Kapitola šestnáctá

D

louhá noc. Příliš dlouhá noc, aby dokázala po ránu, tedy přibližně kolem čtvrté hodiny odpoledne, normálně fungovat. Její mobil vyzváněl jako o život a když melodie skončila, po pár vteřinách blaženého ticha znovu začala vyhrávat. Celebration od Madonny začínala ze srdce nenávidět, kdo by to byl řekl.

Marianne bafla polštář, nedbala na tupé žuchnutí a přitiskla si ho na hlavu. Uslyšela nespokojené zamručení, když ta Dariova skončila na matraci.

"Marianne…" zaúpěl a tentokrát zněl jeho hlas z levé poloviny postele naléhavě. Melodie se spustila potřetí a nabývala na síle. Uslyšela pár šťavnatých nadávek a pak Dariův hluboký hlas zamumlal do sluchátka pozdrav. Poslouchala tak na půl ucha, ale když vyslovil jméno jejího bratra, natáhla ruku. Po chvíli jí tam přistál ten pekelný vynález a Darius se k ní přitiskl ze zadu.

"U telefonu mrtvola a vymysli si dobrý důvod, proč mě budíš."

Chvíli bylo ticho. Kde je Darius?

"To je ten důvod? Tady vedle mě, co chceš? Proč teda voláš mě?" Wrath něco nezřetelného zamumlal, jako by mluvil ještě k někomu a pak se ozval ženský, zvonivý smích.

Volám tobě. Jen mě překvapilo, že sis z Daria udělala telefonní ústřednu, ale do toho je mi kurva nic. Hele, chci, aby ses tu dneska ukázala, potřebuju s tebou projednat jednu neodkladnou záležitost.

"Hmmm."

"Jsi tam? Můžeš mi normálně odpovědět?" Wrathův tón hlasu zněl, jako by ho už život obtěžoval a nutil ho k práci. Znala ho dost dlouho, aby poznala, kdy nemá náladu něco řešit a v takových chvílích se chová jako hulvát.

"Jo. Kristepane, stavím se tam. A příště kouzelný slovíčko, bratře. Nejsem tvůj sluha."

"Abrakadabra, do půlnoci ať seš tu."

Ozval se obsazovací tón.

"Idiot," zamumlala a odhodila mobil za sebe. Darius vyštěkl smíchy a políbil ji za ucho. Sotva se jeho rty dotkly citlivé kůže těsně pod vlasy, zachvěla se. Už mu nic nebránilo sjet ještě o kousek níž, aby ucítila jeho zuby. Milovala, když se z ní krmil, dávalo jí to blažený pocit, že je to právě ona, která ho udržuje naživu. Bolest i slast. Jako definice čokolády; hořká i sladká zároveň.

Vzdychla a přitulila se k němu blíž. Natočila hlavu, aby mu mohla vniknout jazykem do úst a jen co se setkali a prohloubili polibek, mobil se znovu rozezvonil.

Oba zasténali. To se mi snad jenom zdá, pomyslela si Marianne, když se rukou za zády pokoušela nahmatat display telefonu, aby přijala hovor. Nedařilo se jí to. Snažila se zachovat chladnou hlavu a na druhý pokus zvednout mobil, který jí vypadnul z ruky.

"No, prosím?"

Marianne? Tady je Silvio Delante. Ozval se příjemný, mužský hlas. Dariova ruka znehybněla a trochu se odsunul, jako by přemýšlel, jestli má opravdu zájem vyslechnout si jejich rozhovor. Zadržela ho, než se stihl zvednout a pohledem mu dala najevo, že o nic nejde.

"Co potřebujete, Silvio?" Snažila se nepůsobit překvapeně, kde vzal číslo, ale odpověď přišla vzápětí, když se omluvil, že ji sehnal přes Marissu, která mu ho dala.

"V pořádku, stalo se něco?" Ztuhla, když jí hlavou proletělo nejméně tucet katastrofických scénářů. Silviův hlas zněl klidně, ale to ji moc nepřesvědčilo, je to terapeut rozhodně by do telefonu nehysterčil, kdyby se přihodilo něco zlého.

Neděste se, vše je při starém. Jen vám volám na žádost té ženy Blanche. Několikrát se o vás zmiňovala, nazývá vás andělem, Marianne cítila, jak se jí stahuje hrdlo, poprosila mě, abych vás požádal, jestli byste za ní mohla přijít. Jste jediná, se kterou touží mluvit.

