Kapitola osmá

ulgské dívky měly bledou pleť, svělounce plavé vlasy a velké tmavé oči. Princezna Se'Nedra seděla v jejich středu jako jediná rudá růže v zahradě plné lilií. Sledovaly každý její pohyb s dávkou mírného úžasu, jako by byly této malé a živé cizince po­drobeny. Stala se doslova středem jejich životů. Nebylo to jen tím, že hrála barvami. Ulgové byli od zakladu vážní, uzavření lidé. Jen zřídka se smáli nebo projevovali své city. Avšak Se'Nedra vždy žila krajně otevřeným způsobem. Okouzleně pozorovaly hru nálad a pocitů, jak se přehrávají jejím krásným obličejem Červenaly se a neklidně se pochichtávaly jejím nemravným a bezbožným vtípkům. Zasvětila je do různých důvěrností a každá z asi dvanáctí dívek, jež se státy jejími stálými společnicemi, jí čas od času otvírala své srdce.

Nastávaly ovšem i špatné dny, kdy byla Se'Nedra mrzutá, ne­snášenlivá a necitelná. Odháněla pak od sebe jemné ulgské dívky krutým haněním. Po každém takovém výbuchu hněvu od ní odbí­haly v slzách. Vždy si slibovaly, že se k ní již nikdy nepřiblíží, ale nakonec se k ní váhavě vracely, jako by se bývalo nic nestalo.

Byla to pro princeznu těžká doba. Neuvědomila si dostatečně důsledky poslechnutí rozkazu boha UL, když jí řekl, aby zůstala v jeskyních, zatímco ostatní putovali do Rak Ktholu. Se'Nedra vždy chtěla být ve středu dění, ale tady byla odložená do pozadí, nucená snášet únavné, dlouhé hodiny, strávené pouze čekáním. Nebyla du­ševně uzpůsobená k čekání, a tak výbuchy hněvu, jež plašily její společnice jako hejno holubů, byly zčásti způsobovány nuceným nicneděláním.

Prudké zvraty v jejích náladách byly především zkouškou pro Gorima. Křehký a stařičký svatý muž žil po staletí v tichých rozjí­máních a náhle se do jeho světa vřítila jako kometa rozmazlená princezna. Ačkoli někdy musel sáhnout až na dno své trpělivosti, snášel ty záchvaty špatné nálady, bouře pláče či nečekané výbuchy hněvu s patřičným nadhledem. Stejně shovívavý byl i při jejích náhlých projevech citů, kdy se mu vrhla kolem krku a zasypala ho polibky.

V těch dnech, kdy měla Se'Nedra příjemnou náladu, shro­máždila své společnice pod sloupy na pobřeží Gorimova ostrova k rozhovorům, smíchu a provádění jednoduchých her, které sama vymyslela. Tichá stinná jeskyně pak byla naplněna žvatláním a smíchem dospívajících dívek. Když byla zamyšlená, vyšla si s Gorimem na krátkou procházku, aby si prohlédli onu zvláštní nádheru podzemního světa jeskyň, štol a slují pod opuštěným městem Prolgu. Neznalým očím by se bývalo mohlo zdát, že princezna byla tak zaujatá ohňostrojem svých pocitů, že si neuvědomovala nic kolem sebe, ale nebylo tomu tak. Její bohatá mysl byla rozhodně schopná pozorování, rozebírání a dotazování, dokonce i v průběhu nějaké­ho vzteklého záchvatu. Když jí vyprávěl příběhy jeho lidu, velmi podrobně se vyptávala, snažíc se v nich vždy dobrat nějakého skrytého významu.

