Kapitola osmá

proměnlivé a nepříjemné počasí vládlo i další dva dny, kdy pomalu a dlouze stoupali k zasněženým štítům hor. Stromy s přibývající výškou řídly a byly čím dál nižší a pokroucenější, až zmizely úplně. Stezka zamířila přes úbočí jedné z hor a družina byla nucena zdolat příkrý svah, pokrytý rozházenými kameny a le­dem a ovládaný mrazivým prudkým větrem.

Záhy se mistr Vlk zastavil, aby se zorientoval. „Tudy," ukázal po chvilce k sedlu, rozdělujícímu dva vrcholy. Zdolali stoupání a přitáhli si pláště k tělu, aby se chránili před dotírajícím větrem.

Čelo družiny, dojel Hettar — s ustaraným výrazem na jestřábí tváři. „Březí klisna zaostává," řekl Vlkovi. „Mám dojem, že její čas se blíží."

Teta Pol bez jediného slova přitáhla uzdu a zastavi­la, aby si klisnu prohlédla. Když se vrátila, tvářila se vážně. „Nebude jí to trvat víc než několik hodin, otče," oznamovala.

Vlk se rozhlédl. „Tady není kam se schovat."

„Možná najdeme nějaký úkryt na druhé straně průsmyku," navrhl Barak a jeho vous divoce vlál ve větru.

Vlk zavrtěl hlavou. „Myslím, že to tam je stejné ja­ko tady. Musíme si pospíšit. Strávit noc zde by neby­lo nic příjemného."

Stoupali stále výš, zasypáváni směsicí deště a sně­hu, a poryvy větru ještě zesílily. Plný náraz vichřice se však do nich opřel až ve chvíli, kdy vystoupili do sedla a zůstali na chvíli oslepeni masou plískanice, která se zde měnila v neprůhlednou bílou stěnu.

„Na téhle straně je to opravdu ještě horší, Belgarate," snažil se Barak překřičet vítr. „Jak daleko je to ke stromům?"

„Několik mil," křičel Vlk a zápasil s cípy pláště, aby mu držely u těla.

„Tak daleko ta klisna nedojde," zavrtěl hlavou Hettar. „Musíme najít nějaký úkryt."

„Tady žádný není," konstatoval Vlk. „Jen led a sníh. Nejbližší úkryt je u těch stromů."

Aniž si uvědomil proč, Garion vykřikl, „A co ta je­skyně?"

Mistr Vlk se obrátil a pronikavě si jej změřil. „Jaká jeskyně? Kde?"

„Támhle, na úbočí hory. Není to daleko," Garion věděl, že tam jeskyně je, ale nechápal, odkud se to do­zvěděl.

„Jsi si jistý?"

„Ovšem. Musíme tudy." Garion obrátil koně a vydal se vzhůru k ohromnému, rozeklanému vrcholu po levici. Vítr s nimi cloumal a snažil se je srazit dolů ze srázu, Garion však s nepochopitelnou jistotou pokračoval v cestě. Nevěděl proč, ale jako by tu znal každý kámen. Udržoval rychlost tak, aby byl vždy o pár kroků před ostatními. Věděl, že by mu kladli otázky, a on by ne­věděl, co odpovědět. Objeli skalní výčnělek a stanuli na široké římse. Táhla se podél boku hory a mizela kdesi v bílé plískanici vpředu.

„Kamž vedeš nás, hochu?" křičel Mandorallen.

,,Není to daleko!" zavolal Garion v odpověď.

Římsa zatáčela kolem vypouklé stěny hory a zužova­la se. V místě, kde obcházela žulový výčnělek, už z ní nezbývalo víc, než uzounký chodníček. Garion seskočil s koně a vedl ho za uzdu za sebou. Jakmile se vynořil na druhé straně útesu, zavál mu vichr přímo do tváře a on si ji musel chránit rukou, aby vůbec viděl na cestu. Takto dveře spatřil až ve chvíli, kdy stál téměř před nimi.

