Kapitola sedmá

"M

arianne, kristepane, prober se! Sakra, tohle mi nedělej, Marianne!" Slyšela, ale nerozuměla mu. Kdo je Marianne a komu patří ten hlas?

"Marianne, prosím, prosím, prober se," Naléhavost se stupňovala každým slovem. Muž, který na ni mluvil má moc příjemný hlas, jen kdyby v něm neznělo tolik obav. Nechtěla, aby se bál.

"Pane, jste si jistý, že nemám zavolat Haversovi?" vmísil se mezi sametový bass, nepříjemný nakřáplý alt.

"Ne to nejsem, ale nikam nevolej, postarám se o ni." Cítila, jak jejím tělem někdo pohnul. Hlava se jí točila a dělalo se jí zle od žaludku. Něco jí na tom pocitu přišlo povědomé. Tělem ji roztřásla zima.

"Klid, už budeme v teple, vše bude v pořádku." Snažila se pohnout rty, aby odpověděla, že by v pořádku byla, kdyby se s ní svět tolik nehoupal, ale byla příliš mimo.

"Anne, buď se mnou! Sakra - " Slyšela, jak něco tiše cvaklo, cítila mírné zhoupnutí a otevírání dveří. "Ani se mi neopovaž omdlít!" Pod tělem jí pohladil měkký semiš. Vůně dřeva a květinového osvěžovače se vznášela ve vzduchu. Poznala, že je v obýváku a pořád se prala mezi vědomím a klidným propadnutím do bezvědomí. Zuby nehty se držela na vrcholu sil, nechtěla se znovu ocitnout v minulosti. Je už pryč a ten vyděšený příjemný hlas patří Dariovi. Pootevřela rty a vydala ze sebe tichý omluvný sten.

"Ach, všechno je v pořádku, holčičko, nezlobím se. Hlavně se nevysiluj, budeš zřejmě potřebovat pár stehů na levém spánku. Ne nesahej si tam, za chvíli budeš ošetřená, buď v klidu." Jeho hlas byl stále výraznější, Marianne se pokusila otevřít oči a shledala, že to dokáže. Prvně jí padnul pohled na silný sloup hrdla s ostře hranatou bradou.

"Darie," zašeptala a paže, kterou měla kolem ramen, si ji přitáhla na prsa. Bolela ji hlava, ale už byla při vědomí. Zavrtala nos do voňavé promočené košile a jen dýchala.

 

Chtělo se jí spát a rozhovor mezi Fritzem a Dariem ji rušil. Zaslechla pár vět o Haversovi, což mručením rozehnala. Další rozhovor, kde byl zmíněný její bratr. To už se drala ze spánku, to poslední co by chtěla, aby se tu zjevil Wrath a hysterčil.

"Postav mě na zem, jsem v pořádku," zakašlala a cítila, že má hrdlo stažené chlorem. Nikdo ji neposlouchal. Na hlavě ucítila pálivé tepání, které jí jemně třelo ránu. Pochopila, že to bude tampon s desinfekcí. Trvalo to jen chvilku. Svět se zase roztančil, když ji Darius nesl k ní do pokoje. Položil ji na povlečení, sehnul se a sundal jí ty zpropadené boty. Naklonil se a začal jí sunout šaty nahoru po stehnech.

"Klid, všechno je v pořádku. Rána ti konečně přestala krvácet, ale musím ti sundat mokré oblečení, aby ses nenachladila." Přetáhl jí šaty přes hlavu a Marianne děkovala bohu, že její zranění už není vidět. Cítila jeho něžné doteky, jak jí shrnuly vlasy z čela a jeho dech na tváři.

"Marianne, necháš mě, aby tě vysvlékl úplně?" zeptal se tiše a Marianne polkla a přikývla. Oči měla těžké, aby mohla sledovat jeho pohyby po svém těle, ale zřetelně vnímala, jak jí rozepnul podprsenku a stáhl ramínka z paží. Slyšela, jak mu ztěžkl dech a tělem mu projel třes. Točila se jí hlava a vážila snad půl tuny. Najednou si tak nějak nemohla vzpomenout, co se stalo. Jako by jí někdo z hlavy vylil veškerý obsah a zanechal jen chaotickou prázdnotu.

