Kapitola šestá

T

ýden! Bože pomoz, celý týden ho měla za zadkem. Ještě chvíli a určitě jí tam přiroste natrvalo.

Darius ji pekelně štval. Přesně jak slíbil, nehnul se od ní na krok. To, že zbystřil pokaždé, když se omluvila, aby se s prominutím mohla vysprchovat, nebylo ani zdaleka tak strašné. Ale když jí kolem půl druhé ráno přišel zkontrolovat, to už byl vrchol. Deset minut klepání na dveře nepolevovalo, ani potom, co zavolala, že tam je. Vstala rozespale a došla ke dveřím, když je otevřela, myslela, že ji klepne. Darius stál mezi futry, opíral se o olověný rám a žvýkal krůtí sendvič. Obdařil ji úsměvem a popřál jí zase dobrou noc. Když si vesele pokračoval v chůzi spokojený, že tam byla, musela několikrát zamrkat, jestli je vzhůru a tohle všechno se jí nezdá. Jejich soužití, tak pomalu začalo připomínat domácnost Homo sapiens. Wrath akceptoval, že Darius je mimo službu z osobních důvodů a tak nebylo překvapením, že přes den jí nechal žít a v noci, když chtěla spát, prudil.

Zatnula zuby a donutila se to vydržet. Tenhle tyátr nemohl pokračovat věčně a jednou bude muset povolit to nesmyslné ostražité pnutí. Tedy ne, že by nevyužila příležitosti, kdyby jí na chvíli zmizel z očí a jemu koukalo z pohledu, že to ví. Jenže čas běžel a Marianne se začala strachovat, že stopa po přepadení civilistů vychladne a ona už nebude mít šanci nalézt vraha. Darius několikrát ujišťoval její kyselý obličej, že bratři pracují na vypátrání viníků a pomsta je nemine, ale vše by se urychlilo, kdyby zvednul ten svůj kůží potaženej zadek a mazal něco dělat, něco pořádného -

"Ahoj, krásko, nenudíš se?" Objevil se před ní a zase se pitomě tvářil. Věděl, že ji štve, tak naivní nebyl, a přesto měla často pocit, že se tím baví. Bylo něco po poledni, když se zjevil v obýváku ještě ve spacích, černých, saténových teplácích. Kdyby na něj nebyla tak napružená, užila by si pohled na jeho tělo zrůžovělé spánkem a s vlasy rozházenými přeležením.

"Ne nenudím, ale jestli chceš, můžeš mi dělat společnost. Právě jsem se chystala jít k bazénu opalovat se." Hodila po něm ošklivým pohledem a vysloužila si další milý úsměv. Ještě malou chvíli a zblázní se tam. Nejhorší na tom bylo a věděli to oba, že druhá možnost by byla přestěhovat se do sídla u Hrobky. Tam by se určitě nenudila, jenže tato možnost měla jedno velké ale. Daria napadlo, že jí tohle přijde výhodné, tak než stačila otevřít ústa, s ležérním protahováním jí oznámil, že v tomto případě, bude muset někoho z domu poinformovat o zaběhlé ovečce. Za tuhle poznámku mu chtěla šeredně ublížit.

"Napadlo mě, že bychom mohli něco podniknout, když mám teď to volno." Blýskl úsměvem, protáhl se a sedl si na opěradlo křesla.

"A co třeba? Uvážeš mě na vodítko a půjdeme na procházku?"

"Heh, no je to zvláštní přání, ale kousek odtud je parčík. Tak jestli ti nebude vadit, když tě cestou tam, naložím do kufru a -"

"Darie, prokaž si laskavost a sklapni." Krátce se zasmál. Čím víc vrčela, tím víc dotíral.

"Fritzi?" zavolal do domu, "slečna a já dnes půjdeme ven, mohl bys prosím dohlédnout, aby byla v osm připravená?" Marianne si založila ruce na prsa.