Dveře, zakrývající otvor ve skále, byly ze železa a na jejich stářím zmatnělé černi vystupovaly rezavé skvrny. Byly širší než vrata na Feldorově farmě a jejich vrchní hrana se ztrácela v bílém peklu vánice. Barak, jdoucí těsně za ním, se natáhl a dotkl se vrat, načež na ně za­bušil mohutnou pěstí. Dveře zaduněly dutou ozvěnou. „Je to jeskyně," hlásil přes rameno družině. „Já už myslel, že ten vítr zatemnil chlapcovy smysly."

.„Jak se ale dostaneme dovnitř?" houkl Hettar přes běsnění živlů.

„Ty dveře nejsou pevné o nic méně než skála ko­lem," usoudil Barak a udeřil do nich znovu pěstí.

„Musíme se dostat do závětří," naléhala teta Pol a vzala chlácholivě kolem ramen Se'Nedru.

„Co ty na to, Garione?" zeptal se mistr Vlk.

„Je to snadné," přikývl Garion. „Musím jen najít to správné místo." Přeběhl prsty po studeném kovu, aniž věděl, co hledá; záhy však nalezl místo, které se mu zdálo trochu odlišné. „Tady je to." Položil tam pravou ruku a lehce zatlačil. Dveře se s hlasitým zaskřípěním daly do pohybu. Přesně uprostřed zrezivělého kovu se náhle objevila tenká čára jako řez břitvou a kusy rzi, kte­ré z ní odpadávaly, byly ihned odnášeny větrem.

Garion pocítil podivné teplo na stříbřitém zna­mínku uprostřed pravě dlaně — na místě, kde se jej dotkl studený kov dveří. Co bylo ještě divnější: už dávno přestal tlačit, ale dveře se pohybovaly dál - otvíraly se, jakoby v odpověď na onu stříbřitou skvrnu. Ro­zevíraly se víc a víc, i když už se jich vůbec nedotýkal. Zavřel dlaň a dveře se zastavily. Otevřel ji a brána se s hlasitým zavrzáním otevřela dokořán a narazila do ka­menné stěny.

„Nehraj si s tím, drahý," napomenula ho teta Pol. „Stačí, když to otevřeš."

V jeskyni za dveřmi byla tma, ale chyběl tu ob­vyklý plesnivý pach uzavřených a vlhkých prostor. Opa­trně vstoupili, ohledávajíce chodidly cestu před sebou.

„Počkejte chvilku," zamumlal Dumik nezvykle tiše. Sly­šeli, jak rozepíná jednu ze sedlových brašen a pak se ozvalo křísnutí ocílky. Vylétlo pár jisker, následovaných matnou září, jak kovář zafoukal do troudu. Ten záhy vzplál a po chvilce už hořela pochodeň, vytažená z té­že brašny. Durnik ji zvedl nad hlavu a všichni se roz­hlédli po jeskyni.

Okamžitě bylo zřejmé, že jeskyně nevznikla přiro­zenou cestou. Stěny a podlaha jeskyně byly dokonale hladké, jakoby vyleštěné do téměř zrcadlového lesku, a odrážely svit Durnikovy pochodně. Místnost měla pravidelný, kruhový tvar a asi sto stop v průměru. Stě­ny nahoře se sbíhaly a vytvářely kdesi vysoko nad je­jich hlavami patrně také polokulovitý strop. Přesně up­rostřed jeskyně stál okrouhlý kamenný stůl, mající v průměru dobrých dvacet stop, a jeho horní okraj byl vyšší než samotný Barak. Kolem dokola stolu se táhla kamenná lavice, Ve zdi, přímo proti vchodu, se černal půloblouk krbu.. Bylo tu chladno, ale ne palčivá zima, kterou očekávali.

„Myslíte, že sem můžu přivést koně?" zeptal se tiše Hettar.