Během těchto rozhovorů učinila princezna mnoho objevů. Zjistila, že základem ulgského života je náboženství, a tak námět a dopad všech jejich příběhů byly spojeny s naprostou úctou a po­drobením se vůli boha UL. Tolnedřan se snaží tak nanejvýš před svým bohem vykrucovat nebo s ním i smlouvat. Nedra to očekával a zdálo se, že se baví hrou nabídek a protinabídek stejně jako jeho lid. Nicméně ulgská mysl nebyla takové nenucenosti schopná. „Nebyli jsme ničím," vysvětloval Gorim. „Méně než ničím. Ne­měli jsme domov, ani boha. Jen jsme se bez cíle toulali světem, dokud UL nesvolil stát se naším bohem. Někteří ze zélotů dokonce šli tak daleko, že navrhovali, aby každý Ulgo, který pohněvá naše­ho boha, byl od nás vyhnán. Netvrdím, že znám dobře mysl UL, ale nemyslím, že by byl tak krutý. Nutno však dodat, že dosud ne­chce být naším bohem, takže je asi lepší jej nepohněvat."

„On tě miluje," ihned na to řekla Se'Nedra. „Každý mu to mohl vidět ve tváři, když k nám tenkrát přišel."

Gorim se zdál být na pochybách. „Doufám, že jsem ho příliš nezklamal."

„Nebuď hloupý," řekla princezna povzbudivé. „Samozřejmě, že tě miluje. Každý na světě tě miluje." Rychle, jako by to chtěla potvrdit, jej políbila něžně na tvář.

Gorim se ni usmál. „Milé dítě," řekl, „máš velmi otevřené srd­ce, a tak máš za to, že každý miluje toho, koho miluješ ty. Bojím se, že to tak obvykle není. Zde v jeskyních je pěkná řádka lidí, kteří mne zrovna nezbožňují."

„Nesmysl," řekia. „Když se s někým pohádáš, neznamená to hned, že ho nemáš rád. Velmi miluji svého otce, ale pořád se přitom spolu přeme. Baví nás se spolu hádat." Se'Nedra věděla, že si může dovolit používat směrem ke Gorimovi takových slov jako „hloupý" a „nesmysl". Byla si jistá, že ho okouzlila natolik, aby mu mohla do očí říci téměř cokoli.

Ač by o tom někoho z jejího okolí bylo obtížné přesvědčit, objevily se v Se'Nedřině chování, sice málo patrné, ale přesto jisté změny. Pro tyto vážné, uzavřené lidi byla i nadále až příliš otevře­ná, prudká a vznětlivá. Přesto teď před každým jednáním nebo mluvením věnovala alespoň chvilku, i když třeba jen velmi krát­kou, přemýšlení. Několikrát se zde v jeskyních totiž dostala do si­tuace, kdy byla v rozpacích, a rozpaky byly jednou z věcí, kterou Se'Nedra v žádném případě nemohla snést. Postupně, takřka nepa­trně, se tak učila hodnotě byt' jen mírného sebeovládání. Někdy se už dokázala chovat téměř jako dáma.

Měla také čas zamyslet se nad svým vztahem ke Garionovi. Je­ho mnohatýdenní nepřítomnost pro ni byla nevýslovně bolestná. Cítila se, jako by o cosi přišla, o cosi velmi hodnotného. A tato ztráta v ní zanechala jakousi srdce bodající prázdnotu. Její pocity však vždy byly velmi zmatené, a tak je nikdy nedokázala zcela uchopit. Obvykle se tak rychle měnily, že nestačila rozebrat jeden a už tu byl jiný. Tento truchlivý pocit ztráty ji však pronásledoval tak dlouho, až byla nakonec nucena postavit se celé té věci tváří v tvář.