"Já… já, Silvio, ráda bych, ale bojím se, co bych jí řekla. Nemůžu jí nic víc slíbit."

To by ani nebylo vhodné, ale momentálně jste jediná osoba, které důvěřuje. Panebože, cítila, jak se její tělo roztřáslo. Tohohle se obávala a netušila, jak si s tím má poradit. Stála před ní dvě nejhorší rozhodnutí. Její láska a její slib, který stejně nemá nejlepší šanci. Připadala si jako zahnaná do kouta.

"Dobře, zastavím se u ní ještě dnes." Na druhém konci se ozval úlevný výdech, ale pro ni to bylo jako facka. Rozloučila se a zavěsila.

 

Chvíli váhala, než se otočila na druhý bok a vpila se přímo do tmavě modrého pohledu, který ji ustaraně pozoroval.

"Nemusíš tam chodit. To víš, že jo?"

"Teď od toho nemůžu dát ruce pryč."

Darius si ji měřil pohledem a mračil se čím dál víc. "Není to tak, že nechceš?"

Neodpověděla, jen se k němu mlčky natiskla. "Možná, že prostě potřebuji být užitečná. Podívej se na mě. Nejsem zrovna žena, která by trávila den doma, vařila, pucovala dům a starala se o děti. Tohle já neumím."

"Nic z toho po tobě přece nechci a užitečná být můžeš, promluvím s bratry, jestli mi slíbíš, že budeš poslouchat, co ti řeknu, pokusím se tě do celé situace trochu víc zapojit, ale nemůžu ti slíbit, že tě vyšleme do akce, protože to se určitě nestane."

"Proč jsi vlastně tak najednou obrátil? Ještě před pár dny bys mě div nepřikoval ke zdi, jen abys mě tu udržel a teď tohle. Nechápu to."

Povzdechl si a posadil se. Na nočním stolku vedle jeho strany matrace stálo včerejší kafe, které nestačil dopít. Po zemi se válely jejich svršky a pod oknem si všimla střepu glazované keramiky a přísahala by, že tam ještě včera stála váza z dynastie Ming. Upil ze šálku, jako by si odpověď potřeboval promyslet, aby volil správná slova, která by vystihovala jeho pocity a rozhodnutí. Viděla na něm, že mu to působí komplikace a bylo jí jasné, stejně tak jako jemu, že až to vysloví, nebude cesty zpět a ona mu to připomene pokaždé, když bude cítit potřebu protestovat. Dala mu čas. Darius byl vždycky řečník a okecávka, který jednal s chladnou hlavou nikoli impulzivně. Možná proto ho měla Stvořitelka radši než jejího pyšného bratra. Wrathovi se nemohl nikdo rovnat. To věděli všichni, včetně ní, o jeho vůdcovství a královskému temperamentu nikdy nepochybovala, ale občas by se mu hodila trocha pokory, kterou ze sebe často doloval až zpod podrážky boty. Někdy mívala pocit, že by si radši sloupal kůži, než ze sebe vymáčknul srozumitelnou omluvu. Všichni válečníci jsou neuvěřitelně hrdí prevíti a každé z žen by se hodil kurz Posledního přežití v divočině, aby dokázaly zvládat jejich ego, které občas hraničí až s nebezpečím. Teď nemyslí jejich drsnou náturu, ale fakt, že se smějí, i když z nich padají kosti, jen aby si udrželi glanc.

"Není to tak, že bych se o tebe méně bál." Vytrhly ji ze zamyšlení jeho slova. "To proboha vůbec ne, spíše je to čím dál horší, ale pochopil jsem, že nemá cenu tě k něčemu nutit, pokud sama nechceš. Akorát bychom se zbytečně odcizovali. A také mi došlo, že když tě zaangažuju, nebudeš tak mít potřebu dělat něco za mými zády, co by ti náhodou nemuselo vyjít. Takhle tě mám na očích a snáze se můžu postarat o tvé bezpečí."

"Abys mě nepochopila špatně, ani trochu se mi to nelíbí a pořád mám chuť ti to vyhnat z hlavy, ale jsi Wrathova sestra, divila by ses, jak moc jste si podobní." Když se zamračila, zasmál se. "To se semnou při jak chceš, ale jste jeden jako druhý, královská krev se v tobě zkrátka nezapře a když něco chceš, i voda ti jde z cesty."

