Kapitola dvanáctá

03.03.2012 18:50

 

S
ledovala hluk a ruch na chodbě. Postavičky se kolem ní míhaly jako v soukromém maňáskovém divadle a pozoruhodně kolem sebe proplouvaly, aniž by zavinily jedinou kolizi. Vpravo vedle zeleného nápisu Exit, v kukani na sesterně seděla žena v modrém, která zrovna vyřizovala hovor na ústředí.
Telefon, průběžně zvonil a Marianne už přestala počítat kolikrát, za tu dobu co seděla v čekárně na dřevěné, úzké lavičce. Podívala se na zbrusu nové, náramkové hodinky. Rafička stávkovala na osmé ranní, už se dávno rozednilo. Jsou to čtyři hodiny, co Bezpečné Místo upozornilo Bratrstvo o situaci ohledně ženy. Byla zrovna s Marissou a Bellou, když se Marisse rozezvonil telefon. Chvíli mluvila do sluchátka a zněla naléhavě. Když zavěsila, oznámila, žemahmen toho uneseného děvčátka, se pokusila o sebevraždu. Okamžitě se spakovaly a vyrazily do nemocničního prostoru Haversovy kliniky. O hodinu později si pro Bellu přijel autem Zsadist a bez milosti ji odvezl zpátky do sídla. Nevypadala, že by se s ním chtěla hádat, jen si shovívavě pohladila podbřišek a rozloučila se.
 
Skla budovy byla zakrytá a nepronikala skrz ně žádná sluneční záře. Chodby byly osvětlené umělými, stropními zářivkami a celé prostředí působilo stísněně.
Marianne dopíjela už třetí kelímek kafe, když se před nimi objevil Havers. Na sobě měl typický doktorský plášť a fialový motýlek směšně zářil na bílém podkladu. Pár kroků za ním šel ten nový, mladý Silvio. Chvíli uvažovala, jakou roli v tomhle všem hraje jeho osoba. Nevypadal jako někdo, kdo se denně přehrabává uvnitř zraněných těl. Na to měl ve tváři příliš stínů a inteligence.
"Je stabilizovaná. Přišla o spoustu krve, ale dostane se z toho." Havers mluvil unaveným hlasem a něco v jeho výrazu napovídalo, že tahle situace je pro něj těžká. Sám přišel o ženu při porodu. Každý zmařený život je pro něj vlastní prohrou, natož tahle záležitost.
"Zbytek je na kolegovi." Poplácal neznámého po zádech a zeptal se, jestli může Marissa na okamžik s ním do pracovny. Omluvila se a nechala Marianne samotnou v jeho společnosti. Chvíli na ni zdrženlivě zíral, jako by odhadoval, co si k princezně může dovolit, potlačila nutkání protočit oči a nabídla mu ruku.
"Jsem Marianne."
Jeho oči se vyjasnily a na rtech mu zahrál úsměv. "Silvio Delante. Ale prosím Silvio, jen Silvio."
"Zvláštní pro upíra?"
Silvio se usmál s výrazem, že je na podobné reakce zvyklý a přisedl si k Marianne.
"Vychovala mě pěstounská lidská rodina. Většinu života jsem prožil v Torinu." To nevysvětlovalo jeho severský vzhled, ale italské pojmenování a přízvuk.
"Takže, Silvio, co tady děláte?"
Zasmál se a mávnul rozsáhlou dokumentací, kterou držel v ruce. "Jsem terapeut. Proto pracuji v Bezpečném Místě, ale často spolupracuji s klinikou. Všude se nachází spousta lidí, kteří mají své problémy, se kterými si nemohou poradit sami. Snažím se pomoct."
Marianne se zamyslela.
"To je -"
"Šílené?" navrhl.
Usmála se a zmačkala dopitý kelímek. "Chtěla jsem říct spíše, obdivuhodné. Na tak mladého člověka je to… obdivuhodné."
"Už před proměnou jsem studoval na katedře psychologie a potom jsem se rozhodl pokračovat a přestěhovat se do států."
"A jak jste se dostal až sem?"
"S Haversem jsem se poznal na psychoterapeutickém sympóziu. Je to krátká doba, kdy jsem se doslechl o projektu tady v Caldwellu."
"Přemýšlíte, že se zde usadíte natrvalo?"
Silvio se trochu ošil. "Už se stalo. Tedy pokud proti tomu nic nemáte?"
Marianne se usmála a zakroutila hlavou, jak si něco takového může myslet. Odhadovala ho, že není starý více než deset let po přeměně, ale působí, jako by měl stovky let za sebou. Jeho občasné rozpaky jsou jediné, co ho prozrazují. Marianne se přistihla, že na ni působí roztomile.
"Dovolíte, jestli to není nezdvořilé, abych vás pozval na pořádnou kávu do kantýny?"
Jeho zdvořilost ji rozesmála. Na okamžik si vzpomněla na Daria, ale tuhle myšlenku nechala plavat. Momentálně neměla náladu řešit svého útlocitného milence.
 
