Kapitola sedmnáctá

C

o… Cože?" Vykoktala Marianne, když si uvědomila, co řekl a zaplál v ní hněv, jako letní požár.

"Přemýšlej, Marianne. Nemůžu tě jen tak vzít s sebou, jako bychom se chystali na noční procházku. Jsou tam všichni bratři a odpravili by mě, nebo mě poslali se léčit, kdyby viděli, že jsem si jako posilu, přitáhl princeznu."

"To jsi rychle obrátil, ještě ráno jsem byla hvězda. Ale co jsem taky mohla čekat -"

"Nebuď směšná, o to tu vůbec nejde." Zastavil ji, když ho chtěla naštvaně minout a rázovala si to ven z pokoje.

"Ať tě ani nenapadne zmizet, jen co se přenesu. Myslím to vážně, ženská, dokážu být tolerantní, ale tohle by byla jedna z šíleností."

"No šílenost by to možná byla, ale moje šílenost, moje, rozumíš?!"

"Aha, takže mě do toho nic není, takhle jsi to myslela?" Dariova tvář ztratila výraz, ale v očích mu četla stopy bolesti. Zastyděla se, ale její hněv ani trochu nevychladl, cítila se podvedená.

"Mrzí mě to, ale sem tě vzít nemůžu, jak bys to prosím tě vysvětlila? Zbraně si vzít nemůžeš kvůli prozrazení a beze zbraní tě tam prostě nepustím. Navíc to začíná smrdět a my nevíme, co bezduší chystají. Možná z toho bude pěkná mela a v tom bys stála ty a oháněla se kapesníkem? Tak to ani náhodou. Zůstaneš tu a já ti dám po telefonu vědět, jak to dopadlo." Zavrčela a zaskřípala zuby, nic jiného totiž dělat nemohla. Sakra, nenáviděla tu jeho neotřesitelnou logiku a ještě víc nenáviděla, když měl pravdu. Praštila s sebou o postel a tiše se vztekala. Bleskově se oblékl a věnoval jí polibek na rozloučenou. Pokud se jednalo o ni, věnovala mu hrozivý škleb, který sám o sobě křičel, že má chuť někoho rozpárat.

 

Vydržela nic nedělat celých deset minut. Uvědomila si, že se na kliniku úplně vykašlala a slíbila si, že se tam staví hned zítra. Přemýšlela o tom, co jí řekl a znělo to jako by i on pochyboval, že to půjde hladce. Vrtalo jí to hlavou. Nakonec to vzdala a sáhla po mobilu, vytočila Phuryho, protože tušila, že bude na místě a schopný jí popravdě odpovědět. U něj nikdy nepředpokládala, že by ji podezříval - pochybovala, že by ho to kdy napadlo, na to měl dost práce se Zsadistem, který by jí patrně ani mobil nevzal. Mohla zavolat Rhageovi, byl dost užvaněný, aby ji obeznámil i o barvě spodního prádla těch smraďochů, ale to by si před tím musela vyslechnout jeho rádoby vtipné rozumy. Vému ani jeho spolubydlícímu, který byl jako jeho druhá kůže volat nemohla, několikrát jí vrtalo hlavou jak to, že mu tohle všechno uniká. Když začínala se svým smrtonosným plánem, setkala se s jeho obavami a nesouhlasy, ale vše se týkalo jen prvopočátečních akcí a to si dávala pozor. Po tom "pěkném" rozhovoru o zbytečnosti pořizování zbraně z něj už nevypadlo ani slovo. Umlkl jako ryba a Marianne trochu povolila v ostražitosti. Tedy ne, že by se po chodbě procházela se samopalem, ale nějakým zázračným způsobem se její šílenosti nenaladily na jeho stanici.

Po krátkém rozhovoru, ze kterého jí běhal mráz po zádech, pochopila, že je situace docela vážná. Zbývalo nebezpečně málo hodin do svítání a z jedné skupinky bezduchých, se nakonec vyklubaly tři.

 

***

 

Najít toho šmejda, který mohl nejen za poškození pana X, ale hlavně za znehodnocení, jeho práce, bylo celkem snadné. Měl tip, odkud se snadno dostal na místo, kde ho mohl najít. Chtěl si zchladit žáhu a tenhle si to odsere za všechno!

"Kdo jste, co chcete?!" zachrčel, když ho pan X držel pod krkem v rohu jeho vlastního pajzlu na okraji Caldwellu.

