Kapitola patnáctá

garion měl sklíčenou náladu. Vyhlídka na další den plný obřadů a únavných rozhovorů byla naprosto nesnesitelná Vstal br­zy, aby uprchl z královské ložnice předtím, než přijde nepříjemně dvorný úřadující tajemník se svým nekonečně dlouhým rozvrhem nastávajícího dne. Garion osobně svého, jinak docela hodného, společníka nemohl ani cítit, ačkoli věděl, že ten muž vykonává jen svoji práci. Králův čas musel být uspořádán a přesně vymezen. A postarat se o to bylo úkolem tajemníka.  A tak se každé ráno po snídani ozvalo opatrné zaklepání na dveře, vstoupil tajemník, uklonil se a poté začal, jako vždy předtím, probírat rozvrh králova dne, bod po bodu, minutu po minutě. Garion si představoval, ně­kdy to zavánělo až sebemrskačstvím, že někde je, pravděpodobně dobře ukrytý a přísně strážený, hlavní a závěrečný seznam, který určuje celý zbytek jeho života—včetně královského pohřbu.

Ale toho dne svítalo příliš nádherně na to, aby opět zabředl do obvyklého pořádku a složitých rozmluv. Nad Větrné moře vyšlo žhavé slunce, jehož paprsky se dotkly zasněžených vrcholků skal­natých štítů a dodávaly jim tak narůžovělý nádech. Ranní stíny v hlubokých údolích pod městem byly mlhavě modré. Oknem sem ze zahrady mocně vanula vůně jara a Garion věděl, že musí zmizet, i kdyby jen na hodinu. Rychle si oblékl tuniku, nohavice a měkké rivanské boty. Velmi pečlivě vybral to nejméně královské oblečení, jaké mu jeho šatník jen mohl nabídnout. Zdržel se jen trochu připásáním opasku s mečem. Potom se vyplížil z královských komnat. Dokonce se rozhodl, že s sebou nevezme ani stráže, ale nakonec od toho obezřetně upustil. V pátrání po muži, jenž se jej ve stinné chodbě pokoušel zabít, byli na mrtvém bodě. Oba však, Garion i Lelldorin, zjistili, že rivanských plášťů by potřebovalo vyspravit nespočetně mnoho. Šedé obleky nebyly šatem ke zvláštním příležitostem, ale spíše něčím, co má zahřát. Bylo to výhodné ob­lečení, které mnoho vydrželo. Valná většina těchto šatů tak přichá­zela k neuvěřitelné újmě. Kromě toho tu už bylo jaro a muži je br­zy přestanou nosit. Jediná stopa k útočníkovi tak zůstane uzamčena v nějakém šatníku.

Garion spolu se dvěma ozbrojenými strážci v uctivém odstupu za jeho zády zamyšleně procházel ztichlými chodbami Citadely a uvažoval nad tím. Došel k závěru, že pokus o jeho vraždu nepo­cházel od Grolima. Tetina zvláštní schopnost rozpoznat Grolimovu mysl by ji okamžitě upozornila. Se vší pravděpodobností nebyl útočník ani žádný cizinec. Na ostrově bylo příliš málo cizinců, aby se s tím dalo najisto počítat. Musel to být Rivan. Ale proč by Rivan chtěl zabít krále, který se právě vrátil po třinácti stech letech?

Zmaten tím vším povzdychl a nechal své myšlenky přejít ji­nam. Přál si být znovu jen Garionem a přál si to víc než cokoli ji­ného. Přál si, aby bylo možné probudit se někde v nějakém hos­tinci u cesty, vyrazit se svítáním, dojet na nejbližší kopec a podívat se, co leží pod ním. Opět vzdychl. Byl ted' veřejnou osobou a tako­vá svoboda mu byla odepřena. Byl si úplně jist, že už nikdy nebude mít žádnou chvilku jen pro sebe.

Když procházel kolem jedněch otevřených dveří, uslyšel náhle známý hlas. „Hřích se vplíží do našich myslí ve chvíli, kdy naše myšlenky zbloudí na scestí," říkal Relg. Garion se zastavil a poky­nul strážím, aby zůstaly v tichosti.

