Kapitola dvacátá třetí

Mnou přichází se sídlu vyhoštěnců,
mnou přichází se do věčného bolu,
mnou přichází se v říši zatracenců.
Dante Alighieri, Peklo, Zpěv III.


Oznámili to během oběda.
Ne, že je Jade mrtvá. Proč by to dělali?
Střední škola na Isla Huesos nechtěla idealizovat smrt o nic víc než Westportská Akademie pro dívky.
Ne, oznámili, že sledování hurikánu bylo povýšeno na varování od Národního Centra Hurikánů. Všechny mimoškolní akce byly zrušeny stejně tak jako zítřejší vyučování. Byli jsme propuštěni domů už ve dvě hodiny, místo tří patnácti.
"Proč prostě nemůžeme jít hned?" stěžovala si Kayla nad svým chef´s salátem. "Chci tím říct, k čemu nám je jedna hodina ve třídě navíc, když každý vyšiluje, protože se blíží obrovský hurikán? To je jako bychom se pak už neměli co učit."
"Jo,"řekla jsem. " A dá nám to méně času na připomenutí si její smrti. Zruší školu právě teď, abychom o ní nemohli mluvit."
"Co?"zeptala se Kayla.
"Nic,"řekla jsem a odložila burrito. Jak někdo může, při tomhle všem, ještě jíst?
"Vzpomínáš si, že před časem nezabila svého učitele?" Vysvětloval Alex Kayle."Bylo to něco podobného, jako ta věc s Jade." 
"Ne, to nebyla,"řekla jsem. "Jade neudeřila sama sebe přes hlavu tupým nástrojem."
Tim mi řekl, že to je to nejbližší, co zatím dokázala policie zjistit, protože tělo Jade bylo nalezeno celkem brzy a zatím se nepřihlásili žádní svědci, kteří by potvrdili, že se stala objetí toho, co podle všeho vypadalo jako náhodné přepadení. Jakmile se k ní záchranáři dostali - byla objevena za kryptou Richardem Smithem, který šel ráno skrze hřbitov do práce - přepravili ji do Ryderova traumatického centra v Miami.
Ale ani oni ji nebyli schopni zachránit. Poškození lebky - ačkoli měla svou helmu na kolo - byla příliš rozsáhlá.
"Je mi líto, Pierce,"říkal mi Tim, zatímco mě poklepával po zádech, když jsem se sesypala v konferenční místnosti a rozbrečela."Je mi to moc líto."
Ne tak moc, jako to bylo líto mně.
Nic zlého se jí nestane. John se o to postará.
Tohle mi řekl Richard Smith v autě, když od nás Jade, v tom dešti, odjížděla.
Jí se, ale, něco špatného přihodilo. Ta nejhorší věc, jaká se kdy může komu stát.
Protože John na hřbitově nebyl, aby se o ni postaral.
Byl se mnou.
A to jsem mu i řekla - panu Smithovi - poté, co jsem vyklopýtala z kanceláře Nových Cest, hned jak mě nechali jít. Okamžitě jsem mu zavolala do kanceláře z placeného telefonu.
"To je všechno moje vina,"říkala jsem, vzlykajíc.
"Nechápu, jak by to bylo možné,"odpověděl. "Ledaže byste byla tou, kdo jí udeřil zezadu tyčí nebo lopatou nebo co to bylo, co bylo použito k zabití a pak jí sebrala peněženku - a kolo. A policejní vysílačku. Ta chybí taky, což mi přijde zvláštní. Policejní vysílačka se dá dost těžko dát do zastavárny -."
"Vy víte, co myslím. John byl se mnou, když umřela,"zasyčela jsem do telefonu. Pak zazvonil zvonek a všude se to zaplnilo lidmi, který na mě házeli podivné pohledy, protože nejen, že jsem používala jako jediná poslední zbývající telefon na peníze, ale ještě jsem k tomu brečela.
"Ani Johnova chyba to nebyla, slečno Olivierová,"řekl mi s nesnesitelným klidem. "I když se cítí stejně špatně jako vy. Kdo si myslíte, že probudil a přivedl k ní?"
"Nebylo tam bezpečno,"naříkala jsem. "John to říkal, že na hřbitově není bezpečno."
Proč jsem mu to včera neřekla, že tam je? Byla jsem příliš rozptylována jeho polibky…
"Pro vás,"připomněl mi Richard Smith. "Říkal, že to tam není bezpečné pro vás. Ale tohle nemohl nikdo předvídat, slečno Olivierová, ani mrtvý Bůh ne. Bylo to jen na ní. Je to neštěstí, samozřejmě a až najdou osobu, která je za tohle zodpovědná, doufám, že bude potrestána v plném rozsahu práva. Ale jen těžko z toho můžete obviňovat Johna, natož pak sebe sama. Jade sama se rozhodla, že tam venku bude. Znala všechna rizika toho, co dělala. A viděla jste sama, jakou z toho měla legraci. John říkal, že se přesunula na lepší místo-"
Zavěsila jsem mu, až tak jsem byla naštvaná. Tak tohle vzešlo z návrhu Richarda Smitha, že mám být "o trošku milejší." Někdo, koho jsem měla ráda - opravdu ráda - umřel.
