Kapitola dvacátá třetí
03.03.2012 13:57
Alex splnil svůj slib a opravdu přespal na gauči. Tedy, pokud se tomu tak dalo říct. Až do pozdních ranních hodin přemýšlel nad tím, jak se dál chovat ke Carol, jak se jí omluvit. Přestože cítil, že obyčejná slova stačit nebudou, musel to aspoň zkusit.
Ráno ho probudilo šustění novin ve vedlejší místnosti. Odhodlaně vstal a připravoval si, co Carol řekne, ovšem všechno, co včera vymyslel, se mu vykouřilo z hlavy. A s každým krokem, kterým se ke dveřím přiblížil, se z něj vytrácela i odvaha.
Se zpocenou rukou položenou na klice se několikrát nadechnul, ovšem uklidňující účinek se nedostavil. Nakonec usoudil, že nejlepší bude se do jámy lvové vrhnout po hlavě. Pokud to nebude mít kladný výsledek, alespoň už bude mít všechno za sebou.
S dalším hlubokým nádechem se odhodlal dveře otevřít, ovšem poté se zarazil; v místnosti nebyla ani jeho milovaná hnědovlasá strážkyně, ani Iris či v nejhorším případě Elektra. Místo toho na něj upřel své pronikavé tmavé oči vysoký svalnatec. Když se viděli naposledy, měl z něj Alex díky úsměvu na jeho tváři příjemnější pocit. Tentokrát se však Alex každou vteřinou zmenšoval pod jeho ne zrovna přátelským pohledem.
"A-ahoj," pozdravil Alex. "Nevíš, kde je Carol?"
"Nahoře s holkami," odpověděl mu Christian.
"Dík." Alex se pokusil co nejrychleji prosmýknout kolem robustní Chrisovy postavy, ovšem ten ho pevně chytil za zápěstí a znemožnil mu tak pokračovat v cestě.
"Prý si se včera moc nepohodl s Carol. Údajně jsi ji i vydíral."
Alex ztuhnul jako socha a se strachem vyčkával, co bude dál.
"Podívej, Carol je moje dobrá kamarádka. Záleží mi na ní. Dost si toho zažila a já nedovolím, aby ji zničil nějaký hormony zmítaný fracek, i když je to budoucí král. Rozumíme si?" zavrčel na něj Chris výhružně.
"Jo, jistě!" vyhrknul Alex, "Já, no, jdu se jí omluvit. Opravdu jsem na ni nechtěl být takový, přísahám!"
"Jen aby…" zamručel Chris a vrátil se zpátky ke čtení novin. V duchu se musel usmát tomu, jak od něj Alex vystřelil, jako by mu paty hořely.
Alex opatrně zaklepal na dveře, za kterými přes skleněnou výplň viděl obrysy tří postav.
"No?" Carol otevřela a pozvala ho dál, s klidem a elegancí jí vlastními. Tvářila se, jako by se včera vůbec nic nestalo.
"Ahoj, Carol," začal Alex nesměle, "Můžu s tebou mluvit, prosím?"
"Jistě, mluv," přikývla Carol.
"Ehm, no, já raději někde jinde," ošil sebou. Carol se tedy protáhla kolem něj a zamířila do svého bývalého pokoje.
"Tak co potřebuješ?" otočila se na něj. Alex si uvědomil tu vzdálenost, jakou mezi nimi držela. Když se k ní pokusil o kousek přiblížit, jako satelit napodobila jeho krok, ovšem na opačnou stranu.
"Chci se ti omluvit. Za to, co se stalo včera. Choval jsem se jako idiot a to k tobě nebylo fér. Promiň. Odpustíš mi to, prosím?" vychrlil ze sebe skoro jedním dechem.
Chvíli na něj zírala, jako by nechápala, co se jí snaží říct. Potom němě přikývla.
"Takže… Ano? Už se na mě nezlobíš?" ujišťoval se Alex s nadějí v očích.
"Sice mě mrzí to, co jsi mi včera řekl, ale ne, nezlobím se," odpověděla mu tiše Carol se sklopeným pohledem.
"Děkuju, Carol," vydechnul Alex šťastně. Překonal vzdálenost, která je dělila, a pevně ji objal. "Už to nikdy neudělám, slibuju."
