3. kapitola

Cameron ostražitě sledovala, jak Jack, nyní speciální agent FBI Pallas, pohlédl na mladičkého důstojníka. „Děkuji vám, důstojníku, přebírám to tady.“ Mladý policista se dal na kvapný ústup, a ona se ocitla sama v hotelovém pokoji s Jackem. Jeho pohled byl chladný jako ocel. „To je docela ostuda, jak jste se k tomuhle připletla.“  Cameron se vzpřímila. Tři roky uplynuly a jemu se stále dařilo dostat ji do okamžité defenzívy.   „Nevím. Díky, nemám potuchy, jak jsem k tomu dostala.“  Odmlčela se, nesnášela stát mimo hru, a teď ani netušila, co se děje. „Co sa stalo s tou ženou z vedlejšího pokoje?“ „Zemřela.“  Cameron přikývla. I když ji přítomnost detektivů ze CPD varovala, stejně ji potvrzení smrti ženy šokovalo. Náhle pocítila ohromné nutkání co nejdřív vypadnout z tohoto pokoje. Ale přinutila se nedat najevo takovou reakci před Jackem.  „Je mi to líto,“ řekla jen. Ukázal na židli před stolem. „Proč si nesednete? Potřebuji vám položit pár otázek.“ „Máte v úmyslu vyslechnout mě, agente Pallasi?“ „Máte v úmyslu nespolupracovat, slečno Lyndeová?“  Nevesele se zasmála. „Proč? Chystáte se to se mnou vydržet?“  Jeho oči  zůstaly ocelově tvrdé. Cameron polkla a v duchu si poznamenala, že musí být opatrná v popichování muže, ktorý nosí zbraň a ji obviňuje, že mu téměř zničila kariéru.  

Vzpomenula si na den před třemi roky, kdy se s ním setkala poprvé, aby spolu prodiskutovali případ Martino. Nikdy předtím nepracovala s Jackem, v té době byla jen prokurátorkou na roční období, a on pracoval v utajení po celou tu dobu. Byla překvapená, ale i dychtivá, když jí šéf přidělil vyšetřování případu Martino, jednoho z nejdůležitějších případů v okrese. Rob Martin (známý jako Roberto Martino) - znali ho široko daleko, v úřade i na americké prokuratuře, jako šéfa jednoho z největších kriminálních syndikátů v Chicagu. Problém jako obyčejne spočíval v nedostatku důkazů, stále jich měli málo, než aby někoho odsoudili. A to bylo přesne to, co speciální agent Jac Pallas vyřešil. Už před jejich osobním setkáním sa Cameron dozvěděla od šéfa, že Jack pracoval v utajení dva roky a pronikl do Martiniho organizace, dokud ho FBI náhle neodvolala, protože jeho krytí se prozradilo. Šéf jí řekl jen to, že Jack byl zahnaný deseti Martinovými muži do kouta v skladu, odkud sa probojoval ven a byl přitom postřelený. Cameron se dozvěděla  ještě jednu věc: v čase, než přišly zálohy FBI, sa Jackovi podařilo zabít osm Mariniho mužů.

Na první pohled na ni udělal velký dojem, když vešel do její kanceláře. Cameron připadal podezřelý skoro každý, kdo vypadal jako on – dravé hnědé oči, skoro černé vlasy a robustní zátylek, vypadal jako ten druh muže, kvůli kterému by se ženy i muži měli vyhýbat tmavým uličkám. Měl sádru na pravém předloktí, pravděpodobně mu to způsobili Martiniho muži, nosil námořnické tričko a džínsy místo standardního předepsaného obleku a kravaty, jako se většinou od agentů očekává. Při pohledu na něj ji vůbec nepřekvapilo, že ho FBI vybrala na práci v utajení.

A o tři roky později – když stál proti ní v tomto hotelovém pokoji, který se náhle zdál příliš malý, stál před ní a  jeho oči metaly blesky, a dokonce i navzdory standardnímu povinnému obleku a kravatě nevypadal o nic míň nebezpečně. „Chci si promluvit s právníkem,“ řekla Cameron.  „Ty Jsi právník,“ odpoveděl. „A nejsi považovaná za podezřelou, takže nemáš na něj nárok, tak to vyjde nastejno.“  „Tak proč tu potom jsem?“ „Jako svědek.“  To je taková pitomost.  „Tady je dohoda: jsem unavená a nemám náladu hrát ty tvoje hry. Takže jestliže mi nechceš povědět o tom, co se tu stalo, odcházím,“ řekla Cameron. 