Kontroluj sebe sama než se zničíš.
Ano, myslím, že někde úplně vzadu v mých myšlenkách jsem věděla, že to není moje vina a ani Johnova…Ale, když už se něco hrozného stane, je lidskou přirozeností, házet vinu na někoho jiného. Chceme mít někoho, kdo je za věci zodpovědný, třebaže se občas dějí jen tak sami od sebe.
Problémem bylo, jak by řekl můj táta, že velice často za to činíme zodpovědnou špatnou osobu. A někdy dokonce i oběť samotnou. Děláme vše, co je v našich silách, abychom se ujistili, že to špatné se nikdy nestane nám. "Ach, ta strašná věc se téhle osobě stala, protože přece byla taková a maková. Vše, co musíme udělat je, nebýt takový a makový a ta hrozná věc se nám nikdy nemůže stát."
Umřela jsem, když jsem se snažila zachránit ptáka. Moje máma za to činí zodpovědného tátu, protože na bazén nedal fixní kryt a nebo že si nevšiml, že se topím. Když už, tak to byla jen moje vina, že jsem byla tak neohrabaná.
V případě Jade, jakmile se informace o její smrti dostali ven - což, jak se zdálo, bylo hned jakmile jsem vkročila na Nádvoří - každý říkal, "No, a proč jezdila tak pozdě v noci, na kole, zrovna kolem hřbitova ze všech míst co jich tady je? To neměla dělat. Není divu, že zemřela."
Jako by to byla hlavně chyba Jade.
Byl tu jen jeden malý problém s touto teorií: Jade byla zabita, někým. Policie chtěla tuto osobu najít nebo alespoň svědka, který by mohl říct, že ji viděl.
V době, kdy se sem začala valit první, velká, šedá, bouřková mračna, mi všechny ty kousky začali do sebe zapadat. Později jsem nemohla uvěřit tomu, jak dlouho mi trvalo ,než jsem na to přišla.
Když to všechno ale bylo tak hrozivé. Kdo by si vůbec dokázal představit něco tak hrozného?
Zásadní bylo, že umírali lidé. Někdy šli, zakopli, natloukli si hlavu, spadli do bazénu a utonuli.
Jindy byli svedeni svým trenérem basketbalu a pak odhozeni, odešli domů, kde spolykali lahvičku prášků na předpis.
Nebo byli okradeni při jízdě na kole a nenalezeni dostatečně včas a pak umřeli. Tak to prostě bylo. A s vámi to nemuselo mít vůbec nic do činění.
"Teto Deb?" řekl Alex, když zvedl telefon, který mu zazvonil právě, když jsme odevzdávali tácy od oběda. "Já vím. Pierce si zase zapomněla telefon, viď?" Jindy ale, to zase co do činění s vámi mělo.
Alexova tvář ztrácela barvu, zatímco mluvil s mou mámou. Se mnou evidentně mluvit nechtěla. Ačkoli, někdo jiný ano.
"hej, Pierce,"řekla Farah, usmívajíc se a mávajíc, jak šla se Sethem kolem, objímajíc jeden druhého kolem pasu.
"Ach,"řekla jsem jim. Dost dobře se mi nedařilo usmát se na ně zpátky. Ale zamávala jsem. "Ahoj."
Bouřkové mraky nad hlavou zaburácely. Bylo to dost divné, když všichni ve škole obědvali venku. Co by se dělo, napadlo mě, kdyby začalo pršet? Jako se k tomu, například, schylovalo právě teď?
"Pierce,"zařval na mě Bryce, když mě míjel cestou ke koši s něčím, co vypadalo jako dvanáctero obalů od burrita. Cody šel s ním. "Pierce, Pierce, Pierce, Pierce!" vykřikovali jako by to byl pokřik. Byli jako Vyvolávačky pana Millera.
"Bože,"řekla mi Kayla."Co jsi to s nimi včera dělala, zmrzlinu a nebo sex?"
Zatvářila jsem se na ni."Eh, zmlkni!"
Alex zavěsil telefon.
"Hej,"řekla jsem mu."Co chtěla moje máma?"
"Volala z policejní stanice. Vzali tam mého tátu na výslech," řekl. Vypadal dost špatně, jako někdo, koho praštili do žaludku."Kvůli Jadeině vraždě."
Cítila jsem jako by se pod mýma nohama pohnula země. Nejprve jsem si myslela, že to byl hrom.