"Ty snad nejsi normální," přivítal Carol v pokoji mrazivý hlas, ze kterého jí naskočila husí kůže. Rozhlížela se kolem sebe, dokud nenašla původce. Elektra seděla na posteli v tureckém sedu a tvářila se jako bohyně pomsty.
"Proč bych nebyla?" odpověděla jí na oko nechápavě.
"Ty se ptáš proč?" Ačkoliv Elektra nezvedla hlas ani o decibel, stejně ho Carol na sobě cítila jako rány biče. Chtě nechtě se musela otřást. "Nazval tě vypočítavou děvkou a ty mu to jen tak promineš?!"
"Nenazval mě děvkou!" bránila se chabě Carol.
"To ti ani nestojím za jednu noc?" odcitovala Elektra posměšně. "Ne, jistě, jak mě mohlo něco takového jenom napadnout!"
"Ne, on není takový! On jenom, no, měl prostě špatný den," pokračovala v obhajobě Carol.
"No jistě, špatný den," zopakovala Elektra kousavě. Potom ale pokračovala mnohem milejším hlasem. "Bojím se o tebe. Proč tohle děláš? Proč se necháš takhle ponižovat?"
"Protože ho miluju," hlesla Carol a co nejrychleji vyběhla z pokoje. Nechtěla, aby její nejbližší přítelkyně viděla slzy, které se zrádně draly na povrch.
"Tatí, tatí, no ták!" pokřikoval v kuchyni dětský hlásek.
"Copak se tu děje?" zeptal se nechápavě Alex a sledoval svoji malou kamarádku, která sebou bez přestání vrtěla.
"Táta mi nechce dát dort!" žalovala Iris.
"Dort? A proč?"
"Já mám dneska narozeniny!" oznámila mu hrdě Iris. "Už je mi tolik!" Před sebe natáhla ruku se všemi rozevřenými prsty.
"Páni, to už jsi velká holka!" souhlasil Alex. "Dost stará i na vdávání."
"Vážně?" V dětských očích se rozzářily dva plamínky. "A vezmeš si mě? Ty pak budeš král a já princezna."
"Počkej, počkej, ale když si tě vezmu, tak budeš královna, ne princezna," krotil ji Alex s úsměvem.
"Ale já chci být princezna!" protestovala Iris.
"To by musel být tvůj tatínek král, to nevíš?"
Iris se zachmuřila, avšak potom se její tvář znovu rozzářila. "Už to mám! Vezmeš si moji mámu!"
Celá místnost ztichla.
"Ta holka mě nikdy nepřestane překvapovat," zakroutil hlavou Chris. Potom se ke své dceři sehnul. "Ale Iris, tvoje máma už přeci manžela má, mě."
"A to vadí?" zamrkala Iris nevinně.
"Jasně že ne," vložila se do toho Elektra. "V arabském světě je úplně normální mít víc manželek, tak proč bych si nemohla pořídit víc manželů?"
"Jako mnohomužství, jo?" podotkla Carol.
"Jo, máma si udělá molomužství!" radovala se Iris.
"Molomužství?" zopakoval Chris.
"Jo, přesně tak," souhlasila Elektra. Pak se rozhlédla kolem. "Kde tady máte sprej na hubení hmyzu? Mám tu pár molů!"
"Mami, nezabíjej tátu!" začala ječet Iris. Potom posmutněla. "Tak já tedy tou princeznou nebudu."
"Ale budeš nejlepší kamarádkou krále, co ty na to?" utěšoval ji Alex. S úsměvem mu přikývla.
"No a když máme tak chytrou a rozumnou dceru, myslím, že si ten dort zaslouží," prohlásila Elektra a pokynula Chrisovi.
O chvíli později se na stole objevil velký oslavencův moučník s pěti hořícími svíčkami. Neznámo odkud vytáhnul Chris minutový fotoaparát a podal ho Alexovi.
"Mohl bys, prosím?"
"Jistě. Úsměv!" přikázal Alex a Iris, Elektra, Chris i Carol zaujali pózu. Alex chvíli počkal a poté podal fotku Elektře. Poděkovala mu a strčila si ji do tašky se slibem, že ji tam bude mít navždycky.
"Tak, a teď si něco přej!" pošeptala Elektra do ucha své dceři. Iris ji mile ráda poslechla. Poté se k ní otočila.
"Mám tě ráda, mami, a chci být navždycky s tebou."
"Neboj se, budeš," slíbila Elektra a pevně se se svojí dcerou objala.