Jack si ji celou prohlédl, i její kalhoty na jógu a tričko z Michiganské univerzity, lhostejný k jejím hrozbám. Díky Bohu, že nebyla ještě stále ve spodním prádle.  „Nikam nepůjdeš.“ Postavil před ni židli a pokynul jí. „Posaď  se.“ „Dík, ale ne. Myslím, že se budu držet původního plánu a vypadnu odsud.“  Předtím, než jí stihl povědět, že blufuje, popadla kabelku a zamířila ke dveřím. K čertu s jejími věcmi, vezme si je později. „Bylo to pěkné setkat se s vámi, agente Pallasi. Ráda vidím, že ty tři roky v Nebrasce z vás neudělaly menšího kreténa. “ Otevřela dveře a skoro vrazila do muže, který stál ve dveřích. Měl na sobě dobře vypadající šedý oblek a kravatu, vypadal mladší než Jack a byl afro-američan. Blýskl po Cameron omračujícim úsměvem a zároveň nejistě vyvažoval tři šálky kávy na rukách. „Díky za otevření dveří. Co jsem zmeškal?“ „Právě odcházím. A jenom jsem nazvala agenta Pallase kreténem.“  „To zní jako fakt dobře strávený čas. Kávu?“ Držel před ní šálek. „Jsem agent Wilkins.“  Cameron po něm hodila krátký pohled přes rameno. „Hodný policajt, zlý policajt? To je to nejlepší, čeho jste schopný, Jacku?“

Kráčel přes celou místnost a zastavil se až ve dveřích, napjatý a rozčilený. „Nemáš ponětí, čeho jsem schopný.“  Zavrčel. Jak se natáhl a vzal si jednu kávu od Wilkinsa, Cameron si znovu pomyslela, že musí být opatrná v popichování muže, který nosí u sebe zbraň a který ji obviňoval za zničenou kariéru, a byl víc jak o hlavu větší. V duchu si nadala, proč si vzala jen baleríny, protože by potřebovala trojpalcové podpatky, aby stála Jackovi Pallasovi tváří v tvář. I když by mu sahala i tak jen po bradu.  Nemluvě o tom, že by to vypadalo hrozně,  mít na sobě Manolky a kalhoty na jógu.

Wilkins mával s šálkem kávy. „Vy dva se znáte?“ „Slečna Lyndeová a já jsme téměř měli tu čest spolupracovat na společném případe.“ zamumlal Jack.  „Téměř? Co to znamená?“ Wilkins se obrátil ke Cameron s výrazem pochopení. „Počkejte chvíli – Cameron Lyndeová? Věděl jsem, že to jméno mi zní  povědomě. Samozřejmě z americké prokuratury.“  Jeho svetlehnědé oči  se rozzářily a on se zasmál. „Ty si ta, o které Jack řekl...“ „Myslím, že všichni  si dobře  vzpomínáme, co agent Pallas řekl,“ přerušila ho Cameron. Před třemi lety jeho neslavné prohlášení vysílali v celonárodních zprávách skoro týden. Nepotřebovala to slyšet znova, a už vůbec ne, když stál jeden krok od ní.  Okolnosti byly trapné už na první pohled.

Wilkins přikývl. „Jasné, žádný problém.“ Podíval se na ni a pak na Jacka. „Takže ..... to je trapas..“ Aby změnila téma, Cameron ukázala na kávu : „Je to normální nebo bez kofeínu?“ „Normální. Slyšel jsem, že jste měla dlouhou noc.“ Vzala od něj jeden šálek. Byla vzhůru už 23 hodin a adrenalin přestával účinkovat. Zhluboka se napila a vděčne vzdychla. „Děkuji vám.“ Wilkins si vzal svůj šálek kávy. „Podívejte, jsme jen třia ľidé, co pijí kávu a povídají si. Tak co vy na to – myslíte, že je možné, abyste s námi zůstala a vypověděla nám,co se stalo včera v noci?“  Téměř vydoloval z Cameron úsměv. Wilkins sa nakonec zdá být příjemný a rozumný človek. Škoda jen, že stojí na špatné straně v tomto sporu. „To není až tak špatný nápad,“  řekla.