Jenže momentálně nehřmělo. Zatím ne.
"Co?"mé myšlenky vířily. "Ale jak to, že-"
"Zavolal jim svědek, nějaký anonymní tip,"řekl Alex.
"Řekli, že tátu viděli minulou noc jezdit kolem hřbitova v babiččině autě. Prostě přišli a zabavili ho. Prohledávají ho pro zajištění důkazů." Propukl v smích, který zrovna moc normálně nezněl. "Babiččino auto. Sbalili babiččino auto. Zajímalo by mě, co tam najdou. Hodně nití, to je jistý."
"Alexi,"řekla jsem nejistě.
To nemůže být pravda. Tolik hrozných věcí najednou. To přece nejde?
Něco bylo špatně. Nejen špatně, ale úplné-planetárně-špatně- postavené.
Kontroluj sebe sama, než se zničíš.
Hned jak jsem si to uvědomila, prohnal se Nádvořím poryv větru, tak silný, že všichni, kteří stále ještě seděli u stolů se svými obědy museli pochytat své obaly od jídla, aby jim neuletěli. Farah a Nicole dobrácky povykovaly a přidržovaly si své sukně.
Všichni kluci, kteří v té době byli na Nádvoří to sledovali, kromě Alexe.
"Minulou noc ani nevyšel ven,"říkal vztekle ohledně strýčka Chrise. "Znáš ho. Nikdy nechodí ven, kromě toho, když jde na schůzku, kvůli svému podmínečnému propuštění, za svým policejním dozorem. Jen sedává před televizí, sleduje kanál o počasí, pije -."
"Mountain Dew,"dokončila jsem za něj."Já vím."
Rozhlédla jsem se kolem. Nad mořem se začínalo blýskat.
Ne. Tohle nemůže být pravda.
V tu chvíli mi úplně stejný pocit, že se topím, jaký jsem zažívala v tu dobu, kdy jsem si všimla policie v kanceláři Nových Cest, řekl, že tohle všechno zcela určitě pravdou je.
Ne. Nebylo to od té doby, kdy jsem si všimla těch policajtů v kanceláři. Ale od chvíle, kdy jsem se vrátila za záhrobí.
A kdybych k sobě chtěla být opravdu upřímná, myslím, že bych si musela přiznat, že to všechno už začalo dávno předtím:
"Ty ho máš ráda?"zeptala se mě babička.
"Nevím,"odpověděla jsem.
Babička se usmála.
"Budeš mít,"řekla.
A nařasila mi šátek kolem krku. Šátek, který upletla ona sama, jen a jen pro mě.
Červený. S třásněmi.
Počkat. Takhle se to nestalo. O čem to přemýšlím? Babička měla pravdu: opravdu mám příliš velkou představivost.
"Je to jen normální shromažďování podezřelých?" zeptala se Kayla. "Viděla jsem to jednou v kině. Možná, že právě proto, že byl tvůj táta jednou ve vězení, vyslýchají každého kdo -."
"Ne,"řekl Alex hořce a vypadal, že by nejraději do něčeho praštil. Jenže kolem nebylo poblíž nic natolik měkkého aby, když by do toho praštil, neublížil i sám sobě, s výjimkou několika lidí z křídla A, kteří už se začínali rozcházet, protože právě v tu chvíli zvonil varovný zvonek, abychom se vrátili do tříd. "Jak jsem ti řekl. Někdo říkal, že ho viděli. Nějaký svědek. Jakýsi svědek, kterému se podařilo zahlédnout tátu někde, kde nebyl v autě, které nikdy neřídil."
"Ach Alexi,"řekla Kayla a položila mu ruku kolem ramen. Její výraz byl měkčí, než jsem u ní kdy viděla. "Je mi to moc, moc líto."
Mé myšlenky se vrátily zpátky ke strýci Chrisovi ten den předtím, kdy mě nutil, abych nikdy nikomu nedovolila, aby mi říkal, že nemůžu dělat nic, co si usmyslím.
To už nadále nebude mým problémem, myslím.
"Podej mi svůj telefon Alexi," řekla jsem a natáhla ruku.
"Proč?"zeptal se mě, okamžitě s podezřením i přes své zoufalství.
"Protože,"řekla jsem,"zavolám svému tátovi."
Alex zavrtěl hlavou. "Pierce, tvůj táta toho mého nenávidí. Pamatuješ?"
"Ne,ne,"lhala jsem. "Jen mu to předám."
"Pierce,"řekl. "Je od tebe hezké, že mi to nabízíš. Opravdu je. Ale do tohohle se ty, zapojovat nechceš. Tohle není něco, co bys mohla doopravdy zvládnout."
Musela jsem se zasmát. Ačkoli jsem se tak opravdu necítila.
