Kapitola první

David

 

"Utíkej, dělej, rychle, utíkej!" zařval jsem a strkal ho před sebou. Snažil jsem se proniknout zrakem skrze tmu, ale nedokázal jsem to. Moje oči byly příliš slabé. Pálilo mě na prsou, dech se mi zadrhával v hrdle a přesto jsem věděl, že nemůžu zastavit. Někde za šedou clonou stromů jsem tušil nepřítele, snažil jsem se je najít ve tmě. Tep mi vylétl do neměřitelných hodnot, v žilách mi místo krve proudil adrenalin. Připravoval jsem se na boj, který nás může stát život.

Mezi stromy jsem uviděl sotva rozeznatelný stín, jak se napřahuje k úderu.

"K zemi!" křikl jsem na Petra, ale už bylo pozdě. Nad hlavami nám prolétla ohnivá koule, která na chvíli vše osvětlila jako slunce. Tohle bude hodně zlé.

"Dokážeš vyslat zprávu?" zeptal jsem se ho naléhavě a v duchu sbíral síly na nadcházející boj. Nepřítel už byl blízko, cítil jsem jeho energii jen kousek od nás. Vytvořil jsem silový štít a doufal, že vydrží co nejdéle. Protože tohle sami nezvládneme.

"Odpověz mi, dokážeš vyslat zprávu?" Otočil jsem petrovu hlavu a donutil ho, aby se mi díval do očí. Věděl jsem, že ho ta bezedná čerň vyděsí, ale nemohl jsem jinak. Moje druhé já se probouzelo. Znal jsem ten šílený pocit, kdy moje tělo ovládne něco jiného, silnějšího než já.

"Dokážeš to?" Svoje slova jsem mu bez jakékoliv námahy vložil do hlavy. Kývl. "Tak dělej!"

 

Soustředil se, pohupoval se dopředu a dozadu a něco si mumlal. Do štítu naráželo čím dál tím víc ohnivých koulí, každý jejich náraz jsem cítil jako by zasáhl přímo mě. Celé tělo mě pálilo, ale nemohl jsem povolit. Ne teď. Rozhlédl jsem se okolo a uviděl, jak se k nám blíží desítky čarodějů. Štít začal skomírat. Začal jsem oplácet palbu. Les se rozsvítil září ohnivých koulí.

"Petře, teď mě dobře poslouchej," řekl jsem naléhavě a snažil jsem se zaměřit na jednoho z nich. V tu chvíli klesl na kolena. "Uděláš si kolem sebe štít a budeš se ho snažit udržet. Jestli nás mám bránit, tak nedokážu bojovat a ještě na tebe dávat pozor. Jasné?" přikývl. "A pak, až je nejvíc zaměstnám, se pokusíš utéct a dovést sem ostatní." Věděl jsem, že oči už mám celé černé. Viděl jsem to na jeho výrazu, na tom, jak se ode mě odvracel. Přesto nesouhlasil:

"Nemůžu tě tu nechat samotného," řekl a rozhlédl se okolo, jako by mě chtěl upozornit na čím dál větší počet nepřátel.

"Nechci, aby se ti něco stalo!" zasyčel jsem.

"Už nejsem malý kluk, dokážu se jim ubránit!"

"A dokážeš se taky ubránit přede mnou?" V tu chvíli štít selhal. Okamžitě jsem začal oplácet palbu, to ve mně se dralo na povrch, ale já věděl, že se tomu nesmím poddat dřív, než bude Petr v bezpečí.

"Petře jdi!" zařval jsem a předal otěže. Koutkem oka jsem zpozoroval, jak vyrazil a rychle se propletl mezi nepřáteli. Nikdo si ho nevšiml. Moje tělo už mi nepatřilo. Nic z toho, co jsem cítil, nebylo moje. Můj zrak obestřel jemný černý stín a vztek se stal mou přirozenou součástí. Vysílal jsem okolo sebe kouzla, která bych v bdělém stavu nedokázal použít.

Mezi stromy se začaly míhat stíny a já v jednom z nich poznal matku. Začali bojovat po mém boku. Docházely mi síly, stín mě pomalu opouštěl. Začala mě zmáhat únava. Nohy mě přestávaly poslouchat a moje kouzla byla čím dále méně úspěšná. Padl jsem na kolena, třesoucí se ruce se najednou nedaly zastavit. Divný pocit na prsou se mi rozrůstal do celého těla. Brnění přecházelo z mých končetin do celého těla a pomalu jsem ztrácel kontrolu nad svými svaly. Na tváři jsem ucítil mokrý povrch země. Zuby mi drkotaly o sebe a byla mi strašná zima…

"Davide." Sářina hlava se objevila v mém zorném poli obestřena jemnou mlhou. Byla tak blízko a přesto jsem nemohl zvednout ruku a dotknout se jí. Snažil jsem se promluvit, vyslovit její jméno, ale rty mě neposlouchaly. Pak se, konečně, přetrhla všechna pojítka s mým tělem. Vědomí obestřela tma.

