Kapitola patnáctá

Pan X. sledoval, jak Van odjíždí a věděl, že ta otázka přišla příliš brzy. Měl počkat, až ten chlapík s bude ještě víc závislý na té pocitu moci, který má, když trénuje vrahy.
Až na to, že mu běžel čas.
Nebylo to tak, že by se bál, že by se mu ta zadní vrátka měla zavřít. O ničem takovém proroctví nemluvilo. Ale posledně, kdy Omega byl po když pan X. opouštěl Omegu, byl po právu vytočený. Zpráva, že Bratrstvo toho nakaženého člověka na té mýtině v lese na zlikvidovalo, se mu vůbec nelíbila. Takže sázky narůstaly, ale ne ve prospěch pana X.
Z ničeho nic, začal cítit teplo uprostřed hrudi, a pak ucítil tlukot v místě, kde dřív bylo jeho srdce. Ten rytmický puls ho přinutil zaklít. My o vlku, a pán ho volá.
Pan X nasedl do minivanu, nastartoval tu věc a jel asi sedm minut městem k posranému ranči na zavšivené parcele v hodně špatné čtvrti. Místo pořád páchlo jako laboratoř na výrobu pervitinu, a ta tu byla až do té doby, než byl majitel zastřelen profesionálním spolupracovníkem. Díky přetrvávající toxicitě, dostala Společnost na tuhle barabiznu slevu.
Pan X zaparkoval v garáži a předtím než vystoupil, počkal, až se zavřou vrata. Vypnul alarm, který sem nainstaloval a zamířil si to do zadní ložnice.
Šel dál, jeho kůže byla podrážděnější a svědila, jako by měl vyrážku po celém těle. Čím déle ignoroval volání svého pána, tím horší to bylo. Až dokud nešílel touhou, škrábat se po celém těle.
Posadil se na kolena a sklonil hlavu, nechtěl se k Omegovi ani přiblížit. Jeho pán má schopnosti radaru a pan X teď pracoval sám pro sebe a ne pro Společnost. Byl tu ale problém, když byl přední bezduchý zavolán, tak musel poslechnout. Taková byla dohoda.


Jakmile Vé vešel do baráčku, uslyšel ticho, a nenáviděl ho. Naštěstí asi po patnácti minutách, během kterých se snažil prolomit ochranu vrahova notebooku ležícího na stole, se ozvalo bušení na dveře. Koukl na monitor a myslí otevřel zámky.
Vešel Rhage, něco žvýkal, v ruce sáček se Ziplockem. "Tak co, zadařilo se s tím produktem pana Della?"
"Co jíš?"
"Poslední banánovo-oříškový chléb od paní Wooly. Je úžasný. Chceš ochutnat?"
V převrátil panenky a otočil se zpátky k laptopu. "Ne, ale mohl bys mi přinést láhev Goose vodky a slenku z kuchyně."
"Žádný problém." Rhage doručil objednávku a opřel se o stěnu. "Takže, už jsi něco našel?"
"Ještě ne."
Jak ticho expandovalo, dokud nevytlačilo z Baráčku všechen vzduch, uvědomoval si Vé, že tahle návštěva není jen kvůli kontrole Dellu.
Rhage pronesl s jistotou, "Poslouchej, Bratře-"
"Zrovna teď ne jsem moc dobrý společník."
"Já vím. A právě proto mě požádali, abych šel za tebou."
Vé se podíval přes horní hranu počítače. "Kdo 'oni'?" zeptal se, i když věděl.
"Bratrstvo má o tebe strach. Jsi děsně napjatý, Vé. Nervní jak kurva, a zkus to popřít. Všichni si toho všimli."
"Aha, takže Wrath tě požádal, abys mi udělal Rorschachův test?" (pozn. druh psychologického testu)
"Přímý rozkaz. Ale stejně jsem byl na cestě sem."
Vé si promnul oči. "Jsem v pořádku."
Ne, nebyl v pořádku. "A teď jestli dovolíš, rád bych to tu dořešil s tím PC."
"Uvidíme tě na posledním jídle?"
"Jo, jasně." Opravdu.