"Ach Alexi,"řekla jsem mu. "Věř mi. Proti tomu, co jsem musela zvládnout, abych dokázala denně fungovat, je tohle jako nic."
Za tímto prohlášením následoval úder hromu, tak hlasitý, že poslal i ten zbytek z mála studentů, kteří tu s námi stáli v závětří, zpátky do bezpečí jednotlivých křídel, kde měli své třídy.
"Podívej,"řekl Alex,zvýšiv hlas, aby ho bylo přes ten vítr slyšet. "Vážím si toho Pierce. Ale myslím, že tvůj táta už tady kolem nadělal škod dost. Nemyslíš?"
Kayla ostře vydechla. Cítila jsem, jak mě začíná štípat v očích a pak si uvědomila, že brečím…i když to nebylo nic, co bych už neslyšela předtím a od mé vlastní matky.
"Přijdeme pozdě do třídy,"řekl Alex a protáhl se kolem nás obou."Potkáme se ve dvě u auta, pokud budeš chtít hodit domů."
Spěchal závětřím dolů do křídla D se skloněnou hlavou, s rameny shrbenými k sobě. Vypadal menším než jakého jsem ho kdy viděla.
A to Alex vyrostl přes léto o celé dva palce. Strýc Chris mi hrdě ukazoval značky na dveřích.
"On to tak nemyslel,"otočila se ke mně Kayla.
"Jo,"řekla jsem a potřásla hlavou."myslel."
"No,"řekla Kayla."Možná, že myslel. Ale víš. Je rozrušený. Hej."Dívala se někam za moje rameno. "Není tvoje babička ta paní z Knuts for Knitting (nití pro pletení)?"
"Jo,"řekla jsem. "Proč?"
"Protože je tady."
Otočila jsem se. Kayla měla pravdu. Babička přicházela krytým závětřím sem dolů k nám, na sobě jedno ze svého obvyklého přeumělkovaného oblečení z béžového kovbojského oblečení a bílé, venkovské halenky s kanýry.
Kolem krku jeden ze svých mnoha barevných šátků, které vždy nosila, všechny pletené její vlastní rukou.
Na každém konci šátku viselo pár střapců. Babička tím byla skoro slavná v okolí ostrova. Někteří lidé je používali jako táhla ke svým stropním ventilátorům.
"Pierce!" Babička zvedla ruku a zamávala. Dokonce, i když byla tak daleko - přes celé dvě řady zamčených skříněk - slyšela jsem její hlasité dýchání. Babička nebyla příliš velká sportovkyně. Nerada chodila, raději se přemísťovala autem. "Díky Bohu, že jsem tě našla. Slyšela jsi ty novinky o Christopherovi? To je prostě strašné."
"Musí tady být proto, aby vás odhlásila ze školy,"pošeptala mi Kayla. "Nedovolují opouštět školní areál, kromě oběda i kdyby to bylo z rodinných důvodů a někdo starší osmnácti let tě musí přijít odepsat."
"Aha,"řekla jsem. "Až na to, že Alex nám právě řekl, že její auto bylo zabaveno?"
Kayla pokrčila rameny." Tak musela přijet autem tvé mámy."
"Proč pak ale neřekla máma Alexovi, že už tam skončila?"
Kayla se na mě podívala. "Kotě,"řekla. "Co to povídáš? Myslíš, že je tady tvoje babička proto, aby tě unesla nebo co?"

Měla jste ho ráda?

Nevím.
Budete mít.
Položila jsem batoh na zem, stále pozorujíc babičku, která už byla skoro u poslední ze zamčených skříněk. Střapce na koncích jejího šátku se houpaly.
Stejně tak jako ty na tom šátku, který jsem na sobě měla v den, kdy jsem umřela a houpaly se ve vodě nad mou hlavou.
Celou dobu to tu bylo, přímo přede mnou a mě trvalo tak dlouho, než jsem na to přišla.
Byla jsem takový hlupák.
"Jak moc nefunkční vaše rodina vlastně je?"pokračovala Kayla.
"Kaylo,"řekla jsem, vyhrnujíc si rukávy. "Mohla bys pro mě něco udělat? Jdi do třídy."
"Hm,"řekla Kayla s malým pousmáním,"ok, takže se myslím nepotkáme ve dvě u Alexova auta?"
"Pokud tam nebudu,"řekla jsem, "zavolej policajty."
Kayla se zasmála ještě o trochu víc. Zřejmě si myslela, že celá tahle věc je jen výborný vtip.
"Neboj kotě,"řekla a zamířila do křídla D. "Zavolám. Policajti a já se vrátíme."
Co Kayla nevěděla - a já ano - bylo, že diamant, schovaný pod mou košilí, který obvykle ukazoval vesele fialovou, kdykoliv byla Kayla poblíž, se změnil na onyxovou v okamžiku, jak se tu babička ukázala.
