Kapitola patnáctá

Z

dál se jí moc hezký sen. Po dlouhé době, se jí dostalo kromě všudypřítomných nočních můr i příjemného snění, ale to vše nebylo nic v porovnání s tím, když si uvědomila, proč leží nahá a v cizím povlečení. Spokojeně si povzdechla a převalila se na břicho. Ocitla se tak na rozložitém, zlatavě opáleném hrudníku. Jemně po něm přejela dlaní, odhrnula si vlasy za uši a zvedla hlavu k jeho tváři.

"Jsi vzhůru dlouho?" Usmál se a s ní v náručí se přetočil, tak aby na ni mohl zhlížet se shora.

"Ani ne, vzbudil jsem se před chvilkou." Otočila hlavu a podívala se na budík. Prospali celý den.

"Předpokládám, že jsi nevstal, protože se ti nechtělo."

"Předpokládáš správně. Vypadáš ve spánku kouzelně."

Zasmála se a začala se sunout do sedu. "Tak jenom ve spánku, jo?" Zavrčel a uvěznil ji ve svém objetí. Znovu si povzdechla a přestala se bránit. Mír a klid prostupoval každou její buňkou a navozoval jí pocit plnosti. Znenadání se jeho tělo otřáslo smíchem, zvědavě se na něj podívala a chvíli trvalo, než ze sebe dokázal vypravit slovo, oči mu při tom hravě jiskřily.

"Už nějakou dobu se tě na to chci zeptat. Vážně jsi Wrathovi nechala u jednoho místa zásahu vzkaz v podobě kartičky s věkovou slevou na brýle?"

Marianne se rozesmála.

"Jo. To bylo dobrý. Bohužel ji nevyužil, nebo o tom nevím." Bylo příjemné o nic se nestarat a nechat se hýčkat. Přála by si, aby nikdy nemuseli vstát, nebo se alespoň takto probouzeli častěji. Bylo jí, až příliš krásně.

"Tak fajn, co se stalo tentokrát?"

Darius překvapeně vykulil oči. "Mělo by se něco stát?"

Marianne se ušklíbla. "Nic není zadarmo a vždy, když je vše moc dokonalé, něco se pokazí."

"Tedy mám to chápat tak, že pokaždé, když se pomilujeme, svět uchvátí globální katastrofa?" Okatě se jí posmíval, ale tak směšné to nebylo.

"Od určité doby jsme neměli chvilku na vydechnutí. Je tak těžké pochopit, že mě to teď šokuje? Tedy, pominu-li záhadného upírského bezduchého, zřejmě vybudovanou armádu z našich, moje noční akce, za které jsi mi ještě dostatečně nevynadal, můj kouzelný slib v nemocnici a udobření si jednoho cvokaře."

Po jeho skeptickém pohledu pokývala hlavou. "Máš pravdu, to je jen nepodstatný detail, za který si mohu sama, ale stejně, musíš uznat, že máme tolik volna, až se samou nudou ukoušeme."

Zasmál se a zadíval se jí na již z poloviny zhojený krk. "Může být. Jestli takhle skončíme pokaždé, když se svět postaví na hlavu, tak ty komplikace snad začnu vyvolávat sám."

Povzdychla si s patrným úsměvem. "Kdes celou tu dobu byl?"

Chvíli bylo ticho. Na jeho tváři se utvořily vrásky a rty nespokojeně stáhly.

"Kdybych odtud neodjížděl. Vážně, kdybych počkal, ještě pár měsíců, kristepane, pár dnů! Mohli jsme se potkat dřív. Minuli jsme se o tak zpropadeně krátkou dobu. Připravil jsem se o celých deset let s tebou, ani nevíš, jak mě to uvnitř deptá." Sáhl si na střed hrudi a třel si to místo, jako by ho bolelo.

"Nesmíš to tak brát, když jsem se vrátila z kolstor, bylo to příliš brzy, abych začala znovu žít." Nechtěla to říct naplno, ale měla na mysli záležitost s Rodsteem, která byla příliš živá, a trvalo dlouhou dobu, než se s ní pomocí svých pěstí vypořádala. V té době opravdu nebyla připravená na nový vztah.

