Kapitola patnáctá

A pak svou rukou stisknuv moji ruku,
a radost na tváři mně pro potěchu,
do jícnu ved' mě tajemství a hluku.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv III.

Proč už mě nemiluješ?
Konečně jsem si vzpomněla, že tohle bylo to, co Hannah napsala do vzkazu panu Millerovi ten den, kdy umřela - vzkazu, který už díky panu Millerovi neexistoval, protože ho zničil.
Proč už mě nemiluješ?
Hannah mohla spolykat prášky, které ji zabily.
A já selhala v tom, být tady pro ni, stále ještě příliš zmatená a traumatizovaná ze všeho, co se mi stalo, než abych si pamatovala na svůj slib, že ji budu chránit.
Ale pan Miller?
On byl tím, kdo byl opravdu zodpovědný za smrt Hannah. Cítila jsem to ve svých kostech se stejnou jistotou jako jsem věděla, že máma Hannah zachovává její pokoj tak, jak byl v den, kdy zemřela a dělá z něj jakousi svatyni včetně jejích špinavých věcí v koši na prádlo, aby čas od času jen mohli otevřít víko a ucítit vůni své dcery a předstírat, že je stále ještě naživu.
Několik týdnu po smrti Hannah jsem nemyslela na nic jiného.
Jak jsem to mohla dopustit?
Já byla ta, kdo Hannah řekl, že zlo není jen na našem hřbitově.
Zlo může být kdekoliv. V kostele. V našich vlastních domovech.
V naší škole.
A i když jsem to slíbila, neudělala jsem vůbec nic, abych ji ochránila.
Když jsem zaslechla svého tátu tvrdit, že Changovi neměli šanci uspět ve své žalobě proti škole a dostat pana Millera pryč z jeho místa, bylo to jen jejich slovo proti jeho - vše co měli jako důkaz bylo jen pár slov z deníku Hannah - věděla jsem, co musím udělat.
A tentokrát nebudu utíkat jako vyděšená holčička, tak jako jsem to udělala u Johna - dvakrát.
Ačkoli vše bylo, samozřejmě, od začátku špatně. Nečekala jsem, že pan Miller zhasne stropní světla během našeho soukromého doučování, se kterým jsem nakonec souhlasila. Kvůli bolestem hlavy ze všech těch úzkostí, jak mi řekl.
Samozřejmě, že ne každý na Wesportské Akademii pro dívky věřil , že by byl milostně zapleten se studentkou, která se kvůli němu zabila. Každý, kromě mě. Ve skutečnosti přinesli soudní spory s Changovými jen větší popularitu panu Millerovi. Bez sebe starostí o své zdraví ze stresů ze soudních procesů zapříčinilo jeho bledost pod kozí bradkou, kterou si začal pěstovat a mnoho matek a dcer mu začalo nechávat více upečeného zboží. Pár dívek vymyslelo nový pokřik, aby mu ukázaly, že má jejich podporu. Říkaly si Millerovi vyvolávačky. Vystupovaly s tím na každém zápase a při každé školní události. 
Což nebylo tak hrozné jako to, jaká jména začaly dávat Hannah online: coura, lhářka, skunk. Jako by nebylo dost hrozné jen to, že Hannah musela umřít. Musely zabít i vzpomínky na ni.
Škola ani panu Millerovi nedala žádnou administrativní dovolenou. Domnívám se, že nemohli nebo stáli při něm nebo tak něco. Díky tomu jsem viděla rudě. Doslova. Každý den, když jsem procházela chodbou Westportské Akademie kamkoliv jsem se podívala, všude jsem viděla: červenou. Červenou jako květy Poinciany. Červenou jako byly na střapce na mém šátku.