Vždycky se takhle zbarvil, když byla babička poblíž. Myslela jsem si, že je to tím, jak nervózní jsem z toho, že mě odmítá.
Teď už jsem věděla skutečný důvod, proč.
"Proč,"zalapala babička po dechu, když se konečně dostala až ke mně, "jsi za mnou nepřišla, když jsi mě viděla? Umírám tady."
"Pomohlo by,"zamumlala jsem,"kdybys zahodila ten šátek."
"Co to mělo být?" Babička měl modré oči. Byla jediná v celé naší rodině, kdo je měl. Protože nebyla Olivierová. Nebo Cabrerová. Co vlastně byla, jsem právě začínala zjišťovat.
"Proč jsi tady,babi?" zeptala jsem se.
"Oh,"řekla ovívajíc se koncem svého šátku. "Přišla jsem pro tebe. Máma tě chce mít doma. Stalo se něco hrozného. Tvůj strýc Chris -"
"Už to vím,"řekla jsem rozhodně. "Vzali ho k výslechu."
"Oh,"řekla znova a vypadala překvapeně. "No, pokud už to víš, tak proč jsi pořád ještě tady? Jdeme." Vzala mě za ruku a pak, když jsem se nehýbala, mě za ni zatahala.
"Pierce,"řekla otráveně. "Co je s tebou? Nemáme na hraní čas. Má začít lít, to nevíš? Přichází bouřka. Nechci být mokrá. Jdeme."
"A co Alex?" zeptala jsem se.
"Už odešel,"odpověděla bez zaváhání.
"Opravdu?"řekla jsem. "Odešel? Ty jsi mu volala?"
"Ano,"řekla. "Odešel. Říkal, že tě nemůže najít. A teď už pojď, nemám na tebe celý den. Musím se vrátit zpátky do obchodu. Jdeme."
"Ne,"řekla jsem a zavrtěla hlavou. "S tebou ne."
"O čem to mluvíš?" Babička byla o něco nižší jak já, ale širší a proto měla nižší těžiště. Když zatáhla, zatáhla tvrdě.
Ale i já jsem uměla být tvrdohlavá.
"Pierce! Co je to s tebou?"dožadovala se. Její stisk byl tak silný, že jsem měla pocit, že mám přerušený krevní oběh. "Říkala jsem tvé mámě snad tisíckrát, že tě má od toho kofeinu držet dál -"
"Oh, líbí se ti to, nebo ne?" Nádvoří. Kryté závětří. Její střapce. Všechno začínalo červenat. Ale mně to bylo jedno. "Jediné, co můžeš udělat je to, že si to nebudu pamatovat. Ale víš co? Pamatuji si víc, než si myslíš. V den dědečkova pohřbu jsi mě poslala na hřbitov za nějakým účelem. Udělala jsi to tak, abych potkala Johna."
Babička na mě nechápavě zamrkala.
"Co?"řekla. "Já vůbec nevím, o čem to -."
"Dědeček o tvém malém plánu vůbec nic nevěděl,že?" pokračovala jsem, ignorujíc ji." Richard Smith mi řekl, že jsi dědečkovi vyprávěla, že na mrtvé Bohy nevěříš. Ale ty na ně věříš,že je to tak? Ty nejenom, že v ně věříš, tobě se líbí je mučit, že ano? Protože právě tohle Fúrie dělávají."
Teď měla babička barvu svého kovbojského oblečení.
Mimo závětří se zvedl vítr. Cuchal její krátké, šedé kadeře. Stále ještě mě ale držela za ruku.
"Nevím, odkud tohle máš,"řekla. "Ale pokud si mluvila s Richardem Smithem, umím si představit, co jsi slyšela. Ten muž je šílenec, posedlý myšlenkou, že smrt je přirozená část života nebo nějaký takový nesmysl, což bys měla ty vědět mnohem lépe, než kdokoliv jiný, Pierce, co se opravdu děje, když umřeme. Takže ber všechno co ti řekl s nadhledem. Jen jsem tě přišla vyzvednout a vzít tě za tvou matkou -."
"A čí auto jsi použila?"zeptala jsem se. "Mámino těžko, protože právě teď volala Alexovi, že jsou někde, kde strýčka Chrise vyslýchají a to tvé je zabavené. Takže velká chyba, babi. Víš, co bylo tou druhou chybou, kterou jsi udělala? To, že jsi mě zabila."
Pak jsem v těch modrých očích zahlédla záblesk něčeho. Strachu ne. Na to byli příliš podobné plazu než aby to byl strach.
Bylo to spíš něco jako…
Nenávist.
