Kapitola jedenáctá

B

laho. Přesně tak se cítila, pod proudem horké vody tryskající ze sprchové hlavice. Ztuhlý krk se začal pomalu uvolňovat, už při prvním zásahu. Pára shromažďující se v koutě působila příjemně na dýchací cesty a pomalu z nich vynášela zápach kojeneckého zásypu, který posledních dvanáct hodin vdechovala.

Když se odtamtud odhmotnili do vily, prvně se na ně sesypal Fritz a zaplavil je starostmi a telefonáty ze sídla Bratrstva. Darius se omluvil, že nejprve bude muset vyřešit tuhle záležitost o jejich náhlém zmizení. Doufejme, že si nechá podrobnosti o Annině přítomnosti pro sebe. Teď by se jí Wrathova scéna opravdu nehodila.

Marianne si bezděčně sjela rukou do klína. Byla mírně, příjemně rozbolavělá. Darius dostál slibu a čas strávený v zamčené díře, v tunelu bezduchých jí důkladně zpříjemnil. Po tom melancholickém vzpomínání, si myslela, že už se nedokáže soustředit na nic, než na ponurý oblak minulosti, který se nad ní vznášel jako bouřkové mračno. Znovu ji překvapil. Nikdy si nemyslela, že se stane závislou na jeho dotecích. Toužila po tom, aby s ní byl ve sprše a všechno do puntíku zopakoval a nemusel by končit, ani až by se dostali do ložnice.

 

"Co to děláš?!" zasténala a opřela si čelo o keramickou dlažbu. Musela se dočista zbláznit. Ona a vztah, to je výborná kombinace. Je to už tak dávno, kdy s někým byla. Po Rodsteovi měla pocit, jako by ho svým jednáním zrazovala a nedokázala se oprostit od toho, co bylo. Ale to nebyla úplná pravda, že? Nedokázala nalézt někoho, kdo by její jednání pochopil a podporoval ji. Toho se u Daria jak vidno nedočká a momentálně je rozhodnutá, že se starými zvyky sekne natrvalo. Další šílenost v jejím seznamu. Vztah s Dariem je čerstvý jako sotva narozené mimino a Marianne chce zahodit vše, co po dlouhé roky pracně budovala. Někde v koutku její duše věděla, že se ničeho nevzdává, jen chce mít plnohodnotný vztah s úctyhodným mužem, to po tři sta letech samoty není takové překvapení, že ne? Jenže bylo. To co cítila k Dariovi, se rozhodně nepodobalo přátelskému vztahu, ani mileneckému poblouznění. Přála si všechno to, o co se dobrovolně doposud připravovala.

 

Vypnula sprchu a vylezla z koutu, osušila se a zabalila do ručníku. Ještě před tím než vyšla, si zkontrolovala zranění na stehnu. Nevypadalo špatně a to si myslela, že vyletí z kůže, když se o něj Darius omylem zapřel při milování. Dával si pozor a byl opatrný, stejně jako ona, se snažil vyhýbat bolestem, ale tohle má jasně před očima, v tu chvíli ho chtěla praštit po hlavě. Při myšlence na Daria jí na tváři vyrašil přihlouplý úsměv. Povzdechla si, je v tom až po uši.

 

Zhasla světlo a zavřela za sebou dveře od koupelny. Už když vešla do pokoje, zdálo se jí, že je příliš uklizeno. Zavřela oči a napočítala do deseti. Dobrá nálada je v tahu. Strhla ze sebe osušku a mrskla jí přes postel. Navlékla na sebe tepláky a triko a vyletěla ze dveří. Bez zaklepání vtrhla do Dariovy ložnice, periferním viděním zahlédla, jak dveře práskly o temně rudou stěnu a málem smetly honosnou orientální vázu v rohu. Ležel nevzrušeně natažený na posteli v ruce časopis Forbes a četl si. Vzhlédl a usmál se.

"Vysprchovaná?"

"Kde jsou!? Okamžitě mi je vrať!" zavrčela a rázovala si to k ruční dřevořezbě masivních sloupů, držících tmavě červená nebesa. Darius znuděně odložil deník na mahagonový stolek a složil si ruce za hlavu.

"Copak, slečna nemám-tušení-o-čem-mluvíš, něco hledá?"

"Darie, nehraj si, varuju tě! Vrať mi moje zbraně!"