Což by tak mohlo být, jak jsem si uvědomila, probírajíc to v mé hlavě předtím, než toho odpoledne zhasla světla v učebně pana Millera. Srdce v hrudi mi bušilo tak prudce, že jsem skoro nemohla mluvit a to se mě ještě ani nedotknul prstem. K čemu mi byla kamera schovaná v mém batohu - prostrčená skrz díru, vyřízlou do přední kapsy podle návodu, který jsem si přečetla na netu - když to, co měla zachytit bylo v podstatě v šeru, díky jarní bouřce, která se proháněla venku.
Neměla jsem vlastně ani promyšleno, co by se mělo dít dál, až ho nafilmuju při nevhodném chování vůči mně. Myslím, že jsem chtěla říct něco jako, Oh, promiňte pane Millere, právě jsem si vzpomněla, že mám další schůzku. Musím jít. Mějte se!
Jak jinak bych se dostala ven bez jakéhokoliv dělání - no, toho - s ním?
To jsem nemohla dopustit. Musela jsem to mít neustále pod kontrolou. Pan Miller neustále říkal, že bychom si měli dát vzájemně masáž krku. Řekl, že ví, jak moc nervózní jsem ze všech mých problémů doma s máminým a tátovým rozvodem ( což bylo ve všech zprávách, kvůli objemu vložených prostředků a kvůli tomu, kým můj táta byl. ) Pan Miller mi řekl, že si umí představit, jak moc se cítím být ve stresu, stejně tak jako on. Ale že to je v pořádku. Oba, že jsme dospělí. A že bychom si mohli také přiznat, že jeden druhého přitahujeme.
Věděla jsem, že nemám v úmyslu zacházet dál. Každopádně kamera nejspíš nic nenahraje kvůli nedostatku vhodného osvětlení, takže celá věc byla pro nic na nic - a já samozřejmě musela mít něco, co Changovi neměli:důkaz - ale teď, když jsem tu s ním byla sama, z pomyšlení, že by se pan Miller dotýkal jakékoliv části mého těla, třeba i jen krku, se mi chtělo zvracet.
Nejhorší na tom všem bylo, že mi nikdo nechtěl věřit. Proč by měli?
Myslím, že právě to mě dělalo tak vzteklou. Vzteklou tak, že jsem začínala vidět rudě. 
To snad ne.
Při přehrávání záznamu, co se stalo ten den ve třídě pana Millera, toho kvůli špatnému světlu moc neuvidíte, kromě mé bílé,školní, uniformní halenky a tmavého fleku paže pana Millera, jak se ke mně blíží.
Na pásce uslyšíte jeho hlas, jak mě ujiš´tuje, že bude všechno v pořádku. Jen si potřebuji odpočinout,řekl.
Nesnáším, když mi lidi říkají, že si musím odpočinout.
Řekl i Hannah, že si musí jen odpočinout? Vsadím se, že ano.
V tu chvíli jsem začala vidět červenorudě.
"Je to nezodpovědné, Pierce." Vždy rád vysvětloval táta během našich chtěných obědů. "A nikdo nečiní nikoho zodpovědného za to, co dělá. Je to vždy chyba někoho jiného. Obvykle lidé obviňují oběť."
Coura. Lhářka. Skunk.
No, já činila pana Millera zodpovědného za to, co se stalo Hannah.
Zatímco mi pan Miller říkal, abych se uklidnila a natahoval ke mně ruku - původně jsem myslela, že kvůli té masáži krku, ale brzy zjistila, že to bylo z úplně jiného důvodu - se to stalo. Že se tak dělo, byste viděli i na té kazetě. Jsem tam já, opřená o okraj stolu, říkala jsem si, že bych tak mohla ovládat situaci, pokud by se mi vymkla z rukou ( jednou, když jsme čekali na tátu, než přijde z jednání představenstva, naučil mě jeho řidič, bývalý policajt, jak někoho v sebeobraně trefit, kdyby to bylo zapotřebí ), a je tam pan Miller, jak stojí a natahuje ke mně ruku.
Jeho ruka, blížící se k mé tváři.