Mistr Vlk přikývl. V blikajícím svitu pochodně měla jeho tvář skoro  omámený výraz a  oči svědčily o  tom, že je jejich majitel ponořen hluboko v myšlenkách.

Kopyta koní ostře zaklapala o kamennou podlahu. Zvířata se neklidně rozhlížela a stříhala ušima.

„Je tady ohniště," oznámil Durnik od krbu. „Mám zapálit oheň?"

Vlk zvedl hlavu, „Cože? Ach - ano. Jen do toho."

Durnik sáhl do krbu pochodní a dřevo ihned vzplálo. Oheň se velmi rychle rozšířil a zahořel nepřirozeně jas­ným plamenem.

Se'Nedra  vykřikla. „Stěny! Podívejte!" Světlo  od krbu se jakýmsi nepochopitelným způsobem lámalo v krystalické struktuře  skály a celá kupole začala žhnout myriádou neustále se  měnících   barev, jež naplnily prostor měkkým, zářivým jasem.

Hettar obešel kulatý stůl a nakukoval do dalšího okrouhlého otvoru. „Vodní pramen," hlásil. „To je opravdu dobré útočiště před bouří."

Durnik odložil pochodeň a svlékl si plášť. Vzápětí poté, co zapálil krb, bylo v místnosti teplo. Kovář pohlédl na mistra Vlka. „Ty tohle místo znáš, viď?" ze­ptal se.

,,Dosud je nikdo z nás nedokázal najít," odvětil sta­řec, stále ještě duchem někde jinde. „Nebyli jsme si do­konce ani jisti, zda vůbec existovalo."

„Co jest to za prazvláštní jeskyni, Belgarate?" zeptal se Mandorallen.

Mistr Vlk se zhluboka nadechl. „Když bohové tvořili svět, potřebovali se čas od času sejít, aby probrali, co který z nich již udělal a k čemu se chystá, aby mohli tvořit společně a pracovat v dokonalé harmonii — vytvářet hory, větry, roční období a tak dále." Poma­lu se rozhlédl po jeskyni. „A toto je místo, kde se setká­vali."

Silk se zvědavě nakrčeným nosem vyšplhal na lavici u obřího stolu. „Jsou zde mísy," hlásil. „Sedm mis - a taky sedm šálků. V mísách je cosi jako ovoce." Natáhl ruku.

„Silku!" houkl ostře Vlk. „Ničeho se nedotýkej."

Silk ztuhl v půlí pohybu a pomalu a udiveně se ohlédl přes rameno na starce.

„Měl bys radši slézt," pronesl vážně Vlk.

„Dveře!" vykřikla Se'Nedra.

Obrátili se právě včas, aby viděli, jak se mohutné železné dveře jemně zavírají. Barak se k nim se zaklením vrhl ale bylo pozdě. S dutým zaduněním zapadly právě ve chvíli, kdy. se jich dotkl. Barak se s hrůzou v očích otočil ke svým přátelům.

„To nic, Baraku," uklidňoval ho Garion. „Můžu je otevřít znovu."

Vlk se v tu chvíli obrátil a tázavě si změřil Gariona. „Jak ses o té jeskyni dozvěděl?" zajímal se.

Garion bezmocně pokrčil rameny. „Nevím. Prostě jsem to najednou věděl. Myslím, že jsem už včera cítil, jak se k ní blížíme."

„Má to něco společného s tím hlasem, co mluvil s Marou?"

„Nemyslím. Nezaznamenal jsem jeho přítomnost, a tato informace je jiná. Řekl bych, že přišla ode mne, ne od něj, jenom nevím jak. Z nějakého neznámého důvodu jsem získal pocit, že tohle místo znám ode­dávna - jen jsem si na něj nevzpomněl, dokud jsme se neoctli v jeho blízkosti. Strašně špatně se to vysvětluje."

Teta Pol a mistr Vlk si vyměnili dlouhý pohled. Vlk se zatvářil, jako kdyby se chtěl ještě na něco zeptat, ale v té chvíli zaznělo z opačného konce místnosti zasténání.