"Před deseti minutama jsem se vrátil z Wrathovy kanceláře, kde ze mě div nesedřel kůži, jak se o tebe bál, když jsme se mu ani jeden neozývali a Fritz nic nevěděl. Takže ti radím mě moc nevytáčet. Tvoje zbraně jsou na bezpečném místě a nepokoušej se je hledat. A rovnou ti říkám, že je hned tak neuvidíš."

Marianne stála bez výrazu a dívala se mu zpříma do očí. "Tak takhle to teď bude? Tohle chceš?"

Vstal z postele a došel až k ní, ve světle svíček jeho obličej vypadal nadmíru půvabně. Hedvábné vlasy se mu leskly spuštěné podél tváře. Dravčí chůze v sobě měla jistý druh noblesní elegance, přesto všechno musela polknout a uhnout pohledem. Jeho tělo bylo příliš veliké, aby se dalo ignorovat.

"Marianne, všechno. Všechno, ale nechtěj, abych ti věřil, protože to tak snadné nebude." Couvla před ním a narazila do komody.

"Myslela jsem si, že jsme si to vyjasnili. Slíbila jsem ti, že to bylo naposledy." Natáhl k ní ruku a bříšky prstů opsal linii tváře a čelisti. Dívala se mu do očí, které byly nekonečně smutné i tvrdé rozhodnutím, které za ni učinil. V tenhle okamžik to nebyl její něžný milenec, ale odhodlaný válečník. Nemohla nevnímat jeho citlivé chování k ní, ze kterého přímo čišelo, že chce zlehčit celou situaci, ale nedůvěra a fakt, že udělal něco proti její vůli, ve jménu svého přesvědčení, byl urážející.

Přistoupil blíž. Rukou jí natočil hlavu na stranu, sklonil se a vtiskl jí polibek na hrdlo. "Netušíš, jak moc ti chci věřit." Odmlčel se. "Promiň, ale záleží mi na tobě příliš, abych riskoval." Marianne se od něj odvrátila, otočila se a cestou ke vchodu se ještě na okamžik zastavila s rukou na mosazné klice.

"Nelhala jsem ti."

"Já vím, ale naneštěstí se ženská rozhodnutí snadno mění."

Zavřela dveře, přes které slyšela povzdech a skřípavý zvuk prohnutí postele. Chvíli stála za dřevěnou deskou a přemáhala jezírka, která se jí hromadila v očích. Tak tohle fakt bolelo.

 

"Paní, jste v pořádku?" Otřela si slzy a otočila se na Fritze. Stařík stál těsně za ní se stříbrným podnosem, na něm keramickou konvici. Posmutněle se na ni díval a hluboké vrásky v jeho křehké tváří se tak zdály ještě hlubší.

"Jsem. Nedělejte si starosti."

"Nesu panu Dariovi kávu, dala byste si také?" Marianne se pousmála a shovívavě se dotkla Fritzova ramene.

"Moc ráda." Fritzova tvář rázem ožila. Po pár krocích do kuchyně slyšela zaklepání a uctivý hlas doggena, pak se jeho drobné tělo ztratilo v pokoji.

Marianne se posadila na židli od jídelního stolu a podepřela si paží hlavu. Fritz se vrátil o chvilku déle.

"Paní, nic mi do toho není, odpusťte mi mou upřímnost, ale pán vás má moc rád, září mu to z očí. Po tom co se stalo s Elizabetinou matkou, byl dlouho sám. Žil jen pro svou dceru. To byl taky jeden z důvodů, proč odjel."

Marianne několikrát zamrkala a pokynula Friztovi, aby se posadil naproti ní.

"Omlouvám se, nechápu, myslela jsem si, že odjel, protože si chtěl odpočinout a navštívit místa, kde dříve pobýval?"

"Ano, to také, ale hlavně to bylo kvůli sobě. Když se paní Beth sezdala s králem, už pana Daria nepotřebovala. Cítil se velmi osamělý, nedával to najevo, ale jedinou útěchou mu byl pan Tohrment. Ti dva jsou velcí přátelé a po tom co se stalo a pán zmizel, Daria už tu nic nedrželo. Paní, trápí mě, když ho vidím smutného, ale po tom co poznal vás je zase šťastný, proto se o vás tolik bojí. Nesuďte ho tak přísně, prosím, je to dobrý člověk."