"A abych řekla pravdu, když jsem se vrátila, byla jsem jiná, než jsem teď. Věř mi, že tenkrát bys znal jen prázdnou schránku bez chuti existovat. Mrzí mě, že jsme si nechali utéct tolik let, ale cítím, že se to stalo ve správnou dobu. Teď jsi tady a já nechci uvažovat o tom, co mohlo být. Nechci se vracet zpět." Přitulila se k němu blíž a zavřela oči. Už sem nechce tahat minulost, má ho teď a to je nejdůležitější. Víc už nepotřebuje.

 

***

 

"Paní, jste si jistá?"

"Samozřejmě."

"Opravdu nepotřebujete mou asistenci?"

Marianne se dotčeně otočila na dobráka Fritze a zakroutila hlavou. Připravit večeři snad ještě zvládne! Na jídelním stole měla rozloženou kuchařku, a kdyby něco, tak další časopisy s radami jsou ve skřínce nad mramorovou linkou. Fritz se poklonil a odešel. Chvíli jí trvalo, než našla zástěru, která by jí zakryla i hedvábnou halenku, ale objevila chňapku proti popálení rukou. Má celou noc, aby dokázala splácat Dariovi pokrm. Ušklíbla se, tak teď si fakt začala připadat jako tutová žena v domácnosti. Jako by v každé holce od narození byl zakódován gen domácí puťka. Včera udobření kytkou a dneska hospodyňka, zítra se snad opravdu vrhne na látání prádla.

Na straně stodvacet našla celkem jednoduchý recept na kuřecí frikasé. Obrázek na stránce vypadal docela dobře a jídlo na ní velice chutně, určitě to fotili s bleskem. Přečetla si první řádek ingrediencí a trochu se zarazila. Když tak počítala, kolikrát ve svém dlouhém životě vařila tak se dobrala počtu, no vynechá-li nápoje, tak vlastně nikdy. V kolstor to nehrozilo a v sídle mají doggeny. A pro všechno na světě jak spočítá všechny ty gramy a odhadne mililitry? Představila si Dariovu statnou postavu, všechnu tu svalnatou hmotu a syrovou sílu. Kousla se do rtu, teď fakt není chvíle, kdy by měla přemýšlet, za jakou rychlost se stihne odpařit oblečení a radši se snesla na zem. Zdvojnásobila dávku a odpočítala množství. Dále už to vypadalo jednoduše.

 

Pod proudem tekoucí vody omyla maso a chvíli převalovala v utěrce, aby se osušilo a nakrájela ho na hranolky. Koukla do návodu; očistit žampiony… Skepticky se podívala na sterilizovanou plechovku s etiketou hub a otvírákem oddělila víčko. Dalo by se říct, pomyslela si a omyla papriku, než ji rozkrájela na kostičky. Trochu jí vadila zrníčka, která se lepila na keramické ostří nože se stříbrným nápisem Fallkniven.

Zapnula sklo-keramickou plotýnku a začala hledat pánev. Naštěstí Fritz nakupuje jen megalomanské zboží, takže neměla problém do ní naházet čtyři rozkrájená kuřata. Až když ucítila nelibou vůni, došlo jí, že se pánev moc rychle nahřála. Sakra, žampiony vysypala na teflonovou plochu a voda, která nabobtnala kousky masa, trochu přetekla ven a začala syčet a odpařovat se. Marianne zazmatkovala a pokusila se scedit vodu nad dřezem, povedlo se jí to až na podruhé, když si vzala chňapku a po tom, co se spustil větrák a odčerpával páru ze zadní plochy rozžhavené pánve. V tu chvíli byla vděčná tomu, kdo nedal do místnosti požární poplach se sprchovým chlazením.

Do směsi dala kousek másla a pokusila se to všechno osmažit podle návodu. Už začínala být zoufalá, protože nedokázala přimět maso, aby se uvařilo, naopak žampiony se začaly připalovat.