"To je v pořádku, Fritzi, večer nemám čas," odpověděla tak oběma a zabodla pohled do zářivých, tmavě modrých očí.

Ani se nenadála a byla otočená zády a seděla na klíně válečníka. Tedy posazení nebyl pravý termín. Cítila horkost jeho kůže, která ji pálila. Tiskl si ji po celé ploše těla a jeho silné paže obemknuté kolem jejího hrudníku ji paralyzovaly.

"A copak bude slečna v noci dělat?" zeptal se jí ostře, se rty přímo u ucha. Projel jí šíp vzrušení, ale rychle ho potlačila.

"Spát. To je to jediné, co vězeň ještě může." Plácla ho přes ruku a pokusila se mu vykroutit.

Nepustil ji.

"Víš, že by tohle všechno vůbec nemuselo být, že ano?" Uhladil jí vlasy za ucho a položil si bradu na její rameno.

"Stále jsi mi nevysvětlil důvod," odsekla a vzepřela se. Paže kolem ní se bolestivě stáhly a muž za ní temně zavrčel.

"Nehraj si se mnou, Marianne, nesnáším, když ze mě někdo dělá hlupáka. Jestli nevíš, o co mi jde, je to jedině dobře a jestli víš," další zavrčení, "tak to okamžitě přestane, nebo se já přestanu chovat kamarádsky!" Po zádech jí přejel hořký odstín strachu, ale nedala se zastrašit, nahodila bezstarostný výraz a poplácala ho po ruce.

"Skvělé, že jsem nic hrozného neprovedla a tohle opatření tedy brzy skončí."

"Jsem rád, že si rozumíme, princezno. Apropo, naopak by ses skvěle vyjímala jako doplněk mé ložnice." Šlehla po něm pohledem. Propaloval ji. "Divila by ses, kolik zvládne dubová komoda u stěny, víš ta hodně veliká. Jak příjemné by ti bylo, kdybych tě tam přivázal za nohu?" Povytáhl obočí a nachýlil hlavu k rameni, jakoby se zamýšlel.

"Udělej to, a bratr tě prošpikuje."

Skousl jí špičáky lalůček, až sykla. Natáhla se a vrazila mu rukou do hrudi. Jeho mohutné tělo se zakymácelo a přepadlo do křesla. Zasmál se.

"Tak v osm, Marianne. Už se těším." Neobtěžovala se ani odpovědět a odešla.

 

Jen co se setmělo, zhmotnila se před sídlem Bratrstva a v okamžiku se jí rozvibrovaly ušní bubínky přicházejícím dunivým rapem z Doupěte. V prvním dojmu to vypadalo na pařbu, a kdyby Vého s Butchem neznala, skočila by jim na to. Ve skutečnosti tam určitě probíhá soukromá párty o Grey Goose vodce a rudém kouři. Pousmála se a prošla kolem strážního domu, pěstí uhodila do okna, a když Butch vzhlédl, dvakrát mávla na pozdrav. Uslyšela něco opilého, co znělo, jako ztracená sestra se vrátila a pak ránu, řehot a nadávky.

Šla směrem k hlavním dveřím. Prošla oficiálním vchodem, na druhých dveřích vyťukala do interkomu deseti místný kód a poslala úsměv do bezpečnostní kamery. Už v hale ji upoutaly štěbetavé hlasy z velkého obýváku. Prostorem sídla vládla akustika, která celou budovu zvukově dokreslovala. Šla po směru kolem foyer a už z dálky viděla holky, jak sedí u stolu nad kusem papíru a o něčem se živě baví.

"Hodně práce? Kluci venku vypadají udřeně." Zasmála se a přijala objetí. Marissa se zaškaredila k oknu na pozemek.

"Včera jsem Butche sbírala z koupelny, když měl hlad a chtěl se najíst."

Holky se na ni zmateně otočily. "Z koupelny?"