"Proboha, Fritzi, o tom vůbec nepochybuju. Ach bože… vy přece víte, jak moc ho mám ráda."

"Při vší úctě k vám, je to na vás vidět, paní."

Usmála se. Bylo zřetelné, že to myslí upřímně a opravdu má radost z jejich vztahu. Napadlo ji, že by se mohla v téhle sdílné chvilce zeptat na otázku, která jí dlouho ležela v hlavě.

"Fritzi, jaká byla matka Beth?"

Stařík trochu zaváhal, než odpověděl. "Mohu vám toho říct málo. Nato byste se spíš měla zeptat pana Daria, ale co vím, tak spolu byli krátce. Moc jsem ji neznal, a jestli to mohu říct, tak ani pán. Svázání je pudová záležitost, nikoli intelektuální, často přichází dříve než samotné city. Pán ji miloval a stejně tak moc se bál, že přijde na to, že není člověk. Když to vyplulo napovrch a ona odešla, pána to zasáhlo. Odmítal se s kýmkoli bavit a rozhodl se respektovat její rozhodnutí, i když ho to odloučení ničilo."

"Jedno ale nechápu. Proč jí tedy nevymazal paměť, když zjistil, že to nestrávila. Všechno mohlo být v pořádku."

Fritz se shovívavě pousmál a pak váhavě položil svou ruku na její. "Paní, vy byste to chtěla? Kdyby vám pokaždé, když se něco nepovede, někdo vymazal paměť?"

Povzdechla si. "Máte pravdu."

Kývl. "Pán se nejvíce bál toho, že bude špatně reagovat a když na to přišlo, byla to katastrofa. Paní byla zděšená a říkala ošklivé věci, z části byly pravda, zčásti z ní mluvil strach. Pán se rozhodl již před tím, že pokud ho nepřijme jako upíra, nemá jejich vztah budoucnost. Dřív nebo později by to stejně prasklo. Nemohl by žít dva životy a pokaždé sebemenší chybě jí odstranit vzpomínky. Její mozek by to nezvládl. Možná kdyby věděl, že čeká dítě, udělal by to do té doby, dokud by hrozilo nebezpečí. Je to už dlouho a těžko spekulovat. Ona… ona byla zčásti jako Beth, ale byla křehčí. Paní Elizabeth zdědila po pánovi odvahu a průbojnost. Pro katolicky založenou paní matku bylo až moc vědomí, že žije s jiným druhem. Také to byla jiná doba a všechno se semlelo nešťastně. Paní to nezjistila zrovna v dobré situaci, a když jí to samotné došlo, bylo těžké jí přesvědčovat o úmyslech."

"Takže to poznala sama? Přišla na to, aniž by jí to řekl on?"

"Myslím, že ano. Víte paní, tohle jsou soukromé záležitosti pána, do těch já se nepletu. Na podrobnosti se budete muset zeptat jeho."

"Nejsem si jistá, jestli o tom mám začínat, anebo nechat minulost spát. Ale však víte, Fritzi, jsem zvědavá a chci poznat všechno, co se ho týká, abych ho pochopila. Děkuji, že jste mi to málo řekl."

"Nemáte vůbec zač, udělám vše, aby byl můj pán šťastný, zaslouží si to."

"Ano. To ano."

V duchu si přehrála jeho poslední slova. Ano, Darius si zaslouží štěstí a nemůže mu vyčítat, že se o ni bojí, dokáže si představit jeho strach. Chápe dokonce i Bethinu matku, i když s ní nesouhlasí. Mary je také člověk, ale láska k Rhageovi byla víc než strach. Neví, co se tenkrát stalo, ale jistě nic co by dva milující lidé nepřekonali. Jediný rozdíl v tom všem je, že Rhage Mary prostě chtěl a udělal by pro to vše. Na tom celém jí připadalo, že Darius to vzdal ještě před tím, než balonek prasknul. Předvídal to, takže ona ani neměla na vybranou. Nebojoval o ni celým srdcem. Ona ví, že ho má veliké, cítila ho, a kdyby se tenkrát nevzdal, zcela jistě by si ji získal svou laskavostí.

Nastalo ticho, slyšela, jak zazněla omluva a zavrzala židle. Vzhlédla, Fritz vstával. Z předsíně zaslechla telefon. Zabředla do měkkého sedadla a unaveně dopila šálek. Tohle bude dlouhá noc.