Kruci, tohle byl fakt špatný nápad, začalo jí docházet, ale ráno bylo tak kouzelné, že si v jeho náruči připadala nepřemožitelně. Chtěla. Potřebovala mu dát nějak najevo, co k němu cítí… No teď už ví, že jídlo nebyl nejchytřejší nápad. To všechno zhodnotila během chvíle, protože si začala uvědomovat, že nestíhá.

Pánev na chvíli odstavila na studenou stranu trouby a… tohle jí nesedělo. Mouku rozšleháme do vývaru s přidáním papriky a přilijeme k masu? Jaký vývar zase?

Nakonec prostě jen zalila maso, nasypala tam trochu mouky, vyklopila papriku a podlila to smetanou. Ochutila to solí, pepřem a nechala to dusit.

Nevypadalo to jako od šéfkuchaře, ale vše co na pohled neimponuje, nemusí být špatné. Kuchyně vypadala jako po souboji, ale výtvor nepůsobil jako něco co se nepovedlo. Možná jen příště nebude krájet tak velké kousky masa, ale Darius je chlap a určitě není ten typ, který by se zabýval napichováním krutonků na vidličku. Zavřela kuchařku a založila ji zpátky do police na stěně. Pamatovala si vše, co udělala, byla přesvědčená, že příště už jí nebude potřebovat.

Čistě pro zajímavost poslala Dariovi textovku, v kolik se zhruba chystá dorazit. Zpětně jí přišla jednoslovná odpověď; brzy. Pokrčila rameny a vyndala z krabice loupanou rýži. Ještě že má Fritze. Být upírem sebou nese jisté nevýhody, nebo spíše obchodní domy mají nevýhodu, že zavírají moc brzy. Původně chtěla dojít potraviny nakoupit sama, ale než by čekala na setmění, nestíhala by. Proto bylo jednodušší sepsat Fritzovi seznam.

Do hrnce nalila vodu a dala ji vařit, když přišla k varu, vhodila dovnitř pytlík s rýží. Trochu se podivila, když se voda zbarvila bíle, ale koneckonců proč by taky neměla.

 

Stála nad tím vším a nepřítomně si pohrávala s průhledným pytlíkem, když ji zezadu objaly dlouhé paže. Šíleně se vylekala a málem na sebe převrhla vroucí vodu.

"Pitomče, tohle mi nedělej. Víš, jak jsem se lekla? Taky jsem tě mohla tím hrncem vzít po hlavě!" Vztekle setřásla jeho ruce a strčila do smějícího se těla, aby mohla utěrkou utřít pár kapek na sporáku.

"Co se tu děje? Naštvala jsi Fritze, tak tě nechal vařit samotnou?" Marianne po něm šlehla zlým pohledem.

"Pozor válečníku, mám v rukou horký materiál, a proč bych zase já měla někoho naštvat?" Dobře Fritz nebyl zrovna někdo, koho by okolí těžko snášelo. Dariovy ruce jí pevně přistály na bocích. "Hmmm, taky mám v rukou horký materiál." Vykroutila se mu a odhodila utěrku na úzký radiátor u stěny.

"A co ty tu děláš?"

"Myslel jsem, že se mě nemůžeš dočkat, tak jsem odešel dřív. Už mi povíš, co tvoříš?" Marianne zacukaly koutky. "Připravuju si dávku na krmení divé zvěře." Dariovi zajiskřilo v očích a vypadalo to na mou duši velice sexy, pomyslela si a začala před ním couvat. Přesně kopíroval její pohyby a provokativně vrčel. Zády narazila do zdi a na její tělo se ve vteřině natisklo to mužské.

"Připravuješ mi jídlo?"

Tón jeho hlasu… Bože.

 

Zmámeně na něj pohlédla a všimla si zvláštní emoce v jeho tváři. Vypadal jinak, tak nějak něžně. Uvědomila si, že se jí otevírá a skrz jeho oči mu může vidět, až do duše. Polkla a přikývla.