Nemohla to být láska. To nebylo možné. Láska k vesnickému umývači nádobí — nezáleží na tom, jak hezkému — byla zcela vyloučená! Byla konečně imperiální princeznou a její úděl byl prů­zračný jako křišťál. I kdyby měla to nejnepatrnější tušení, že její city se dostaly za hranice běžného přátelství, bylo by její naprostou povinností přerušit s ním jakékoli bližší styky. Se'Nedra však ne­chtěla Gariona poslat pryč a více jej nespatřit. Při takové myšlence se jí ihned začaly třást rty. Takže, zcela jasně, to, co cítila, nebyla — nemohla být — láska. Cítila se mnohem lépe, když se jednou dobrala tohoto závěru. Moc se s tím natrápila, ale ted', když klidný úsudek ukázal, že se nemusí ničeho bát, si konečně mohla oddech­nout. Bylo velice příjemné vědět, že je schopna tak rozumně uva­žovat.

Nijak to ale nepomohlo při čekání. Při tom nesnesitelném če­kání na přátele. Kde jsou? Kdy se vrátí? Co tam dělají, že to trvá tak dlouho? Čím déle čekala, tím častěji ji opouštěla nově nalezená rovnováha a její společnice se již naučily v takových chvílích os­tražitě sledovat, zda se neobjevují nějaké známky ohlašující blížící se výbuch hněvu.

Konečně jí Gorim oznámil, že jej dostihla zpráva o návratu je­jích přátel, a malá princeznička úplně zdivočela očekáváním. Její přípravy byly velmi dlouhé a pečlivě promyšlené. Samozřejmě je náležitě přivítá. Tentokrát však žádná dívčí radost. Místo toho by měla být vážná, zdrženlivá, imperiální a zcela dospělá. Přirozeně by měla také dobře vypadat.

Celé hodiny se zabývala výběrem co nejdokonalejšího oděvu. Nakonec vzala zavděk k zemi sahajícím ulgským šatem, ušitém z lesknoucí se bílé látky. Nicméně, ulgská roucha byla na Se'Nedřin vkus poněkud příliš skromná. Chtěla být sice zdrženlivá, ale ne až tak moc. Po chvíli přemýšlení tedy šatu odpárala rukávy a upravila jej mírně u krku. Výšivky na živůtku a zlatá šerpa uvázaná kolem pasu pak šat ještě více zvýraznily. Pozorně prozkoumala výsledek svého snažení a byla s ním velmi spokojená.

Byla tu ještě starost s účesem. Již nikdy nebude mít rozpuštěné vlasy. Bylo potřeba je vyčesat do hromady kadeří na temeni hlavy, ze které jako vodopád spadaly dolů přes ramena, aby tak doplňova­ly změť barev na živůtku jejího starodávné bílého šatu. Pracovala tak vytrvale, až jí z dlouhého držení nad hlavou začaly bolet ruce. Když skončila, rozebírala vzhled oděvu a účesu a zkoumala, zda vyvolávají onen vážný královský dojem. Není to špatné, poblaho­přála si. Garionovi vypadnou oči z důlků, až ji uvidí. Malá prin­cezna zajásala.

Když přišel onen den, seděla Se'Nedra, jež noc předtím jen velmi špatně spala, velmi nepokojně vedle Gorima v jeho studov­ně. Ten byl zabrán do svého bádání. Četl z dlouhého svitku. Jed­nou rukou jej namotával a druhou odvíjel. Zatímco četl, princezna se ošívala a roztržitě pokukovala ke dveřím.

„Zdáš se mi být dnes nějak neodpočinutá, dítě," všiml si.

„To je jen proto, že jsem ho—je—neviděla tak dlouho," vy­světlovala rychle. „Jseš si jistý, že vypadám dobře?" Jen tuto otáz­ku mu toho rána už položila šestkrát nebo osmkrát.

„Jsi krásná, dítě," znovu ji ujistil.

Zářivě se na něj usmála

Do Gorimovy studovny přišel sluha „Vaši hosté právě přijeli, svatý pane," řekl s uctivou poklonou.

Se'Nedře se rozbušilo srdce.

„Půjdeme je přivítat, dítě?" navrhl Gorim a odkládaje svitek povstal.