"Jo, byl úplně opilý a zvadnul ve špatné místnosti."

Ozval se smích a kuckání Belliného džusu. "Jak jsi ho proboha odtáhla? Vždyť váží tolik co ty třikrát?"

"Vishous ti pomohl?"

"Ten se nedostal ani do předsíně."

Zakoulela očima. "Nechala jsem ho tam a přikryla ho dekou, ráno se tvářil jako bych ho měla vykopnout na ulici." Další smích.

"Co ty, Marianne, nenudí tě otec?" Mrkla na ni Beth a Anne se ušklíbla. "Ne, v pohodě, taky jsem si prošla řádnou destilační kůrou."

Beth se rozesmála. "To jsem čekala, tátu znám už pár let a za tou kultivovanou maskou se skrývá normální chlap, tak pozor na něj." Znovu se zasmála a Marisse zčervenaly tváře. Anne, to přišlo roztomilé i po té době, co žije s Butchem a je oproštěna od zásad glymery, je z ní pořád stydlivá a napohled nedotčená žena.

Marianne padl pohled na papír před nimi. "Nepotřebujete pomoct?"

Marissa ztrápeně vzdychla a Bella si přiložila automaticky ruku na vypouklé, těhotné bříško.

"Co se děje?"

Odpověděla jí Beth a dost nahněvaně. "Bezpečné Místo včera přijalo pomlácenou ženu. Její muž ji napadl a nejen to, zabarikádoval se u nich v bytě s jejich dcerou a chudáka ženu vyhodil na ulici. Už jsem o tom mluvila s Wrathem, pošle tam někoho z bratrů, aby ji od něj dostal, než té malé něco udělá."

Marianne se napružila, tohle přímo nenáviděla, když jejich vlastní druh, jako by nestačili zásahy Společnosti, trýzní ženy nebo, kristepane děti.

"Jak je na tom?"

"Špatně," odpověděla Marissa a zamračila se. "Je naprosto zoufalá. Její dcera má sotva pár měsíců a jejího hellrenapřed čtrnácti dny dostala Společnost. Bratři to tu řešili. Jenže Omegu zdá se, napadl lepší způsob než ho zabít. Změnil ho v jednoho z bezduchých a nechal práci na něm. Chudák chlap se vrátil zdrceně domů, kde na něj čekala jeho shellan s dcerou a prosil je, aby se mohl vrátit. Samozřejmě ho přijala zpět, ale nám vědět nedala. Chvíli trvalo, než se na něm zásah iniciace podepsal, ale postupně se z něj vytrácelo všechno dobré a dopadlo to takhle. Máme zprávy, že dceři zatím neublížil, ale je jen otázkou času, kdy to udělá. Včera mi to prozradil Butch, byl z toho hotový."

To se ani nedivím, pomyslela si Marianne, kdyby se něco podobného stalo jí, absolutně by netušila jak se zachovat, ta žena musí být na dně.

"Proč se o tom dozvídám, až teď?"

Beth pozvedla obočí ve smyslu, čím by si pomohla, vědět to dřív a po krátkém tichu si Bella rozpačitě odkašlala. "No, je to poměrně čerstvé téma a mysleli jsme, že když bydlíš u Daria -"

"To je v pohodě, nechte to být." Mávla nad tím rukou a odmítla nad tím přemýšlet. Darius je všechno možné, ale není kleveta jako ostatní bratři a před Marianne mlčí jako hrob, ten by jí neházel příležitosti k otestování bojových schopností.

 

"Sestro."

Otočila se po hlasu.

Wrath scházel schodiště a sotva znatelně se usmíval. "Už máš Daria dost?"

Marianne se kousla do jazyku. "Přišla jsem vás navštívit, tak mě nezlob, nebo se otočím a půjdu." Založila si ruce na prsou a zvedla vzpurně bradu.

Wrath se rozesmál, tyhle jejich přihrávky jsou součástí jejich vztahu odjakživa.