"A necháš mě, abych tě potom nakrmil?"

Znovu kývla, vypadal potěšeně a něco jí říkalo, že o její souhlas mu zrovna moc nešlo, nakrmil by ji tak nebo tak. Sklonil se k ní a políbil ji. Byl to jemný a něžný polibek, jako by se o ni otřel jen proto, aby ochutnal její rty. Bylo v tom něco nového, co od něj ještě neznala, snad absolutní oddanost?

Chvíli podléhala jeho dotekům. Pomalu se rozehřívala a v jeho pažích vláčněla. Než se jí stačily podlomit nohy, uvědomila si, že má zapnutou plotnu. Nerada a s velkými obtížemi se zpod něj vyprostila a ztlumila teplotu. Když se od trouby otočila k němu, usmála se. Stál opřený o zeď, kam před malou chvilkou tisknul ji a usmíval se na ni stejným připitomnělým výrazem, který se musel zrcadlit i v její tváři. Celá tahle situace byla až směšně normální.

"Doufám, že máš hlad." Pronesla jako pointu vtipu. Darius se zazubil a dlouhé špičáky se zaleskly v odrazu jasné zářivky zabudované pod linkou.

 

Připadala si trochu rozpačitě, když před něj servírovala jídlo na stůl. Jen doufala, že to nepřehnala se solí, zatím neměla příležitost to ochutnat. Nandala jen jeden talíř, Darius trval na tom, že jim bude stačit jedna porce a když mu k tomu přinesla láhev piva, pobaveně pozvedl obočí. Marianne pokrčila rameny a odpověděla, že v kuchařce psali podobný recept, který byl dělaný na pivě, tak předpokládala, že se k tomu hodí. Všimla si, jak se urputně snažil zakrýt smích kašlem a stáhl si ji na klín.

"Tak ti tedy budu věřit."

Cítila, jak jí horkost prostupuje celým tělem, když viděla, jak se vidlička zanořila do, ehm, omáčky, nebo co to bylo a nabrala směs. A vše se ještě zhoršilo, když ji přiblížil k jejím ústům, aby ji nakrmil.

Zavřela oči a rty nabrala frikasé. Chvíli ho převracela v ústech a upřímně, sladká Stvořitelko ve Stínu, snažila se nepoblít. Svaly v tváři jí ztuhly a dostaly jakousi křeč. Netušila jestli věděl, co nabírá, než se ji s tím pokusil otrávit, ale pokud mu to nebylo od pohledu jasné, tak po její bolestné grimase mu to došlo. Marianne polkla a polykala dál, dokud jí slinné žlázy nutily dávit. Nejen, že to bylo mdlé a nahořklé zřejmě kvůli žampionům, měla se podívat na datum spotřeby, tak se jí ke všemu lepila mouka na zuby. Když bylo po všem, cítila se o celé století starší. Darius ji soucitně pozoroval, byl gentleman, to se mu muselo nechat, ani slovem se nezmínil, a když ovládla výraz, neohroženě si nabral pořádnou porci. Marianne ho za zápěstí zadržela.

"Věř, že tohle udělat nechceš."

Další záblesk v jeho očích, došlo jí, že to opravdu chce ochutnat. Kristepane, on by to do sebe nasoukal, už jen proto, že mu to připravila sama.

"Prosím tě, nech to být, opravdu není nejlepší nápad si tím zkazit žaludek. Hele, já to měla v puse a vím jak je to příšerný." Chtěla mluvit dál, když se jí vymanil a strčil si vidličku do úst. Zamyšleně žvýkal a Marianne pozorovala jeho kamenný výraz. Nedal najevo jedinou myšlenku. Byl to borec a každým pohybem jeho čelisti si připadala čím dál víc nemožná.

 

Když dožvýkal napůl syrové maso, nechtěně mu zacukaly koutky od smíchu. Než to stihl ovládnout, rozesmál se naplno. Bože, příště radši zůstane u krájení bezduchých. Tohle už nechce zažít. Pořád se smál, dokud ji nestrhl s sebou a nepřidala se k jeho výbuchu veselí.