"Zase nepřeháněj."

"Ok, jen mě vyslechni. Pokusím se tě tedy dostat trochu do dění."

"Dobře."

Oči se mu údivem rozšířily. "Dobře? Nic víc mi neřekneš? Žádné postranní myšlenky, ani dohadování, ani výčitky? Prostě jen dobře? To šlo nějak snadno, ne?" Usmál se a shrnul jí vlasy z ramen, po kterých se jí plazily.

"Prostě dobře. Říkala jsem ti, že se s tebou nechci hádat," přitočila se k němu, "teď mám jiné plány."

"A zasvětíš mě?" zavrněl a jedním tahem strhl přikrývku, která mu bránila v pohybu. Oči mu zajiskřily a vydal hluboký spokojený zvuk, který mu zaburácel v hrudi. Sama sebe se ptala, o čem se před tím vlastně bavili, než se proti nim zase spiknul celý svět.

 

…

 

Oblékla se do splývavých, nebesky modrých šatů a zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Má se sejít s Wrathem a rozhodně nestojí o to, aby dávala na odiv stopy po kousnutí na krku. Naštěstí už nebyly znatelné a s rozpuštěnými vlasy zmizely docela. Neměla je jen ona, ale on si z toho zřejmě hlavu nedělal. Projel jí šíp žárlivosti, když si položila otázku, kolikrát ho s kousanci na krku viděli bratři. Protřela si kořen nosu, aby se uklidnila. Nemá právo ho soudit, a jestli ze sebe před tím, než přišla do jeho života, nechával na oplátku pít jiné ženy, měl na to konec konců právo.

Darius se nabídl, že ji doprovodí a pak se zastaví za bratry. Sledovala ho, jak se obléká. Nemohla se vynadívat, jak se jeho pevné hýždě noří do kožených kalhot, které dokonale obtahovaly všechno to svalstvo. Zatím byl do půli těla, takže měla výhled na holá záda. Pod pravou lopatkou zaznamenala pár šrámů od svých nehtů, které mu slastně zatínala do těla. Na chvíli si představila, že ho stále svírá a laská. V klíně jí začalo tepat a sama cítila, jak se její vzrušení hromadí kolem těla, jako nějaká popínavá rostlina, která stravuje a dusí. Zastyděla se, když si uvědomila, že si ho prohlíží jako plemenného býka.

"Taky bych se rád díval, krásko," zapředl a Marianne zrůžověly tváře, když zvedla hlavu od jeho kříže a zjistila, že ji přistihl. No, držela v rukou na půli cesty boty připravené k nazutí a hltala ho tak důkladně, že mu musela vypálit díru skrz na skrz.

"Klidně můžeš, jen co se vrátíme," navrhla a mrkla na něj. Znatelně se napnul a pokoj naplnila vůně jeho poutacího pachu. Marianne se ušklíbla, tak tímhle bratrovi určitě taky zvedne náladu.

Dematerializovali se do sídla a Darius se u strážního domu odpojil, aby s Vishousem projednal nějaké jejich záležitosti. Protočila oči, jak pitomě to zní. Chlapácký výraz, který si vymysleli jen proto, aby dali najevo své mužství. To je, jako by si šla vybírat lak na nehty do drogerie a poreferovala o tom, jako o záležitostech žen. Všechno stálo na stejném principu, beztak tam neřeší nic, co by už dávno nevěděla, ale znělo to lépe a rozhodně důstojněji, než aby přiznal, že jdou chlastat a klevetit.

 

Prošla tichou chodbou soch a vystoupala do patra k jeho pokoji. Zaklepala, ale vykoukla Beth a nevedla ji do pracovny. Měla u toho jeden ze svých shovívavých úsměvů. Ten jejich vztah byl dokonalý. Ona měla trpělivost pro jeho výlevy a on ji následoval jak palácovej pinč. Dostala se před mistrně vyřezané dveře se zlatým zdobením, zaklepala a ihned vstoupila. Neměla chuť se zdržovat. Našla ho za konferenčním stolem, jak se nad ním krčí a pomocí lupy se silným sklem si čte Wall Street Journal.

"Práce šlechtí," podotkla trpce a posadila se na židli naproti. Wrath odložil noviny, překřížil si ruce na hrudi a opřel se o opěradlo. Jeho mohutná postava skoro stínila okno velké od podlahy ke stropu, které bylo v tuhle chvíli zatažené žaluzií a neprostupovalo skrz ně žádné sluneční světlo.