„Pojďte mi někdo pomoct," volal Hettar naléhavě. Jeden z koní, ten s boulícími se boky, krátce a hekavě dýchal a podlamovaly se pod ním nohy, Hettar stál u něj a pokoušel se ho podepřít, aby neupadl. „Bude rodit," oznamoval.

Všichni vyrazili na pomoc. Teta Pol se ujala ve­lení a vydala první úsečné rozkazy. Uložili klisnu na podlahu a Hettar s Durnikem se ujali porodu, zatímco teta naplnila malý kotlík vodou a postavila jej opatrně na oheň. „Budu potřebovat trochu místa," řekla vý­znamně ostatním, když rozbalovala vak se svými bylin­kami.

„Co kdybychom přestali překážet?" navrhl Barak, s neklidným pohledem upřeným na hekající klisnu.

„Skvělý nápad," souhlasila teta. ,,Se'Nedro, ty tu zůstaň. Pomůžeš mi."

Garion, Barak a Mandorallen se vzdálili o pár sá­hů a usadili se, opření zády o zářící stěnu, zatímco Silk a mistr Vlk vyrazili prozkoumat zbytek jeskyně. Garion přihlížel, jak se Hettar s Durnikem činí u rodící klisny a jak teta Pol a Se'Nedra připravují u ohně bylinky, a cítil se podivně vzdálený všemu tomu shonu. Jeskyně jej k sobě přitáhla, o tom nemohlo být pochyb, a dokonce i nyní na něm uplatňovala svůj podivný vliv. Přestože dění u klisny vrcholilo, nedokázal na ně soustředit pozornost. Cítil podivnou jistotu, že nalezení této jeskyně bylo pouze první částí záhadného procesu, který právě probíhá. Musí však učinit ještě něco a je­ho mysl se na to nějakým způsobem připravovala.

„Není pro mne snadným přiznati to," ozval se Mandorallen zasmušile. Garion se po něm podíval. „Maje však na zřeteli zoufalou naléhavost výpravy naší," pokračoval rytíř, ,,jest mi než otevřeně přiznati pochybení svého. Vždyť státi se může, že trhlina tato v charakteru mém přiměje mne v hodině nebezpečí zbaběle prchnouti a vás u velkého nebezpečí vy­staviti."

„Moc si to bereš k srdci," utěšoval ho Barak.

„Nikolivěk, můj pane. Naléhavě tě žádám, bys věc tu bedlivě uvážil a rozhodl, zda hoden jsem, bych i nadále vaší výpravy účasten byl." Se skřípěním se začal zvedat.

„Co to děláš?" zeptal se Barak.

„Nazdávám se, že bych stranou měl jíti, byste ce­lou záležitost svobodně probrati mohli."

„Propána, Mandorallene, sedni si," řekl Barak po­drážděně. „Vše, co bych řekl za tvými zády, ti klidně řeknu i do očí."

Klisna, ležící u ohně s hlavou v Hettarově klíně, opět zasténala. „Už bude ten lék hotový, Polgaro?" ptal se Algar ustaraně.

„Ještě chvilku," zněla odpověď. Teta se obrátila k Se'Nedře, která pečlivě drtila lžičkou v malém šálku jakési listy. „Ještě víc najemno, má drahá," radila jí.

Durnik stál vedle klisny a rukama jí prohmatával vyboulené břicho. „Možná budeme muset hříbě obrátit," hlásil s obavami. ,,Mám dojem, že jde špatným koncem napřed."

„Počkej s tím, než zkusíme tohle," brzdila ho teta Pol a pomalu vyklepávala z hliněné nádobky šedavý prášek do bublající vody. Poté si vzala od Se'Nedry šálek s rozmělněnými listy a za stálého míchání přidala i jeho obsah.

„Domnívámť se, můj pane Baraku," naléhal Mandorallen, „žes dosud plně neuvážil závažnost toho, co byl jsem ti pověděl."