Wilkins sa zazubil. „Káva, nebo dobrá policejní rutina?“ „Oboje. Kdybyste se mě chtěl  na něco zeptat, agente Wilkinsi, budu ráda spolupracovat.“ Cameron přešla okolo Jacka, otočila se a zamířila zpět do pokoje. On a Wilkins ji pozorovali, jak si sedá na stolní desku. Překřížila nohy a čelila dvěma agentům FBI před sebou. „Dobře. Pojďme si povídat.“

Kdyby to byl někdo jiný než Cameron Lyndeová, Jack by pravděpodobně považoval takový postoj za zábavný. Ale protože to byla Cameron Lyndeová, tak ne. V skutečnosti na této situaci nenašel nic ani vzdáleně zábavného. Rozhodl se nechat Wilkinsa, aby se ujal vedení výslechu a kladení otázek ohledně událostí predešlé noci. Ne proto, že s ním jasně nechtěla nic mít, nemohl se míň starat o přání Cameron Lyndeovej, ale spíš proto, že - nic překvapujícího vzhledem na jejich společnou minulost - ona líp odpovídala jeho partnerovi než jemu. Vyšetřování bylo jeho povoláním, a nehodlal nechat osobní problémy, aby tu stály v cestě. Když on a Wilkins poprvé dorazili do Peninsula a detektiv Slonsky jim řekl jméno svědka v pokoji 1307, na zlomek sekundy si Jack myslel, že celá ta věc je nastražená, nějaký druh uvítacího žertu kvůli jeho návratu do Chicaga. A on stále zvažoval tuto možnost, když přišli na místo činu. Nebylo tu tělo, po tom všem – Slonsky říkal, že záchranáři vzali oběť do Nothwestern Memorial ve snaze ji oživit. Potom uviděl videokazetu. Chvíli nato, co Jack obdržel od šéfa telefonát v 5:00 ráno, kterým ho žádal o kontrolu hlášení CPD o tomto případě, uvažoval, že se možná zmýlil a není součástí komplikovaného žertu. Jeho hlavní prioritou v tomto bodě bylo zjistit, jestli FBI má pravomoci na tyto záležitosti. Cameron Lyndeová byla klíčem k odpovědím na tyto otázky. Pokud jí Jack může věřit, FBI neměla jinou možnost než vést vlastní vyšetřování. Přestože netoužil po ničem jiném než být pěšákem a přenechat Cameron  Wilkinsovi, přecejen byl nadřízený a uvědomoval si, že by to nebylo korektní. Ze svého místa v rohu pokoje ji Jack pozoroval. Nepřekvapilo ho, jak vypadá vyčerpaná. A z nějakého důvodu se mu zdálo, že je menší, než si ji pamatoval. Pravděpodobně proto, že vždycky když se s ní viděl v době před třemi roky, bylo to v pracovní době a ona nosila podpatky. Ano, pamatoval se na Cameron Lyndeovou a její vysoké podpadky. Ve skutečnosti, navzdory tomu, že to bylo před třemi lety od chvíle, kdy ji naposledy viděl, byl Jack překvapený, jak přesné a podrobné byly jeho vzpomínky na ni – dlouhé kaštanové vlasy, průzračné modro-zelené oči, postoj, který mu kdysi –velmi stručně řečeno – připadal obdivuhodný. Ale neměl by být překvapený, že si pamatuje tyhle věci. Konec konců, byl agent FBI a byla to jeho práce, aby si pamatoval podrobnosti. A předpokládal, že to nebylo tím, že Cameron Lyndeová byla taková – jak by řekli někteří muži, on ne – proklatě nádherná. To dělalo celou situaci ještě horší, a taky mu mohla pěkně zavařit.  Naštěstí teď nosila svoje kaštanové vlasy stažené dozadu do copu, a  modro-zelené oči otupil nedostatek spánku. Kalhoty z jógy a tričko Michigan byly vlastně roztomilé, rozhodl se to ale ignorovat.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 „Takže, když jsem se vzbudila podruhé,“říkala Cameron „rozhodla jsem se zavolat pokojskou službu.