 

Pak se ostře nadechl a dlaněmi jí stáhl kalhotky z nohou. Slyšela, jak vydechl. Byla stále omámená a rozkoš, kterou jí přinášely jeho dlaně, se jí rozlévala po těle. Končetiny měla jako hadrová panenka, ale něco jí říkalo, že má něcoudělat. Jako by to něco bylo správné a nasnadě. Cítila jeho blízkost a potřebovala ho ještě blíž. Roztáhla kolena od sebe a vypjala klín proti němu v nestoudné nabídce. Zaslechla peprné zanadávání a pak ji jeho paže posunuly doprostřed postele. Čekala, až se nad ní vzepne a ona ucítí nahou tíhu jeho těla. Pokožka ji brněla a křičela vlastní prosby a bylo tak těžké jí odporovat. Neměla sílu se hýbat, myslet, chtěla se podvolit všemu, co jí připadalo tak nějak automatické. Nestalo se, a u ucha zaslechla jeho dech:

"Proboha, tohle mi nedělej. Nemáš tušení, co vše bych chtěl provádět s tvým tělem." Další vzdech. Pokusila se ho přitáhnout blíž, otevřít ústa a říct mu, ať tedy provádí, že jí nevadí, jak příjemně se přijímají jeho doteky, jen ať už přestane mluvit a lehne si k ní. V dásních u horních špičáků jí začalo nedočkavě tepat. Ano, byl rozhodně moc daleko, natáhla se a sáhla po něm, ale uvěznil ji paže u těla. Cítila, jak nalehl za ni a přitáhl si ji na své tělo. Měl na sobě jen přiléhavou tkaninu boxerek, která byla napnutá touhou. Zamručela a natiskla se k němu blíž. Příjemně hřál, až teď si uvědomila, že se chvěje zimou. Cítila, jak ji jeho paže objaly a tvář s vyrašeným strništěm se konejšivě otírala o její krk. Začalo se jí chtít spát, byla tak moc unavená.

 

***

 

Pan X se se škubnutím probral z myšlenek, když se stroje za plachtou místo dveří rozeběhly a hlásily začátek nové pracovní směny. Vyškrábal se ze židle a s trhnutím si narovnal praskající záda.

Na stěnu dělící jeho místnost a sklad zabušila těžká pěst. "Vstávejte, dovezli nám zásilku!" Pan X neodpověděl, ale slíbil si, že jednou tomu šmejdovi zakroutí krkem. Zatímco se tady zdržuje, Bratrstvo každodenně zabíjí jednohobezduchého za druhým. Vypochodoval do haly a cestou si oblékl bílý pracovní plášť, který mu splýval s vlasy. Kdysi je míval zrzavé, už si ani nevzpomíná, jakou barvu měly jeho oči. Je to moc dávno co se zaprodal pod přívětivou vidinou moci a to je jediná věc, o kterou panu X kdy šlo. Moc je všechno. Když jste všemi ostatními uznávaný a obávaný nevyrovná se tomu zhola nic.

Směna byla nudná, ostatně jako každý den, ale když se pan X vracel zpátky do svého pokoje, jestli se tak té díře dalo říkat, narazil na známou tvář, který tam na něj čekala.

 

***

 

Probouzela se zvolna, měla pocit, jako by prodělala kvalitní kocovinu. Bylo jí příjemně. Chvíli se zavřenýma očima uvažovala, proč se cítí tak těžce, vzpomínala si na ráno, i na čas strávený v Bratrstvu, hlavou jí proletěla i myšlenka, o čem se bavily s Marissou, když kluci odešli. Marianne se s ní domluvila, že se co nejdříve zastaví v Bezpečném Místě. Dokázala si vybavit ještě večeři a pak? Opila se? Ne, sakra.

Ležela na zádech a boky měla přikryté paží. Ztuhla, když si uvědomila, že není v posteli sama a pomalu se jí začalo vyjasňovat, co se stalo. Ztěžka otočila hlavu. Darius spal vedle ní a tiše pochrupoval. Tvář uvolněnou a zabořenou v jejích vlasech. Vypadal tak mladě, když byl oproštěn od všech emocí. Na rtech mu pohrávalo jemné pousmání a čokoládové, hebké prameny mu spadaly do čela. Vztáhla ruku a pohladila ho po vlasech. Když ji sunula po tváři, jeho paže ji uchopila, přitáhl si ji ke rtům. Vtiskl jí polibek do dlaně a hrubými vousy ji měkce poškrabal než otevřel oči.

"Co mi to provádíš? Víš, jak jsi mě vylekala?"

"Omlouvám se za to, co jsem včera řekla. Na tohle jsem neměla právo, mrzí mě to." Zakroutil hlavou, jako by nechápal, že se tím ještě stresuje a přitáhl si ji na prsa. S uvolněným výdechem mu položila hlavu na hruď těsně nad jeho pravidelně tlukoucí srdce.

"Odpuštěno?"

Jeho hrudník se zavlnil smíchem. "Přemýšlím o tom." Natáhl ruku a dotkl se jejího zátylku. Jemnými pohyby prstů jí masíroval ztuhlou šíji, až se neubránila spokojenému zavrnění.