 

***

 

"Jak to, že se nedá nic dělat? Wrathe, tohle mi vůbec neříkej, přece Havers musí na něco přijít!" Wrath se posadil do vykládaného křesla z osmnáctého století ve své pracovně a zakroutil hlavou.

"Marianne, s tímhle se nic dělat nedá, ztratili jsme ho." Zatnula zuby a uhodila pěstí o masivní francouzský stůl Ludvíka XIV.

"Přece to tak nenecháme!? Víš, co se stane, pokud se s tím nic neudělá, upírská bezduchá armáda."

"Darius ti to řekl?" Marianne pohodila rukou. Ráda by mu řekla, že tu podívanou má před očima jako živou. Tichu dominoval velký krb s mramorovou římsou zabudovaný ve stěně, ze kterého se ozýval praskot hořícího dřeva. I přes černé panoramatické brýle vytušila jeho stanovisko, tohle už není v jeho rukou.

"Sakra, bratře, Vishous už jednou zachránil. Butch na tom byl taky zle, fakt zle a on ho z toho dostal! Třeba by stačilo použít tu jeho zázračnou ruku a dostat ho zpět!"

"Butch neměl v hrudi černou díru a srdce v hrnku na poličce. Mysli, tohle nemá řešení!" Bože, měla pocit, že jí pukne hlava. Wrath se na ni shovívavě díval a štval ji jeho přístup, jako by tenhle případ byl na denním pořádku. Ano, pro něj byl a se všemi problémy ohledně Bratrstva se mu ani nediví, že nemá na to, aby někomu dělal psychologa nebo chirurga, ale…

"Wrathe, je s ním malé dítě, jak dlouho myslíš, že vydrží naživu? Pak je tu taky problém s její mahmen, ta nebožačka je strachy bez sebe a to neřeší fakt, že nás žádá, abychom co možná nejdříve zabili jejího vyšinutého manžela. Proboha, ona se rozhodla obětovat svého hellrena! Tohle je šílený, musí existovat možnost, jak ho dostat zpět. Nebýt Butche, nevěděli bychom o možnosti, že lze udělat z upíra bezduchého."

"To není to samé a ty to víš. Nikdo doteď nevěděl, že by to šlo, předělat druh. Butch byl v té době člověk, rozlišuj to." Wrath si sundal tmavé brýle, promnul si hřbet nosu a odsunul dokumentaci stranou z bledě modré stolové desky, aby se mohl naklonit blíž k ní.

"Marianne, teď mě poslouchej. Vytvořit si vztah k obětem je hodně špatná sračka a ty to víš, koukej se sebrat. Ten muž je pryč, neexistuje možnost jak ho vrátit, tohle je mimo naše síly. Kolem Butche se točí jakési proroctví, které bylo z části důvodem, proč se všechno povedlo a přesto, díky bohu za Vé, jinak by už polda chodil s bílým přelivem. Jediná věc, co pro tu ženu ještě můžeme udělat je, zbavit se jejího manžela a dostat od něj dceru, jenže to se nám ještě nepodařilo. Sakra, poslouchej mě, neotáčej se zády. Je mi líto, co se jí stalo, Kriste, nejsem přece z ledu, ale opravdu se nedá nic dělat!"

Marianne si přetřela obličej, cítila se bezmocně a sakra nakrknutě.

S tou ženou se před pár hodinami setkala osobně v Bezpečném Místě. Seděla na posteli a zírala do zdi, nevypadala, že něco vnímá, když se na ni pokoušeli mluvit. Před očima jí vyvstala vzpomínka na chvíli, kdy přešla přes práh.Postel byla netknutá, nebylo pochyb, že žena seděla na okraji od té doby, co ji přijali. Dveře vpravo pokoje natřeného broskvovou, pozitivní barvou se po krátké době otevřely a vešel upír zhruba kolem třiceti let, byl překvapený, když v místnosti našel kromě Marissy i Marianne.

"Princezno, ach, nečekal jsem vás." Chvíli si ho zadumaně prohlížela, měla nejasný pocit, že toho muže už někde viděla. O něco nižší a méně rozložitý než válečníci. Rusovlasý a zelenooký, docela přitažlivý. Jen ho nemohla nikam zařadit. Zřejmě to bylo na jejím pohledu znát, protože si rozpačitě odkašlal.