“ „Prosím, zopakujte mi to," Jackovo přerušení z rohu místosti Cameron vylekalo, poprvé promluvil od chvíle, kdy začala vypovídat. „Povězte mi, co jste uslyšela dřív, než jste usnula. Předtím, než ty zvuky od vedle znovu začaly,“ řekl jí. Cameron zaváhala. Věděl, že nechce odpovídat na jeho otázky – pravděpodobně mu nechtěla říkat nic, ale teď, když začala spolupracovat, neměla moc na výběr. „Slyšela jsem, jak se zavřely dveře, jako by někdo odcházel z pokoje.“ odpověděla. „Jste si jistá, že to byly vnější dveře, co jste slyšela?“ zeptal se jí Jack. „Ano.“ „Nezkontrolovala jste, jestli někdo opravdu odešel?“ Cameron zavrtěla hlavou. „Ne. Potom bylo vedle ticho. Přibližně půl hodiny nebo tak nějak.“ „Povězte mi o těch zvucích, co vás vzbudily.“ Cameron se teď otočila tváří k němu, když převzal výslech. „Co by jste chtěl všecko vědět, agente Pallasi?“ zeptala se zdvořile. „Právě jsem vám to vysvětlil. Chtěl bych vědět, co jste slyšela.“ „Úplně stejné věci, které jsem slyšela z toho pokoje předtím,“ vysvětlila mu se vzdorným výrazem v obličeji. Jack zdvihl hlavu. „Opravdu? Říkala jste, že poprvé jste slyšela z vedlejšího pokoje lidi, kteří mají spolu sex.“ „"Ano, myslím, že jsem slyšela vzadu bouchání a výkřiky "jdeme na to", a potom to přestalo." Jack vystoupil z rohu a popošel blíž k ní.  "Takže, když jste se probudila podruhé, slyšela jste nějaké bláznivé bušení a divoké zvuky?" „Ne!“ Z jejího výrazu mohl odvodit, jak je jí konec křížového výslechu nepříjemný. "A co výkřiky Jdeme na to? Nebo něco podobného?" „Slyšela jsem řev.“ „Ale ne jako při orgazmu?“ Podívala se na něho. „Bod pro vás, agente Pallasi.“ Přistoupil blíž a zadíval se na ni. „Můj bod, paní Lyndeová, je jen to, že vím, jak moc jste unavená, ale to není omluva pro nedbalost.“ Cameroniny oči byly plné hněvu. Ale na chvíli zmlkla a přikývla. „To je fér.“ Podívala se na stěnu, která byla společná s pokojem číslo 1308. „Když jsem se vzbudila podruhé, slyšela jsem bouchat postel o stěnu, hlasitěji než předtím. Ale jen párkrát. Potom, jak jsem říkala, jsem slyšela ten řev.“ „Mužský nebo ženský hlas? “ zeptal sa Jack. „Ženský. Zvuk byl tlumený, jako kdyby její trář byla překrytá přikrývkou nebo polštářem.“ Cameron se k němu otočila s výrazem náhlého pochopení. „Byla udušená, že?“ zeptala se potichu. Jack přemýšlel, jestli na to má odpovědět, ale věděl, že nakonec jí to stejně bude muset říct.  „Ano.“ Cameron si kousala ret. „Jen jsem si myslela, že se  přitom snaží být trochu potichu. Neuvědomila jsem si ...“ Zhluboka se nadýchla.  „Nemohla jste to věděť,“ ujistil ji Wilkins. Jack po něm hodil kosý pohled – už stačí jen ten hodný policajt. Je už velká holka, zvládne to. „Řekla jste detektivu Slonskemu, že jste volala pokojskou službu a v pokoji bylo znovu ticho?“ „A potom jsem slyšela otevírat dveře, tak jsem se šla podívat kukátkem,“ přiznala Cameron. „Jen ze zvědavosti.“ Zdálo se, že sarkazmus jí vlil novou energii do žil. „A díky bohu za to,“ řekla. „Jinak byste nemuseli mít vůbec žádné informace, už je mi to jasné, jen jsem si to až doteď neuvědomila, já vím.“ Sladce se usmála. „Krom toho, kdybych nebyla tak zvědavá, agente Pallasi, vy a já bychom nikdy neměli takovou krásnou šanci na novou spolupráci.