„Slyšel jsem, co jsi říkal. Povídal jsi, že ses jednou bál. Ale na tom není nic strašného. To se občas sta­ne každému."

„Nelze mi s tím žíti. Žiji v straších neutuchajících; vždyť ten hrůzný pocit každičkou chvilkou vrátiti se mů­že, by zlomil ducha mého."

Durnik zvedl oči od klisny. „Ty se bojíš, že se budeš bát?" zeptal se udiveně.

„Nemáš ni zdání, jaké to jest, milý příteli," povzdechl si Mandorallen.

„Sevře se ti žaludek,"  popisoval Duraik, „v ústech ti vyschne a srdce jako by sevřela něčí ledová ruka. že je to tak?"

Mandorallen zamrkal.

„Stává se mi to často, a tak ten pocit znám po čer­tech dobře."

„Ty? Tys ten nejstatečnější z mužů, jakéhož jsem kdy potkal."

Durnik se šibalsky usmál. „Jsem docela obyčejný člověk, Mandorallene," opáčil. „A obyčejní lidé se bojí pořád. To jsi nevěděl? Bojíme se špatného počasí, bojí­me se mocných nepřátel, bojíme se noci a nestvůr, které v ní číhají, bojíme se stáří a smrti. Někdy se dokonce bojíme i života. Normální lidé se bojí skoro celý život."

„Jak hrůz takových dokážeš snášeti?"

„Copak mám na vybranou? Strach je součást života, Mandorallene, a tento život je jediný, který máme. Nato si zvykneš. Když každý den vstáváš a pořád v té sarné haleně, také si na ni zvykneš — dokonce ji přestaneš vnímat. Někdy pomáhá se strachu vysmát — aspoň tro­chu."

„Vysmáti?"

„Ukážeš tím strachu, že o něm víš, ale že stejně půjdeš dál a budeš dělat, co je zapotřebí." Durnik sklopil pohled ke svým rukám, stále spočívajícím na břiše klisny. „Někteří muži klejí a řvou," pokračoval. „To, myslím, funguje stejně. Každý člověk si musí vyvi­nout svůj způsob, jak se se strachem vypořádat. Já osobně dávám přednost smíchu. Připadá mi přiměře­nější."

Mandorallenová tvář se svraštila v úporném pře­mýšlení, jak do mozku pronikla Durnikova slova. „Uvážím to," připustil. „Jest možno, drahý příteli, že ti budu po celý život zavázán za tvou laskavou radu."

Klisna opět zasténala, zhluboka a ztěžka, a Dur­nik se napřímil a začal si vyhrnovat rukávy. „Musíme hříbě obrátit, paní Pol," oznámil rozhodně. „A to rychle, než přijdeme o hříbě i o klisnu."

„Počkej aspoň, než to do ní vpravím," ozvala se Polgara a naředila vroucí obsah kotlíku trochou studené vody. „Podrž jí hlavu," řekla Hettarovi. Ten pokývl a pevně uchopil koňské čelisti. „Garione," velela dál teta, zatímco nalévala tekutinu po lžičkách klisně mezi zuby, „co kdybys vzal Se'Nedřu a šli jste se podívat za Silkem a dědečkem?"

„Už jsi někdy obracel hříbě, Durniku?" ptal se úz­kostlivě Hettar.

„Hříbě ještě ne, ale tele už mnohokrát. A kůň se od krávy zas tolik neliší."

Barak se rychle vztyčil; jeho tvář nabyla nazele­nalého odstínu. „Půjdu s Garionem a princeznou," za­bručel. „Nevím, k čemu bych tu byl platný."

„I já se k vám připojím," oznámil Mandorallen, a i jeho tvář viditelně pobledla. „Bude nejlépe, když se pryč odebereme a našim přátelům pro toto rození sdostatek prostoru uděláme."

Teta Pol pohlédla na oba urostlé muže s lehkým úsměvem, ale neřekla nic.