"Zapomínáš rychle," zasyčel pan X a pracoval na tom, aby mu vrátil každou ránu a každý úder, který mu ten hajzl uštědřil. Hekal, sténal a prosil, tohle pan X ze všeho nejvíc nesnášel. Jedno se těm rváčům z Bratrstva muselo nechat, nikdy neporosí o milost a snášejí každou ránu se ctí.

Když s ním byl hotov, naložil jeho bezvládné tělo, které by nepoznala ani jeho vlastní matka, do kufru a odjel do neobydlené části, kde vedle sebe sousedily pouze firmy skladující odpady a skládky. Vhodil již mrtvou věc do jedné kanalizační roury a zakryl ho několika spadanými větvemi. Ze silnice na něj vidět nebude a až ho někdo objeví, nic už z něj nezbude.

Po tom co zamaskoval stopy, nastoupil do svého Hummeru a rozjel se zpět hrát svou roli v komedii. Tentokrát se ale usmíval a stopy násilí na jeho tváři vypadaly s výrazem, jaký měl dost nepatřičně. Pan X si nemohl pomoct, kdykoliv chcípne jedna krysa, vždy vypadá všechno lépe.

***

 

Bylo půl čtvrté a Darius jí ještě nevolal. Existovaly dvě možnosti; buď ještě nic nemají, nebo se na ni ta slibotechna vykašlala. Cítila, jak se jí svírá žaludek v neblahé předtuše. Co když ji nezavolal, protože nemůže? Co když je zraněný nebo dokonce… A kuš! Z tohohle jí třeštěla hlava jako střep. Ještě jednou si položí otázku; co když a praskne jí. Přestala pochodovat po pokoji a posadila se zpátky na postel, protřela si hlavu a zamyslela se. Co by tak několik skupinek bezduchých mohlo dělat u bytu toho čerstvě přeměněného jedince. Nic ji nenapadlo, vše bylo tak nejasné a třeba žádný plán nemají? Třeba si pro něj jen přišli, aby ho odvedli do svého stanoviště.

Hmmm, jasně, Marianne, anebo ho chtějí jen vytáhnout do hospody na fotbal a tři lahváče Sam Adams. Zavrčela a pokusila se vytočit Dariův mobil. Sakra, měl hlasovou schránku.

Vypnula telefon a několikrát se nadechla. Do háje, věděla, co udělá, ještě než uplynula první hodina jeho odchodu. Když se nepřiblíží do jejich hledáčku, nemuseli by ji spatřit, zkontrolovala by situaci, zjistila, jak se to vyvíjí a pak by se vrátila zpátky. A kdyby ji potřebovali… Uvědomila si, že je jí naprosto ukradené, jestli ji bratři uvidí, hlavně když bude Darius v pořádku a ona ho bude mít zpátky doma. Ji ať klidně Wrath seřeže. Zasakrovala a rychle se oblékla do tmavých riflí a černého trika. Plán se pozměnil, když si uvědomila, že by dostala patrně i od Daria, kdyby se tam vydala podle jeho slov pouze s kapesníkem. Z nočního stolku vyštrachala klíč, co ji dal a hlavou jí proletěla jeho slova. Zatřepala s ní, jestli ho nepřestane citovat, nikam se nedostane.

 

Otevřela dveře od ložnice a našla za nimi Fritze. Tvářil se ustaraně a zahanbeně. Došlo jí co se děje.

"Posadil tě sem, abys mě hlídal, že ano?" Fritzovy líce se zarděly a doggen si nervózně odkašlal.

"Nechtěl, abyste to brala jako omezování, ale ano, paní, mám dohlédnout, abyste nikam nechodila." Neměla čas se tu s ním zdržovat, ne, když jí odtikávaly minuty. V tuhle chvíli už může být situace vyostřená a ona si tu povídá. Uchopila Fritze za ruce a naléhavě se mu zadívala do očí. Ty staříkovy se překvapeně rozšířily.

"Fritzi, máš Daria rád, že ano," počkala, až přikývnul, "vím, co ti řekl a ty moc dobře víš, že občas jedná, tak aby chránil ostatní nad sebe samého. Fritzi, já mám o něj strach, prosím musíš mě pustit, slibuju, že se mi nic nestane, ale jemu by mohlo."