“ Wilkins se zakuckal, jak se napil kávy. Znělo to podezřele podobně jako smích. Jack ocenil její sarkazmus. kdysi v minulosti, když byl ještě v speciálních jednotkách a než nastoupil k FBI, vyslýchal zahraniční přistěhovalce podezřelé z terorizmu a členství v různých partizánských oddílech. On by určite měl zvládnout jednu drzou asistentku americké prokuratury. „Rád vidím, že káva vám dala sílu si zažertovat,“ prohodil suše. „A teď, proč nám nepovíte, co jste videla, když jste konala svoji občanskou povinnost a špionáž kukátkem?“ Wilkins zdvihl ruku. „Hmm, dobře beru to zpět.“ Cameron a Jack odpověděli současně: „To je v pořádku.“  „Viděla jsem toho muže odcházet z pokoje, to je vám určitě jasné,“ řekla směrem k Jackovi. „Popište ho.“ „Už jsem ho popisovala Slonskymu.“ „Popište ho znova.“ Jack viděl, jak její oči zamžikaly. Neměla ráda, když jí někdo říkal, co má udělat. Škoda. "Asi metr osmdesát," řekla nakonec. „Střední postavy. Měl oblečené džíny, černé sako a šedé tričko s kapucí přetáhnutou přes hlavu. Stál zády ke mně po celou tu dobu, takže jsem mu neviděla do tváře.“ „Nemyslíte si, že tričko s kapucí bylo trochu divné?“ zeptal se Jack. „Slyšela jsem, jak uhodill tváří o stěnu, tak prudce, že jsem skoro slyšela cvaknout zuby. Upřímně řečeno, připadá mi celý tento večer trochu divný, agente Pallasi." Koutkem oka mohl Jack vidět Wilkinsa, jak zdvihá oči ke stropu a bojuje s dalším úsměvem. „Jste si jistá mužovou výškou?“ pokračoval Jack. Cameron se zarazila a přemýšlela. „Ano.“ „Jaká byla jeho váha?“ Povzdychla si. „Jsem opravdu mizerný odhadce na takovéhle věci.“ „Snažte se předstírat, že jde o něco důležitého.“ Další pohledy. Cameron se podívala na Wilkinse. „Kolik vážíte?“ „Počkejte – jak to, že Jack nemusí odpovídat na takové otázky?“ „Muž, kterého jsem viděla, se zdá blíž vaší postavě.“ „Aha, takže je to menší muž, co?“ Navrhl Jack pohotově. Wilkins se otočil. „Menší chlap? Jsem o palec vyšší než celostátní průměr. Kromě toho sportuju.“ Pokusme se to zkrátit.“ Jack pokračoval. „Vážím stosedmdesátpět, agent Wilkins okolo stošedesáti. Vzhledem k tomu, kolik byste odhadla, že vážil ten chlap?“ Podívala se z jednoho na druhého. „Okolo stosedmdesát.“ Jack a Wilkins si vyměnili pohledy. „Copak?“ zeptala se Cameron. „Co chcete naznačit?“ „Jen abychom se ujistili, ten muž, ktorého jste viděla odejít z pokoje predtím než přišla ochranka, byl okolo 6 stop vysoký a okolo stosedmdesáti liber. To je to, co jste řekla?“ „To je to, co jsem řekla,“ odsouhlasila mu. „Vidím, že jste dostali všecky informace, které jste ode mě potřebovali. Tak bych ráda dostala taky nějaké informace. “ Pohlédlala napřed na Wilkinsa a potom na Jacka. Ten se po debatě zase opřel o stěnu. „Dobře. Je tu něco, co vám můžeme říct.“ „A jen pro vyjasnění, všecko, co vám teď řeknu, musí zůstat důvěrné,“ řekl jí Jack. „Ve skutečnosti, kdybyste nebyla právním zástupcem americké prokuratury, neřekl bych vám to.“ Cameron pochopila: nechtěl jí to říct – do prčic, ale jeho šéf mu nařídil sdílet informace, jako profesionální zdvořilost. „Křišťálově čistý agente Pallasi,“ řekla. „Dala ste si pár věcí dohromady, takže já to jen rychle zopakuji,“ začal Jack. „Zavolala jste hotelovou ochranku, oni našli mrtvou ženu ve vedlejším pokoji, a oni zavolali záchranku a policii. Lidi z CPD přišli na scénu, viděli tam známky boje a začali to vyšetřovat.“ „Jaké známky boje?“ zeptala se Cameron. „Jestli chcete ušetřit čas, měli