Se'Nedra potlačila chuť vyskočit ze židle a. z místnosti vyběh­nout. Přemáhala se s pevně zatnutými pěstmi. Šla po boku Gorima a tiše sama pro sebe opakovala: „Důstojná. Zdrženlivá, Imperiálně klidná."

Její přátelé byli utrmácení cestou, a když vešli do Gorimovy sluje, vypadali velmi unaveně. Byli mezi nimi i nějací cizinci, které Se'Nedra neznala.  Avšak její oči pátraly pouze po jedné tváři.

Vypadal starší, než si ho pamatovala Obličej měl, jako vždy předtím, vážný a zračila se v něm důstojnost, jaká tam nikdy neby­la. Jistě se mu přihodilo mnoho věcí, zatímco byl pryč —závažných věcí — a princezna pocítila při představě všech udá­lostí, které musel prožít, malou ostrou bolest.

Pak ji však u srdce zamrazilo. Kdo byla ta vysoká dívka kráče­jící po jeho boku? A proč byl k té velké koze tak družný? Se'Nedra zatnula zuby, když zírala přes temné vody na toho proradného mladého muže. Věděla, že se to musí stát. Jen na chvíli ho ztratila z očí a už se rozběhl do náručí první dívky, která byla k mání. Jak se mohl opovážit? Jak jen mohl!

Když skupina na vzdálené straně jezera vstupovala na lávku, Se'Nedřino srdce pokleslo. Ta dívka byla krásná. Tmavé vlasy se jí leskly a rysy tváře měla dokonalé. Se'Nedra se beznadějně snažila nalézt nějakou vadu, nějaký kaz. A jak se pohybovala! Kráčela s takovým půvabem, až se zdálo, že se vznáší. Se'Nedra se musela velmi přemáhat, aby nezačala ronit hořké slzy.

Pozdravy a představování zněly utrápené princezně jen jako nesouvislé žvatlaní. Nepřítomně se poklonila před algarským krá­lem a jeho krásnou královnou. Zdvořile pozdravila velmi hezkou a rostlou dívku — Taiba se jmenovala — kterou jí představovala paní Polgara. Chvíle, které se nejvíce obávala, se nezadržitelní blížila a nebylo cesty, jak sejí vyhnout.

,A tohle je Adara," řekla paní Polgara, představujíc krásnou bytost po Garionově boku. Se'Nedře se chtělo plakat. To není spravedlivé! I její jméno je krásné. Proč nemůže mít něco ošklivé­ho?

„Adaro," pokračovala paní Polgara, s očima neustále sledují­címa Se'Nedřinu tvář, „tohle je Její Imperiální Výsost, princezna SďNedra."

Adara se poklonila s půvabem, který na Se'Nedru působil jako nůž zabodávající se do jejího srdce. „Velmi jsem chtěla poznat Vaší Výsost," prohlásila dívka chvějícím se zpěvným hlasem.

„Jsem si jistá, že jsi nadšená," odvětila Se'Nedra s pyš­nou povýšeností. Ačkoli jí každý nerv vřískal potřebou vrh­nout se na tuto nenáviděnou sokyni, držela se tiše ve strnu­lém postoji. Jakékoli vzplanutí nebo jen slabý náznak rozru­šení, který by se mohl zračit v její tváři či zaznít z jejího hla­su, by zcela završil Adařino vítězství. Se'Nedra byla příliš princeznou — příliš ženou — aby dopustila takovou poráž­ku. Ač její bolest byla tak skutečná, jako by právě stanula na mučidlech, stála vzpřímeně, obklopena veškerou imperiální vznešeností, kterou v tu chvíli byla schopná vyvinout. Tiše si začala pro sebe opakovat všechny své tituly, připomínajíc si urputně, čím je. Imperiální princezna nepláče. Dcera Ran Boruna nefňuká. Tolnedrijská květina se nikdy nebude trápit pro nějakého neohrabaného umývače nádobí proto, že dal svou lásku někomu jinému.