„Musí být všechno hřích?" zeptala se Taiba. Samozřejmě byli spolu. Byli pohromadě téměř neustále již od okamžiku, kdy Relg Taibu vynesl ze zavalené jeskyně pod Rak Ktholem. Garion si byl skoro jist, že si to žádný z nich ani plně neuvědomuje. Kromě toho si ještě všiml, že oba, nejen Taiba, ale i Relg, jsou celí nesví, nejsou-li pohromadě. Vládlo jimi něco, co bylo zcela mimo jejich vůli.

„Svět je naplněn hříchem," prohlásil Relg. „Musíme se ho ne­ustále varovat. Musíme ostražitě hlídat naši čistotu před všemi dru­hy pokušení."

„To musí být velmi namáhavé," řekla Taiba mírně pobaveně.

„Myslel jsem, že chceš nějaké rady," vyčetl jí Relg. „Jestli jsi sem přišla jen proto, aby ses mi posmívala, můžu hned odejít."

„Ach Relgu, sedni si," řekla „Nikdy se nikam nedostaneme, když se budeš urážet pokaždé, když něco řeknu."

„Ty nemáš žádné představy o tom, co to znamená nábožen­ství?" zeptal se po chvíli. Zdál se tím být skutečně udivený.

„V otrockých kobkách slovo náboženství znamenalo smrt. Znamenalo vytržení tvého srdce."

„To byla grolimská zvrácenost. Neměli jste žádné vlastní ná­boženství?"

„Byli tam otroci z celého světa a modlili se k mnoha bohům — obvykle žádali o smrt."

„Co tvůj vlastní lid? Kdo je vaším bohem?"

„Už jsem říkala, že se jmenuje Mara. Ale nemodlíme se k ně­mu — ne od chvíle, kdy nás opustil."

„Člověk nemá právo soudit bohy," řekl jí Relg vážně. „Povinností člověka je boha oslavovat a modlit se k němu — i když není vyslyšen."

„A co povinnost boha vůči člověku?" zeptala se ostře. „Nemůže být bůh stejně nedbalý jako člověk? Nepokládal bys bo­ha za nedbalého, když nechá své děti zotročovat a zabíjet — nebo když dovolí, aby jeho dcery byly dávány jako odměna jiným otro­kům, kteří potěšili své pány —jako jsem byla dána já?"

Relg se otřásl, když vyslechl tuto bolestiplnou otázku.

„Myslím, že jsi vedl velmi bezpečný život, Relgu," řekla zélo-tovi. „Řekla bych, že máš jen velmi omezenou představu o lidském utrpení — o všech možných věcech, které dokáží provést lidé dru­hým lidem — údajně s plným souhlasem bohů."

„Měla ses zabít," řekl zatvrzele.

„A proč?"

, Aby ses vyvarovala hříchu, přirozeně."

„Ty jsi nevinný, že? Nezabila jsem se, protože jsem nebyla připravená zemřít. Dokonce i v kobkách pro otroky muže být život sladký, Relgu, a smrt je hořká. To, co nazýváš hříchem, je jen ne­patrná věc — a kromě toho ne vždy nepříjemná."

„Hříšná ženo!" vychrlil.

„Příliš  moc se tím trápíš, Relgu," vytkla mu. „Krutost je hřích. Nedostatek soucitu je hřích. Ale tahle věc? Pochybuji. Začínám nad tebou žasnout. Není možné, že ten tvůj UL není až tak přísný a neodpouštějící, jak si zřejmě myslíš? Opravdu žádá všechno to modlení, obřady a koření se? Nebo jsou jen tvým pokusem, jak se skrýt před svým bohem? Myslíš, že hlasitá modlitba a bouchání hlavou do země tě uchrání jeho pohledu do tvého srdce?"

Relg vydal jakési zaškrcené zvuky.