byste předpokládat teď i do budoucnosti, že vám nic neřeknu, a že je to vědomé rozhodnutí z mé strany.“ Cameron pohlédla bokem a kousla se do jazyka. Ze všech vražd, které se vyšetřují v Chicagu, musela mít právě

xxxxxxxxxxxxxx

v této důležitou roli, a Jack musel dojít právě tam. „Když CPD vyšetřovala rozmístění v pokoji, narazili na něco skrytého za postelí. Kameru.“ „Máte tu vraždu nahranou?“ zeptala se Cameron. Kéžby řešení všech trestných činů přišlo k státním zástupcům tak úhledně zabalené. Jack potřásl hlavou. „Ne. Na té pásce je jen jak ochranka prohlíží pokoj ještě před vraždou.“ „Před vraždou?“ Cameron si vzpomněla na divoké sexuální zvuky, které slyšela přes stěnu. „To musí být na té pásce.“

„Je,“ souhlasil Jack, „zvlášť proto, že ten muž na pásce je ženatý americký senátor.“ Cameron vykulila oči. Zeptala se samozřejmě -  „Který senátor?“ Agent Wilkins vytáhl fotografii z vnitřní kapsy saka a podal ho Cameron. Podívala se na fotografii, potom zpět na Jacka. „To je senátor Hodges.“ „Takže jste ho poznala?“ „Samozřejmě, že jsem ho poznala,“ řekla Cameron. Bill Hodges reprezentoval stát Illinois v americkém senátě přes 25 let. A v poslední dobe viděla jeho tvář v médiích víc než obvykle – byl jmenovaný předsedem senátního výboru pro bankovnictví, bydlení a rozvoj měst. Cameron si vzpomněla na zrzavou ženu, kterou viděla na nosítkách zdravotníků. „To nebyla senátorova žena, ta v pokoji 1308, že?“

„Ne, to ne,“ potvrdil jí to Jack. „Kdo to byl?“ „Povězme, že senátor Hodges platil mnohem víc za ženy než za stavební úpravy ve svém domě.“ Pěkné. „Prostitutka?“ „Myslím si, že ženy na její úrovni o sobě  mluví jako o společnicích.“ „Jak to víte?“ „V práci máme seznam společnic.“- „Senátor byl s nimi vídaný pravidelně už skoro rok.“

Cameron vstala a šla před postel, dělala si scénář jako v každém novém případe, který jí byl předložený. „Tak co je s tou kamerou? Nepovídejte mi, že byl senátor tak hloupý, že si myslel, že jde utajit sex nahraný na kazete.“ Prestala a rýchlo premýšlala. „No to ne ...ale samozřejmě. Vydírání. Proto CPD zavolalo vaše chlapce.“  „Po prozkoumání pásky bylo zřejmé, že senátor Hodges neměl tušení, že byl nahrávaný,“ řekl Wilkins. „a vás nechali prozkoumat tu pásku? Máte štěstí,“ poznamenala Cameron. „Ne zcela. Ale Jack byl zaneprázdněný hraním na zlého policajta se senátorem Hodgesem.“  „A proto jsem si myslel, že to bylo speciálně pro mě.“ Wilkins se usmál. "Ale ne, byli by se pokusili dostat kohokoli. Obvykle to má výsledky. S takovými věcmi si poradí pomocí vyhružek a temných varování.