„Odpusťte, paní Polgaro," řekla a položila si ruku na čelo, „ale najednou mě velmi rozbolela hlava. Omluvíte mě, prosím?" Bez čekání na odpověď se obrátila a pomalu kráčela ke Gorimově do­mu. Jen jednou se zastavila.  To když míjela Gariona. „Doufám, že budeš velmi šťastný," lhala mu.

Vypadal vyjeveně.

Zašlo to příliš daleko. Bylo naprosto nezbytné ukryt své pocity před Adarou, ale tohle byl Garion a musela mu dat najevo, co prá­vě cítí. „Pohrdám tebou, Garione," zašeptala k němu se strašnou prudkostí, „a nikdy více už nechci unavovat své oči pohledem na tvou tvář."

Vytřeštil svůj zrak.

„Nevíš, nikdy si nebudeš moci ani představit, jak moc se mi hnusí jen pohled na tebe," dodala. A s tím pokračovala v cestě do Gorimova domu. Záda měla rovná a hlavu sklopenou.

Jakmile byla uvnitř, běžela do svého pokoje a vrhla se na po­stel, kde se srdceryvně rozplakala.

Slyšela tiché kroky poblíž dveří. Pak vešla paní Polgara „Nuže, Se'Nedro," řekla, „co to má všechno znamenat?" Sedla si na postel a položila ruku na rameno vzlykající princezny.

„Ach, paní Polgaro," naříkala Se'Nedra a najednou se vrhla do jejího klína. „J—Já j—jsem ho z—ztratila. On—on se z— zamiloval d—d—do ní."

„Koho myslíš?" zeptala se jí Polgara klidně.

„Gariona. Miluje tu Adaru a ani už neví, že jsem na ž—ž— živu."

„Ty hloupá husičko," haněla ji něžně Polgara.

„Miluje ji přece, ne?" tázala se Se'Nedra.

„Ovšem, že ano, malá."

„Věděla jsem to," zabědovala Se'Nedra a upadla do nové bou­ře pláče.

„Je to jen přirozeně, že ji miluje," pokračovala Polgara. „Vždyť je to jeho sestřenice."

,,Jeho sestřenice?" Se'Nedra náhle pozvedla svou uslzenou tvář.

„Dcera sestry jeho matky," vysvětlovala Polgara. „Věděla jsi přece, že Garionova matka byla Algarka, ne?"

Se'Nedra jen zavrtěla hlavou.

,,Kvůli tomu to všechno?"

Se'Nedra přikývla. Její pláč již ustal.

Paní Polgara vytáhla z rukávu kapesník a nabídla jej zkroušené dívce. „Vysmrkej se," nařídila jí. „Nepopotahuj takhle. To je velmi neslušné."

Se'Nedra si vyčistila nos.

„No, tak jsi si to konečně připustila," poznamenala Polgara „Byla jsem zvědavá, jak dlouho ti to bude trvat."

„Připustila co?"

Polgara na ni upřela dlouhý, přímý pohled a Se'Nedra se, klo­píc oči, začala červenat. „To je lepši," řekla Polgara „Nemusíš se pokoušet přede mnou něco utaj it, Se'Nedro. K ničemu dobrému to nevede, vždyť to víš, a jen si tím vše ještě více komplikuješ."

Se'Nedře se rozšířily oči, když jí naplno došel dopad jejího přiznání. „To není možné," vydechla a hlas měla plný zděšení. „To se nemůže stát."

„Jak s oblibou říká můj otec, všechno je možné," prohlásila Polgara.

„Co teď mám dělat?"

„Nejprve bys měla osušit svou tvář. Některé dívky mohou pla­kat, aniž by se tím staly ošklivými, ale to není tvůj případ. Vypadáš hrozně. Radím ti, abys nikdy nebrečela na veřejnosti, pokud budeš moci."

„To jsem neměla na mysli," řekla Se'Nedra. „Co mám dělat s Garionem?"