"Setkali jsme se v Montclair na plese." Jistě, vzpomíná si. Pomohl jí ze schodů z malého, metrového podia. Trochu ji udivilo, co dělal doktor na plese aristokratické smetánky, ale vlastně proč ne.

"Samozřejmě, ráda vás opět vidím, i když situace moc dobrá není." Podívala se úkosem na nevnímající ženu, která stejně nejevila zájem pro jejich tichou konverzaci. "Jak je jí?" Muž se jmenovkou na bílém, lékařském plášti Silvio Delante trochu zaváhal, zřejmě bojoval s lékařským tajemstvím a Marianným titulem. Nakonec se rozhodl, že hrozba dvoumetrového, děsivého Wratha, je mnohem horší, nežli jednou udělat výjimku. Povzbudila ho střídmým úsměvem.

"Je na tom bídně. Když jsme ji ambulantně přijali, měla oděrky a podlitiny. Museli jsme ji zklidnit sedativy. Když se probrala, dostala hysterický záchvat, vyvolaný strachem o dceru a o svého hellrena. Byli tu válečníci a vyptávali se na to, zřejmě už na její situaci pracují. Momentálně je v šoku a s nikým nekomunikuje…" Marianne ho poslouchala a každým slovem se propadala do stále hlubší deprese. Chtěla jí pomoct. Jak se dozvěděla, před pěti dny byl u ní na žádost Marissy i Havers a potvrdil, že po fyzické stránce je v pořádku, ale po psychické bloumá někde mezi stavem vědomí a milosrdným vypnutím. Vypadá, jako někdo kdo spatřil zlo světa a nikdy už ten obraz z mysli nevymaže.

 

"Jdu za Vishousem, třeba ho něco napadne." Natáhla se pro svetr přehozený přes opěradlo béžového gauče východní strany a cestou si ho oblékla.

"Marianne -"

"Nechci nic slyšet. Chci to vědět od něj!"

 

Prošla chodbou soch, které vystupovaly na rudých stěnách do popředí jako armáda, která chrání Bratrstvo. Darius dům vybudoval v roce 1914. Ve starém sídle, kde vyrůstala, měli podobně vyzdobenou chodbu. Mahmen jí jako malé holčičce vyprávěla legendu, že až bude opravdu zle a oni budou v ohrožení, sochy ožijí a přispěchají na pomoc králi. Celou dobu, co se krčila v úkrytu, když je napadli, modlila se ke Stvořitelce, aby je mramoroví velikáni zachránili.

Zatřásla hlavou, aby zahnala vzpomínky. Pohádky jsou tu od toho, aby se děti nebály a věřily v kouzla vyššího dobra. Ani chvalozpěvy tenkrát nevdechly život do kamene. Nyní ví, že jediná cesta jsou vlastní síly.

Zabočila doleva a sestoupala z ochozu prvního patra po schodišti, až do přijímacího sálu. Mohla jít klidně poslepu, drsný rap rezonoval sálem, narážel do stěn a tříštil se ve žlutě vymalované místnosti s barevnou dlaždicovou podlahou. Chvíli měla pocit, že se zelené malachitové sloupy otřásají. V ten okamžik ji napadlo přesně deset důvodů, proč bydlí u Daria.

 

Z biliárové místnosti zaslechla hlasy. Po vstupu do tmavě zeleného prostoru se jí naskytl vskutku zajímavý obrázek. Phuryho dlouhé různobarevné vlasy čouhaly zpod stolu, na kterém se smíchy lámal Vishous. Bratrovo rozložité tělo se svíjelo po zelené plsti, až Marianne blesklo hlavou, jestli už mu definitivně nehráblo.

"Ty idiote, přestaň se tlemit a koukej to spravit!"

Zadívala se na Phuryho. Při bližším pohledu zaznamenala napínání tlustého koberce, když za spadlou trojku tahal a snažil se ji odlepit z podlahy.

"Vy dva jste fakt volové." Kroutil hlavou a postupně odtrhával chlupy z koule. Nemusela být genius, aby jí nedošlo, že někdo přilepil lepidlem SuperDots, které leželo na okenní římse, koule k podlaze. Phury si podle všeho dal pořádnou do hlavy, když je zvedal s domněnkou, že pouze spadly.