Vzápětí pan Miller zmizí.
Nemám tím na mysli, že by doslova zmizel. Chci tím jen říct, že se na kazetě objeví na vteřinu nebo dvě černý stín a zablokuje celý objektiv. Je to jako by přišel do místnosti někdo třetí. Ačkoli nikdo - bez ohledu na to, kolik odborníků na digitální filmovou analýzu nebo kolik táta slíbil, že za jejich svědectví zaplatí - mi nedokázal s určitostí říct, že tento stín skutečně vypadá jako silueta muže…velmi vysokého muže s delšími, tmavými vlasy, možná tak osmnácti-, devatenáctiletého.
Na pár vteřin na kazetě nevidíte vůbec nic. Obrazovka je černá. Můžete slyšet jen zvuky.
Krátká rvačka, pak ošklivý křupavý zvuk, tlumený hovor.
O sekundu později je stín pryč.
Na filmu jsem přesně tam, kde jsem byla vždycky, nakloněná přes stůl. Jen teď, místo toho, aby stál přede mnou s napřaženou rukou, choulí se pan Miller u tabule a podpírá si ruku na hrudi.
A křičí.
Protože všechny kosti v jeho ruce jsou zlomené.
Ale speciálně kosti v prstu, kterým stiskl drobeček koláčku na holé kůži mého kolene. Zvláště ty jsou rozdrceny.
Westportská policie říká,"je to nepravděpodobné…ačkoli ne nemožné," aby tak malá dívka jako já mohla způsobit tolik škody dospělému muži.
Bohužel, pan Marzjak, správce, přísahá, že nikoho neviděl ani vcházet a ani vycházet z místnosti dokud, nedorazili zdravotníci, které hned pár minut poté on sám zavolal, když šel kolem a našel pana Millera zmítajícího se v obrovských bolestech. Pan Marzjak slyšel ten řev. Vytíral v té době chodbu nahoře. Ve skutečnosti si byl sám pan Miller toho faktu vědom a proto se prve snažil zakrýt má ústa rukou s tím, že bych mohla začít křičet a přivolat tak správce.
Policie nevěřila příběhu pana Millera, že jsem ho napadla já - který se jim zjevně snažil vnutit a který oni popsali ve své zprávě jako "velmi rozrušené chování."
Nevěřili tomu a proto prohledali celou školu a to na základě toho, že hledali "třetího zúčastněného" ještě předtím, než zjistili, že kamera v mém batohu stále ještě běží a nahrává.
Nicméně, nikdo jiný nalezen nebyl. Protože, kdokoliv by skočil z okna třídy pana Millera v prvním patře, zanechal by po sobě stopy, neboť venku právě zuřila bouřka. Ale bahno pod okny třídy bylo neporušeno.
Samozřejmě, že nebyl nalezen žádný takový důkaz. Proč by se měl John obtěžovat používat okna a dveře jako normální člověk? Proč by se měl obtěžovat pozdravit? Jen si frnknul. Křup. A čau.
Jenže on se ani neobtěžoval říct sbohem.
I když, zastavil se a hodil po mě jedním z dalších vyčítavých pohledů svých stříbrných očí, než zmizel.
"Počkej,"řekla jsem mu poté, co se zjevil odnikud, udělal krok vpřed, chytil trenéra za ruku namířenou na můj obličej a zkroutil mu ji takovou silou, že donutil basketbalového trenéra padnout přede mnou na kolena.
V místnosti zase nebyla až taková tma, abych neviděla, jak hraje tvář pana Millera všemi barvami. Na pár vteřin jsem si myslela, že omdlí, dokud nezačal hrůzostrašně křičet. To jak ho John přirazil k zemi, držíc ho tak, že mohl sotva dýchat a udržoval ho v zhrouceného na zemi.
"Co?" John už měl druhou ruku sevřenou v pěst a připravenou bušit s ní pana Millera až do bezvědomí. Nevypadalo to, že by byl šťastný, že mě vidí.