„Nemyslím, že potřebuješ cokoli dělat, drahoušku. Někdy se takové věci vyřeší samy."

„Ale já jsem princezna a on je — tedy, on je Garion. Za tako­vého stavu se nedá nic dělat."

„Řekla bych, že všechno dopadne dobře," ujišťovala ji paní Polgara, „Důvěřuj mi, Se'Nedro. Zabývám se problémy, jako je tento, už velmi dlouhý čas. Teď jdi a umyj si obličej."

„Udělala jsem tam ze sebe strašného hlupáka, že?" řekla Se'Nedra.

„To není nic, na co by se nedalo zapomenout," prohlásila klid­ně Polgara. „Můžeme to přejít jako důsledek rozrušení ze shledání s tvými přáteli po dlouhé době. Jsi snad ráda, že nás vidíš, ne?"

„Ach, paní Polgaro." Se'Nedra ji objala a smála se a plakala najednou.

Poté, co byly odstraněny stopy po Se'Nedřině pláči, shledali se opět v Gorimově studovně s ostatními.

„Už je ti lépe, mé dítě?" zeptal sejí Gorim jemně a ve staré tváři měl vrásky plné starostí.

„Jen povolené nervy, svatý muži," ujišťovala ho Polgara „Naše princezna je, jak jste si asi všiml, poněkud prudší povahy."

„Je mi líto, že jsem se tak nechala unést," omlouvala se Se'Nedra Adaře. „Bylo to ode mne hloupé."

„Vaše Výsost nemůže být nikdy hloupá," řekla jí Adara

Se'Nedra pozvedla tvář. „Ale ano, můžu," prohlásila „Mám právo ze sebe udělat hlupáka na veřejnosti jako kdokoli jiný."

Adara se zasmála a tím byla ta nepříjemná záležitost smazána

Ale pořád tu byl jeden problém. Se'Nedra si uvědomila, že svým prudkým vyjádřením nenávisti zašla vůči Garionovi přeci jen příliš daleko. Jeho výraz byl zmatený a možná v něm bylo i trochu bolesti. Se'Nedra se rozhodla urážky, jimiž Gariona zasypala, po­někud vznešeně přehlížet. Již se tou strašnou scénou na pobřeží Gorimova ostrova přestala trápit, ale zdálo se jí být spravedlivé, aby se i on trochu trápil — ne příliš mnoho, ale v každém případě alespoň trochu. Koneckonců na tom měl také svůj díl viny. Pone­chala mu přiměřenou dobu pro trýzeň — alespoň doufala, že to byla trýzeň — a pak k němu hřejivým, takřka něžným hlasem promluvila, jako by ta záštiplná slova nikdy neprošla jejími rty. Nasadil ještě užaslejší výraz, a tak sebrala všechnu sílu, které byla schopná, a věnovala mu ten nejkouzelnější úsměv. S uspokojením sledovala jeho zničující účinek. Potom si ho nevšímala

Zatímco Belgarat a paní Polgara popisovali události jejich strastiplné pouti do Rak Ktholu, seděla princezna s vážnou tváří na lavici vedle Adary. Poslouchala jen jedním uchem, neboť si v du­chu znovu a znovu vybavovala ten úžasný objev, který učinila ně­kdy před hodinou. Náhle na sobě ucítila něčí pohled a rychle vzhlédla. Ten malý plavovlasý chlapec, kterému paní Polgara říka­la Dejruk, ji pozoroval s velmi vážným obličejem. V očích měl cosi skrytého. Byla si najednou naprosto jistá, že jí to dítě hledí přímo do srdce. Pak se na ni usmál. Aniž by věděla proč, cítila v jeho úsměvu ohromnou vlnu radosti. Stále se usmívaje přistoupil k ní a ponořil ručku do vaku, zavěšeného u pasu. Vyndal z něho ku­latý šedý kámen a nabídl jí ho. „Dej ruku?" řekl. Na okamžik se Se'Nedře zdálo, že vidí uvnitř kamene záblesk slabého modrého světla.