„Kdyby nás naši bohové opravdu milovali, naplnili by naše ži­voty radostí," pokračovala neúnavně. „Ale ty z jakýchsi příčin ra­dost nenávidíš — pravděpodobně proto, že se jí bojíš. Radost není hřích, Relgu. Radost je druhem lásky a myslím, že s tím souhlasí i bohové—ať už o tom ty smýšlíš jakkoli."

„Jsi beznadějně zkažená."

„Asi ano," připustila lhostejně, „alespoň však hledím životu zpříma do tváře. Nebojím se ho a nesnažím se před ním ukrýt."

„Proč to děláš?" tázal sejí zdrceným hlasem. „Proč mě musíš věčně pronásledovat a smát se mi do očí?"

„To opravdu nevím," odpověděla a zdálo se, že je tím sama udivená. „Nejsi tak jedinečný. Co jsme opustili Rak Kthol, jsem viděla tucty mužů, kteří mne zaujali mnohem více. Nejprve jsem to dělala z toho důvodu, že jsem věděla, jak tě to rozčiluje, a protože ses mě bál. Skutečně se mi to líbilo, ale později už se k tomu přida­lo i něco navíc. Nedává to samozřejmě žádný rozum. Ty jsi, jaký jsi, a já jsem, jaká jsem, ale z nějakého důvodu s tebou chci být." Na chvíli se odmlčela. „Řekni mi, Relgu — a nezkoušej lhát — opravdu bys chtěl, abych odešla a ty jsi mne už nikdy neviděl?"

Nastalo dlouhé a napjaté ticho. „Ať mne UL odpustí!" zaúpěl nakonec Relg.

„Jsem si jistá, že odpustí, Relgu," ujistila ho jemným hlasem.

Garion se pohnul chodbou dál, pryč od otevřených dveří. V hlavě se mu začaly objevovat obrysy něčeho, čemu až doposud ne­rozuměl. „ Ty jsi to způsobil, že? " zeptal se tiše.

„Přirozeně," odpověděl suchý hlas v jeho mysli.

„Ale proč tihle dva? "

„Protože je to nezbytné, Belgarione. Nedělám nic jen takž rozmaru. Všichni jsme řízeni nějakou nutnosti — i já. V každém případě, tím, co se děje mezi Relgem a Taibou, se nemusíš ani v nejmenším zatěžovat."

To Gariona poněkud zarazilo. „ Měl jsem za to, že —"

„Měl jsi za to, že jsi mou jedinou starostí — že jsi naprostý střed vesmíru? Ovšem, že nejsi. Jsou tu jiné neméně důležité záleži­tosti a Relg s Taibou jsou propleteni do jedné z nich.  Na téhle osobní záležitosti je tvůj podíl zcela okrajový.''

„ Budou strašlivě nešťastní, dáš-li je proti jejich vůli k sobě," varoval Garion.

„Na tom vůbec nezáleží. To, že budou spolu, je nutnost. Ostat­ně se mýlíš. Bude jim to sice trochu trvat, než si zvyknou, ale jed­nou budou oba velmi šťastní. Konečně, poslušnost nutnosti bývá po zásluze odměněna.''

Garion se s tou myšlenkou chvíli potýkal, ale nakonec to vzdal. Opět jeho mysl ovládly vlastní starosti. Jako vždy, když byl v ne­snázích,  poté vyhledal tetu Pol. Nalezl ji u krbu v její komnatě, jak upíjí z šálku voňavého čaje a kouká z okna na rudé ranní světlo ozařující zasněžené pahorky nad městem. „Vstal jsi brzy," podotk­la, když vstoupil.

„Chtěl jsem s tebou mluvit," řekl, „a jediná možnost, jak to uskutečnit, byla vstát dříve, než se ukáží pánové s mým denním rozvrhem." Hodil sebou do křesla. „Nikdy mně nenechají ani mi­nutu pro sebe."

,,Jsi teď důležitá osoba, drahý."

„To nebyl můj nápad." Zamyšleně hleděl oknem ven. „Dědeček je teď v pořádku, že?" zeptal se najednou.