"Vím, že jsem na to nikdy neměla přijít," řekla jsem, zatímco jsem se stále snažila dostat ruku z jejího sevření. Ale držela mě, zatímco se její výraz měnil. Teď vypadala stejně divoce, jako jsem byla kdysi přesvědčena, že vypadá John.
Kromě jeho očí, které ač v nich byla beznaděj, nikdy se na mě nepodívaly s takovou nenávistí. Ani jednou. Jeho oči možná vypadaly jako mrtvé, ale nikdy jsem nepochybovala o tom, že tam v nich někde život je. U babičky jsem si tím najednou už nebyla až tak jistá.
"Poslala jsi mě na hřbitov, když mi bylo sedm, abych se tam setkala s Johnem,že ano? Abych pak, až jsem umřela šla do podsvětí tady na Isla Huesos a nebála se ho a aby si mě on pak, možná zvolil za manželku, stejně tak jako Hádes Persefonu. Je to tak?"
Začalo pršet a tlusté, tvrdé kapky dělaly randál na kovové střeše přístřešku.
Ignorovala jsem je. Všechna má pozornost byla zaměřena na ženu přede mnou. Pokud vůbec byla tím, čím byla. Měla jsem pocit, že to nebylo mou babičkou dlouho.
"Proto ses mě toho dne zeptala, jestli se mi líbí a když jsem řekla, že nevím, tvrdila jsi mi, že bude. Přiznej to." Potřásla jsem hlavou. Nakonec jsem to dala celé dohromady. Ale stále ještě jsem měla problém tomu uvěřit. Protože to prostě bylo strašné. "To jsi byla ty, kdo mi upletl ten červený šátek s těmi střapci. Poslala jsi mi ho k Vánocům. Teď si na to všechno vzpomínám. Co jsi udělala proto, aby ses ujistila, že se mi zaplete kolem nohou a já zakopnu? Jak jsi mohla s jistotou vědět, že s ním půjdu ven k bazénu a spadnu do něj a utopím se? Toho ptáka jsi zranila taky ty? Jednoho na krytu bazénu ve Westportu a druhého tady na cestě v Isla Huesos? Co to jsi za člověka? Kdo by chtěl zabít svou vlastní vnučku?"
Pak mě konečně pustila. Stála přede mnou a lapala po dechu.
Ale ne proto, že by byla stará a slabá. Do toho měla daleko.
Bylo to proto, že byla Fúrie. A že mi nakonec ukázala svou vlastní tvář.
A bylo to mnohem ošklivější a děsivější, než jsem si kdy dokázala představit.
"To ty jsi ta,"řekla s planoucím pohledem. "Ty jsi ta, která to všechno zničila. Měla jsi zůstat mrtvá. Jenže ty jsi tak hloupá, že ani tohle jsi nedokázala udělat pořádně,že?"
Vyděšeně jsem na ni zamrkala. Trvalo mi věčnost, dát si to všechno dohromady. Teď se mi nechtělo věřit, že jsem měla pravdu.
"Snažila jsem se jim říct,"pokračovala babička, stále ještě těžce dýchajíc. Její jazyk vyrazil ven jako hadí, když si olizovala své růžové, suché rty. "Snažila jsem se je před tebou varovat. Když se Deborah narodila a byla tak nádherná a chytrá a perfektní, vypadalo to jako osud. Byla jsem si jistá, že má rodina bude tou, která ho konečně zničí. Byla jsem si jistá, že se do ní zamiluje hned v první minutě, jak ji spatří. Nezamiloval se. Zkusila jsem úplně všechno. Musela jsem s ní na hřbitově strávit tisíce hodin, procházejíc se nahoru a dolů mezi kryptami, snažíc se upoutat jeho pozornost. Ale věnoval-li jí kdy jen jediný pohled?" babička si odfrkla, šlehajíc pohledem opět zpátky po mě.
"Ale ty?" ušklíbla se. "Nechala jsem tě na hřbitově samotnou jen pět pouhých minut a co se stalo? Těžko tomu uvěřit." Její tvář se zkroutila do něčeho, co vymazalo i tu trošku lidskosti v ní, a co, možná, mělo být úsměvem. "Kdybych věděla, že bude mít rád něco tak hloupého a ošklivého, nemarnila bych tolik času ujišťováním se, zda má tvá matka napsány všechny úkoly a každý týden udělanou manikúru."
V očích mě pálily slzy. I když jsem samozřejmě věděla, že už není nadále mou babičkou. Ale nazývání mě hloupou a ošklivou mě od ní bolelo víc, než by mělo.
"Zabít tě bylo snadné."pokračovala."Problémem je, že nechceš mrtvá i zůstat. Máš v sobě daleko víc ze svého otce, než by kdokoliv z nás předpokládal."
"Víš co,"řekla jsem a zvedla bradu. "Budu to brát jako kompliment." I když jsem věděla, že tak to myšleno nebylo.