„Nedotýkej se toho, Se'Nedro," řekla jí paní Polgara tónem, který zmrazil její ruku právě ve chvíli, kdy ji už vztahovala ke ka­meni.

„Durniku!" řekla paní Polgara rozezleně směrem ke kováři.

„Paní Pol," bránil se bezmocně, „už nevím, co s tím mám ještě dělat. Ať to zavážu a zaleju olovem, jakým chci způsobem, vždyc­ky přijde na to, jak to rozvázat."

,,Ať to dá pryč," řekla mu s jasnými stopami zloby v hlase.

Durnik přistoupil k chlapci, klekl si a beze slova rozevřel vak. Dítě do něj vložilo kámen. Durnik zatáhl za šňůru a uzly utáhl tak pevně, jakto jen šlo. Když skončil, objal jej chlapec láskyplně ko­lem krku. Durnik vypadal trochu rozpačitě a už se chystal dítě od­vést pryč, ale Dejruk se ho pustil a přešel k Se'Nedře. Vyšplhal se jí do klína, naprosto vážněji políbil, opřel se o ni a okamžitě usnul.

Se'Nedrou proběhly pocity, se kterými se nikdy předtím nese­tkala.  Aniž by věděla proč, byla šťastnější než kdykoli předtím ve svém životě. Držela dítě těsně u sebe a rukama je objímala. Položi­la svou tvář do příjemných světle blonďatých vlasů a pocítila touhu dítě pohoupat a zabroukat mu nějakou velmi něžnou ukolébavku.

„Musíme si pospíšit," říkal právě Belgarat Gorimovi. „I s Rel-govou pomocí nám bude cesta k hranicím Sendarie trvat nejméně týden. Pak budeme muset přejít celou zemí a v tuto dobu může v Sendarii napadat hromada sněhu. A aby to bylo ještě horší, je teď právě období, kdy je Větrné moře samá bouře. A ze Sendarie do Rivy je to po vodě dlouhá cesta."

Slovo „Riva" vytrhlo Se'Nedru z jejího zadumání. Od chvíle, kdy se ona a Jeebers plížili z císařského paláce v Tol Honetu, zněla jí hlavou především jedna jediná věc. Nikdy nebude cestovat do Rivy. Ač se mohlo někdy zdát, že při nějaké příležitosti se tohoto rozhodnutí hodlá vzdát, byl její útrpný souhlas vždy spíše jen vy­táčkou. Avšak nyní bude muset vytrvat. Důvody jejího zarputilého odmítání podmínek, jak je stanovila vomimbreská Smlouva, jí sice již nebyly úplně srozumitelné — vždyť se odehrálo takových věcí, že již nebyla tím samým člověkem —jedna věc však byla jasná. Nehledě na to, co se s ní zrovna děje, do Rivy za žádnou cenu ne­pojede. To byla věc zásady.

„Jsem sí jistá, že až se dostaneme do Sendarie, budu se moci odebrat do císařského paláce," řekla tónem, jako by tato záležitost už byla dávno rozhodnuta.

„A proč bys to měla dělat?" zeptala se jí paní Polgara.

„Jak už jsem dříve řekla, do Rivy nepojedu," odvětila Se'Nedra. „Vojáci jistě budou schopni učinit vše pro to, abych se mohla vrátit do Tol Honetu."

„Možná bys měla navštívit otce," řekla Polgara s klidem.

„Chcete tím říci, že mě necháte jít?"

„To jsem neřekla. Jsem si jistá, že budeme moci vypravit loď do Tol Honetu někdy koncem jara nebo začátkem léta. Rivanský obchod s císařstvím je velmi čilý."

„Myslím, že mi správně nerozumíte, paní Polgaro. Řekla jsem, že do Rivy nejedu—za žádných okolností."