"Kdes nechala mého bratra?" Objal ji kolem ramen a vedl ke gauči.

"Mluvíte o mně?" Darius se objevil s Rhagem v chodbě a živě diskutoval o nějakém zakázaném wrestlingovém zápase, který se podle všeho má konat příští týden, a ti dva tam chtějí jít. Rhage spíše aktivně, nežli jako divák. Marianne se zašklebila na dotyčného a s nepříjemným zjištěním zaznamenala, jak divoce jí tluče srdce.

Rhage na ni mrkl. "Tak co, Anne, už to na tebe zkoušel?"

Marianne se rozkašlala a Darius zavrčel a rukou z leva doprava naznačil gestem čisté setnutí hlavy, to Rhage přirozeně postrčilo.

Usmíval se od ucha k uchu, poslal Dariovi vzdušný polibek a přisedl si k Mary, políbil ji na tvář a vmísil se do hovoru s Marissou, zřejmě jako dobrovolník pro vyřešení nechutné situace té ženy z Bezpečného Místa.

Darius přišel k nim. "Nechceš jít s námi na zápas? Jistě bys nám vyhrála hlavní cenu." Marianne po něm střelila varovným pohledem a Wrath si pobaveně pozvedl brýle. "Nemyslím si, že by to byl dobrý nápad, bratře. Marianne nikdy násilí neschvalovala, ale jestli se jí chceš zbavit, tak nám ji tu nech, je tu podezřele klidno."

"To jistě," pronesl Darius a zadíval se s úsměvem na Anne.

 

***

 

Seděla zamčená ve svém pokoji na aubussonském koberci a uprostřed a po celé délce místnosti ležela rozložená mapa s topografickým obsahem. Už pěknou řádku minut se trápila nad úvahami, která z nemovitostí a rozložitých staveb může patřit Společnosti. Vezme-li to metodou vyloučení, tak může škrtnout veřejné budovy. Zbytek může být s přehledem jejich vlastnictví. Zasakrovala a opřela si záda o vyřezanou nohu masivní postele. Dělalo se jí zle, když si představila, že na ploše několika sta kilometrů, si bezstarostně trčí bezduší a ona nemůže přijít na to, kde. Vzpomněla si na tu ženu, která nejenže přišla o muže, ale teď i o dceru a jen bůh ví, kolik se z jejího hellrenazachovalo v těle bezduchého. Povzdechla si a znovu se zaměřila na areál golfového hřiště. Pár desítek metrů daleko jsou průmyslové sklady, ale ty určitě bratři prohledali. Naopak strategické by bylo okolí deponie. Kolem úložiště jsou dvě osamělé budovy, ale ty nejspíše také prolezli, i přesto, že je toto místo nejdále od centra útoku.

Na dveře pokoje se ozvalo lehké klepání a uctivý hlas Fritze. "Slečno, omlouvám se za vyrušení, ale je deset minut do osmé." Marianne složila podklady a odkopla je pod postel. Došla ke dveřím a otevřela.

"Fritzi, mohl bys prosím vyřídit pánovi, že nikam nepůjdu?" Doggen se trochu ošil.

"Pán mě poslal, abych vám vyřídil, že vás čeká na terase u bazénu, ale jestli o to opravdu stojíte, omluvím vás u něj." Uklonil se. Marianne si povzdechla a zaskřípala zuby. Fritz se tvářil nanejvýš tragicky.

"Vyřiď mu, že hned přijdu," mávla rukou, "má to dobře vymyšlené, že?" podotkla kysele a Fritz se zazubil a souhlasně přikývl. Ze skříně si vylovila jedny z nových šatů od Anna Sui, které si s Marissou vybírala přes katalog. Jejich jemná tkanina měla šeříkový odstín a chladila na pokožce. I přes podráždění, které se v ní hromadilo, se nemohla ubránit vzrušujícímu pocitu, že má s Dariem v podstatě rande. Pro sebe se pousmála, koho by to napadlo. Oblékla si šaty, vlasy stáhla do drdolu na temenu hlavy a zafixovala jehlicí. Přehodila si přes rameno kabelku a zavřela za sebou dveře.