"Říkala jsem jim, že to díky tomu nebude fungovat." Zasyčela, jako bych bývala nic neřekla. "Ale copak poslouchali? Samozřejmě, že ne. A podívej, co se stalo. Když nejsi mrtvá a na straně Johna Haydena, pak nikdy nepozná opravdové štěstí. A pokud není John šťasten, pak mu my to štěstí nemůžeme sebrat, že? Což je ale situace, kterou můžu velice rychle napravit -"
V tu chvíli skočila…přímo na mou pěst, kterou jsem vystrčila před sebe, přesně tak, jak mě to naučil tátův řidič, pro případ, že bych byla někdy v situaci, že bych se musela bránit.
Zapotácela se a spadla na zadek a zaječela takovým způsobem, že něco takového jsem ještě nikdy neslyšela. Bylo to tak pronikavé, že to rozbilo i můj rudý opar, který jsem do té doby měla před očima.
V tu chvíli se objevil John.
Vypadal, jako by se zjevil odnikud, ve svých černých džínách a tričku, jako by zhmotňování se na Nádvoří střední školy v Isla Huesos, uprostřed lijáku a do pěstního zápasu mezi jeho holkou a její babičkou Fúrií, bylo u něj na denním pořádku.
"Jdeme,"řekl klidným hlasem, objal mě kolem pasu a zvedl ze země s úmyslem, vzít mě pryč.
Ani, dobrý den.
Ani, Ahoj Pierce. To byl pěkný pravý hák. Ani, rád tě zase vidím. Je mi líto, že byla tvá poradkyně včera v noci zavražděna. Ano, vidím, že je tvá babička Fúrie, třebaže jsem ti říkal, že v tvém okolí se žádná jdoucí po tobě, nenachází. Myslím, že v tom jsem se zmýlil. Jen, jdeme.
"Vrátím se pro tebe,"prohodila jsem přes rameno na tu věc, co bývala mou babičkou. Myslím, že jsem byla trošku hysterická. John mě odnesl za roh, ke vchodu do křídla B.
"Ne,"řekl mi John tím samým hlasem jaký použil v klenotnictví. Jako by odmítal nápojový servis. "Nevrátíš se pro ni."
"Co tím myslíš?"zvedla jsem vlasy, které mi spadly do tváře, abych věděla kam jdeme.
"Johne, víš čím je? Ona je Fúrie. Říkal jsi, že kolem mě žádné Fúrie nebudou, ale co nikdo nevěděl. Oni kolem mě jsou! Moje babička je jednou z nich. A to ona mě zabila! Upletla mi tu šálu o kterou jsem zakopla, když jsem umřela. A Johne, snažila se Ti ublížit už předtím, ještě dřív, než jsem se narodila já -."
On mě ale položit nechtěl, i když jsem se svíjela, až jsme se dostali to té části přístřeší, kde vypadal, ze se cítí dostatečně vzdálen od mé stále ještě ječící babičky, a že tedy budu v bezpečí já - a nebo ona. Dokonce i tehdy, když mě postavil zpátky na mé vlastní nohy, mě držel přitisknutou ke skříňce, s rukama nad mými rameny tak, abych nemohla utéct.
"Já vím,"bylo vše co mi s vážným výrazem řekl.
V šoku jsem na něj zírala."Víš? O mé babičce? Jak?"
"O Tvé babičce ne,"zavrtěl hlavou. "Ačkoli to dává smysl. Mohl jsem to uhodnout. Měla jsi pravdu, že máš kolem sebe Fúrie."
"Já to věděla!" vyhrkla jsem. "Můj náhrdelník se vždy zbarvil do černa, když byli kolem."Zvedla jsem přívěsek, abych mu to ukázala. Diamant byl stále ještě černý jako dehet. "Byl takový i u klenotníka a pana Millera. Je mi jedno, co říkáš Johne, ale myslím si, že i oni oba byli Fúriemi. Tahle věc se ještě ani jednou nezmýlila. To jen já jsem nevěděla, jak ji číst. Je škoda, že k ní není návod k použití nebo tak něco. Protože vědět, co všechny ty různé barvy znamenají by bylo opravdu -."
"Pierce,"řekl mi tak pochmurným hlasem, že jsem jej u něj ještě neviděla. " Fúrie zabili Jade."
Mé oči se okamžitě zalily slzami. Upustila jsem náhrdelník. Těžký diamant žuchutím dopadl na mou hruď. "Ach Johne, to ne. Moje babička-."byla jsem příliš rozrušená, než abych dokázala dokončit větu.
"Ne, ona ne. Ale pokud je pravda to, co říkáš, tak to byli pravděpodobně její přátelé. Byli to tři muži, kdo zabil Jade. Říkala, že je nepoznala. Prý měli masky."
