Kapitola třetí

Následující týdny školy uběhly rychleji, než by si Laurel po prvních pár rozpačitých dnech kdy představila. Byla ráda, že se seznámila s Davidem- ve škole s ním trávila dost času a na několik vyučovacích hodin chodila i s Chelsea. Nikdy neobědvala sama a po nějakém čase začala Davida a Chelsea považovat za své přátele. A i výuka byly bez problémů. To, že se od ní očekávalo, že se bude učit stejným tempem, jako všichni ostatní, pro ni sice bylo nové, brzy si však na to začala zvykat. Zvykat si začala i na Crescent City. Bylo to sice větší město než Orick,našlo se v něm však spousta otevřeného prostoru a žádná z budov nepřesahovala dvě podlaží. Všude rostly vysoké borovice i listnaté stromy, dokonce i před ochodem s potravinami. Tráva na veřejných trávnících byla zelená a hustá a většinu budov pokrývali kvetoucí popínavé rostliny. Jednoho pátečního odpoledne se Laurel srazila s Davidem mezi dveřmi učebny na konci hodiny španělštiny, poslední hodiny toho dne. " Promiň," omluvil se David a chytil ji za rameno, než získala zpět ztracenou rovnováhu. " Nic se neděje. Nedávala jsem pozor." Laurelin pohled se setkal s Davidovým. Plaše se usmála, než si uvědomila, že mu stojí v cestě."Jé promiň," usmála se a ukročila, aby nestála mezi dveřmi. " No já jsem…,vlastně jsem tě hledal. Vypadal nervózně. " tak jo já jen musím…" Laurel zdvihla učebnici španělštiny. "Musím si dát knížku do skříňky." Došli spolu k Laurelině skříňce, Laurel si uklidila učebnici a tázavě se obrátila k Davidovi. "Jen jsem si říkal, jestli bys třeba jestli bys třeba dneska odpoledne nechtěla něco společně podniknout?" Laurelinu tvář neopustil úsměv, ale cítila, jak jí nervozitou šimrá v břiše. Až dosud se jejich přátelství omezovalo jen na školu a Laurel si najednou uvědomila, že skoro neví,co Davida baví. Znala ho vlastně jen při obědě a věděla, že si pilně dělá poznámky při výuce. Najednou jí však připadalo dost lákavé, že by se o něm mohla dozvědět víc. " Co bys chtěl dělat?" "Za naším domem je les. Když ráda trávíš čas venku, myslel jsem, že bychom se mohli jít projít. Je tam nádhernej strom a říkal jsem si, že by ses na něj možná ráda podívala. Vlastně to jsou dva stromy-no,to pochopíš, až je uvidíš. Jestli teda chceš, samozřejmě." " Tak jo." "Vážně?" Laurel se usmála. "Jasně." "Supe." David pohlédl chodbou směrem k zadnímu vchodu školy. "Bude snazší vzít to zadem." Laurel Davida následovala chodbou plnou studentů a nakonec vyšli ven na čerstvý zářijový vzduch. Sluníčko se snažilo probojovat skrz mlhu, i tak však byl vzduch chladný, těžký a vlhký. Vítr vanul od západu a nesl sebou slanou příchuť oceánu. Laurel se z plných plic nadechla svěžího podzimního vzduchu. Vešli do klidné čtvrti asi půl míle od Laurelina domu. "Takže ty bydlíš s mámou?" Zeptala se. " Jo. Táta od nás odešel, když mi bylo devět. Máma pak dostudovala a přestěhovali jsme se sem." "Co tvoje máma dělá?" "Je lékárnice,pracue ve zdravotním centru ve městě." "Aha." Podotkla Laurel. "Tak to je trochu ironie." "Jak to?" "Moje máma je odbornice na neuropatii." "CO to je?" "To znamená, že si veškeré léky vyrábí z bylin. Dokonce si pěstuje vlastní. Já sem třeba nikdy v životě nebrala žádný lék, dokonce ani paralen." David na Laurel zíral. "To si děláš legraci!" "Ne. Užíváme jen léky, které připraví moje maminka." "To by mojí mámu položilo. Myslí si, že existuje lék úplně na všechno." "To moje máma si myslí, že doktoři se nás snaží zabít." " Já si zase myslím, že naše mámy by se toho od sebe mohly navzájem hodně naučit." Laurel se zasmála. " To asi jo." "Takže tvoje maminka nikdy nechodí k doktorovi?" "Nikdy." "A ty ses narodila doma?" "Jsem adoptovaná." "Vážně?" David byl chvíli zticha, víš, kdo jsou tvoji skuteční rodiče?" Laurel se zasmála "Ne." "Co je na tom vtipného?" Laurel se kousla do rtu. "Slibuješ, že se nebudeš smát?" David naoko vážně zdvihl ruku "Přísahám." "Někdo mě v košíku položil rodičům na práh." "To není možný! To si ze mě děláš legraci." Laurel zdvihla obočí. David na ni zíral "Opravdu?" Laurel kývla. "Jsem nalezenec. Už jsem nebyla miminko. Byli mi asi tak tři roky a máma tvrdí, že když otevřeli dveře, kopala jsem nohama a snažila se z košíku vylézt." "Takže jsi už byla o trošku větší? Uměla si mluvit?" "Uměla. Máma tvrdí, že jsem mluvila s dost zvláštním přízvukem vydrželo mi to tak rok." "No teda."A nevěděla jsi, odkud pocházíš?" "Máma říká, že jsem věděla,jak se jmenuju,ale jinak už nic dalšího." "Tak to je nejpodivnější co jsem kdy slyšel." "Byly z toho pořádný právní potíže. Když se rodiče rozhodli mě adoptovat, najali soukromýho detektiva, který hledal moji biologickou matku, museli vyřizovat dočasný opatrovnictví a tak podobně. Trvalo přes dva roky, než bylo všechno definitivní." "A to jsi žila v dětským domově nebo tak někde?" "Ne. Soudce, který měl celou záležitost na starost, byl celkem vstřícný, takže jsem celou dobu mohla být u rodičů. Každý týden nás ale chodila kontrolovat sociální pracovnice a rodiče se mnou nesměli vyjet ze země, než mi bylo sedm." "To je divný. Nepřemýšlíš někdy o tom, odkud jsi?" "Dřív ano. Ale když na svý otázky nemáš jedinou odpověď, za chvíli to začne být dost frustrující." "Kdybys mohla zjistit, kdo je tvá biologická matka udělala bys to?" "Nevím," odpověděla Laurel a strčila si ruce do kapes. "Asi ano. Ale se svým životem jsem spokojená. Rozhodně nelituju, že jsem skončila u našich." "To je fakt úžasný." David ukázal směrem k příjezdové cestě. "Tudy" Vzhlédl k obloze. "Vypadá to na déšť. Necháme si tu tašky a snad stihneme dojít k tomu stromu." "Tohle je váš dům? Je moc hezký." Procházeli kolem menšího nabíleného domu s jasně červenými dveřmi, jehož přední stranu lemoval záhon pestrobarevných cínií. "To doufám. V létě jsem dva týdny strávil tím, že jsem ho natíral." David s Laurel si nechali školní batohy u dveří a vešli do úhledné, jednoduše zařízené kuchyně. "Dáš si něco?" zeptal se David, když vešel do kuchyně a otevřel ledničku. Vytáhl plechovku limonády Mountain Dew a ze skříňky pár sladkostí. Laurel se přinutila neohrnout nad nimi nos a raději se rozhlédla po kuchyni.