Garion se se svými přáteli spěšně vzdálil.

Silk a mistr Vlk stáli za obřím kamenným stolem a nahlíželi do druhého otvoru v zářící zdi. „Nikdy jsem takové ovoce neviděl," říkal právě mužík.

„Taky bych se divil, kdybys viděl," opáčil Vlk.

„Ty plody vypadají tak čerstvě, jako by je právě utrhli ze stromu."  Silková ruka se podvědomě natáhla k lákavému ovoci."

„Já bych to nedělal." varoval ho Vlk.

„Jen jsem zvědavý, jak chutnají."

„Zvědavost ti neublíží. Ochutnání možná ano."

„Nenávidím neuspokojenou zvědavost."

„Zvykneš si." Vlk se obrátil ke Garionovi a jeho do­provodu. „Jak je té klisně?"

„Durnik říká, že se bude hřebit," informoval Barak. „Mysleli jsme si, že bychom tam neměli překážet."

Vlk pokývl. „Silku!" houkl náhle ostře, aniž by k mužíkovi obrátil hlavu.

„Promiň." Silk stáhl ruku.

„Proč nejdeš někam jinam? Takhle si jen zbytečně naděláš potíže."

Silk pokrčil rameny. „To dělám přece pořád."

„Tak jen dělej, Silku," řekl mu přísně Vlk. „Nemohu tě hlídat pořád." Vecpal prsty pod špinavý a trochu potrhaný obvaz a mrzutě se poškrábal. „Už to stačilo," prohlásil. „Garione, sundej mi to." Natáhl k chlapci paži.

Garion couvl. „Já ne," bránil se. „Víš, co by se mnou teta udělala, kdybych ti to rozvázal bez jejího svolení?"

„Nebuď hloupý. Silku, udělej to ty."

„Nejdřív mi kladeš na srdce, abych se vyhýbal malé­rům, a pak mne naženeš Polgaře do rány? Odporuješ si, Belgarate."

„Ale no tak," ozvala se Se'Nedra. Uchopila starco­vu paži a začala drobnými prstíky rozvazovat uzly ob­vazů. „Ale pamatuj si, že to byl tvůj nápad. Garione, půjč mi nůž."

Garion jí trochu zdráhavě podal svou dýku. Princez­na se prořezala obvazem a jala se jej odmotávat. Dlahy zachřestily na podlaze.

„Ty jsi ale skvělé dítě." Mistr Vlk na ni zazářil vděčným úsměvem a s úlevou se podrbal na lokti.

„Stačí, když si budeš pamatovat, že mi dlužíš služ­bu," pokrčila rameny.

„Je to Tolnedřanka se vším všudy," poznamenal Silk.

Trvalo to asi hodinu, než za nimi za stůl přišla teta Pol s ustaraným výrazem v ocích.

„Jak je klisně?" ptala se rychle Se'Nedra.

„Je hrozně slabá, ale myslím, že se z toho dostane."

„A hříbě?"

Teta Pol si povzdechla. „Přišli jsme pozdě. Zkou­šeli jsme všechno možné, ale ani nezačalo dýchat."

Se'Nedra zalapala po dechu a její tvářička zbělela jako křída. „Přece to nevzdáte, nebo snad ano?" vyje­la téměř vyčítavě.

„Víc už udělat nemůžeme, má drahá," bránila se teta Pol smutně. „Trvalo to celé moc dlouho. Už mu ne­zbývaly síly."

Se'Nedra na ni nevěřícně upřela oči. „Udělej něco!" vykřikla. „Jsi kouzelnice. Udělej něco!"

„Je mi líto, Se'Nedro, ale tohle není v našich si­lách. Někdy prostě nemůžeme víc."

Malá princezna se hořce rozplakala. Teta Pol ji vzala do náručí a snažila seji ukonejšit.