"Ale pán - "

"Pána už mít nebudeš, pokud mě nepustíš a teď nemluvím o tom, že by tě propustil. Slibuji, že mu řeknu, jak to bylo, ale teď mě musíš pustit!" Viděla, jak váhá, na Dariovi mu záleželo, ale stejně tak byl pro něj posvátný slib, který mu dal, že ji udrží v pokoji. Věděla, že teď nejedná fér a příčilo se jí to. "Darius mi volal a mají tam problémy. Potřebují posilu, ale žádná už není. Mohu mu pomoct a ty to víš." Nevěděla, co ho přesvědčilo, ale ustoupil jí z cesty. Oddechla si, to poslední co by chtěla je způsobit staříkovi otřes mozku, aby se z vily dostala.

 

Rozběhla se k jeho ložnici a rozrazila dveře. Olověnou skříň našla během chvilky a odemkla zámek. V jednu chvíli ji napadlo, že by si vzala jen opasek s dýkami, ale s tím by byla houby platná, kdyby k něčemu došlo. Možná by mu mohla prostě jen krýt záda, napadlo ji, když si všimla na držáku položené odstřelovací pušky Berret M82A1. Zaradovala se, tyhle holky mají dostřel až kolem1900 metrů. Přehodila si ji přes rameno a zavřela skříň.

 

Odhmotnila se poblíž místa, které zmiňoval. Všude bylo ticho a nic nebylo vidět, ale to nic neznamenalo. Proběhla zadním dvorem a snažila se nezpůsobit moc pozornost. Cihlová zídka s graffiti dávala jasně najevo, že se tu rádi potulují gangy a ona by se nějakému nerada připletla pod nohy. Nakonec si vyhlédla nejbližší budovu, která byla ještě z části krytá. Dostala se do blokového paneláku poměrně snadno, zámek už byl podle rzi na kovu nějakou dobu rozbitý. Omítka zdí byla popraskaná a schody nemyté. Nedivila by se, kdyby ve spěchu o někoho zakopla. Vyběhla do posledního patra, všimla si železných střešních dveří a rozbila velký visací zámek. Rozhlédla se kolem, na střeše se povaloval štěrk a zelené střepy od láhví. Chatrné točité schody lemovalo tenké zábradlí z drátu a rozhodně nenavozovalo pocit bezpečnosti. Nebe nad městem už se začínalo trhat a původně čistou, sametovou temnotu začaly brázdit mraky. Bylo chvíli do svítání, pro bezduché žádný problém, ale pro upíry nebezpečná doba.

V podřepu se dostala až k půlmetrové římse střechy a opřela se o ni. Měla docela dobrý výhled. Ne zrovna do okna toho muže, ale na ulici před ním.

 

Připravila si zbraň a potěšilo ji, že zrovna tahle nová verze je s tlumičem používající podzvukové střelivo. Rozložila dvounožku na římsu a zkusmo se podívala do puškohledu. Ve výhledu jí clonily borovice, ale na vchod do domu měla docela štěstí. Nic se nedělo, zasakrovala a pokusila se přesunout kousek doleva, aby zlepšila výhled. Bylo to riskantní, ale nezbytné. Nefoukal moc silný vítr, takže jí počasí hrálo do karet. Nechtěla se jim do toho plést, jen být k ruce, kdyby šlo do tuhého. Opakovala si to tak dlouho, dokud tomu sama neuvěřila. Když znovu zkontrolovala cíl, všimla si pohybu v bytě nad tím mužem, bratři jsou tedy uvnitř. Dala by všechno za to, aby věděla, co se tam děje.

Začal jí vibrovat mobil - na chvíli strnula, když ji napadlo, že volá Darius, protože ji viděl, nebo ji kontroluje, v dalším případě by to mohl zjistit od Fritze, ale tohle číslo měla uložené pod jménem Delante. Vymáčkla ho a hovor shodila do schránky. Znovu zacílila a… čekala.

 

Už si začínala myslet, že je tam zbytečně, když uviděla dva stíny nedaleko od ní, které mířily do komplexu zadních budov. Poznala, že jsou to dvojčata. Patrně mají v úmyslu začít likvidovat skupinky, zatímco zbytek čeká v bytě. O chvíli později se vyrojilo skoro dvacet bezduchých. Marianne zatajila dech, tolik jich v životě neviděla pohromadě, zvlášť když Omega věděl o Butchovi a nechtěl riskovat tolik ztrát.