„To jsem slyšela, Se'Nedro. Ale mýlíš se. Ty pojedeš do Rivy. Máš tam nějaké povinnosti, pamatuješ?"

„Nepojedu!" Se'Nedrin hlas se zvýšil alespoň o oktávu.

„Ale ano, pojedeš." Polgara se tvářila klidně, ale bylo cítit, že je rozčilená.

„To naprosto odmítám," prohlásila princezna. Chystala se říci více, ale jejích rtů se dotkl malý prstík. Ospalé dítě v jejím náručí zvedlo ruku a zakrylo jí ústa. Podrážděně uhnula hlavou. „Už jsem vám předtím řekla, že se nenechám přesvědčit k —" Dítě se opět dotklo jejích rtů. Jeho oči byly velmi ospalé, když k ní vzhlédlo, ale jejích pohled byl hluboký a uklidňující. Se'Nedra zapomněla, o čem mluvila. „Nepojedu na Větrný ostrov," pokračovala trochu nepřesvědčivě, „a to je poslední slovo." Problém byl v tom, že to moc jako poslední slovo neznělo.

„Myslím, že už jsme se o tom jednou nebo dvakrát předtím dohadovaly," poznamenala Polgara.

„Nemáte právo mě -" Znovu byla Se'Nedřina řeč přerušena a její myšlenky zpřetrhány. Ty dětské oči byly tak modré — tak velmi modré. Zjistila, že se od nich nemůže odtrhnout, a měla po­cit, jako by se do té neuvěřitelné barvy ponořovala.  Zatřásla hla­vou. Nebylo u ní obvyklé, aby ztrácela tímto způsobem nit při ně­jaké hádce. Pokoušela se soustředit „Odmítám být veřejně poni­žována," prohlásila. „Nebudu stát v sále rivanského krále jako že­brák, zatímco se na mě budou pitomě zubit všichni Alornové." To bylo lepší. Zdálo se, že to chvilkové rozptýlení slábne. Pak však jen krátce shlédla k dítěti a všechny myšlenky z ní opět vypluly. „Ani nemám žádný vhodný oděv," dodala žalostně. Proč to teď řekla?

Polgara neřekla nic, ale když pozorovala blábolící princeznu, měla v očích moudrý výraz plny porozumění. Se'Nedra se opět za­razila a její námitky byly stále méně a méně závazné. Dokonce si už v průběhu toho rozhovoru uvědomila, že vlastně nemá žádný skutečný důvod, aby nemohla do Rivy jet. Její odpor se zdál být malicherný - i dětinský. Proč vlastně kolem toho udělala takový povyk? Malý chlapec v jejím náručí se na ni spokojeně usmál a ona jeho úsměv bezděčně opětovala. Její odpor se rozpadl. Učinila ale ještě poslední pokus. „Stejně je to jen taková stará formalita, paní Polgaro," řekla. „Nikdo tam na mě nebude čekat— nikdy ne­čekal. Rivův rod vymřel." Odvracela oči od dítěte. „Opravdu mu­sím jet?"

Paní Polgara vážně přikývla

Se'Nedra vydala hluboký povzdech. Všechno tohle hašteření bylo zbytečné. Jaký to mělo smysl, dělat takový rozruch kolem pouhého výletu? Vždyť na tom nebylo nic nebezpečného. Jestli to lidi potěší, proč se tomu bránit? „Tak dobře," ustoupila „Je-li to pro všechny tak důležité, myslím, že mohu odplout do Rivy s vá­mi." Z nějakého důvodu jí poté, co to řekla, bylo o mnoho lépe. Dítě se na ni znovu usmálo, pohladilo ji po tváři a opět usnulo. Opuštěna ve svém náhlém, nevyslovitelném štěstí, opět ponořila obličej do jeho kadeří a začala jej ze strany na stranu kolébat. Tiše k tomu pobrukovala.