Kapitola pátá
04.03.2012 19:47
Probuzení zla
Ráno jsem se cítila jako by mě někdo praštil. Šla jsem si do koupelny dát ledovou sprchu, abych se zbavila zbytku těch nočních můr. Velké zrcadlo, které dominovalo koupelně ukazovalo můj odraz. Byla jsem bílá jako stěna, ale něco nebylo dobře. Pozorně jsem se prohlédla v zrcadle, a pak jsem to uviděla. Na pravé paži jsem měla modřinu ve tvaru otisku ruky. Přesně na tom samém místě, kde mě držel táta a tahal mě pryč. "Zvláštní" pomyslela jsem si. Sprchou jsem prošla bez jakékoliv útěchy. Byla jsem napjatá a plná strachu. Nevěděla jsem, co mám dělat. Bála jsem se to říct komukoliv. Tak jsem vzala make-up a zatřela modřinu, oblékla si tričko s co nejdelším rukávem a vydala se na snídani.
Ostatní již seděli u stolů a bavili se. Snídaňový stůl byl bohatě prostřen, ale neměla jsem chuť na nic, a tak jsem si vzala hrnek kávy a sedla si ke stolu k mým kamarádům.
"Dobré ránko" řekl mi rozjařeně Mike a ostastní okolo se přidali.
"Ty nebudeš snídat?" zeptala se Amy.
"Ani ne, nemám nějak chuť." odpověděla jsem a ani jsem se na ni nepodívala.
"Tak co máme na plánu dnes?" rychle jsem změnila téma. Neměla jsem náladu někomu něco vysvětlovat a hlavně jsem jim nechtěla říkat o mých snech.
"No," protáhl Brad.
"Přemýšleli jsme o Koloseu a pár dalších památkách, ale já bych se spíš podíval do nějakých bezva restaurací" zakřenil se.
" Hm, zní to zajímavě. Takže v kolik vyrazíme?" rozhlédla jsem se po odpovědi v jejich tvářích. Amy vypadala docela vykolejená z výrazu mé tváře. Možná bych se měla více snažit nepoutat tolik pozornosti. Nakonec promluvil Mike.
" V deset." řekl rozhodně.
" Ok." a víc už jsme se nebavili. Spěšně dojedli a já si dopila svoji kávu.
Procházka po Římě byla okouzlující, ale mě neustále v hlavě šrotovalo, jestli ty noční můry byly jen sen a nebo skutečnost. Zrovna, když už jsem nad tím chtěla zlomit hůl a prostě si to užít, zahlédla jsem kašnu ze svého snu.
" Amy?" zavolala jsem na ni. Otočila se a podívala se směrem, kterým jsem zírala.
" No?" přistoupila ke mně.
" Nevíš co je to za fontánu?" zeptala jsem se jí.
" To je fontána splněných přání. A ta socha, která se tyčí z té kašny je Bohyně lásky." zajímavá odpověď.
" A můžeme se tam jít podívat?" zeptala jsem se a podlédla na ni.
" No, jasný, ale Brad už má zase hlad. Takže rychle nakukačku ju?" vyrazily jsme. Když jsem došla ke kašně, náhle mě zachvátil nával paniky. Opřela jsem se o ni, zhluboka jsem dýchala a koukala do vody.
"To není možné." brebentila jsem si pro sebe.
" Co si říkala?" zeptala se Amy s nechápavým výrazem ve tváři a sedla si na kašnu vedle mne.
"Cože?" nevěděla jsem která bije. Vůbec jsem ji nevnímala.
Znova jsem před očima viděla jak otec stojí vedle mě a tahá mě za ruku.
" Pojď zlato. Musíme jít." naléhal a matka stála na druhém konci, když v tom se voda zbarnila do rubínové barvy.