"Co tě to napadlo skákat do bazénu?"

"Nebylo to schválně," vzdychla, "podjela mi noha a nestačila jsem nabrat rovnováhu."

"Pojď ke mně," zašeptal a mírným tlakem ji donutil zvednout hlavu. Naklonila se k němu blíž a nachýlila ji k rameni, aby mohl zkontrolovat jizvu. Bylo jí jasné, že noc stačila, aby se zatáhla.

"Uzdravuješ se rychle, skoro jako válečníci," poznamenal udiveně, pak se pousmál a pohladil ji po tváři, skončil u brady, kterou vzal mezi ukazováček a palec. "Dáš si se mnou snídani?" Marianne přikývla a posadila se na posteli. Trochu se jí zatočila hlava a vybavil se jí večer. Bože, za co mě trestáš! Rozpačitě si podržela přikrývku na prsou. Cítila se jako naprostý pitomec. To co se včera událo, měla v mlze, ale jedna věc nad vším ostatním vystupovala do popředí a to zrovna její divadlo před usnutím. Prosím, ať to byla jen fantazie!

Její pokožka začínala nabírat barvu a ruměnec se pomalu šířil po celém jejím těle. Matrace na druhé straně se pohnula a za čelist ji uchopila velká dlaň, zaklonila jí hlavu.

"Netušil jsem, jak překrásná jsi a to jsem si tě mnohokrát představoval," vydechly jeho rty a horký dech jí zašimral na jazyku. Sklonil hlavu a něžně se ústy otřel o její. Ztuhla. Sotva se to dalo nazvat polibkem. Byl to jen lehký sametový dotek, který Marianne vyslal do klína slastný impulz. Hned tvář zase oddálil a hlubokými výdechy, se pokoušel rozehnat jiskření v očích. Po tomhle zrudla ještě víc. Zaúpěl, tělo se mu zachvělo a dlaně se stáhly do pěstí. Rychle vstal a se zaklením odešel z pokoje.

 

Celý zbytek dne se povalovala v posteli. Darius ji ochotně obskakoval. Fritz za ní byl také několikrát a ustavičně se jí ptal, jestli něco nepotřebuje. Po obědě už byla úplně v pořádku, ale díky jejich péči si připadala k smrti nemocná. Večer se zvrtnul ve chvíli, kdy se Dariovi rozdrnčel telefon a hlas ve sluchátku ho naléhavě volal do akce. Marianne na tuhle vymodlenou chvíli čekala jako na smilování, tak proč se nyní cítila tak mizerně? Nebylo to jen kvůli tomu, že odchází, ale hlavně kvůli tomu, že jí ten ctnostný muž věří a spoléhá na její slovo. Jenže slib, který dala Whaltymu, byl nade všemi přísahami. Dlužila mu to.

Byla v pokoji, když slyšela Dariovy těžké boty, jak se po chodbě blíží k jejímu pokoji. Nemusela být věštec, aby věděla, co ji čeká.

Sotva otevřela dveře, přibil ji pohledem ke zdi.

"Jsem rád, že se nemusím opakovat." Marianne kývla hlavou a připadala si jako mrcha. Ještě hůř se jí udělalo, když ji přitáhl k sobě a vtiskl jí polibek na krk. Poděkování za nic. Vyloudila úsměv a rozloučila se.

 

Počkala ještě hodinu a oblékla se do pracovního kompletu. Překontrolovala zbraně a munici. Chtěla vše vyřídit rychle, aby byla zpět pokud možno, než se dozví, že byla pryč. Vyhoupla se do okna a odhmotnila se do tmy. Mířila do míst poblíž úložiště. Bylo nepravděpodobné, že něco najde, ale bylo by hloupé ho neprohledat. Zhmotnila se vedle písečné duny a schovala se za metr a půl velkou kopici. Nikde se nic nedělo a vzduch, který vanul od jihu, s sebou nenesl sladký podtón kojeneckého zásypu. Věděla, že šance je malá, ale opatrně se přemístila, až do budovy DEPONIA INVEST, s.r.o. Vnitřek nebyl ničím zajímavý a prostor nikde nenesl stopy, že by se tam zdržovalibezduší.

Tiše procházela těžké stroje umístěné podél zdí. Podlahy byly špinavé a na pultu pod oknem se povaloval obal od Snickers. Bezduší, by si určitě nenechávali jídlo poházené po areálu, které by nepocházelo z jejich řad. Jejich tělo nepotřebovalo potraviny, protože orgány poháněné na pohled inkoustovou tekutinou, nepracovaly normálně. Naopak tam chyběl pitevní stůl a všudypřítomné mučící nástroje. Marianne tušila, že není na správném místě.