 

Čekal na ni přesně tam, kde Fritz řekl. Šla pomalu, aby měla čas si ho prohlédnout. Se svými sto deseti kily svalstva, dvěma metry výšky a širokými rameny, byl muž vcelku impozantní. Vlasy měl sčesané z čela a na sobě oblek s vínovou košilí, která mu elegantně ladila s bronzovou pleti. Zatraceně krásnej chlap, proletělo jí myslí. Nakonec si nechala jeho oči, zasazené v uvolněném obličeji. Zářily ohromením a oddaností.

Marianne se neubránila připitomělému úsměvu, který se jí ještě rozšířil, když mu vložila ruku do dlaně a přijala polibek na hřbet. Darius bezpochyby uměl být okouzlující. Nechápala samu sebe, že ho zprvu chtěla nechat čekat. Tedy, ta právem naštvaná část, která to věděla, v ní stále byla, ale naneštěstí hluboko ukrytá pod vrstvy noblesy.

"Překrásná," splynulo mu ze rtů. Usmála se na něj a nechala se odvést do garáže k BMW 650i. Pomohl ji usadit se a ve vteřině byl na místě řidiče.

"Kam pojedeme?" otočila se na něj, když čtvrtou otáčkou mířili do centra.

"Znám jedno moc pěkné místo," usmál se na ni, "doufám, že máš ráda pikantní jídla."

 

…

Marianne se musela smát. Mohla čekat, že Daria napadne něco originálního. Po půl hodinové cestě městem to otočil a nabral směr zpět. Nechápala ani, když zaparkoval v garáži a vedl ji do domu. Došlo jí všechno, až když ji zavedl do zadní části interiéru, kde byly zamčené stropní dveře a vysouvací žebřík. Pomohl jí nahoru, což v podpatcích a dlouhých šatech nebylo vůbec snadné.

"Panebože."

Stanuli na střeše, všude po zemi byly rozmístěny hořící svíčky a uprostřed byl nízký stolek s velkými polštáři na sezení. O chvíli později slyšela, jak zavřel dveře.

"To ty sám?" zašeptala a otočila se na něj. Měl ve tváři klidný výraz, nebo alespoň tak to Marianne připadalo. Měkce ponořený do teplého zlatého světla voskovic a v očích se mu mihotaly odrazy plamínků. Vítr mu čechral tmavé kadeře a takhle na střeše s celým městem na dlani vypadal jako archanděl. Mocný, děsivý i neodolatelný.

"Když se chlap nudí…" nechal odeznít do prázdna. Zasmál se nějakému soukromému vtipu a prohrábnul si vlasy. "Často tady sedávám, když mám špatnou náladu, nebo mám pocit, jako bych byl na světě sám. Podívám se na jih a vidím další milion lidí. Je příjemné mít místo, kde se můžeš schovat."

Popošla kousek dál, aby se mohla rozhlédnout. Všude byly desítky svící, možná za to mohl vítr, možná jemná mlha, která jako by padala na celou střechu, připadalo jí, že tiše zpívají. Rozpažila ruce a zatočila se dokola. Zlatá záře se jí rozmazala před očima a chvíli měla pocit, že se dívá přímým pohledem do plamenů.

"Je to nádherné."

"To jsem rád. Chtěl jsem, aby to bylo nádherné." Pozoroval ji s nebývalým zájmem a usmál se, když ji chytil při další otočce.

"Chtěla bys tančit?"