„Jak tě to napadlo?"

,,No — ten den, kdy jsme dávali Se'Nedře amulet — neudělal to on—tak trochu — ?"

„Většina toho proudila z tebe," odpověděla.

„Cítil jsem i něco jiného."

„To jsem mohla být jen já. Byla to jen nepatrná věc a ani já si nemohu být jistá, zda v tom měl nějakou úlohu."

„Určitě je nějaký způsob, jak se to dá zjistit."

„Je tu jen jediný způsob, Garione, a to — aby něco udělal."

„Dobrá, tak s ním někam půjdeme a přimějeme ho něco zkusit —něco malého, možná."

„A jak bychom mu to vysvětlili?"

„Chceš tím říct, že to neví?" napřímil se Garion rychle.

„Možná, že ano, ale já o tom spíše pochybuji."

„Ty jsi mu to neřekla?"

„Ovšem, že ne. Pokud by měl jakékoli pochybnosti o čemkoli, co se týká jeho schopností, selhal by. A kdyby jen jednou selhal, znamenalo by to konec."

„Tomu nerozumím."

„Velmi důležitá věc je vědět a být si jist, že to pracuje, jak ty potřebuješ. Pokud si nejsi zcela jistý, tak to nejde. Proto mu to ne­můžeme říct."

Garion se nad tím zamyslel. „Myslím, že to dává rozum, ale není to trochu nebezpečné? Chci říct, co když přijde něco opravdu naléhavého, on se pokusí s tím něco dělat, a najednou zjistí, že nemůže?"

„Budeme si s tím potom muset poradit sami, drahý."

„Zdá se, že jsi úplně klidná."

„Ztrácet hlavu vůbec ničemu nepomůže, Garione."

Dveře se prudce otevřely a dovnitř vrazila královna Layla Měla rozcuchané vlasy a korunu nasazenou nebezpečně nakřivo tak, že jí přepadávala pres jedno ucho. „Už to dál nesnesu, Polgaro," prohlásila rozčileně. „Už to dál prostě nesnesu. Musíš s ním promluvit. Ach, odpusťte, Vaše Veličenstvo," dodala podsaditá královna, když si všimla Gariona. „Neviděla jsem vás." Ladně se uklonila

„Vaše Výsosti," odpověděl Garion, který rychle povstal a po­klonil se na oplátku.

„S kým chceš, abych promluvila, Laylo?“ zeptala se teta Pol.

„S Anhegem. Nutí mého ubohého manžela, aby s ním každou noc seděl a popíjel. Fulrachovi je dnes ráno tak zle, že ani nemůže zvednout hlavu z polštáře. Ten hrozný šerecký surovec ničí mému muži zdraví."

„Anheg má tvého muže rád, Laylo. Takhle on dokazuje své přátelství."

„Nemohou se přátelit bez toho strašného pití?"

„Promluvím s ním," slíbila teta Pol.

Trochu uchlácholená se královna vzdálila, opět se uklánějíc Garionovi.

Garion se už chystal vrátit k tématu Belgaratovy slabosti, když přišla tetina služebná a ohlásila paní Merel.

Barakova žena vešla do místnosti se zasmušilým výrazem. „Vaše Veličenstvo," pozdravila ledabyle Gariona.

Garion opět povstal, aby se uklonil, a zdvořile odpověděl. Za­čínalo ho to unavovat.

„Potřebuji s tebou mluvit, Polgaro," prohlásila Merel.

„Samozřejmě," odpověděla teta Pol. „Omluvíš nás, Garione?"

„Počkám ve vedlejší místnosti," navrhl. Prošel dveřmi, ale úpl­ně je za sebou nezavřel. Jeho zvědavost opět zvítězila nad dobrými způsoby.

„Všichni se mi smějí do očí," vzplála Merel takřka ještě před­tím, než byl ze dveří pryč.

„O co jde?"

„No —" Merel zaváhala, pak ale pevně promluvila. „Můj pán a já na tom nejsme spolu vždy zrovna nejlépe," připustila.