"Je ti zatěžko navštívit bratra, aniž by si o to sám říkal?"

Marianne vyletělo obočí do vlasů a ušklíbla se. "Kdybych věděla, že to bude společenská návštěva, tak bych s sebou vzala bonboniéru a kytku. Jako by ses nemohl zastavit taky ty." Potlačila nutkání položit si nohy na stůl a pohodlně se uvelebila na sametovém sedacím polštáři.

Jeho věčně zamračená tvář povolila a prozářila se. "Marianne, když jsem za tebou před časem přišel na kus řeči, tak jsi mě poslala do háje, že nemáš čas."

Na to si vzpomíná moc dobře, spěchala ven a kvůli němu se musela převlékat, protože by nepochopil její taneční koktejlky, se kterými mířila do proskleného baru PlanetRose, kde se měla setkat s Whaltym.

"Tys přišel buzerovat, s bratrskou rozprávkou to nemělo co dělat. Nejdřív jsi obtěžoval Fritze, jestli je bezpečnost na maximu a pak jsi mi udělal přednášku slušného chování. Nediv se, že jsi mě vytočil."

"Jo. Hele, chtěl jsem se s tebou domluvit o záležitosti krmení. Chci to mít z krku, když je teď Whalty pryč."

Při těchto slovech ji píchlo u srdce. Slovo pryč ani zdaleka nevystihuje jeho zavraždění.

"Ale jak vidím, tak jste si to s mým bratrem vyřešili po svém. O problém míň." Zatvářil se mírně znechuceně, jako by tohle nebylo zrovna nejpříjemnější téma. No, bavit se s vlastním bratrem o intimních záležitostech je stejně hrozné, jako denní stání u zubaře.

"Hmmm, jo. Tohle dál nepitvej. Hele a jak…"

"No cítit je z tebe na sto honů, to zaprvé a za druhé, jsem možná slepý, ale z Daria táhne zasraný Pink Paradise už pěknou dobu. Všem nám leze na nervy, tak mi došlo o co go. Včera Rhageovi zlomil nos, Hollywood mu dává zabrat svýma kecama."

Fajn, tak už ví, že se bude vyhýbat všemu co má hloupý úsměv a dračí šupiny. Tak proto měl tak pekelně dobrou náladu, když ji přepadl v kuchyni, no ani se mu nediví, praštit Rhagea musí být zatraceně dobrá terapie.

"Nevadí ti to?"

Další znechucenej, škleb z jeho strany. "Pokud neplánuješ vytahovat podrobnosti…"

No to fakt neplánuje.

"A kdyby, tak co? Hádat se s tebou nemá smysl a navíc Darius je férovej chlap a jestli s tebou má trpělivost, tak bych mu měl dát ještě věno a požehnání." Zasmál se, když se Marianne chystala utrousit nadávku a pak zvážněl.

"Hele, není pro mě nejpříjemnější, že kromě toho, že jsi ohrožená jako princezna, ještě skončíš s válečníkem, ale je mi to o dost milejší, než kdybych tě měl nechat v rukou nějakého civilisty, který by tě nedokázal ochránit. Takže si pro mě za mě dělejte, co chcete a navíc…," teď se zase šklebil, "navíc bych nechtěl poslouchat výčitky Beth, že on mi ji dal a já tu teď dělám scény jak ženská. Věř mi, že nasrat Beth není nic příjemného."

Marianne blýskla úsměvem, tutovej palácovej pinč ve válečnickým ražení.

 

Po odchodu ze sídla se zastavila ve vile, aby si přezula boty. Na levém palci se jí začínal dělat puchýř. Lodičky od Versaceho nebyly nejlepší nápad, i když za výlohou vypadaly rozkošně. Zašla k sobě do ložnice a bosá chodidla se mírumilovně chladila o dlaždičky, během cesty po chodbě. Pozdravila Fritze a oznámila mu, že se dlouho nezdrží, aby si s ní nedělal starosti. Plánovala se zastavit na klinice, aby si promluvila s Blanche, i když neměla nejmenší tušení, co jí poví. Pozitivní náladou zrovna nabitá nebyla, když jí to v sídle naléhavě připomněla i Marissa a požádala ji o to samé, co Silvio.