"Thálí!!" někde v povzdálí jsem slyšela Amy. Že by tu byla taky? Blbost. Otočila jsem se a strnula hrůzou. Nemohla jsem dýchat. Tísnil mě pocit topení. Kašlala jsem, snažila jsem se nadechnout, ale plíce se mi zalévaly vodou. Ne. To nebyla voda. Páchlo to po železe a tak to i chutnalo. Byla to krev! Ach ne!
"Mami !!!. Tati !" snažila jsem se volat, ale nešlo to. Už tu nebyli.
Otevřela jsem oči a s hrůzou jsem viděla kolem sebe rudě. Někdo mě tahal z té krvavé lázně. Vzchopila jsme se a odstrčila se rukama od dna kašny. Nepočítala jsem s takovou silou. A tak jsem spadla na Amy.
Celá jsem byla potřísněna krví a všichni kolem utíkali, křičeli, nadávali a někteří jen mlčky pozorovali co se děje. Ze začátku jsem nechápala, ale když jsem se rozhlédla uviděla jsem kašnu jak z ní vře rudá kapalina a rozlévá se po náměstí.
"Pane bože." špitla jsem.
Podívala jsem se po Amy a ta na mě zírala s vyvalenýma očima. Zjevně nechápala,
co se tu stalo. Nepřekvapilo mě to, protože ani já jsem to nevědela. Brad s Mikem k nám běželi. Když doběhli objali nás a pomalu odváděli pryč.
Nikdo o tom nechtěl mluvit a tak jsme mlčky šli do hotelu.
Plně šokovaná jsem vlezla do sprchy a nechala po sobě stékat ledovou vodu. Rukama jsem se opřela o dlaždičky a sklopila hlavu mezi své ruce.
Nemohla jsem přemýšlet. Ani jedna jediná myšlenka mi neproběhla hlavou. Jen jsem tam tak stála a nemohla se pohnout. Jen voda, která mi stíéala po zádech říkala, že ještě žiju.
Celé tělo jsem měla rozbolavělé. Jako by ze mě něco vysávalo sílu. Nebo se živilo na mém utrpení, strachu či mé moci. Nedokázala jsem na nic přijít a tak jsem zalehla a tvrdě usnula.
"Holčičko. Vstávej." promnula jsem si oči a otevřela je. Na mé postely seděla mamka, dívala se na mě a hladila mě po noze.
" Nemůžeš tu déle zůstat. Musíš domů. Do bezpečí." a pomaloučku ji stékala slza po tváři. Posadila jsem se, abych k ní mohla být blíž. Vztáhla jsem ruku k její tváři a slzu palcem setřela. Nemohla jsem tomu uvěřit. Mohla jsem se maminky dotknout.
Rychle jsem se vzpamatovala a objala jí s takovou vřelostí a láskou, jakou jsem v sobě nepocítila léta. Mohla bych jí takhle držet navěky, když v tom ucukla. Podívala jsem se na ni, ale ona na mě ne. Dívala se za mě. Oči plné strachu a tvář staženou obavami, co by se mohlo stát. Otočila jsem se směrem, kterým se dívala a zůstala jsem v údivu zkoprnělá. Muž bez tváře stál u okna a tváří byl natočený na nás.
Aniž bych zaznamenala pohyb jeho těla, ucítila jsem náhlý tlak ve svém břiše. Pulzující bolest se mi vpalovala do těla. Pohlédla jsem dolů a uviděla krvavou skvrnu na mém pyžamu.
Otočila jsem se na Maminku se slzami v očích. Jednou rukou jsem si tlačila ránu od záhadného muže a druhou jsem se snažila uchopit matku za rameno. Ruka jí jen projela. Stávala se čím dál tím víc průsvitná, až nakonec úplně zmizela. Vyčerpáním jsem se svalila na postel a cítila, jak za mě vyprchává život. Jedna slza za druhou smáčela mou tvář.
Pulz bolesti ustupoval a má mysl se zatemňovala. Upadala jsem do temnoty. Poslední paprsek světla pronikl již skoro zavřenými víčky, a pak už jsem necítila nic.