Vé si pohrával s myší, a pokračoval v prohledávání počítačových souborů. Jak tak zíral na obrazovku, jen tak mimochodem si všiml, že jeho pravé oko, to které mělo okolo tetování, dostalo tik, jako by se mu zkracovalo víčko.
Dvě mohutné pěsti udeřily do stolu a Rhage se naklonil blíž. "Přijdeš, nebo přijdu já pro tebe."
Vishous se zamračil na svého Bratra, a Rhage upřel svůj zelenomodrý pohled zpět, tyčíc se nad ním v celé své výšce a mysl-omračující kráse.
Aha, tak teď budou hrát přetlačovanou očima, co? No dobře, jdi do prdele, pomyslel si Vé.
Až na to, že Vishous byl ten, kdo prohrál. Chvilku na to, se podíval dolů na laptop a pokoušel se vypadat, jako že něco kontroluje. "Měli byste vycouvat, OK. Butch je můj spolubydlící, je jasné, že pro něj budu krvácet. Ale to není žádná velká-"
"Phury nám to řekl. To, že už nemáš vize."
"Kriste." Vé vystřelil ze židle, vytlačil Rhageho z cesty a začal chodit okolo. "Ten pokrytecký zkurvysy-"
"Jestli ti to uleví, Wrath mu opravdu nedal na vybranou."
"Takže král to z něj vymlátil pomocí boxeru?"
"Ale no tak, Vé. Když jsem se sesypal, byls tu pro mě. Tohle není jiné."
"Jo, je."
"Protože se jedná o tebe, že."
"Bingo." Kurva. Vé o tom nemohl mluvit. On, který mluvil šestnácti jazyky, nenašel žádná vhodná slova, která by popsala jeho mysl-zatemňující strach z budoucnosti: Butchovy. Jeho vlastní. Celé rasy. Jeho vize o to, co má přijít, které ho vždycky vytáčely, ale zároveň mu poskytovaly zvláštní druh útěchy. I když se mu nelíbilo, to co číhalo za rohem, aspoň nebyl nikdy překvapený.
Rhageho ruka mu přistála na rameni, ucuknul. "Poslední jídlo Vishousi. Ukážeš se, si tě sem přijdu vyzvednout jako poštovní balíček, jasný?"
"Jo. Fajn. A teď odsud vypadni."
Hned jako Rhage odešel, Vé se vrátil zpátky k laptopu a posadil se. Jenže místo toho, aby se vrátil zpět do světa IT, vytočil Butchův nový mobil.
Poldův hlas byl velice drsný. "Hej, Vé."
"Hej." Vé držel telefon u ucha ramenem a nalil si vodku. Když tekutina tekla do sklenice, slyšel v mobilu nějaké šustění, jako by se Butch otáčel na posteli nebo si možná rozepínal bundu.
Dlouhou chvíli mlčeli, neříkali nic, bylo tu jen otevřené mobilní spojení.
Ale nakonec se V musel zeptat, "Chceš být s nimi? Máš pocit, že bys měl být s bezduchými?"
"Já nevím." Hluboký nádech. Dlouhý, pomalý výdech. "Nebudu zapírat. Poznávám ty bastardy. Cítím je. Ale když jsem se díval tomu vrahovi do očí, chtěl jsem ho zničit."
Vé zvedl sklenici. Polykal, vodka ho pálila v krku tím nejkrásnějším možným způsobem. "Jak se cítíš?"
"Není to tak horké. Odporně. Jako bych ztratil kus sebe." Více ticha. "Je to to, co jsi viděl ve své vizi? Tenkrát na začátku, když jsi říkal, že bych měl zůstat s Bratrstvem... měl jsi sen o mě a Omegovi?"
"Ne, viděl jsem něco jiného."

Ačkoli s tím vším co šlo do háje, nedokázal vidět dráhu toho, co mu bylo zjeveno, nedokázal to vidět na jiných úrovních: Vize byly o jeho, nahém a Butchovi ovinutého kolem něho, ti dva vysoko na obloze, spletení uprostřed studeného větru.
Ježiši Kriste, byl vyšinutý. Vyšinutý a perverzní. "Podívej, přijdu po západu slunce a pomůžu ti trochu svou akční rukou."