Nemohla jsem se mu divit, vzhledem k okolnostem. Vypadalo to, že kdykoliv se potkáme, je to jen proto, že jsem v nějakém maléru.
John tam stál, mračil se na mě a hruď mu prudce stoupala a klesala, stejně tak jako té holubici, kterou jsem našla toho dne, kdy jsme se poprvé potkali, jeho oči blýskající se stejným druhem zmatku a bolesti. Myslím si, že plétání mezi dimenzemi asi nebude moc snadné.
"Ne,"řekla jsem a sklouzla pohledem na bledou tvář pana Millera. "Prosím Johne. Jen to ne."
John se na mě podíval jako by nerozuměl tomu, co říkám.
I když jsem si ani nebyla jistá, rozumím-li tomu já. Veděla jsem jen, že se nemůžu dívat na kohokoliv jiného - i kdyby to byl někdo, koho nenávidím stejně tak moc jako pana Millera - jak umírá.
Natáhla jsem ruku a položila ji na Johnovu pěst. Bylo tolik věcí, které jsem tehdy mohla říct.
Tolik věcí, které jsem říct měla.
Ale vypadlo ze mě jen jediné slovo…jméno, které jsem po celé týdny nebyla schopna dostat z hlavy. Důvod, proč jsem tam byla, důvod, proč jsme tam byli my tři.
"Hannah," řekla jsem a v těchto dvou slabikách byl svět plný bolesti.
Nemohla jsem snést pomyšlení na to, že by stále ještě mohla stát na břehu toho jezera a čekat na loď…na další loď. Od chvíle, kdy jsem slyšela o její smrti, to bylo vše nač jsem dokázala myslet - kromě ověření si, zda s ní měl pan Miller poměr.
Musela jsem vědět, jestli je v pořádku.
A věděla jsem, že John mi řekne pravdu.
Jakmile jsem se ho dotkla, stal se jeho výraz méně divočejším. Jeho pohled se zmírnil a vypadalo to, že konečně popadl dech. Dokonce potřásl hlavou jako by byl zmatený, jako že Opravdu? To je to, oč tady běží?
"Je s lidmi, kteří ji milují,"řekl.
Má ramena poklesla úlevou. To bylo všecko, co jsem chtěla slyšet.
John se podíval na pana Millera, který stále ještě sténal a křičel, pak se podíval zpátky na mě.
"Vy jste -"
Odmlčel se, protože se otevřely dveře do třídy. Vešel pan Marzjak, který slyšel křik pana Millera.
V tu chvíli John zmizel.
A všechno se to stalo tak rychle, že jsem mohla mít pocit jako by se mi to jen zdálo…protože on na kazetě zachycen nebyl.
Pan Miller samozřejmě popřel, že by ve třídě byl kdokoliv jiný. Řekl, že jsem začala vyvádět, když jsme společně procházeli maturitní otázky k závěrečné zkoušce a napadla ho, aniž by mě provokoval. Tomuto vysvětlení se všichni na Westportské střední rozhodli věřit. Takže místo Hannah Changové, začali děvko, lhářko a skunku říkat, online, mně.
Což mi vyhovovalo, protože pan Miller byl trvale suspendován. "Incident" jak to všichni nazývali, byl stále v šetření.
Alespoň už nikdo nepředváděl Millerovi vyvolávačky.
Ale, jak tátovy právníci poukazovali, pan Miller měl dostatečnou motivaci k tomu, aby se držel svého příběhu. I v případě, že by už nikdy neučil - a on nebude, ledaže by to dělal jen s jednou rukou - by měl být schopen získat rozumnou dohodu z občanskoprávní žaloby. Koneckonců, byl napaden napůl bláznivou dcerou Zacharyho Oliveiry (nebo jak to tvrdil.)
Každý přece ví, že lidé, kteří umřeli a vrátili se zpět jsou…no, trošku mimo.