Pohled se jí zastavil na míse s ovocem. "Můžu si jednu vzít?" ukázala na čerstvou zelenou

hrušku. "Jasně. Vezmi si ji s sebou." David vzal láhev s vodou. "Vodu?" Laurel se zašklebila. "Jasně"
Strčili si svačinu do kapes a David ukázal k zadnímu vchodu. "Tudy." Prošli domem a David otevřel
posuvné dveře. Laurel vyšla do pečlivě udržované oplocené zahrádky. "To vypadá, že to nikam dál
nevede." David se zasmál. "To možná vypadá, když to tu neznáš." Došel k plotu, rychlím pružným
skokem se vyšvihl nahoru a posadil se. "Pojď," řekl "Pomůžu ti." Laurel k němu skepticky vzhlédla,
ale ruku mu podala. Plot překonali překvapivě snadno. Stromy dosahovaly až k plotu, takže se jedním
skokem ocitli v lese, kde jim vlhké spadané listí tvořilo pod nohama měkký koberec. Husté koruny
stromů tlumily vzdálený hluk aut a Laurel se s potěšením rozhlédla po okolí. "Tady je to ale hezký."
David see také rozhlédl kolem sebe. "Jo, to asi jo. Nikdy mě moc nebralo trávit čas venku, ale tady
roste spousta různých rostlin,který můžu zkoumat pod mikroskopem." Laurel se na něj podívala. "Ty
máš mikroskop?" Ušklíbla se. "Ty seš ale šprt." David se zasmál. "No jasně, ale Clarkovi Kentovi se
taky všichni smáli a pak se nestačily divit." "Tím chceš říct, že jsi Superman?" "Všechno je možný"