"Dobře. To vždycky pomáhá." Butch si odkašlal. "Ale V, nemůžu tady jen tak sedět a čekat, jak se všechno vyřeší. Chci jít na protiútok. Co říkáš, kdybychom vyzvedli pár bezduchých a zpracovali je, donutili je pro změnu trochu mluvit."
"Hardcore, policajte."
"Viděls co mi udělali? Myslíš, že mám strach z nějaké posrané Ženevské Konvence?"
"Nech mě první promluvit s Wrathem."
"Udělej to brzo."
"Dneska."
"Dohodnuto."Nastalo další dlouhé ticho. "Taakže máš na tomhle místě nějakou televizi?"
"Obrazovka v bytě je na stěně nalevo od postele. Ovladač je…nevím kde je. Většinou se…no, TV není zrovna to, na co zaměřuju, když jsem tam."
"V, člověče, co je tohle vybavení?"
"Celkem mluví samo za sebe, nemyslíš?"
Následovalo slabé zachechtání. "Předpokládám, že to je to, o čem Phury mluvil, že?"
"Kdy co řekl?"
"Že si frčíš v nějakých nestoudných sračkách."
V měl náhlou vizi Butche na Marisse, chlapské tělo vlnící se zatímco ona svírala jeho zadek svýma nádhernýma rucema.
Pak viděl Butche, jak zvedl hlavu a slyšel ve své mysli chraptivý, erotický vzdech, který se uvolnil ze rtů jeho spolubydlícího.
Opovrhujíc sám sebou, Vishous do sebe naklopil panáka vodky a rychle si nalil další. "Můj sexuální život je soukromý, Butchi. Stejně tak mé… nezvyklé zájmy."
"Rozumím. Do toho nikomu nic není. Ačkoli mám na tebe jednu otázku."
"Co."
"Když tě ženské svážou, malujou ti taky nehty na nohách a takové sračky? Nebo ti dělají jen makeup?" Jak V hlasitě vyprskl smíchy, policajt řekl, "Počkej…oni tě lechtají pírkem v podpaží, že jo?"
"Chytrolíne."
"Hej, jenom jsem zvědavý." Butchův vlastní smích pohasl. "Ačkoli ubližuješ jim? Myslím tím…"
Víc vodky. "Všechno je to o dovolení. A já nepřekračuju hranici."
"Dobře. Trochu strašidelné pro moji katolickou prdel, to ti garantuju… ale hele, cokoli tě dostane do klidu."
V zamíchal vodkou dokola ve sklenici. "Tak policajte, vadilo by ti, kdyby se tě na něco zeptal?"
"Fér je fér."
"Miluješ ji?"
Po chvilce, Butch zabrumlal, "Jo. Do hajzlu se mnou, ale jo."
Jak se na notebooku objevil spořič, V položil špičku prstu na čtvereček myši a přerušil pohybující se trubky. "Jaký je to pocit?"
Zarachotilo to, jakoby se Butch nějak jinak uveleboval a byl prkenný jak dřevo. "Zrovna teďka neprosté peklo."
V si hrál s kurzorem na obrazovce, jezdil s ním sem a tam po ploše. "Víš…líbí se mi, když je s tebou. Vy dva mi k sobě tak nějak sedíte."
"Až na to že já jsem pracující člověk, který je částečně bezduchý, bych s tebou souhlasil."
"Neměníš se v--,"
"Vzal jsem si něco z toho vrahouna do sebe dneska v noci. Když jsem vdechl. Myslím, že to je ten důvod, proč teďka smrdím jak oni. Ne proto, že jsme bojovali, ale protože něco z toho zla bylo - je - zase ve mně."
V zaklel, smrtelně doufal, že tohle nebyl ten případ. "Přijdeme na to, policajte. Nehodlám tě nechat v temnotě."
Zavěsili o chvíli později a V zíral na notebook zatímco kroužil šipkou dokola. Nechával ukázováček pracovat dokud nezačal být naprosto otrávený z toho, kolik času tady mrhá.
Jak si založil ruce za hlavu, uvědomil si, že kurzor se zastavil na recyklovacím koši. Recyklování…Recyklování…k restartování na to, aby se to použilo znova.