Ale to už se dal do pohybu Garion. Naprosto jasně a ostře věděl, co od něho jeskyně očekává, a tak reago­val — automaticky, svižně, ale beze spěchu. Tiše obešel stůl a zamířil k ohni.

Na podlaze seděl se zkříženýma, nohama Hettar a choval v klíně nehybné hříbě. Na drobnou hlavičku pa­dala černá mužova kadeř, připomínající hřívu. „Dej mi ho, Hettare," požádal Garion.

„Garione! Ne!" Hlas tety Pol, přicházející zezadu, byl poplašený a pobouřený zároveň.

Hettar zvedl hlavu a jeho jestřábí tvář byla plná hlu­bokého zármutku.

„Půjč mi ho, Hettare," opakoval Garion tiše.

Hettar zvedl beze slova bezvládně tělíčko, ještě vlhké a lesknoucí se v záři ohně, a podal jej chlapci. Garion poklekl a položil hříbě na podlahu před mihota­jící se oheň. „Dýchej," pronesl téměř šeptem.

„To už jsme zkoušeli, Garione," řekl Hettar smutně. „Zkoušeli jsme už všechno."

Garion začal soustřeďovat vůli.

„Nedělej to, Garione," promluvila pevně teta Pol. „Není to možné. Jenom si ublížíš."'

Ale Garion ji neposlouchal. Jeskyně k němu hovořila tak hlasitě, že neslyšel nikoho jiného. Každou svou myšlenku zaostřil na mokré, neživé tělo před sebou. Poté napřáhl pravou ruku a položil dlaň na neposkvrněnou, kaštanové zbarvenou plec hříběte. Před ním se tyčila holá zeď - černá a vyšší, než cokoli ji­ného na světě, neproniknutelná a tak tichá, až se to vymykalo lidskému chápání. Opatrně do ní strčil, ale nepohnula se. Zhluboka se nadechl a vrhl proti ní všech­nu svou sílu.

„Žij," přikázal."

„Garione, přestaň."

„Žij," poručil znovu a ponořil se ještě hloub do své­ho zápasu s černou stěnou.

„Už je pozdě, Pol," zaslechl odkudsi zdáli mistra Vlka. „Je už příliš daleko."

„Žij," opakoval Garion, a proud energie, který z něj vytryskl, byl tak mohutný, že se rázem cítil zcela vyčer­pán. Žhnoucí stěny zablikaly a náhle se rozezvučely, jako by kdesi v hlubinách hory zazněl zvon. Zvuk se chvěl a zaplnil vibracemi celou kupoli. Světlo stěn ná­hle oslnivě zaplálo a místnost se rozsvětlila jako v po­ledním slunci.

Drobné tělíčko pod Garionovýma rukama se zachvě­lo a hříbě se zhluboka, trhavě nadechlo. Hubené nožky sebou zaškubaly a všichni přítomní vydechli. Hříbě se nadechlo znovu a otevřelo oči.

„Zázrak," pronesl přiškrceným hlasem Mandorallen.

„Možná i víc než to," odpověděl mistr Vlk, pátra­je očima v Garionově tváři.

Hříbě se zamrskalo a zakývalo hlavičkou. Stáhlo no­hy pod sebe a vrávoravě se počalo stavět na nohy. Instinktivně se obrátilo k matce a vrávoralo směrem k ní. Jeho srst, původně čistě tmavohnědá, nesla nyní na pleci, kde se jí Garion dotkl, zářivě stříbřitou skvrnu, přesně stejnou jako znamínko na Garionově dlani.

Garion se postavil a proklopýtal kolem družiny, aby padl na kolena u ledově chladné tryskající vody a rozstříkl si ji na hlavu a krk. Pak tam zůstal dlouhou dobu sedět, třásl se a těžce oddechoval. Nato ucítil opatrný, téměř plachý dotek na paži. Když unaveně zvedl hlavu, spatřil zotavené hříbě, jak mu stojí po bo­ku a oddaně si ho prohlíží vlhkýma očima.