Chtěla je nějak varovat, tolik jich absolutně nemohli zvládnout sami, ale z domu se odhmotnili další dva bratři, aby jim nadběhli z druhé strany. Uslyšela zvuky střelby, ale rychle se ztratily v tichu, rozhlédla se, okolí jak vidno o jejich divadlo nejevilo zájem. Uvědomila si, že mezi bojujícími bratry je i Vishous, takže použil svoje maskovací kouzlo-zařízení na ruce, těžko hádat jestli se nějaký boj odehrává i před hlavním vchodem, protože vše se jevilo beze známek změny a ani její oči nedokázaly rozeznat, jestli se za vším tím fatálním klidem odehrává Rhageova přeměna, nebo někdo krvácí. Ticho a klid, s tímhle tak docela nepočítala. No, každopádně pořád měla výhled do bytu, trhla s sebou, když se rozrazily dveře a z nich vyrazil Darius, jeho by bezpečně poznala kdekoli. Krom delších tmavých vlasů měl v sobě i její krev, takže cítila vždy, když se její druh pohybuje blízko a zaznamenala to i její biologie. Rozhlédl se kolem a jeho ostře řezaná tvář byla stažená v hrozivé grimase. Jo, ví o ní, cítí ji, to bylo nad slunce jasné, ale nemá přesné ponětí, kde je. Fajn, alespoň nebude takové překvapení. Naštěstí se nehnal jejím směrem, ale skočil po jednom z bezduchých.

Vytřeštila oči, když o kus dál uviděla souboj několika bratrů. Maskování povolilo a odkrylo tak děsivý obrázek. Pohledem vyhledala Vishouse a uviděla ho na zemi, jak ho Phury táhne stranou, ten něco křičel na Zsadista, ale k jejím uším to nedolehlo. Dostal to do boku, z výšky viděla další skupinku zálohy, jak k nim mířila z východní strany. Dalších pět rekrutů, čert vem, že nevypadali zkušeně a tři z nich měli ještě zbarvené vlasy.

 

Podívala se puškohledem do bytu toho muže, za okny se hýbal stín, ok, takže je uvnitř. Měla nutkání otočit hlaveň proti sklu a střelit do obrysu pohyblivého cíle, trefila by se, to věděla na jistotu a určitě by sejmula kulatou zasranou věc, co se mu kývala na krku, jenže co když má v náručí dítě? Mohl by ho zalehnout, až by se složil k zemi. Ne, tohle taky riskovat nemohla, navíc Darius říkal něco o tom, že má byt neprůstřelné sklo.

Nad ním byl také pohyb. Jediný kdo rvačky nebyl přítomen, byl Butch, takže se klepe v domě, aby ohlídal nájemníka pod ním. Pravda, kdyby se ho Společnost zmocnila, tak by jeho ani dítě už nenašli.

Dokázala si představit Butchův výraz - každý přijme s povděkem úkol dřepět na zadku, zatímco venku zuří bitka. Jeho vysavač nepotřebovali, na to nebyl čas. Myslí jí proletěla škodolibá otázka, jak asi losovali.

Když se zbraní znovu otáčela k dětskému pískovišti, kam Zsadist odhodil svou oběť a začal do ní bušit hlava nehlava, všimla si ještě něčeho, na protějším domě zhruba ve stejné vzdálenosti od jejího místa, ale na opačné straně. Někdo tam ležel.

Zaměřila se na něj a oči se jí rozšířily. Sniper jehož tvář neviděla, byl jednoznačně natočený zaměřovačem na Dariovu postavu. Napadlo ji, jestli má na svědomí i Vishousovo postřelení. Darius byl kousek odpojený od hlavní skupinky a zpracovával vlastního zabijáka. Nikdo si nevšiml, že nad vším tím čeká ještě někdo, aby zúčtoval s Bratrstvem, ale ona ho viděla a viděla taky to, jak se dotyčnému nahrbila ramena a pažbu si pevně zapřel o rameno připravený střílet. Krev jí zmrzla v žilách, protože se jí zmocnilo hrůzné uvědomění. Odstřelovači nemíří, tak aby oběť pouze zranili, a ona není zacílená. Vše se točilo kolem nekonečných setin, kterými mohla pouze sledovat jak muž, kterého miluje, stojí nechráněný v otevřeném prostoru, vydaný na milost střelci a ona tomu nestačí zabránit. Neměla čas otočit hlaveň. Neměla čas vůbec na nic.