"Jako v Montclair?" zašeptala a jemně se ho dotýkala v pase. Cítila pod prsty všechnu tu dravou sílu, jak se napíná a stahuje. Měla pocit, že jen ona k ní má klíč a drží ji na uzdě. Příjemný pocit krotitelky, kterou poslouchá nebezpečná šelma a nechá ji, se bezelstně dotýkat hebké smrti. Zamyslela se nad přirovnáním Daria a musela s první myšlenkou souhlasit, děsil ji neodolatelný pocit, který jí proudil.

"Nechci tančit, štěrk by nám křupal pod nohama a tahle chvíle je magická v tichu."

"Magická?" Pousmál se a svlékl si sako, které volně odhodil mezi polštáře na straně otočené proti městu.

"Nebudu mít výhled," podotkla a dívala se do temné tmy, která pokrývala okolní vrcholky střech. Uchopil ji za bradu a otočil směrem k němu.

"Chci se na tebe dívat přes záři města, všiml jsem si, že se tvoje pleť v bílém osvětlení perleťově leskne. Okouzluje mě to."

"Ale já neuvidím na tebe?"

Přiblížil se k jejímu uchu. "A chceš se na mě dívat?"

Marianne se zachvěla a otřela se mu rozkošnicky čelistí o tvář, jako kotě, které vyžaduje další dotek. Zarazila se, když si uvědomila, co udělala, ale nestačila se odtáhnout, protože ji pevně držel.

"Líbí se mi přivádět tě do rozpaků. Stimuluje mě to." Vytřeštila oči a uslyšela tichý smích, který mu rozechvíval hruď.

"Nesnažím se o to."

Zasmál se, teď už hlasitě. "Já vím, ani nemusíš."

Vzal ji za ruku. Marianne cítila hrubou mozolnatou kůži, zanedbávanou stovkami let bojů, ale držel ji příliš něžně, aby řekla, že dlaň patří hrubiánovi nebo zápasníkovi. Celá ruka se v té jeho ztrácela a bezděčně pohladila masivní zlatý prsten na jednom z jeho dlouhých prstů. Znak na něm byl znak urozeného. Erb jeho rodu. Wrath vlastní také prsten, který prozrazuje jeho postavení, ale ten jeho tvoří černý diamant. Odvedl ji ke stolu, na kterém byl zakrytý podnos, dva talíře a seskládané krajkové ubrousky.

"Nebudu zapírat. Nemám tušení, co Fritz uvařil. Kdybys měla chuť na něco jiného, stačí jen říct."

"Proč jsi mě sem vzal?" Upřela na něj pohled. Pohodlně se usadila do velikého, vínového naducaného polštáře a konečky prstů jí pohladil samet a jemné saténové nitě orientálního vyšívání. Ve vzduchu se vznášela vůně roztaveného vosku a smola opodál volně rostoucích borovic.

"Mám to tu rád. Napadlo mě, že by se ti tu mohlo líbit." Vedle stolu vzal láhev červeného vína Morello a nalil do obou skleniček. Tekutina karmínově zajiskřila a vnesla tak do vzduchu novou složku vůně. Marianne se z toho všeho roztočila hlava a byla ráda, že sedí.

"Chtěl jsem připít na tebe, ale jestli dovolíš, rád bych připil na nás." Sladce se na ni usmál a všimla si, že mu trochu ztmavly oči. Byli hodně vysoko, takže k nim nedoléhalo světlo z okolních vil, jen to zprostředkované kolem nich. Vítr občas zafoukal silněji a opřel se do zapálených knotů, které mihotaly, a chvílemi to vypadalo, že zahasnou docela a ponoří je tak do husté smetanové temnoty.

"Tak tedy na nás."

 

…

 

"Myslela jsem si, že tě navrhl Tohrment?"

Zasmál se. "Ne. Tohra jsem poznal v šestnáctém století."

"Byl jsi rebel?" Ušklíbla se a mrkla na něj.

"Ne, v tom slova smyslu, na který narážíš." Docela dobře se bavil, i když jí už druhou hodinu trpělivě odpovídal na všechny dětské otázky: proč je svět kulatý.

