vyhnula, měli v povaze vyžadovat absolutní poslušnost. Nebylo pochyb, že Alex do této rodiny patří také.
"Belinda je jen zvyklá, že se jí každý bojí, a proto jí neodmlouvá. A taky se snaží vetřít se jí do přízně. Nesnášíme ji, ale i tak se z 'přátelství' s ní dá něco vytěžit."
"Nechápu, jak se můžete takhle prodávat," zavrčel Alex znechuceně. "Já bych takhle nízko nikdy neklesl."
Carol se na něj shovívavě usmála, ovšem vůbec ne vesele. Ta naivita! Kolikrát slyšela různé vlkodlaky říkat to samé, pak stačilo jen několik týdnů tady, a kolika z nich to vydrželo?
"Carol?" Byla tak zamyšlená, že při svém oslovení sebou trhla, jako by jí u ucha vybouchla petarda. Chvíli trvalo, než se zorientovala. "Nezpůsobil jsem ti problémy?"
"Problémy? A proč?" nechápala.
"Kdybych s ní promluvil já, možná by to bylo lepší."
Carol potěšilo, když si uvědomila, jak rychle Alex pochopil místní poměry. Pak si opět vzpomněla na jeho otázku a odmítavě zakroutila hlavou.
"Ne, myslím, že ne."
Alex si se slovy "Ještě že tak." úlevně oddechnul.
'Nebo v to aspoň doufám,' dodala v duchu, ovšem červíček pochybnosti hlodal dál. Co když má Belinda pravdu? Jak bude král reagovat, až se dozví okolnosti příjezdu svého syna? 'Ne, nesmím na to myslet!!!' okřikla samu sebe.
"Asi máš pravdu," zkonstatoval Alex, zatímco bez přestání pochodoval po místnosti tam a zpátky. Byl si vůbec vědom toho, že to dělá?
Carol ho jemně objala kolem ramen a tím jej donutila zastavit.
"Všechno je v pořádku!" zdůraznila. "Za chvíli se na tuto nemilou příhodu zapomene, takže se uvolni, jinak se brzy asi pomátneš."
Alex se na ni vděčně usmál a pevněji si ji přivinul k sobě.
"Kolikže to ještě máme času?" zamručel jí do vlasů.
"Asi čtyřicet minut."
"A co budeme dělat?" pokračoval, zatímco jí dlaní přejížděl po nahých zádech pod tričkem.
Carol jasně cítila jeho napjatost a nepřirozenost. Usoudila, že pokud by se mu podvolila, nemělo by to ten žádaný účinek.
"Co kdybych ti představila několik tvých budoucích poddaných? Určitě všichni umírají zvědavostí, kdo vlastně jsi. Hmm, co ty na to?"
"Nenávidím seznamování," zavrčel.
"Neboj, nebude to tak strašné, slibuju," odvětila Carol. "A já budu celou dobu s tebou."
"Ani nevíš, jak jsem ti za to vděčný," zamumlal více méně pro sebe s hlavou zabořenou v jejím rameni.
"Tak jdeš tedy?" pobídla jej Carol. Zvedl hlavu a zadíval se jí do očí. V těch jeho vztek pomalu nahrazovala něha, kterou cítil jen k ní. Atmosféra se opět napjala, ovšem tentokrát to nebyla vášeň, co kolovala kolem nich, ale naprosté porozumění i beze slov.
"A ještě jednou raději připomínám, že oběd je v jednu."
Co dokáže vytočit více než rudá muleta třepetající se před býkem? Tak odpověď měla Carol přímo pod nosem.
Alex zatnul ruce do pěstí, až mu zbělely klouby, hlasitě zaskřípal zuby a výhružně zasyčel. V tu chvíli Carol věděla, že je opravdu zle. Opatrně od něj několik kroků poodstoupila, aniž by z něj spustila svůj ostražitý zrak, a snažila se Belindě naznačit, aby šla pryč. Neposlechla.
'Káčo jedna pitomá!' nadávala na ni v duchu, ovšem nahlas jí přikázala: "Belindo, vypadni!"
Měla poslechnout. Jednoduše měla. Avšak ona namísto toho jen afektovaně vyjekla.
"Alexi! Přeci ji nenecháš, aby se mnou mluvila takto?!" zanaříkala Belinda. "Řekni jí něco!"
Carol věděla, že by měla Alexe nějak uklidnit, ovšem uvědomila si jednu věc - bojí se ho. Je tak silný! A to se v něm jeho vnitřní vlk ještě ani nestihl ukázat, natož aby se přihlásil ke slovu úplně.
"Ven," zavrčel skrz zatnuté zuby.
Belinda se na Carol samolibě ušklíbla, zamávala svojí dlouhoprstou ručičkou a rty naznačila slova 'Pá, pá'.
Alex si byl němé bitvy mezi vlčicemi vědom.
"Ne ona. Ty. Zmizni odtud!"
"Ale…" snažila se protestovat, zatímco ji Alex ne zrovna jemně vytlačoval ze dveří.
"Sbohem!" křikl na ni ještě dřív, než jí s hlasitým prásknutím zabouchl před nosem.