Venku bylo příjemně teplo a klid, zvláště v téhle luxusní čtvrti. Všimla si, že růže, kterou dostala, postrádá vodu. Chvíli se na ni dívala a bezděčně přejela prsty po okrajích nafialověle zbarvených plátků.

"Královská barva. V přírodě se vyskytuje jen vzácně," zašeptala. Věděla, že za ní stojí. Cítila ho.

"Stejně jako ty," odpověděl jí a trochu ji překvapilo, že je tak blízko. Otočila se k němu čelem a veškeré myšlenky se jí vykouřily z hlavy, jen co se ztratila v jeho pohledu. Jak se na ni může takto dívat? Blesklo jí myslí, zatímco jí pod kůží proudila elektřina. Jako by to tušil, nedotýkal se jí a to její touhu po objetí ještě zvyšovalo.

V pokoji zavládlo ticho, a když znovu promluvil, jeho hlas zněl zhruble.

"Svlékni se a lehni si na postel." Na sucho polkla a cukla s sebou, jako by dostala čerstvý zásah elektrošoku.

"Musím na kliniku…"

"Nemusíš, to počká," promlouval k ní a vábil ji. Jo, to počká. Mají všechen čas na světě. Byla silně vzrušená a i z něho vyzařovala stejná žádostivost. Přetáhla si šaty přes hlavu a odhodila spodní prádlo. Celou dobu ji spokojeně pozoroval.

Lehla si doprostřed postele a dívala se mu do očí. Věděla, že v nich musí vidět prosbu, žádost a nemravnou nabídku, proto ji překvapilo, když vyndal z vázy růži a přiklekl na postel, aniž by se jí dotknul. Trocha studu se jí vloudila do tváře, ale vypařila se, když ji požádal, aby se mu odhalila a uviděla jeho uchvácenost. Tvář měl jako zrcadlo, všeho co se v něm odehrávalo, bylo tak zřetelné. Zavřela oči a naprosto se mu oddala. Po chvíli ucítila něžně lehký, sametový dotek. Uvažovala jen vteřinu, čím se jí dotýká. Když zvedla hlavu, uviděla ho ležet mezi jejími stehny a laskat ji růží. Kroužil kolem a pomalu přejížděl přes její lůno a sledoval, jak se fialové plátky lesknou touhou, kterou nedokázala kontrolovat. Skousla si rty a zhluboka dýchala. Ucítila chlad, když jí měkce zafoukal do středu celé rozkoše a ona bezmyšlenkovitě roztáhla nohy dál od sebe. Spokojeně zamručel a jeho pohled se zaměřil do její tváře. Všimla si, jak mu žhne zřítelnice modrou září a hravý úsměv dodává jeho pohledu na půvabu. Otřel se růží o její střed a ona se neubránila vzdechu. Oba je rozechvěl.

"Prosím… líbej… mě," vyrážela ze sebe mezi chvěním a toužila, aby se jí dotkl. Ošila se pod dalším smyslným výdechem proti jejímu ženství. Chtěla si jeho hlavu navést tam, kde ho toužila cítit, když ji předběhl a horký dotek jeho jazyka smetl všechno, co bylo doposud důležité. Vypjala boky a ztratila se ve svém vlastním labyrintu pocitů, který neměl konce, jen tisíce různých cest se slepými uličkami, které zbavují sil a naděje, že se ještě někdy vynoří z dokonalosti, která se kolem ní rozprostírala.

 

Když se z ní o dlouhou dobu později zvedl, byli oba zpocení a šťastní. Cítila se lehoučká jako pírko a vznášela se někde mezi nebem a vesmírem. Znovu jako na potvoru zadrnčel telefon, navodilo jí to pocit déjavu, ale tentokrát nebyl její.

Povzdechla si, dovolená skončila. Nemusela se ani dívat, jak zvážněl, došlo jí, že práce se vrátila, aby je jako příšera schlamstla. Domluvil a fofrem začal sbírat věci ze země. Ležela na posteli a přidržovala si přikrývku na prsou a toužila se zeptat co se děje.

Znovu ji předběhl. "Bratři viděli skupinu bezduchých, jak se potulují kolem domu tři sta čtrnáct, o necelou ulici dál od bytu toho muže. Je to moc náhod najednou. Vypadá to, že se něco chystá a proběhne to dnes. Buď si pro něj přišli, anebo je zavolal."

Vystřelila z postele a začala shánět své svršky, když ji uchopil za ramena a tvrdě zastavil.

"Ty nikam nejdeš."