Sára

Jeho tělo se třáslo, ruce se propínaly nekontrolovatelnými křeči.

"Pomozte mi někdo!" vykřikla jsem a rozhlédla se po okolních čarodějích. Stáli kolem nás jako sudičky a ani jeden se k němu nepřiblížil. "Pomozte mi!" Kruhem se prodral Petr. Vrhl se ke svému bratrovi. David sebou házel a nevnímal okolí. Nebylo to poprvé, co se mu to stalo. Tahle situace rozhodně nebyla častá, ale bohužel ani překvapující. Klouby prstů měl sedřené od kůry stromů okolo. "Drž ho pevně, mohl by si ublížit," nakázala jsem Petrovi a všemožně se snažila přivést Davida k vědomí. Neúspěšné.

"Pomozte mi ho odnést!" řekl Petr pevným hlasem. Z kruhu vystoupilo několik mužů a zvedli zmítajícího se Davida. Po pár vteřinách z nich nezbylo nic jiného než vlnící se teplý vzduch.

 

Nepustili mě k němu. Mohla jsem sebevíc křičet, stejně mi neotevřeli dveře, za kterými ležel. Nechtěli mě k němu pustit, dokud záchvat nepomine. Chvíli před svítáním konečně otevřeli dveře jeho pokoje. Vtrhla jsem do místnosti jako velká voda. K mému překvapení ale neležel na posteli a neodpočíval. Vlastně nebyl nikde v pokoji. Měla jsem chuť hystericky řvát.

"Davide?"

"Ano?" Teprve teď jsem si všimla pootevřených dveří vedoucích na balkón. Spatřila jsem jeho vysokou postavu, jak se opírá o zábradlí a jen tak, tak stojí na nohou. Ebenově černé vlasy sahající mu po ramena povlávaly v ranním vánku a dlouhé elegantní prsty se křečovitě držely zdobeného kamene tvořícího zábradlí. Hlavu měl skloněnou, nevypadal vůbec jako zachránce, ale jako viník.

"Jak ti je?" zeptala jsem se tiše a popošla k jeho černě oděné postavě.

"Jak myslíš?"

"Nenávidím, když mi na otázku odpovídáš otázkou."

"A proto to tak strašně rád dělám…" Otočil se na mě a vypadal hrozivě. Pod očima temné kruhy, pleť měl skoro šedou, únava dýchala z každého jeho póru. Divila jsem se, že se ještě drží na nohou.

"Proč nejsi v posteli?" zeptala jsem se ho.

"Nejsi moje první návštěva," usmál se tajuplně. "Víš, že matka nenávidí, když ležím v posteli, zatímco si se mnou povídá."

"Ale…"

"Tady neexistuje žádné ale." Jeho matka byla nelítostnou bojovnicí, ženou, které si nikdo nedovolil odmlouvat. Byla silná, neporazitelná a nelítostná. Vlastně měli s Davidem hodně společného. Možná proto se nikdy neměli moc rádi. Když mu bylo deset, tak se poprvé postavil proti ní. A od té doby vedli nelítostný boj, který neměl konce. Jeden se snažil podřídit si toho druhého. Bojovali spolu o nadvládu. Jenže tenhle boj neměl vítěze ani poraženého. Mohl skončit jedině úplným podřízením jedné strany.

Ne, v našem světě neexistoval vztah matky a dítěte jako takový. Aby se dítě dožilo dospělosti, tak nesmělo spoléhat na nikoho jiného - jen na sebe.

"Večer se uvidíme na plese," řekl tiše a jeho slova na mě ale přímo řvaly to, že chce být sám.

"V tomhle stavu přece nikam nemůžeš jít!" řekla jsem rozhořčeně.

"Nejít na ples debutantek, na kterém se mi matka pokusí dohodit nevěstu? To se rovná sebevraždě!" ušklíbl se posměšně.

"Vzhledem k tomu, jak právě vypadáš to asi taky nebude dobrý nápad!" vykřikla jsem.

"Měla by ses jít připravit na večer, Sáro," zašeptal tiše. Lehce se zapotácel. Jeho výchova mu nedovolovala projevit slabost před ženou. Stačilo, že přede mnou prodělal záchvat. "Jdi!"

Poslechla jsem.