"Proč Jade?" zeptala jsem se. "Jade nikdy nikomu nic neudělala."
Kromě nabízení dobrých rad a červené lékořice.
"Copak to nevidíš?" jeho šedé oči vypadaly ustaraně.
"Jade umřela, protože si ji spletli s Tebou, Pierce. Vždycky jsi se řítila skrze hřbitov na svém kole -."
Zvedla jsem k němu svůj utrápený pohled."Johne. Pokud byl pan Miller Fúrií, pak to nebylo poprvé, co ublížili někomu jinému místo mě. Vzhledem k…Hannah. Co Hannah?"
Beze slova se na mě díval. Rozpršelo se. A začalo lít.
"Měla jsem,"řekla jsem přiškrceným hlasem,"Tě nechat, abys ho zabil."
"Ne,"řekl a zesílil stisk na mých ramenou.
"Udělala jsi dobře, že jsi mě zastavila. A s tím klenotníkem taky. Oni je nezabíjejí,Pierce. Oni je jen posednou. Občas na to zapomínám."
"Musí existovat nějaký způsob, jak je zastavit, než ublíží někomu jinému, Johne,"řekla jsem. "Musí být nějaký způsob."
"Ony jsou nezastavitelné,"řekl. "Můžeš jim zpřerážet kosti, můžeš zabít i tělo ve kterém jsou. Ničemu to nepomůže."
"Ale když jsem teď praštila svou babičku -."
"Kdyby jejich zmlácení bylo k něčemu, myslíš, že by tady některá z nich ještě byla?"zeptal se. Neustále se díval za roh, jakoby čekal, že se tu každým okamžikem objeví babička. "Věř mi, že už jsem některé z nich zmlátil tolikrát, že už by teď musely neexistovat. Jenže ony se vždycky objeví znova. Najdou si jen nějaké nové tělo, kde se zabydlí, nějakou novou slaboduchou duši ke zkažení."
"Tak co budeme dělat?" zeptala jsem se a natáhla ruce, abych ho objala kolem krku, zoufale toužíc po jakémkoliv druhu útěchy.
Zabořil hlavu do místa, kde se můj krk setkává s ramenem, tisknouc se ke mně tak těsně, jako bychom byli opět tam venku ve vlnách, opuštění v bouři a já byla jedinou pevnou věcí, kterou našel k držení.
Uvědomila jsem si, že místo toho, abych našla já pohodlí u něj, hledal ho on u mě. To mě vyděsilo mnohem víc než cokoliv, co se dosud přihodilo.
"Nevím, proč jsem si kdy myslel, že právě proto, že sis nevybrala zůstat se mnou,"řekl mi zastřeným hlasem do vlasů. "Budeš před nimi v bezpečí, když po celou tu dobu jsi nebyla v bezpečí ani před svou vlastní rodi-."
"Pst,"řekla jsem, neschopna snést, aby dokončil tu větu. Co mohl asi tak udělat, že ho má babička tak nenávidí? "To bude v pořádku. Najdeme způsob jak-."
"Ne,"náhle se napřímil. Ale i tak mě nepustil. Držel mě za ramena. "Nebude to v pořádku Pierce. Jsou to Fúrie. Jsou na zemi. A jdou po Tobě."
"Ale náhrdelník,"řekla jsem a ukázala na něj. Chtěla jsem,aby věděl, že bych se mohla bránit i sama. Měla jsem sama sebe chránit. Jen se mi nepodařilo ochránit kohokoliv dalšího. "S trochou praxe, teď, když vím, co se děje, jsem si jistá,že -."
Zavrtěl hlavou.
"Pierce,"řekl. "Přemýšlím o tom od té doby, co jsem našel Jade. A je jen jedna jediná cesta, jak Tě ochránit od Fúrií."
Podívala jsem se na něj a sotva jsem se odvažovala doufat.
"Opravdu? Jaká?"
"Obávám se, že se Ti to nebude líbit,"řekl.
"Proč? Co je to?"
Něžně mě políbil na čelo a zůstal tak."
"Zavři oči,"řekl mi.
"Proč," zeptala jsem se zmateně.
"Prostě to udělej. Slibuju, že to nebude bolet," řekl.
Když se mi rozbřesklo, co hodlá udělat, vrhla jsem se vpřed. Když mě chytil, kopla jsem ho. Vypáčila jsem se z jeho, jako skála tvrdého úchopu a snažně ho prosila. Snažila jsem se uniknout.
"Johne,"brečela jsem. "Ne. Nedělej to. Takhle ne. To je přesně to, co chtějí, babička mi to říkala. Prosím, já Tě prosím-."
Ale bylo příliš pozdě. Byl příliš silný. Neutekla jsem.
A samozřejmě, nakonec jsem zamrkala.
Jedna.
Dva.
Tři.