I tak. Zatímco se nikdo nemůže shodnout, co přesně se během "incidentu" stalo, díky slabému světlu a sténání pana Millera, záznam všeho, co pan Miller řekl než začal křičet - nemluvě o Changových - zaujal.
A pak tu bylo moje prohlášení.
"Proč se mi snažil pan Miller dát ruku přes pusu?"ptala jsem se policie na místě činu. Byla jsem otřesena - každý by byl. Ale měla jsem Johnova slova coby útěchu. Hannah byla s lidmi, kteří ji milovali.
"Pokud nedělal nic špatného, proč se tak bál, že bych mohla začít křičet?"
"To je velmi dobrá otázka,"říkali.
Po tom, co se stalo, paní Kellerová jemně doporučila rodičům, že by mi měli najít "jiné alternativní výchovné řešení", školu, která se lépe vypořádá se studenty s mými "záležitostmi."
Rozesmála jsem se, když tohle říkala, přímo před mými rodiči.
Záležitostmi. Správně.
"Jedna věc je chránit se,"řval na mě táta v průběhu našich dalších obědů. "Tomu rozumím. Copak jsem někdy řekl, že by ses neměla bránit? Ne. Ale musela jsi ho trvale zmrzačit? Utratil jsem za tuto luxusní školu už dost peněz - nemluvě o všech těch penězích za cvokaře - a co mi to přineslo?"
Pokrčila jsem rameny." Sedmimístnou občanskoprávní žalobu?"
"Dokonce jsem Ti koupil toho zatraceného koně," ječel, ignorujíc mě, "od Changovým, protože jsi trvala na tom, že ho tak moc chceš. A co jsi udělala? Otočila ses a věnovala ho jakémusi domu pro mentální případy!"
"To je škola pro artistické děti, tati," řekla jsem klidně a hrála si se slámkou v mé sodě. "Double Dare bude součástí jejich programu koňské terapie. Udělá spoustě dětí opravdovou radost a bude jezdit a bude hýčkán a budou se k němu lísat každý den. Ty si ho odepíšeš z daní a pro Changovi to nebude finanční zátěž navíc v podobě koně, na kterém už nikdo nejezdí."
"Nemluvě o tom,"zařval táta dost nahlas na to, aby se ostatní podnikatelé otočili ve svých sedačkách a civěli na nás,"co se stalo se všema mýma botama? Všechny ty, na kterých byly střapce, jsou pryč! Co budu muset zamknout příště až Tě uvidím? Když to nejsou moje japonské vrhací hvězdy, tak jsou to moje boty. Řekni mi to prosím. Někdy se o Tebe bojím Pierce, opravdu. Rozumíš plně důsledkům svých činů?"
"Nevím tati,"řekla jsem mu. Pravdou bylo, že jsem se poprvé po dlouhé době cítila opravdu dobře. Třebaže na mě řval táta přes Cobbův salát v luxusní restauraci v centru Manhattanu.
Jistě, byla jsem vyhozena ze školy. Nemohla jsem, jak se zdá, vydržet víc jak hodinu bez touhy po kofeinových nápojích. A kluk, kterého jsem potkala, když jsem byla mrtvá se nečekaně objevil a způsobil, že jsem se plácala v sedmimístné občanskoprávní žalobě.
Ale ohledně budoucnosti jsem se cítila optimisticky.
"Nemůžeš říct, že z toho nevzešlo nic dobrého," řekla jsem mu.
"Jednu věc,"vyzval mě táta, zvednuv krátký,tlustý ukazováček,"jmenuj mi jednu dobrou věc, která z toho vzešla."
Pokrčila jsem rameny. "Alespoň,"řekla jsem,"jsem našla novou mimoškolní zábavu, které se věnuji."
Tátovi to tak legrační nepřipadalo.
Myslím, že v jedné věci měl pravdu: občas mi plně nedocházely důsledky mých činů.