"Tohle je opravdu ta nejoriginálnější chuť, co jsem za svých pět set let života zažil." Všimla si, jak se mu zamlžily oči, a nedokázala odhadnout, jestli je to tím co snědl, nebo smíchem.

"Jen to řekni. Nemusíš si brát servírky, to je zdaleka to nejhorší, co jsi jedl!" Darius si ji přendal obkročmo do klína a přitiskl k sobě.

"Proč jsi to vařila?" Zabodla pohled do jeho trička, dvakrát se nadechla a pak mu odhodlaně pohlédla do očí.

"Protože tě miluju."

Odpověděly jí jeho rty.

"A právě proto je to to nejlepší jídlo jaké jsem kdy chutnal."

Marianne cítila, jak se jí rozmazalo vidění, a snažila se slabost rozehnat, ona tedy rozhodně věděla, proč tak usilovně mrká.

"Ale něco mi slib, až se rozhodnu někoho otrávit, tak mi pomůžeš, že jo?" Pohladil ji po tváři a to už se její oči o nic nesnažily. Brečela a líbala ho. Fakt ho milovala.

 

 

Pozorovat Daria v kuchyni bylo fascinující. Otáčel se zkušeně kolem plotny a Marianne žasla, jak si umně počínal. Seděla na lince, daleko od všeho kde se co dělo, když ji tam posadil, snažil se, aby to vypadalo, že to sám bude mít rychleji a chce ji nechat odpočinout, ale pravda byla jasná a oba ji znali, chtěl ji udržet daleko, než něco pokazí. Nehádala se s ním a přikývla, že ji to stání u sporáku hrozně vyčerpalo. A tak jen tak seděla, pohupovala nohama a upíjela skleničku červeného, zatímco ho pozorovala.

Absolutně nechápala, jak to z hlavy dokáže plácat dohromady, ale vonělo to neuvěřitelně a o chlup lépe než to její. Dobře, dobře, asi tak o chlup Yetiho, protože s tím jejím se to nedalo srovnávat.

V půlce všeho toho kouzlení, se k ní nahnul, vzal její skleničku a podlil pečeni vínem. Když ji vrátil dolitou, opřel se vedle ní a utěrku si přehodil přes rameno. Její sexy šéfkuchař.

"Kde ses naučil vařit?"

Darius se zasmál. "Byly doby, kdy jsem žil sám bez služebnictva. Nebavilo mě obcházet restaurace, navíc mě fascinuje holandská kuchyně." Našpulila rty a pokývala hlavou.

Ušklíbla se, když jí pošeptal, že bratři o tom vědět nemusí.

"Vařila jsi poprvé, že?"

"Jo."

"Působivý začátek."

Šťouchla do něj loktem a zakroutila hlavou. "Uděláme dohodu, já neřeknu těm klepnám ze sídla, že ve volných chvílích loupáš brambory, když ty pomlčíš o mém pokusu."

Chvíli se tvářil zamyšleně. "To zní fér." Políbil ji na tvář a při tom lehce plácnul po zadku. "Příště začni na druhé straně police. Tam jsou kuchařky pro začátečníky s lehkými jídly."

"Myslíš, že nějaké příště bude, jo? Čekáš, že ti usiluju o život?"

"Doufám, že bude. Líbí se mi, když mi vaříš." A opravdu v jeho tváři rozeznávala ryze sebevědomý, mužský výraz uspokojení.