Přikývla a vstala, při tom pohybu jí zaprotestovalo v zádech, cítila se zatraceně unavená a polámaná.
"Jste v pořádku?"
Zmateně sledovala směr jeho pohledu. "Nedělejte si starosti, to je jen - zranění v domácnosti." Přejela si dlaní po poraněném stehnu a mávla nad tím rukou. To poslední o co by se starala, je rána z boje. Zato absence spánku, už jí začínala dělat starosti. Jak dlouho už nespala? Tři dny? Odhadovala, že do večera padne na jednu z oveček, které ani nestačí do usnutí spočítat.
Vedl jí až do přízemního patra, do kavárny s rychlou obsluhou, s malými stolky a jedním purpurově červeným pultem. Usadila se na umělohmotnou židli. Většina nábytku na klinice byla ze snadno omyvatelných materiálů. Nijak vkusné, ale určitě praktické. Přitočila se k nim mladá servírka, upírka. Se Silviem se přátelsky pozdravila a prohodila pár zdvořilých frází. Silvio jí mile odpovídal. Z jejich konverzace nabyla Marianne dojmu, že jeho otevřenost a zájem, je jedna z povahových vlastností a na to, že jeho profese je stručně cvokař, nevypadá, že z člověka tahá informace, aby ho filozoficky pitval. Byl zvědavý, což přisuzovala nemoci z povolání, ale rozhodně si nepřipadala jako na koženém gaučíku a se srdcem na dlani.
"Takže jedna káva, a kapučíno," potvrdila objednávku a odběhla. Marianne se na Silvia usmála. "Zabydlel jste tu rychle."
"Tak rychlé to nebylo, ale jak už jsem řekl, pendluju sem a tam, podle toho, kde je mě potřeba. Navíc nemocniční káva je o zdraví. Sice jsem neslyšel, že by z toho měl někdo zkažený žaludek, ale nechci riskovat. Když vy, no, ehm, vždyť víte."
"Co?"
"No, jste princezna." Úsměv jí zamrzl na tváři a koutky se zamračením svěsily.
"Silvio, prosím, jestli mě respektujete, přestaňte s tím oslovením princezno, odjakživa to beru jako vzorec pro nadávku a nikdy mi to nepřineslo nic dobrého a já bych se na vás nerada zlobila."
Silviova tvář nabrala rudou barvu a kývnutí hlavy bylo sotva znatelné.
Naštěstí nepříjemné ticho přerušila servírka, která jim donesla kouřící šálky s pytlíky cukru a smetany.
"Překvapilo mě, že se Bratrstvo zajímá o řadovou ženu takovýmto způsobem. Nepochopte mě špatně, jen jsem zvědavý, nikdy jsem se s bratry, až doposud takhle blízce nesetkal, když tedy pominu ples v muzeu. Vždy se král tolik angažuje?"
Marianne si odfrkla. "Kdyby se angažoval, alespoň tolik co toho namluví, byl by svět pohádka."
Silvio vykulil oči.
"Promiňte, omlouvám se, ale s Wrathem je občas těžké vyjít. Děláme, co můžeme, abychom vyřešili tuhle situaci, ale jde to zoufale pomalu. Bratrstvo se snaží skloubit problémy civilistů s Nejvyšší Radou, ale vše jde zatraceně těžko. Problém téhle ženy námi všemi otřásl, už jen proto, že jeden člen z našich řad, se náhodou připletl pod nohy Omegovi a nebylo to nic hezkého. Proto se nás to zřejmě dotýká, navíc je v tom dítě, což nebývá tak časté. Ach jo, připadá mi, že všichni děláme málo a čas nám brzy vyprší. Nemůžu přesně mluvit o tom, co vše se odehrává, je to záležitost našich, ale ano, není nám jedno, když se bezduší snaží zničit naši rasu, ať už se to týká jedince, nebo kolonie. Musíme jen věřit."
"Jste odvážná a obětavá žena, jestli je mi dovoleno tohle říct."
Marianne zvedla hlavu a setkala se s upřímným pohledem. Jo, tak tohle byla rozhodně analýza. V nejbližší době může čekat účet. Usmála se a věnovala pozornost pití kávy, což je to jediné, co ji udrží vzhůru.
"Kdy se dozvíme, jak na tom je?"
"Někdy během dne, by se měla probrat, ale nemyslím si, že by se její psychika zotavila, tak snadno jako tělo. Troufám si tvrdit, že dokud nebude mít dítě v náručí, tak se dál nepohneme."
 