Cameron se podívala na Jacka, který se vrátil na svoje místo v rohu pokoje. „Bubák," to jí k němu sedělo. Bylo to určitě lepší než obyčejné „kretén“, tak mu říkala celé poslední tři roky. Napadlo ji to, když se Jack Pallas usmál. Potom si vzpomněla, že je jí to upřímně fuk, co dělal anebo nedělal. -  „Vzhledem k  obsahu pásky by byl senátor Hodges pro CPD primárně podezřelý. “ řekl jí Jack. „Ve skutečnosti by ho policie pravděpodobně zatkla, kdyby nebylo vás. “  „Je to tak?“ Jack odstoupil od stěny a naježil se znovu. Vytrhol fotografii z Cameroniny ruky a držel ji před její tváří. „Přeskočme tyto blbosti. Chlap, co jsi ho videla odejít z pokoje pět minut předtím, než našla hotelová ochranka to děvče mrtvé – existuje nějaká možnost, že je to tento člověk?“ Cameron zaváhla, na chvilku se cítila zaskočená, když náhle Jack přešel do útočného režimu. Strčil fotografii ještě blíž. „No tak, Cameron – existuje nějaká možnost, že je to tento člověk?“

Cameron pocítila zvláštní salto v žaludku, když slyšela Jacka vyslovit své křestní jméno. Kdysi po velmi krátkou dobu si říkali křestním jménem. Otřásla se a zaměřila svou pozornost na fotografii, kterou držel před ní. Opravdu, nemusí se ani podívat. Senátor Hodges není jen menší muž, ale odhadem váží nejmíň dvěstěpadesát liber. I když nemusela mít nejlepší pohled přes její kukátko, stejně viděla dost, aby to posoudila.  „To není on,“ řekla. „Jsi si jistá?“ zeptal se Jack. „To jsem!“ Jack od ní odstoupil. „Potom vám senátor dluží sakramenské poděkování. Protože vaše slovo je to jediné, co nás zdržuje od toho, aby byl zatknutý pro vraždu.“ V pokoji se rozhostilo ticho. „Copak nemá nějaké přesvědčivé alibi?“ zeptala se Cameron. Jack zůstal potichu. Bylo zřejmé, že přešel do stavu Já neodpovídám na odporné otázky tejto kategorie. „Beru to jako ne,“ zamumlala Cameron. „Co kdybych místo otázek zistila,  jak vyplnit ta prázdná místa?- Tak tato společnice spala se senátorem Hodgesom, ženatým starým senátorem z Illinois?“ „Který byl právě jmenovaný předsedou výboru senátu pro bankovnictví,“ nadhodil Wilkins . Když zachytil Jackův smrtící pohled , pokrčil rameny. „CO? Já s ní nemám problémy. Kromě toho jsem poslouchal, co říká Davis – my máme sdílet informace, pamatujete?“
Následovalo hodně smrtících pohledů. „Tak tato společnice se rozhodla natočit senátora a použít to na vydírání,“ pokračovala Cameron. „Sešel se s ní dnes v noci, dělali TO – mnohokrát – stále v tom pokračují s podporou Viagry – mimochodem – a senátor odchází. Dvacet minut nato náš tajemný muž přichází. Došlo k boji, a on zabije tu ženu.  A protože děvče zná vraha, nechá ho vejít do toho pokoje. Jak mi to jde?“ Wilkins přikývol, udělalo to na něj dojem. „To není zlé.“ „Myslím si,“ řekl Jack „že jste měla dlouhou noc, a my vás už nechceme obírat o váš čas. FBI oceňuje vaši spolupráci, paní Lyndeová. Budeme v kontaktu, kdybyste si vzpomněla ještě na něco dalšího.“ Cameron sledovala, jak se otočil a zamířil ke dveřím, pravděpodobně s klamným dojmem, že nezůstalo nic na prodiskutování. „Vlastně položím ještě jeden dotaz, agente Pallasi,“ řekla. Pohlédl na ni „O co se jedná?“ „Mohu už konečně opustit tento hotelový pokoj?“