"Ale no tak, přece jsi musel mít nějaké vzpurné období?" naléhala. Darius se opřel pěstmi o stůl, ale jen proto, aby se mohl naklonit blíž k ní. Celé tělo se mu zvlnilo a napnulo. Díky tomu, že jeho sako leželo vedle něj, mohla pod hedvábnou, přiléhavou košilí pozorovat jeho svalstvo. V tu chvíli cítila, jak se jí divoce rozbušilo srdce a v ústech vyschlo.

"Marianne, asi ti celou dobu uniká něco podstatného. Přes všechnu mou reputaci vznešeného válečníka jsem jen muž. Mám své touhy i neřesti." Přerývaně se nadechla, když jí přejel po hraně tváře, až očima skončil v hlubokém výstřihu, který se nepravidelně zvedal, jak ztěžka dýchala. Zachvátil ji pocit déja vu. Něco podobného jí o něm řekla Beth, když ji před ním v podstatě varovala.

"Jsi překrásná žena, Marianne, škoda, že tak tvrdohlavá."

Zamrkala. "Pokoušíš se mě urazit?"

Zasmál se upřímně a nahlas. "Chraň pánbůh! Kristepane… Možná, že jsou kladné vlastnosti přeceňované, protože díky bohu za tvou tvrdohlavost."

"Absolutně teď nechápu, co tím myslíš?" Zamračila se a dopila skleničku, zatímco ji zase s tím svým trpělivým klidem pozoroval.

"Tvá krása. Tvá tvrdohlavost. Vražedná kombinace."

Povytáhla obočí.

"Vzrušuje mě to. Nutí mě to chtít tě zkrotit." Zarazila se a nervózně uhnula pohledem. Překvapil ji, když si uvědomila, že oba mají stejnou myšlenku, jen každý v jiném směru. Jí imponuje jeho síla a jemu zase její vzpurnost. Nechtěla ani domýšlet, co by se stalo, kdyby došlo na krocení. Ani si neuvědomila, že přesunula polštář na stranu tak, že vytvořila mezi nimi hradbu.

"Narážíš snad na něco? Tím chceš říct, že před vstupem do Bratrstva ses s nikdy s nikým neporval?" Darius se pobaveně opřel do prachového peří a natáhl si nohy, přičemž ji nespouštěl z pohledu.

"Marianne, co ode mě chceš slyšet? Souhlas k tomu co děláš?"

"Nevím, o čem mluvíš." Zúžil oči a špičáky se mu zřetelně prodloužily. Poposedla si a seskládala ubrousek z klína, zvedla se ze země a zvolna přešla k okraji střechy. Pár metrů, na kterých stála, nemělo žádné zábradlí. Když se nahnula přes okraj, tak těsně pod tím byl středně velký venkovní bazén. Voda v něm pod umělým světlem z pouliční lampy vytvářela duhu. Na hladině se zrcadlil, sotva zřetelný srpeček měsíce, částečně překrytý temnými mračny.

 

Za sebou uslyšela povzdech a tiché klení. Po chvíli jí na bocích spočinuly velké dlaně a otočily ji k jeho mohutnému tělu. Měla pocit, že je úplně všude a jeho teplo ji obklopuje. Položila mu dlaně na prsa a cítila, jak se pod nimi svalstvo stahuje. Nadechla se a shledala jeho vůni. Překrásný mužný parfém a svěží vodu po holení. Tmavá hlava byla skloněná a opřená o její čelo, až jí na tvářích zašimraly prameny delších vlasů. Díval se jí zpříma do očí, ale nepřibližoval se.

"Marianne, já o tebe nemůžu přijít, rozumíš?" Sevřel ji na bedrech šaty do pěsti. "Nemůžu a nepřijdu o tebe. Mysli si o mě, že jsem tyran, ale nebudu tě nechávat provozovat něco nebezpečného. Krucinál, odmítám se s tebou o tom dohadovat, prostě toho okamžitě nech a chovej se podle svého postavení!"