„To je vcelku známo, Merel," řekla teta Pol diplomaticky.

„To je celá ta potíž," naříkala Merel. „Všichni se smějí do dlaní a čekají, až budu taková, jaká jsem byla předtím." Do jejího hlasu pronikl odhodlaný tón. „Ale to se už nestane," prohlásila, „takže se mohou smát, čemu chtějí."

„To ráda slyším, Merel," odvětila teta Pol.

„Ach, Polgaro," řekla Merel s milým smíchem, „vypadá tak moc jako velký chlupatý medvěd, ale uvnitř je tak něžný. Proč jsem to neviděla dřív? Tolik promarněných let."

„Musela jsi dospět, Merel," řekla teta Pol. „Některým lidem to trvá déle, nic víc."

Když Merel odešla, Garion se vrátil a udiveně se podíval na tetu Pol. „To je tady vždycky?" zeptal se. „Vždycky sem lidé cho­dí, když mají nějaké starosti?"

„Tu a tam se to stává," odvětila „Lidé si zřejmě myslí, že jsem velmi moudrá. Obvykle už vědí, co mají dělat, takže je poslou­chám, souhlasím s nimi a dodávám jim odvahy. Činí je to šťast­nějšími. Každé ráno si vydělím určitý čas na tyto návštěvy. Vědí, že jsem tady, když cítí potřebu si s někým promluvit. Nechceš tro­chu čaje?"

Zavrtěl hlavou. „Není to strašné břemeno — všechny ty lidské starosti?"

„Není tak těžké, Garione," odpověděla. „Jejich starosti jsou obvykle spíše malé a domácké. Je to docela příjemné podělit se o věci, které nezpůsobují nějaká zemětřesení. Kromě toho, nevadí mi návštěvy — ať už je jejich důvod jakýkoli."

Ale další návštěvnicí byla královna Islena a její problém byl velmi vážný. Když služebná ohlásila královnu Šereku, Garion se rychle vytratil, ale, stejně jako předtím, jej zvědavost donutila po­slouchat za dveřmi vedlejší komnaty.

„Už jsem zkusila všechno, co mě napadlo, Polgaro," prohlásila Islena, „ale Grodeg mne nenechá jít"

„Belarův velekněz?"

„Samozřejmě ví všechno," potvrdila Islena.  „Všichni jeho podřízení mu oznámili každou věc, kterou jsem o něm řekla. Vy­hrožuje, že vše poví Anhegovi, přeruším-li své spojení s medvědím kultem. Jak jsem jen mohla být tak hloupá? Drží mě ted' pod kr­kem."

„Co jsi všechno vyzradila?" zeptala se vážně teta Pol královny.

„Byla jsem na některých jejich obřadech," přiznala Islena „Pár členů kultu jsem rozmístila v paláci a něco jsem pustila do světa o Grodegovi."

„O jaké jde obřady?'

„Ne tamty, Polgaro," ohradila se Islena vyděšeně. „K tomu bych se nikdy nesnížila."

„Takže ve skutečnosti jsi udělala pouze to, že jsi navštívila pár neškodných shromáždění, kde se lidé oblékají do medvědích kůží, pustila jsi pár příslušníků kultu do paláce — beztak už jich tam nejméně tucet byl — a vypustila několik neškodných palácových drbů? — Byly neškodné, ne?"

„Nevynesla jsem žádná státní tajemství, Polgaro, jestli myslíš tohle," řekla královna přesvědčivě.

,,Pak nad tebou ovšem nemá Grodeg žádnou moc, Isleno."

„Co mám dělat, Polgaro?" zeptala se královna utrápeným hla­sem.

„Jdi za Anhegem a všechno mu řekni."

„To nemohu,"

„Musíš. Nebo tě Grodeg donutí k něčemu mnohem horšímu. Nakonec se tahle záležitost ještě může obrátit v Anhegovu výhodu. Řekni mi, kolik toho víš o tom, co kult přesně dělá?"

„Například vytvářejí svá společenství už i na venkově."