Co to bylo s tím Butchem a tou dechovou záležitostí? Teď, jak o tom V tak přemýšlel, tak když odstrkával toho bezduchého od policajta, všiml si, že přerušuje jakési spojení mezi těma dvěma.
Byl neodpočatý, vzal si svoji Finskou a sklenici a šel na gauč. Jak si sedl a spolkl další lok, podíval se na pintu Lagu, která byla na kávovém stolku.
V se naklonil a vzal skotskou. Odšrouboval ji, pozvedl ke svým rtům a dal si hlta. Pak přiložil Lag k hraně sklenice s vodkou a promíchal je. S klesajícími víčky pozoroval vířící kombinaci, viděl jak se smíchávají, vodka a skotská obě zředěné svou vlastní čistou esencí a přesto silnější pospolu.
V si dal drink ke rtům, zaklonil se a spolkl celou tu zasravenou věc. Pak se uvelebil zpátky na gauč.
Byl tak unavený…Tak strašně unavený…una---
Spánek k němu přišel tak rychle, že to bylo jakoby se mu zabouchly dveře v hlavě. Ale nezůstala v klidu dlouho. Sen, jak nad ním začal přemýšlet, ho probudil pár minut poté se svým charakteristickým násilím: On se objevil s křikem a bolestivým pocitem na hrudníku, jakoby na něj někdo používal drtič žeber. Jak mu poskočilo a tlouklo srdce, celé jeho tělo polil pot.
Rozepnul si tričko a podíval se dole na své tělo.
Všechno bylo na svém místě, žádná zející rána nebyla vidět. Až na ty připomínající pocity, ten strašný tlak toho být postřelen, drtivá tíha toho, že smrt jde po něm.
Trhaně se nadechl. A zkonstatoval že to je tak asi všechno k zavření oka.
Nechal vodku vodkou a přešel ke stolu, odhodlaný se sblížit s notebookem.

Když se Rada Principů rozešla, Marissa byla naprosto vyčerpaná. Což dávalo smysl vzhledem k tomu, že se blížil východ slunce.Vedlo se mnoho diskusí o návrhu sehclusion, žádná nebyla negativní, všechno se soustřeďovalo kolem hrozby bezduchých. Očividně, kdyby bylo zahájeno hlasování, ne jenže by prošlo, ale kdyby Wrath nevydal prohlášení, Rada by na to pohlížela jako na důkaz toho, že král nebyl dostatečně oddaný rase.
Což bylo něco, pro co Wrathovi protivníci umírali, aby bylo vyzdviženo do popředí.Tři sta let jeho vládnutí na trůně zanechalo trpkou pachuť v ústech některých aristokratů a ti šli po něm.
Zoufale chtíc odejít, Marissa čekala a čekala u dveří do knihovny, ale Havers nepřestával mluvit s ostatními. Nakonec šla ven a přemístila se zpátky domů, přemýšlela, že se prostě uhnízdí v jeho ložnici pokud bud muset, aby si s ním promluvila.
"Ach můj Bože." Její ložnice byla…město duchů.
Její šatník byl otevřený a prázdný, nezbýval tam ani jediný věšák. Její postel postrádala povlečení, její polštáře byly pryč společně s dekami a přikrývkami. Všechny obrazy byly dole. A lepenkové krabice byly naskládané proti vzdálenější stěně vedle všech zavazedel Louise Vuittone, které vlastnila.
"Co…" Její hlas naprosto selhal když vešla do koupelny. Skříňky byly všechny prázdné.
Když vyklopýtala z koupelny, Havers stál u její postele.
"Co je to?" Rozhodila rukama.
"Musíš opustit tenhle dům."
V první chvíli všechno, na co se zmohla bylo jen se na něj dívat. "Ale já tu bydlím!"
Vytáhl svou peněženku, uvolnil tlustý balík bankovek a položil je na prádelník. "Vezmi si tohle. A běž."