Marianne si prohrábla vlasy a sáhla do kabelky pro telefon. Omluvila se Silviovi a vyšla na chodbu. Jen vteřinu ji stálo zaváhání, než jedním zmáčknutím rychlé volby vytočila Dariův mobil. Vzal to, až po třetím zazvonění.
Marianne, jsi v pořádku? Jsi teď u Haverse?
"Jo. Jsem tu s jedním z personálu. Poslouchej, jak to pokračuje s tím zabarikádovaným chlapem?"
Povzdech. Marianne, jestli se na něco chystáš -
"Nech si to. Ptám se, jako každý koho to zajímá. Ne, že bys tohle nerozhodl za mě a nezapomeň, je bílý den. Nechystám se vysušit na slunci.
Fajn, přijímám protesty a hážu je za hlavu, víš, že tohle téma je tabu. Technicky vzato, bych o tom s tebou neměl ani mluvit.
"Jdi s tím do háje. Tak jak to vypadá?"
Žádnej pokrok. Je tam pořád zavřenej a skrz dveře nejsou slyšet žádné zvuky.
"To není dobré."
Ne, to není, znamená to jen, že se jeho osobnost ustaluje na smrtelně klidným chování, kterým neoplývají našinci. Těžko říct, jestli už přišel o poslední zbytky citů. Protože je upír, tak změna může probíhat rychleji nebo naopak. Takže, co bude, máš jeden ze svých šílených sebevražedných nápadů, při kterých nás oba zabiješ?
"Ty s tím nepřestaneš. Darie, já v plánu nic nemám, leda bych ho umlátila teflonovou pánví, to je jediná pro mě dostupná zbraň."
Správně.
Zasekla se. "Darie -"
Na co se ho chtěla zeptat? Jestli jí náhodou nepůjčí C4, kterou by vyhodila dveře bytu do vzduchu a pak se vrhla dovnitř a rozmašírovala otce té malé? Anebo jestli náhodou nechce jít s ní, aby se… co? Díval? Pochybovala, že by jí v tomhle pomohl. A navíc… sakra, není žádné navíc. Do tohohle už se neplete, že ne?
Musíš být unavená, jak to zvládáš?
"Ale jo, držím se, ne že bych nesnila o rozestlané posteli."
A já si bláhově myslel, že sníš o mě. Zasmála se do sluchátka. Píchlo ji u srdce, když si vzpomněla na jejich loučení. "To, co se stalo…"
Nech to být. Jen tě chci udržet v bezpečí.
"Já to vím, Darie, vím to."
Jen co se setmí, přijedu pro tebe.
"To nemusíš, budu tam rychleji, když se odhmotním. Nedělej si starosti, přežiju to tu."
Já vím, protože jsi silná holka, ale stejně…
"Jak jsem řekla, nedělej si starosti."
Vždycky, Marianne.
"Darie, já…" Usmála se, chtěla něco říct, příjemné nutkání jí kolovalo v žilách. Trochu jako lechtivý, sladký adrenalin, kterému nerozuměla.
Ano?
"Nic. Jen… už chci být doma." Chvíli bylo na druhém konci linky ticho, až si začínala myslet, že neodpoví.
Nikdy jsem nepochyboval, že se umíš o sebe postarat. Jsi silná a chytrá a skvělá v tom, co děláš. Dokázala jsi tolik, co válečníci a i přes to, že jsem ti nadával, jsem na tebe pyšný. To bys měla vědět. Tvoje zbraně jsou jen tvoje a tím myslím, že jim vládne žena, která s nimi umí. Nechtěl jsem, abys měla pocit, že ti nevěřím, nebo ještě hůř, že nedoceňuju tvoje schopnosti. Odmlčel se. Vždyť víš…
"I přes to, že máš v sobě dvě díry?" Jeho smích byl jako balzám.
Na to kašlu, hlavně, že jsi v pořídku ty. Scházíš mi tu.
"Přijdu, hned jak to bude možné. Darie, jak myslíš, že to dopadne. Myslím, to s tou záležitostí."
Chvíli bylo ticho. Komukoli jinému bych řekl, že to dopadne dobře, ale nevím, nevím, opravdu ne. Pokud se nestane zázrak, bojím se, že se dovnitř nedostaneme včas.
"Mohli bychom. Spolu..."
Dnes ne, Anne, tohle není o síle a znalostech. Tohle je o čekání.
"Kdyby to bylo o síle? Kdyby to záleželo na boji?" Skousla si ret.
Pak bych ti dal zbraně a požádal tě, abys přesto nikam nechodila a nechala to na mě. Spoléhal bych na tvoje rozhodnutí, jestli bys to pro mě udělala.
"Tohle není fér."
Já vím. Nashledanou, krásko. A telefon oněměl. Prevít.
 