„To nikdy předtím nedělali," uvažovala Polgara. „Kult byl vždy zaměřen na šlechtu a kněží."

„Nemohu to říct jistě," promluvila opět Islena, „ale myslím, že se připravují na něco závažného. Na nějaké střetnutí."

„Upozorním na to otce," odvětila teta Pol. „Myslím, že ho to bude moc zajímat. Dokud byl kult jen hračkou kněží a malé části šlechty, nebylo tohle všechno tak důležité, ale burcování venkova je už něco zcela jiného."

„Slyšela jsem také nějaké další věci," pokračovala Islena „Myslím, že chtějí proniknout do Rhodarovy výzvědné služby.

Kdyby měli v Boktoru pár lidí na správných místech, měli by pří­stup k většině státních tajemství Západu."

„Rozumím." Tetin hlas byl ledově chladný.

„Jednou jsem slyšela Grodega mluvit," pronesla Islena zne­chuceně. „To bylo ještě předtím, než zjistil, že už s ním nechci mít dále cokoli do činění. Četl věštby a nebeská znamení a mluvil také o návratu rivanského krále. Kult bere výraz 'Pán Západu' velmi vážně. Upřímně věřím, že jejich konečným cílem je povýšit Belgariona na císaře celého Západu — Alorie, Sendarie, Arendie, Tolnedry — i Nyissy."

,,Přesně takhle se ten výraz nemá v žádném případě vykládat," prohlásila teta Pol.

,,Já vím," odpověděla Islena, „ale Grodeg ho takhle chce pře­kroutit dříve, než to bude každému jasné. Je naprostý fanatik a chce všechny lidi Západu obrátit k Belarovi — a bude-li to nutné, tak mečem."

„Ten praštěný hlupák!" vybuchla teta Pol. „Rozpoutá na Zá­padě válku všech proti všem, když se o to pokusí — a ještě roz­hněvá bohy. Co to Alorny stále nutí k touze roztahovat se na jih? Ty hranice byly ustaveny bohy samotnými. Myslím, že je čas, aby někdo Grodega pořadně klepl přes prsty. Jdi okamžitě za Anhegem. Řekni mu všechno a vyřiď mu, že s ním chci mluvit. Předpokládám, že i můj otec si s ním o tomhle rád popovídá."

„Anheg se na mě kvůli tomu bude strašně vztekat, Polgaro." Islena zbledla

„Nemyslím si to," ujišťovala ji teta Pol. „Jakmile zjistí, že jsi odhalila Grodegovy plány, bude pravděpodobně spíše vděčný. Nech ho, ať si myslí, že jsi šla za Grodegem jednoduše jen proto, aby ses o něm něco dozvěděla. To je zcela dostačující pohnutka— a svým způsobem je to věc, kterou by udělala každá dobrá manžel­ka."

„Takhle jsem o tom nepřemýšlela," řekla Islena, již nadobro si jistá sama sebou. „Chtělo to velkou dávku statečnosti udělat něco takového, že?"

,,Je to skutečné hrdinství, Isleno," odpověděla teta Pol. „Teď jdi za Anhegem."

„Půjdu, Polgaro." Ozvaly se rychlé, odhodlané kroky, a pak zavírání dveří.

„Garione, pojď sem." Hlas tety Pol byl přísný.

Otevřel dveře.

„Ty jsi poslouchal?" Ve skutečnosti to však nebyla otázka.

„No já—"

„Budeme si o tom muset promluvit," řekla mu. „Ale v tuhle chvíli na tom nezáleží. Najdi dědečka a řekni mu, že se s ním mu­sím ihned sejít. Nezajímá mě, co dělá. Přiveď ho sem okamžitě."

,,Ale jak víme, že je schopen něco udělat?' otázal se Garion. „Chci říci, jestli ztratil svou moc—"

„Je mnoho druhů moci, Garione. Magie je jen jednou z nich. Hlavně ho už přiveď."

„Ano, teto Pol," odpověděl Garion a již mířil ke dveřím.