 

***

 

Bylo krátce nad ránem, když se pan X svalil na postel a zavřel oči. Konečně odtud vypadli, stačí, že to tu všude páchne jako levný pajzl v zapadlé čtvrti prolezlý neřestí a zvěrstvy. Levou tvář měl napuchlou a celá čelist ho bolela, ale bylo to málo proti tomu, jak moc toužil zabíjet. Partička hnusnejch chlápků použili stůl pana X jako pokerovou hernu a kartami si krátili celou noc, zatímco jim pan X naléval, co si poručili. Když se půlnoc přehoupla a společnost se rozjela ve slušné náladičce, jeden z ubožáků odněkud vytáhl podklady pana X nad kterými trávil veškerý volný čas a polil je alkoholem. V tu chvíli toho měl pan X, tak akorát dost. Vrhnul se na chlápka, který zařval a na pana X se ve vteřině pověsily jeho gorily a zbylí hosté si zbytek noci ukrátili mlácením do něj.

"Mohl jste si za to sám a buďte rád, že vás odtud nevyrazím, Xaviere!" řekl mu potom šéf a odplivl si, což bylo víc než výmluvné gesto. Panu X to bylo u prdele, ale zasraně ho dopálilo, když měl na vyložené mapě vylitou skvrnu od brandy, na které měl poznamenané kontakty, které byly třeba k uskutečnění plánu. Pár čísel bylo rozpitých a daly se těžko přečíst, to byla poslední kapka, aby pan X vyletěl z postele a proklouznul ven ze dveří na zadní straně budovy.

 

***

 

Leželi spolu v obýváku před praskajícím krbem a vzájemně se krmili. Chvíli váhal, když projevila zájem, že ho chce také nakrmit a viděla na něm, že ho stojí hodně hrdosti, aby odhodil válečnickou sebekritiku a jedl jí z ruky, ale po pár soustech věděla, že se mu to líbí.

"Nevím, co mám dělat, abych splnila slib, který jsem dala Blanche." Povzdechla si a přehodila si jeho paži kolem svého pasu.

Přejel jí ukazováčkem po linii obličeje a spočinul dlaní na tváři. "Marianne, nemůžeš spasit každého. Existují sliby, které se prostě splnit nedají a ta žena, ač si to nechce připustit, musí pochopit, že nejsi všemocná. Nikdo tě vinit nebude."

Zamračila se. "Ale její dcera -"

"Leelan, taky mám dceru a vím jaké to je bát se o ni. Přišel jsem o syny, vím i jaká je to bolest přijít o dítě, ale někdy se s tím nedá nic dělat." Marianne mu za paži zatáhla, aby si ho mohla stáhnout do náručí. Byl tak zranitelný, když se nesnažil působit tvrdě. Válečníci jsou legendy v upířím světě a valná většina nemá zrovna dobrou pověst. Je všeobecně známo, že jsou silní, tvrdí a nesmlouvaví, ale jen málo kdo se jim přiblíží natolik, aby poznal jejich křehká srdce, která jsou tisíckrát důležitější než jejich svaly. A ona právě jedno držela v dlaních.

 

Jeho vlasy jí protekly skrz prsty a zabořila do nich tvář. "Je pro mě těžké dívat se, jak se tohle děje."

"Slibuju ti, že všichni uděláme maximum."

Nadechla se a zamumlala, že samozřejmě ví. Všimla si, že se z jeho pokožky slabě uvolňuje kořeněná vůně vázacího pachu. Pokaždé, když ji cítila, nepochybovala, že ji miluje. Tahle vůně byla pouze pro ni. Její tělo na ni reagovalo a podvědomě se tetelilo, že u něj takovou reakci dokáže vyvolat jen její přítomnost.

Něco jí zacinkalo u ucha. Když vzhlédla, všimla si, že ve zdvižené paži drží na prstě malý mosazný klíček, který se mu na kroužku houpe. Položil jí ho do dlaně a zavřel ji.

Než se stihla zeptat od čeho je, promluvil: "Je od olověné skříně v mé šatně, kde jsou uložené tvé zbraně. Chtěl jsem, abys ho vlastnila a neměla pocit, že ti nevěřím. Jen tě prosím, abys ho nevyužila." Marianne se stáhlo hrdlo. Něco jiného je nemít k nim přístup a něco jiného je, dát skřínku do rukou Pandory. Přes spoustu rozporuplných pocitů sevřela klíč v pěsti a políbila ho.

"Miluju tě."