Schovala mobil a vrátila se zpátky do kantýny. Stůl, kde seděla se Silviem byl prázdný. Zmateně se ohlédla, když k ní zamířila ta obsluhující dívka a oznámila jí, že ho zavolali zpět. Podle všeho se ta žena probrala a on jí poprosil, aby dala Marianne vědět, až se vrátí. Pokoj 6C. Neváhala a rozběhla se po schodech do prvního patra. Na stěně chodby visely fotografie kliniky, od roku sedmdesát. Černobílé i barevné. Budova se postupně měnila a modernizovala. Málokdo by si všiml, že jediné co zůstávalo stálé, byl personál.
 
Došla až před dveře a tiše zaklepala. Vešla a setkala se pohledem s Marissou, která seděla na malé židli vedle postele a trpělivě čekala, jestli s ní bude mluvit.
Silvia neviděla, ale cítila, že je někde poblíž a průběžně ji chodí kontrolovat. Jeho jemná citrusová voda po holení v pokoji voněla a příjemně přehlušovala desinfekcí čištěnou místnost.
Marianne kývla nejprve k lůžku a pak k Marisse, která zakroutila hlavou a vstala, aby došla do rohu, kde stála Anne.
"Jak to vypadá?"
"Dostane se z toho. Byla to hloupá chyba, nikdo nečekal, že zrovna ona nereagující a prakticky nehýbající se, udělá tohle. Bratr říkal, že řezem neporanila šlachy a s rukama bude moct normálně hýbat, nijak to nepoškodilo nervy v prstech. Od teď už nenecháváme skleničku, ani jiné ostré předměty nikde poblíž ní." Podívala se na obě zafačovaná zápěstí a polkla.
"Jak se jmenuje?"
"Blanche." Stály tam několik minut a nic dalšího už neřekly. Marissa jí věnovala úsměv a popostrčila ji blíže. Marianne se na ni skepticky zadívala a pak se s povzdechem posadila. V tomhle nebyla moc dobrá, v povídání o nesmrtelnosti chrousta byla výborná Mary. Netušila co říct, i když bylo málo pravděpodobné, že by na tom za mák záleželo.
"Blanche?" zkusila, "vlastně ani nevím, jak bych vás měla přimět mluvit. Budu upřímná, mnohem lepší na povídání by byl jeden místní, sexy terapeut. Ale myslím, že byste měla vědět, že se snažíme. Všichni chceme, aby se vaše dcera dostala zpět, živá a zdravá." Nic se nedělo, tahle jednostranná komunikace byla dobrá jako kostelní zpověď, proto si skoro nevšimla, když se ženiny rty pohnuly: "Lawrence?"
Marianne chvíli váhala, Lawrence je/byl, zřejmě její hellren. Nakonec se jemně dotkla předloktí, té nebožačky.
"Je mi to moc líto, ale pro něj nic udělat nemůžeme. On… on, je pryč." Všimla si slzy, která stekla po ženině líci.
"Dostaňte mou Esther do bezpečí."
"Prosím!"
Marianne cítila, jak se její tělo mění ve ztuhlý betonový blok a pak udělala něco, co by přísahala, že neudělá. To co bylo horší než celá tahle záležitost. Něco co nebylo v její moci. Dala jí naději.
"Slibuju, že jí odtamtud dostaneme. Přivedeme ji zpět. Esther bude v bezpečí, máte mé slovo."
Zpět