Konečně jsem procitla. Oči stále zavřené. Bála jsem se je otevřít a zjistit, která část toho snu byla reálná. Pokoušela jsem se zaměřit na to, co mě tak studilo na těle. Pohnula jsem rukou a ohmatala kousek místa vedle mě. Že by dlaždičky? A proč je tu ta voda?
Odhodlala jsem se otevřít oči a ukončit tak můj zmatek v hlavě. Jenže všude kolem byla jen tma. Neproniknutelná a čpavkem nasáklá tma. To ne. Z jedné noční můry do další. Nebo to je snad nějaký špatný vtip?
" Halo?!" zavolala jsem do prázdna. Hlas se odrážel od stěn kolem mne. Snažila jsem se postavit. Moc mi to nešlo. Bolest mnou začala znova pronikat s každým pohnutím. Už už jsem to chtěla vzdát, když jsem z dáli uslyšela zvuky. Poklekla jsem na čtyři a posadila se na paty, které jsem měla složené pod sebou.
"Halo?" zavolala jsem znovu a našpicovala uši. Kroky utichly. Slyšela jsem jen svůj přerývavý dech. Pokusila jsem se ho zklidnit, ale na to mi v krvi vřelo moc adrenalinu a tep srdce vylítl až na pokraj svých možností, když zavrzala klika a dveře se rozlétly tak, že se odrazily od zdi zpět.
Lehké mihotavé světlo pochodně osvítilo mou kobku. Byla celá z černého kamene a to co jsem si myslela, že je voda byla má krev. Z toho mi přejel mráz po zádech a já se rozklepala strachem co se mnou bude. Nemohla jsem z toho tvora spustit zrak.
Nával bolesti mě však přinutil pohlédnout na sebe. Oh. V mžiku jsem zčervenala zjištěním, že jsem nahá.
"Kde je moje oblečení?!" vyhrkla jsem na něj. Snažila jsem se rukama zakrýt co nejvíc svého těla.
" Bylo celé smáčené tvou krví." odpověděl až moc nepřirozený hlas, pro mé uši i hodně hlasitý. Stále pohledem upřeným na mě mi hodil pár kusů oblečení.
Na můj vkus hodně potrhané a velké.
Ale lepší než nic. Podívala jsem se zpátky na obra ve dveřích.
"Děkuji." špitla jsem a začala na sebe velmi bolestivě házet oblečení. Jedna halena s dlouhymi rukávi byla z drsného plátna, kalhoty na koncích zvlněné a utahovali se šňůrkou, kterou jsem nalezla v boční kapse. Malé sandále vyhotovené z kůže nebyly moc pohodlné. Když jsem doutahovala kalhoty, aby mi nespadly, se obr pohnul směrem ke mně. Instinktivně jsem couvla zpět, až jsem narazila na zeď a dál už nebylo úniku. Byla jsem v pasti. Pulzující bolest mě nenechala přemýšlet. Asi dva kroky ode mě se zastavil a vztáhl ke mně ruku v níž držel stuhu. Podával mi ji.
S pomalým zdvižením ruky jsem stuhu uchopila a s nevědomostí se podívala na obra.
" Do vlasů." řekl a otočil se. Ladným krokem šelmy se vydal ke dveřím. Tam se zastavil a otočil zpět na mě.
Rychle jsem si uvázala vlasy do ohonu a zkoprněle se na něj dívala. Nevěděla jsem, co se bude dít dál. Jen tak jsem tam stála a čekala.
Po chvilce obr ke mně natáhl ruku.
"Pojď." řekl, a na důkaz netrpělivosti zavrčel. Cukla jsem sebou při tom zvuku a odhodlala se ke kroku. Když už jsem stála u něj, vzhlédla jsem k němu.
"Děkuji za stuhu." Zase jsem poděkovala a uchopila jej za nabízenou ruku. Vytáhl mě ze dveří a zabouchl je. Vykročili jsme spolu do seskupení chodeb.