"To všechno kvůli Butchovi?" požadovala vysvětlení. "A jak to jako bude fungovat s tím návrhem sekluze, který si podal Radě? Opatrovníci musí být okolo jejich--,"
"Nepodal sem ten návrh. A co se týče toho člověka…" Zavrtěl hlavou. "Tvůj život je jen tvůj. A vidět tě s nahým člověkem mužského pohlaví, který se právě angažoval v sexuálním aktu--," Haversův hlas selhal a on si odkašlal. "Teď odejdi. Žij jak si přeješ. Ale já nebudu sedět se založenýma rukama a pozorovat jak ničíš sama sebe."
"Haversi, tohle je směšné--,"
"Nemůžu tě chránit před tebou samou."
"Haversi, Butch není--,"
"Ohrozil jsem králův život, abych ahvengoval tvou čest!" Zvuk jeho hlasu rezonoval mezi zdmi. "A to proto, abych tě pak našel s člověčím chlapem!-Nemůžu tě víc mít poblíž sebe. Nevěřím tomuhle vzteku, který se ve mně rodí. Spouští to tak násilné činy. To--," Otřásl se a otočil se pryč. "Řekl jsem doggen, že tě má zavézt, kam jen si budeš přát jet, ale potom se vrátí do tohohle domu. Budeš si muset najít své vlastní."
Její tělo naprosto ztuhlo. "Pořád jsem členem Rady Principů. Budeš mě muset vídat tam."
"Ne, protože nejsem povinen na tebe upínat své oči. A ty předpokládáš, že zůstaneš v Radě, ale to je pochybné. Wrath nebude mít žádný důvod odmítnout návrh sekluze. Budeš bez partnera a já nebudu fungovat jako tvůj opatrovník, takže nebudeš mít níkoho, kdo by ti dal povolení k tomu, abys byla venku. Ani tvoje krev nemůže být nad zákonem."
Marissina čelist se sevřela. Svaté nebe…Bude z ní totální sociální laser. Opravdový…nikdo. "Jak mi to můžeš udělat?"
Podíval se přes rameno. "Jsem unavený sám ze sebe. Unavený z bojováním nucení tě do něčeho, abych tě ochránil před tvými vlastními volbami--,"
"Volby! Žijíc jako žena v aristokracii nemám žádné volby!"
"To není pravda. Mohla si být řádně sezdána s Wrathem."
"On mě nechtěl! Věděl si to, na vlastní oči si to viděl!To proto si chtěl, aby byl zabit!"
"Ale teď, když nad tím tak uvažuju, napadá mě…proč k tobě nic necítil? Možná si nepracovala dost na tom, abys zaujala jeho zájmy."
Marissa cítila jak běsní vzteky. A emoce se ještě víc rozhořely, když její bratr řekl, "A když jsme u těch voleb, mohla si se vyvarovat té nemocniční jizbě člověka. Vybrala sis jít dovnitř. A vybrala sis…Mohla si…nezalehnout s ním."
"To je to, o čem tohle celé je? Pro boha svatého, pořád jsem panna."
"Teď lžeš."
Ty dvě slova ji vytrhly z jejích emocí. Jak horko vyprchalo, vyjasnilo se jí a poprvé v životě opravdu viděla svého bratra: brilantní mysli, oddaného svým pacientům, milujícího svou mrtvou schellan…a naprosto nekompromisního. Muž vědy a pořádku, který měl rád pravidla a předvídatelnost a užíval si precizní vizi života. A byl očividně ochotný chránit to své pojetí světa za cenu její budoucnosti…jejího štěstí…její samé.
"Máš naprostou pravdu,"řekla s podivným klidem. "Opravdu musím odejít."
Pohlédla na krabice, které byly naplněny šaty, které nosila a věcmi, které si koupila. Pak ho znovu našla očima. Dělal to samé co ona, zíral na ně jakoby hodnotil život, který vedla.
"Samozřejmě ti musím ponechat Durers," řekl.
"Samozřejmě," zašeptala. "Sbohem, bratře."
"Teď jsem pro tebe Havers. Ne bratr. Už nikdy znova."
Odvrátil hlavu a vyšel z místnosti.
V tichu, které následovalo měla nutkání spadnout na nahou matraci a plakat. Ale nebyl čas. Měla možná tak hodinu, než se rozední.
Svatá Panno, kam by tak šla?