V Marianne vzplál vztek. "Sakra, co si myslíš? Že začnu nosit korunku a budu se natřásat jako husička na plesech?" Udeřila ho do hrudi. "Já nejsem taková! To, že jsem žena, přece neznamená, že budu doma štrikovat!"

Vybuchl. "Právě proto, že jsi žena!"

"Ty zatracenej, mužskej šovinisto! Ty mi nemáš co vykládat, o tom co smím a co ne." Chytil ji za zápěstí, aby se mu nemohla vyškubnout.

"To si piš, že budu! A jestli to bude nutné, řeknu to Wrathovi a ten tě obratem pošle zpátky do kolstor!"

Zarazila se stejně jako on, když si uvědomil, co řekl. Tahle věta ji zranila. Nikdo nemá právo se odvolávat nakolstor, hlavně ne on, který ji tam sám osobně zavřel a zahodil klíč.

Ztišila hlas. "Na tohle nemáš právo, Darie. Vůbec ničemu nerozumíš, neznáš mě a neznáš ani mé důvody."

"Nenechám tě utíkat do noci!"

"Jedna žena už ti utekla, co ti do háje sejde na mě?!" zavrčela.

 

Ticho.

 

Strnul, zavřel oči a z jeho těla vyšla vlna nezředěné chladné bolesti. Pustil ji a uhnul před jejím pokusem ho zadržet.

"Darie, promiň já -"

"Myslím, že je čas jít." Otočil se a setřásl její paži, která ho držela za loket. Začaly ji pálit oči. Tohle nechtěla, jen jí to omylem vyklouzlo a než stačila zavřít pusu, bylo to venku. Dívala se na něj a cítila se hrozně. Všechno zkazila, teď ji pošle pryč a už se s ní dál bavit nebude. Nedivila se mu. Ve tváři měl zklamání a dávný srdcebol, kterému Marianne rozuměla a o to menší právo měla něco podobného říct.

"Darie, sakra, tohle jsem nechtěla. Darie, počkej." Popadla šaty a prudce nakročila. Ještě před tím cítila, jak se jí podpatek zaryl do štěrkové podlahy a zvrtnul. Rovnováha ji zradila ve chvíli, kdy si nešikovně přišlápla cíp látky. Poslední co viděla, bylo, jak se Darius zděšeně otočil po zvuku a jeho oči se setkaly s jejíma. Volný pád byl tak osvobozující. Snad celé věky bylo ticho, než její tělo prořízlo ledovou vodní hladinu. Do těla se jí zapíchlo milion ostrých jehliček a hladina se nad ní se šuměním zavřela. Pak už cítila jen tupou ránu do hlavy, když se týlem srazila se dnem bazénu. Oči jí zamlžil tenký rudý proužek, který zbarvil vodu nad její tváří. A pak vše zčernalo.

 

Bolest, to bylo to jediné, co její tělo svíralo. Věděla, že to brzy přijde a děsila se toho každým dnem. Už to bylo skoro měsíc, co neviděla slunce a nemohla se nadýchnout čerstvého vzduchu. Ve chvíli, kdy se provalilo co je zač, všechno se zkomplikovalo. Už tři roky ho neviděla, zapomněl na ni? Její tělo křičelo, když se řezavá bolest zakousla do jejích kostí. Netušila, že to bude tolik bolet. Hrdlo měla sevřené a vyprahlé. Dveře za jejími zády se otevřely. Slyšela skřípot starých pantů a příval hnilobného vzduchu z chodby. Místností k ní dolehl hluboký, chladný, ženský hlas.

"Je nám líto, princezno, dcero Wratha, ale váš život již není v našich rukou." Dveře se s tichostí zacvakly a prostorem zavládlo mrtvé ticho, v němž zaznívaly jen bolestné steny pomalu umírající dívky.