 

"Kluci, máte čas?" Sakra, další rána zpod stolu a nezředěný řehot. Phury se na ni na okamžik dotčeně podíval a třel si temeno. Mezi rudými prameny vlasů mu prosvítaly blonďaté a mahagonové odstíny a leskly se v souhře barev, jak si je mnul. Konečně se mu podařilo zvednout kouli a rozkutálet ji po stole. Zbytky červené tkaniny zakrývaly modré číslování uprostřed, asi u třech.

"Jasně, dáš si s námi hru?" Marianne se ušklíbla a roztočila tágo jako mažoretka. "Jasná věc."

Vishous nalil do obou skleniček, co ležely na malém tmavě lakovaném stolku dva palce Grey Goose a jednu podal Anne. Zmateně se otočila na Phuryho, který pozvedl svou s Maritini.

"Toho si nevšímej," řekl Vé, když si od něj skleničku vzala, "ta jeho šťáva pro ženský, není nic pro nás."

"Vyser si."

"Ok, ale zpátky mě táhnete, nejsem tu autem." Jako by řízení pod vlivem alkoholu bylo bezpečnější než odhmotnění.

"Neboj, Darius si pro tebe přijde." Zazubili se stylem, my víme a vystřídali se u stolu. Nikdy se o tom nahlas nezmínila, ale miluje lidi, kteří každému strkají hlavu do talíře. Až jednou dojdou bezduší, tak by se Bratrstvo mohlo přeorientovat na redakci bulvárních článků.

 

Vše svědčilo, že jsou pánové chytří, když automaticky začali hrát proti ní, což už si před zhruba devíti lety vyříkali, když si tenkrát chtěli hrát na gentlemany. Připadala si jako nemehlo, když se snažili o ohleduplnost. Jenže tohle nemehlo je porazilo na plné čáře.

"Tak copak tě k nám přivádí? Je zázrak, že se ukážeš, Wrath je jak vosina, když o tobě nemá zprávy a včera jsi nám dala zabrat."

Marianne do sebe kopla panáka a zaškaredila se na Vého. "Že vás to ještě baví mě kontrolovat."

"Hele, Anne, neber si to osobně, ale my to máme tak trochu v popisu práce a tahle záležitost nás zasraně nebaví, to mi věř."

Marianne se nahnula a poslala jedním šťouchem čtyřku a šestku do dvou různých děr.

"Vlastně jsem přišla, abych se zeptala na toho problémového chlápka." Odložila tágo na stranu, uslyšela škrtnutí a praskavý zvuk zažehnutí. Phury si zapaloval doutníček. Sytá, hutná vůně okamžitě provoněla místnost a zahladila stopy po citrónových výparech destilátu.

"Pokud ses přišla zeptat, jestli umím čarovat, tak to kurva neumím, i když by se mi to kolikrát hodilo. Wrath už ti jistě řekl, že ten chlápek je ztracenej."

"Do háje." Kopla do sebe další skleničku a otřásla se. Věděla to, ale pravda takhle natvrdo je zatraceně nepříjemná.

"Co budete dělat?"

"Rhage s Butchem mají dnes službu, tak to tam řeší, ale je to komplikovaný, ten upír, bezduchej, nebo co je za sračku, je tam zabarikádovanej a kdybychom tam vlítli, tak by to mohlo šeredně dopadnout pro to dítě. Ke všemu ten chlap není blbej, okenní skla v bytě má neprůstřelná a ocelové vložky ve zdech, což znamená, že se tam nemůžeme odhmotnit. Kluci tam čekaj, jestli vyleze ven, neví, že tam jsou. On jídlo nepotřebuje, ale bude muset obstarat něco pro to mládě."

V místnosti jakoby vyprchala legrace. Právě v tenhle okamžik, zrovínka teď, jí došlo, proč jí Darius zabavil všechny zbraně. Věděl to! Přesto, že přísahala, že už skoncovala s vražedným koníčkem, tohle by ji donutilo vyrazit ven. Bratři už to řeší přes týden a ničeho se nedobrali. Sakra, cítila se jako ve vězení a nejhorší na tom bylo, že nevěděla, jestli pro ni znamená víc dávná pomsta a touha po spravedlnosti a všechny ty kecy okolo, nebo slib, který ještě dnes dala Dariovi.