 

Znovu se zhmotnila, až poblíž golfového centra. Nechtěla se moc přibližovat k místu útoku, protože jak jí Darius řekl, bratři pracují na dopadení viníků a to poslední, co by si přála, by bylo, aby na někoho z Bratrstva narazila. Nejlépe na samotného Daria. Nemohla si být jistá, jestli jí předkládá kompletní informace a nezatajuje drobný detail, jako jeho přítomnost. Ještě, aby tam na ni někde čekal, to by jí ještě scházelo.

Prošla uličky Verony a pomalu se přemisťovala, až k Cedar Grove. Obě místa byla jako dělaná pro útoky Společnosti. Přemýšlela o té ženě, o níž se bavila s děvčaty ze sídla. Pořád jí to leželo v hlavě, i když věděla, že s tím nemůže nic udělat. Bratři se o tuhle záležitost starají a Marianne princezna, by jim nebyla k ničemu platná. Několikrát ji napadlo, že by se zastavila poblíž bytu, ve kterém se tohle všechno děje, aby zhodnotila situaci, ale byla opravdu nepatrná šance, že by ji tam nikdo nechytil. Jejich druh se dokáže pudově vycítit a jediná pro ni příhodná možnost by byla, že by se tam náhodně pod nějakým důvodem objevila, ale kdyby se tak stalo a něco by se semlelo, neměla by zbraně a byla by prakticky bezbranná a ještě by všechno zkomplikovala. Potlačila rozladění a na chvíli všechno vypustila z hlavy. Zatím se bude soustředit na pomstu Whaltyho smrti a pak se bude starat o další záležitosti. První lekce boje, je být ve střehu a vyhnat z hlavy vše, co se netýká momentálního problému. Až bude po všem, začne pracovat na vhodných strategiích problému číslo dvě.

 

Procházela kolem ulice, když jí padl pohled na dvě bílé hlavy, které se o něčem bavily a zabrány do hovoru mířily k modrému Hummeru. Často se stávalo, že během obchůzky na žádného bezduchého nenarazila, ale poslední dobou se zdálo, že si Omega staví armádu. Tiše se kolem plížila a udržovala dostatečnou vzdálenost, aby jejich radary nezachytily přítomnost upíra. Poslouchala, o čem se baví. Byli začátečnicky neopatrní a to jí hrálo do karet. Upoutalo ji jedno slovo, Matt drive. Chvíli nad tím uvažovala, ze všech možných směrů. Nezdálo se jí vhodné pro bydlení, tato čtvrť byla, až příliš nebezpečná. Dříve tam bydlely rodiny a ulice měla mnoho obchodů a kulturních míst, ale po tom, co se tam do sebe pustily dvě skupiny místních gangů, se čtvrť částečně vylidnila. Ve zprávách na kanálu dvacet dva, to hlásili každou hodinu skoro čtrnáct dní. Znala to místo a takhle vyřčené bylo ideální pro stanoviště bezduchých.

Nečekala, až jí odjedou a skočila jim přímo do cesty. Chvíli na ni civěli, ale zavčas se vzpamatovali. Než stačili vytáhnout zbraně, Marianne je jedním lupnutím revolveru poslala k zemi. Poklekla k jejich svíjejícím se tělům, odzbrojila je a prohledala jejich kabáty. Nespěchala, už se naučila na nic neptát, nemělo cenu se snažit. Společnost jim vzala duše a naopak jejich těla naplnila, až po okraj panickým strachem z Omegy, takže by nepromluvili za žádných okolností, jelikož hněv jejich pána, byl pro ně dostačující motivací. Omegovy metody mučení byly zcela jistě horší a zvrácenější, než si živá bytost s duší dokáže představit, natož na jejich tělech provést.

Oba měly hlavy vybledlé, ale dle zkušeností a nečistého odstínu vlasů soudila, že jde o celkem mladé rekruty, které Společnost naverbovala nedávno. To byl taky jediný důvod, proč šlo vše tak snadno. Před tím se jistě jednalo o mladé recidivisty. Mohlo jim být kolem dvaceti. Druhý byl ještě o něco mladší a oba na ni bolestně kulili oči. Chtěla je poslat, odkud přišli, když jeden z nich, ten starší skřehotavě promluvil:

"Ty jsi sestra Slepého krále?" Zarazila se a oba na sebe civěli. Co si jen má počít? Přece si tu s nimi nebude povídat. Napřáhla se a oběma projel čistokrevnej strach. Něco zacinkalo o asfalt a rozkutálelo se. Ve chvíli, kdy jim zabodla dýky do hrudní kosti, se k ní donesl pach mnohem děsivější, než si dokázala představit.